Igor Levitas 6. 10. 2026
Nedávno, 3.října, zemřel v 87 letech Anatolij Kašpirovský. Ať odpočívá v pokoji! Včera běžel u Malachova v TV pořad, ve kterém se všichni hádali o tom, zda to byl šarlatán, či nikoli. Podle mého názoru by se takový pořad neměl vysílat alespoň do čtyřicátého dne po úmrtí*). A tady ještě neuplynulo ani prvních devět. Chtěl jsem si ho připomenout – shromáždit pár jeho zapálených obdivovatelů, ať řeknou pár milých slov o zesnulém. Ale hádat se nad otevřeným hrobem – to je rouhání. To není v souladu s Boží vůlí.
Teď ale udělám něco podobného – vyjádřím svůj názor. Tak mi to prosím odpusťte. Nazývat Kašpirovského prostě šarlatánem by bylo nesprávné, ale ani za vědce ve smyslu badatele, který vytvořil ověřenou lékařskou metodu, ho nelze považovat. Hypnóza a sugesce jsou skutečné psychologické jevy. Mohou ovlivňovat vnímání bolesti, úzkost, pozornost i některé psychosomatické příznaky. Proto mohly slavné televizní seance u některých lidí vyvolávat zcela reálný pocit zlepšení. A vůbec není nutné, aby všichni tito lidé předstírali. Jakmile se však od působení na psychiku přejde k tvrzením typu „léčím nemoci na dálku“ nebo „působím na organismus milionů lidí prostřednictvím televize“, jsou nezbytné přísné kontrolované studie. Jeho televizní metody neprošly řádnou lékařskou prověrkou. Z několika úspěšných případů nelze vyvodit závěr, že Kašpirovský vytvořil nový univerzální způsob anestézie. Pro tvrzení o „anestézii na dálku“ (mimochodem, proč vlastně provedl jen dvě seance?) jsou zapotřebí kontrolované studie, opakovatelnost výsledků, srovnání s jinými metodami a publikace ve vědecké literatuře. Nebo: „Člověku se po té vodě ulevilo“ – to je docela možné. Ale to, že „voda získala léčivé vlastnosti od Kašpirovského prostřednictvím televize“ – pro takové tvrzení neexistují žádné vědecké důvody. Ale nechci se s nikým hádat. Nikoho nepřesvědčím, a ani to není třeba. Raději vám povím jeden příběh.
Na konci 80. let jsem pracoval jako administrátor a později i jako ředitel v jedné charkovské organizaci, která se zabývala pořádáním masových akcí a koncertů. Hodně jsem cestoval po městě i po kraji. Jednou jsem se seznámil (už si nepamatuji jak) s jedním člověkem – Jurijem Šifrinem. Vystupoval přesně se stejným repertoárem jako Kašpirovský. Působil hlavně na Sibiři, na Uralu a na Dálném východě. A to ne ve velkých městech, ale na velkých pódiích. Obvykle vyjížděl na „turné“ a pracoval dva až tři měsíce. Potom se vracel do Charkova, domů si odpočinout. Zhruba na měsíc. Nikde nestudoval medicínu a jako lékař nepracoval. Byl, stejně jako já, koncertním manažerem. A všechny ty triky se naučil od člověka, kterého vozil po stejném venkově. Mimochodem, řekl mi, že existuje společenství umělců tohoto žánru. Nepamatuji si, jestli říkal, jak se jmenují. Ale pamatuji si, že vyprávěl, že mají dost přísný kodex toho, co se na jevišti smí a co je kategoricky zakázáno. Vždyť přiváděli lidi do hypnotického stavu, ale veškeré činnosti se sexuálním podtextem byly kategoricky zakázány. Vždyť mohl klidně přimět člověka, aby se svlékl, a… nejen to. Ale Jura nemohl měsíc jen tak sedět bez práce. Navíc peněz navíc není nikdy dost. A to i přesto, že se měl docela dobře: vlastní dům, nová černá „Volga“ – na to se v té době potřebovaly opravdu velké peníze. Když seděl v Charkově bez práce, zavolal mi a požádal mě, abych mu zařídil pár koncertů. Což jsem také udělal. Ale ne v Charkově, nýbrž v okolí. Samozřejmě jsem znal všechna místa, měl jsem kontakty v koncertních sálech, kontakty s distributory vstupenek, a rychle jsme naplnili sál pro 1 000 lidí. Prakticky všechno, co dělal Kašpirovský (no, kromě „chirurgie na dálku“ a „nabité vody“), dělal Jura na jevišti. Vystoupení zahajoval tím, že požádal všechny v sále, aby zvedli ruce nad hlavu, propletli prsty a řekl: „Nemůžete je rozepnout.“ A lidé to skutečně nedokázali. Poté jim dovolil prsty rozepnout a teprve poté si na jeviště pozval několik lidí k dalším manipulacím. Ne však podle jejich přání, ale sám určil, kdo má vyjít. Myslím, že si prostě všímal, kdo je vnímavější.
Lidé u něj na jevišti padali, nedokázali rozepnout ruce, leželi na opěradlech dvou židlí, upadali do transu, předváděli nějaké historické osobnosti, a když se probrali, nic si nepamatovali, a to spoustu věcí. Já jsem celou dobu stál v zákulisí a na mě jeho triky nefungovaly. Ach ano, byly tu i lékařské záležitosti: po koncertě se k němu v šatně stavěla fronta maminek s dětmi. Léčil u dětí enurézu (noční pomočování u dětí) slovy, pomocí hypnózy, a to docela úspěšně.
A abych to uzavřel: Stalo se to, když jsme se chystali odjet ze SSSR. Nikdy jsem se neučil anglicky, a přitom jsme se chystali do Ameriky. Zavolal jsem tedy Jurijovi a požádal ho, aby přišel ke mně domů a zkusil mě začít učit anglicky pod hypnózou. Nic se mnou nedokázal udělat – nedokázal mě zhypnotizovat. Pak jsme si s ním dali vodku a rozešli se.
Taková je ta historie. Kašpirovský tedy není žádný unikát, takových lidí bylo málo, ale byli.
A to, jak se Kašpirovský dostal do televize – to je úplně jiný tajemný příběh. Vždyť ho přece nevzali z ulice…
*) Podle pravoslavné tradice se duše člověka po smrti nedostane hned do ráje ani do pekla. Tři dny po smrti zůstává duše u těla a neopouští hned vše pozemské. Teprve třetího dne si anděl strážný vezme duši člověka a ukáže jí rajské příbytky. Toto období netrvá dlouho, pouze do devátého dne, kdy se duše člověka postaví před Boha, a pod tíhou neodčiněných hříchů může být toto setkání pro zesnulého obtížné. Proto je tak důležitá modlitební podpora blízkých. Samozřejmě, Bůh je milosrdný, ale nemůžeme si Nebeského Otce představovat tak, jak si představujeme člověka. Pro duši může být před dokonalým Stvořitelem těžké uvědomit si svou nehodnost. Až do 40. dne člověk poznává, co je to peklo a život bez Boha.
