V předchozí části Programu 1919 jsme se zabývali otázkou, zda moderní stát disponuje skutečnými materiálními předpoklady vlastního přežití. Jenže při hledání odpovědi se vynořuje ještě nepříjemnější problém. Proč se o tak zásadní otázku vůbec musí někdo připomínat?
Proč společnost, která si zakládá na demokratické svrchovanosti občana, připouští, aby její dlouhodobá existenční bezpečnost zůstávala na okraji veřejného zájmu? A co když problém nespočívá pouze v politických elitách, ale také v samotném moderním občanovi, který si postupně zvykl užívat výsledků fungující civilizace, aniž by pociťoval odpovídající odpovědnost za její budoucnost?
Jednou z nejpozoruhodnějších vlastností moderní západní civilizace je její schopnost přesvědčit vlastní obyvatelstvo, že se vlastně nikdy v dějinách nemělo lépe. A ono je na tom kus pravdy. Máme plné obchody, zdravotnictví, sociální zabezpečení, elektřinu, tekoucí vodu, dopravní infrastrukturu a nepřeberné množství spotřebních vymožeností, o kterých si naši předkové mohli nechat jen zdát. Jenže z tohoto nepochybného civilizačního úspěchu se postupně stal také podivný politický argument. Máte co jíst, kde bydlet a můžete si koupit nový televizor. Tak co vlastně chcete? Proč pořád držkujete?
Jako by se materiální blahobyt stal dostatečným důkazem správnosti politického uspořádání a současně jakousi náhradou za skutečnou občanskou suverenitu. Občan dostane najíst, dostane své spotřební hračky, občas vhodí volební lístek do urny a po zbytek volebního období může poslušně šoupat nohama. O důležitých věcech přece rozhodují profesionálové, kteří tomu rozumějí. A když se občanovi něco nelíbí, dozví se, že existují vyšší strategické zájmy, mezinárodní závazky, ekonomické nezbytnosti a další důvody, proč jeho poněkud přízemní představy nelze brát příliš vážně.
Samozřejmě, existence mezinárodních závazků ani odborného rozhodování není sama o sobě ničím podezřelým. Problém začíná tehdy, když se z těchto skutečností stává univerzální omluvenka pro politickou neodpovědnost. Když občan zjistí, že jím zvolení zástupci prosazují politiku, kterou si nepřál, ale po další čtyři roky s tím prakticky nemůže nic podstatného udělat. Formálně je zdrojem veškeré státní moci. Prakticky se však někdy podobá spíše zákazníkovi, který si zaplatil službu, jejíž poskytovatel mu následně oznámil, že do jejího provozu nemá co mluvit.
A právě zde bych hledal jeden z možných dějinných mechanismů současné občanské paralýzy. Co když západní demokracie, zejména ty evropské, postupně vytvořily prostředí, ve kterém se občan naučil zaměňovat materiální zabezpečení za skutečnou politickou moc? Co když nebyl o svou suverenitu připraven nějakým jednorázovým převratem, ale postupně si odvykl ji vykonávat? A co když mu tento stav nakonec začal docela vyhovovat, protože odpovědnost za budoucnost společnosti přenechal profesionální politické třídě?
Nejde nutně o nějaké tajné spiknutí. Nemusí existovat žádný všemocný režisér, který by takový vývoj záměrně organizoval. Stačí souhra politických pobídek, konzumního způsobu života, pohodlí a postupně vznikajícího návyku, že o společenských záležitostech rozhoduje někdo jiný. Politici se naučí občanům především slibovat, občané se naučí především požadovat a mezi oběma skupinami se začne vytrácet vědomí společné odpovědnosti za dlouhodobou životaschopnost civilizace. Výsledkem může být společnost, která dokáže organizovat obrovské množství spotřeby, ale podstatně hůře si klade otázku, zda disponuje prostředky pro vlastní přežití v případě skutečně rozsáhlé krize.
Civilizační autopilot
Moderní člověk žije v prostředí, jehož fungování považuje téměř za přírodní zákon. Otočí kohoutkem a teče voda. Zmáčkne vypínač a rozsvítí se světlo. Přijde do obchodu a najde potraviny. Když se něco pokazí, zavolá servis, záchranku, policii nebo jinou instituci, která má problém vyřešit. Jenže všechny tyto samozřejmosti jsou výsledkem nesmírně složité společenské organizace, technické infrastruktury, odborných znalostí, výroby, dopravy, bezpečnosti a nepřetržité lidské práce. Civilizace není přírodní úkaz. Je to systém, jehož fungování musí každá generace znovu zajišťovat.
A právě zde vzniká iluze civilizačního autopilota. Protože systém funguje, člověk postupně získává pocit, že bude fungovat vždycky. A protože většinu jeho mechanismů osobně nevidí, začne snadno podceňovat jejich význam. Zvykne si na výsledky organizované společnosti, ale přestává si uvědomovat náklady a předpoklady její existence. Je to poněkud konzumní představa civilizace: já si budu žít podle svého a někdo, případně něco, už zajistí, aby všechno ostatní fungovalo. Jenže autopilot moderního blahobytu je možný právě proto, že někdo neustále udržuje letadlo ve vzduchu.
A tady se dostáváme k zajímavému paradoxu. Člověk, který si natolik zvykl na bezproblémový chod civilizace, že přestal přemýšlet o jeho předpokladech, může současně začít pociťovat nedůvěru v její dlouhodobou životaschopnost. A místo snahy o nápravu společenského uspořádání hledá individuální způsob, jak přežít jeho případný konec.
Prepperství jako poslední stadium občanské rezignace
Do této situace vstupuje moderní prepperství. Člověk začne hromadit konzervy, pořídí si generátor, filtry na vodu, zásoby paliva, případně bunkr a vybavení pro přežití v přírodě. Připravuje se na možnost, že společnost, na jejímž fungování je každodenně závislý, jednoho dne přestane existovat. Na samotné individuální připravenosti přitom není nic špatného. Rozumná zásoba potravin, vody a základního vybavení může být užitečná při výpadku elektřiny, povodních nebo jiné mimořádné situaci. Jenže prepperství ve své krajní podobě představuje cosi podstatně zajímavějšího. Je projevem přesvědčení, že společnost už možná nelze zachránit a že jedinou rozumnou strategií je připravit se na individuální únik z jejích trosek.
Představa, že při civilizačním kolapsu člověk uteče do lesa, kde si bude v klidu žít ze svých zásob a zálesáckých dovedností, je poněkud romantická. Pokud by totiž došlo ke skutečně rozsáhlému zhroucení zásobování, energetiky a veřejného pořádku, stejný nápad by pravděpodobně dostaly zástupy dalších zoufalých lidí. Les by se nemusel stát bezpečným útočištěm, ale dalším prostorem soupeření o omezené zdroje. Navíc ani dokonalá schopnost rozdělat oheň, postavit přístřešek nebo ulovit zajíce neposkytuje automatickou ochranu před ozbrojenou skupinou, infekční nemocí, nedostatkem léků nebo dlouhodobou absencí společenské spolupráce. Moderní člověk není závislý na civilizaci jen proto, že si neumí vypěstovat brambory. Je na ní závislý proto, že civilizace umožňuje existenci nesmírně komplexního systému vzájemné specializace a spolupráce.
Zde je také slabina představy, že člověk disponující určitými užitečnými dovednostmi se za každých okolností uživí na dobrovolném trhu. Jenže skutečně hluboký hospodářský rozvrat může zničit nejen pracovní příležitosti, ale také kupní sílu, bezpečnost směny, dopravu a základní předpoklady tržního fungování. Schopnost nabídnout užitečnou službu ještě nezaručuje existenci někoho, kdo za ni bude schopen zaplatit nebo nabídnout potřebné potraviny. A tak se dostáváme k poněkud absurdní situaci. Člověk, který má v demokratickém státě formálně postavení nositele politické suverenity, nakonec místo snahy o zajištění dlouhodobé odolnosti společnosti uvažuje o tom, jak z ní včas zmizet. Namísto aby občané společně požadovali vytvoření podmínek pro dlouhodobé přežití civilizace, část z nich se raději individuálně připravuje na selhání institucí, které si demokratická společnost sama vytvořila.
S tím souvisí další zvláštní představa, podle které by bylo ideální zbavit společnost státního donucování a ponechat její fungování převážně dobrovolným vztahům a spontánnímu tržnímu řádu. Samotná myšlenka dobrovolné spolupráce je pochopitelně legitimní. Trh představuje mimořádně účinný způsob koordinace lidských činností a historie nabízí řadu příkladů společenského uspořádání, které vznikalo spontánně, bez centrálního plánovače. Jenže z toho ještě nevyplývá, že společnost nepotřebuje pravidla, autority a mechanismy jejich vynucování.
Společenský řád nevynalezl moderní stát. Existoval už v pravěku. Rodové vazby, tradice, tabu, náboženské představy, obyčeje a neformální autority po tisíciletí regulovaly lidské chování. Kultura sama byla do značné míry prostředkem společenské koordinace. Člověk se nemusel ptát státního úředníka, jak se má chovat, protože jeho jednání už usměrňovala pravidla společenství, do něhož patřil. Ani spontánní společenský řád tedy není řádem bez pravidel. A odstraněním určité mocenské instituce automaticky nezmizí společenská potřeba, kterou tato instituce zajišťovala.
Zajímavou, byť omezenou ilustrací se stala autonomní protestní zóna CHAZ/CHOP v americkém Seattlu roku 2020. Po protestech souvisejících se smrtí George Floyda se policie stáhla z části města a vznikl prostor bez její běžné přítomnosti. Experiment trval několik týdnů a byl poznamenán mimo jiné násilnými incidenty a smrtelnými střelbami. Nakonec jej ukončil policejní zásah. Samozřejmě z toho nelze vyvozovat, že každé dobrovolné společenství bez standardního státního aparátu musí selhat. Šlo o improvizovanou protestní zónu vzniklou za mimořádných okolností. Ukazuje však praktický problém, který nelze odstranit pouhým politickým prohlášením: můžeme odmítnout policii, ale tím nezrušíme potřebu bezpečnosti. Můžeme odmítnout stát, ale tím nezrušíme konflikty zájmů, násilí ani otázku, kdo bude vynucovat společná pravidla.
A pokud tuto otázku nevyřeší demokraticky kontrolované instituce, mohou ji za určitých okolností vyřešit jiné mocenské struktury. Soukromé ozbrojené skupiny, místní autority nebo prostě ten, kdo disponuje dostatečnou silou. Člověk, který odmítal státní donucování jako omezení své svobody, by se pak mohl ocitnout pod mocí někoho, kdo se s demokratickou kontrolou ani občanskými právy nebude obtěžovat. Odstranění státní moci samo o sobě nezaručuje vznik svobodné společnosti. Může pouze otevřít otázku, kdo uvolněný mocenský prostor obsadí. A potom už nemusí být vůbec podstatné, jestli člověk utekl před civilizačním kolapsem do lesa, nebo zůstal ve městě. V obou případech může zjistit, že jeho svoboda závisí především na vůli někoho silnějšího.
Demokracie obrácená naruby
A zde se dostáváme k politické podstatě problému. Demokratický stát měl být nástrojem občanů, nikoliv jejich pánem. Jenže dnešní zastupitelský systém může vytvářet prostředí, v němž občan reálně ovlivňuje veřejnou moc především ve volebním okamžiku, zatímco po zbytek volebního období má k dispozici jen omezené možnosti její přímé korekce. Samozřejmě existují soudy, občanské iniciativy, veřejná kontrola, demonstrace, média i další demokratické mechanismy. Přesto zůstává legitimní otázkou, zda jsou dostatečné, zejména pokud jde o rozhodnutí s dlouhodobými a obtížně vratnými následky.
Co když samotná konstrukce zastupitelské demokracie přispívá k tomu, že se občan postupně odnaučuje vykonávat politickou odpovědnost? Co když jeho role stále více spočívá ve výběru profesionálních správců společenského systému, nikoliv ve skutečném spolurozhodování o jeho fungování? A není právě toto jeden z důvodů, proč tolik lidí nakonec propadá politické rezignaci? Když dospějí k přesvědčení, že nemohou nic podstatného změnit, začnou se starat především sami o sebe. Někteří se stáhnou do konzumního soukromí, jiní do politického cynismu a další začnou budovat vlastní soukromou archu pro očekávaný civilizační kolaps.
Jenže tím se problém dále prohlubuje. Čím více občanů rezignuje na kontrolu politické moci, tím menší tlak je vyvíjen na její odpovědnost. A čím méně odpovědnosti politické instituce pociťují, tím více mohou občané nabývat dojmu, že jejich účast stejně nemá smysl. Vzniká začarovaný kruh občanské bezmoci, který nemusí být výsledkem zlého úmyslu konkrétních politiků. Může vznikat jako důsledek dlouhodobě reprodukovaného vztahu mezi profesionální politickou správou a stále pasivnějším obyvatelstvem.
Právě proto nestačí pouze vyměnit politické strany nebo jednotlivé představitele. Je namístě zabývat se také samotnou konstrukcí demokratického rozhodování. V předchozí části Programu 1919 již zazněla potřeba průběžné občanské kontroly a mechanismů, které umožňují ovlivňovat zásadní politická rozhodnutí také mezi volbami. Zde však vyvstává ještě základnější otázka: bude o takové mechanismy občan vůbec stát? Nebo už si natolik zvykl na roli politického spotřebitele, že mu bude připadat pohodlnější přenechat odpovědnost jiným a pouze čas od času vyjádřit svou nespokojenost?
Smyslem demokratického uspořádání přece není vytvořit stát, který bude občanům organizovat každou maličkost jejich života. Smyslem je umožnit společnosti spravovat vlastní společné záležitosti tak, aby politická moc zůstávala odpovědná těm, z jejichž vůle vzniká. A zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi existencí organizované společnosti a skutečnou nesvobodou. Společenská pravidla, instituce a koordinace nejsou samy o sobě popřením svobody. Problém nastává tehdy, když občan ztrácí možnost ovlivňovat jejich podobu a kontrolovat ty, kdo jeho jménem vykonávají moc.
Celý problém má nakonec ještě hlubší rozměr. Lidská civilizace nevznikala pouze proto, aby člověk mohl pohodlněji spotřebovávat. Vznikala také jako způsob překonávání individuální bezmoci vůči přírodě, nedostatku, násilí a nepředvídatelným životním okolnostem. Schopnost plánovat, vytvářet zásoby, organizovat spolupráci a přenášet zkušenosti mezi generacemi představovala jednu z nejvýznamnějších výhod lidského společenského života. Člověk se postupně naučil, že nemusí každou zimu znovu bojovat o holé přežití a že může společně s ostatními vytvářet podmínky, které jeho potomkům poskytnou větší bezpečí, než jaké měl sám.
Jestliže se však moderní civilizace začne soustředit především na maximalizaci okamžité spotřeby, pohodlí a krátkodobého politického úspěchu, může postupně zanedbávat právě tuto svou původní funkci. Pak se může stát, že společnost disponující obrovským bohatstvím bude současně postrádat dostatečnou schopnost společně rozhodovat o vlastní budoucnosti. A její obyvatelé, místo aby tento stav napravovali, se budou utěšovat tím, že se přece nikdy neměli tak dobře. To je možná nejpodivnější paradox současného blahobytu. Vytváří podmínky pro mimořádný rozvoj lidských možností, ale současně může oslabovat vědomí odpovědnosti za jejich zachování.
A tak se nakonec dostáváme k otázce, kterou by si měla položit každá demokratická společnost: chceme být pouze spotřebiteli civilizace, nebo také jejími odpovědnými spolutvůrci? Protože pokud se občan smíří s rolí pohodlně zabezpečeného diváka, který nemá ambici ovlivňovat dlouhodobou budoucnost společnosti, neměl by se příliš divit, když jednoho dne zjistí, že o této budoucnosti rozhoduje někdo jiný. A pokud pak jeho posledním politickým programem zůstane útěk do lesa s batohem konzerv, bude to docela smutné vysvědčení civilizace, která se tolik chlubila vlastní vyspělostí.
Civilizace nezačíná tam, kde se člověk naučil přežít sám. Začíná tam, kde lidé dokázali vytvořit takové společenské uspořádání, aby nemuseli o přežití bojovat každý sám. A její úpadek může začít ve chvíli, kdy zapomenou, že za zachování tohoto uspořádání nesou společnou odpovědnost.
09,11,2026 Heresiar
Související články:
(Ještě nikdo neznámkoval)
77x přečteno
