Ivan Fíla 2. díl: Emigrace znamená celoživotně pozorovat společnost zvenku

Martina: Ivane, tobě určitě pomáhá – v přístupu k psaní románů, scénářů, ale také k ochotě prezentovat se, a přijmout za své disciplínu, že je potřeba své dílo dostat k publiku, a kritikům říct, co si o tom mají myslet – to, že jsi světoběžník. Když sis ve 20 letech koupil zájezd z CKM do Jugoslávie, a pak jsi s báglem přešel zelenou hranici, to muselo být obrovské dobrodružství a obrovská odvaha. Co tě hnalo, že jsi věděl, co máš udělat, že musíš opustit otce svého i matku svou, a musíš jít za svým snem. Co to bylo?

Ivan Fíla: Tak zaprvé jsem nesměl studovat. Chtěl jsem na FAMU, a tam jsem narazil na Otakara Vávru, který byl předseda komise, a dostal jsem otázku: „Rok 68 v umění. Zpracování 68. roku ve filmu.“ Tak, to jsem věděl, že nemá význam. Nemohl jsem se tam dostat, protože jsem ve svých 18 letech vyhodil z bytu volební komisi.

Martina: Co jsi čekal?

Ivan Fíla: Takže jsem měl špatný kádrový posudek. A přišel povolávací rozkaz. Já jsem pak rok dělal na Barrandově asistenta režie Zbyňkovi Brynychovi a Honzovi Schmidtovi, a během toho druhého filmu jsem odešel, protože už jsem měl povolávací rozkaz na vojnu na Slovensko. Takže jsem byl odsouzen ne za opuštění republiky, ale za dezerci.

Martina: Zběh.

Ivan Fíla: Ano, zběh. A tehdy jsem hrával fotbal za Duklu Praha a Bohemians. Byl rychlý, a to se mi hodilo při útěku přes hranice z Jugoslávie do Itálie, protože mě ku podivu nehonili Jugoslávci, ale Italové, a já jsem měl na zádech dost těžký bágl, a musel jsem běžet 12 kilometrů do Terstu, a nakonec jsem jim utekl, a tam jsem naskočil na vlak.

Martina: Špatný vlak.

Ivan Fíla: Na špatný vlak, a místo do Milána jsem jel do Švýcarska. Takže jsem se dostal do Švýcarska, a tím začaly celé peripetie – Paříž, Amsterdam. A pak jsem měl jet do Švédska, a zůstal jsem úplnou náhodou na nádraží ve Frankfurtu, kde jsem si koupil emigrantské noviny, a ty mě navedli do hotelu – nebo ne do hotelu, ale byla to katolická ubytovna Kolpinghaus – kde bylo dalších pár Čechů. A tam jsem dostal pokoj, a začal jsem se učit německy, a z plánů, které jsem měl, nezbylo nic, a zůstal jsem v Německu.

Martina: To zní tak, že jsi vůbec neměl žádný záchytný bod. Ty jsi odešel tak, že to maminka dopředu nevěděla, věděl to jenom tatínek. Neměl jsi tam vůbec nějakého styčného důstojníka? „Důstojník“ zní v této souvislosti divně, ale víš, jak to myslím?

Ivan Fíla: Ne, neměl, byl jsem tam absolutně sám a to ve 20 letech, a to je životní škola, která ti hodně dá. Říkala jsi světoběžník. Já jsem mluvil anglicky – spíš školní znalosti angličtiny – trošku německy, musel jsem se učit německy, ale v mladém věku se jazyk samozřejmě učí rychleji, takže jsem se to dost rychle naučil. Potom jsem se dostal na vysokou školu v Kolíně, a za dva roky po útěku jsem mohl začít studovat.

Fotografování manželských párů na karnevalech živilo studenta filmu v Kolíně nad Rýnem

Martina: Z čeho jsi žil?

Ivan Fíla: Pracoval jsem v hospodě, myl jsem tam nádobí, pracoval jako číšník, byl jsem noční vrátný v hotelu, prostě všechno možné, co bylo. Já jsem se za práci nestyděl, dělal jsem, poznával jsem, psal jsem si u toho své básničky, povídky, a potom později scénáře. Pak, když jsem začal studovat, tak jsem měl dlouhodobou práci, kdy jsem fotografoval v Kolíně. To je karnevalové město – a karneval se táhne vždycky od 11. 11. až do Popeleční středy, kdy každý týden, pátek, sobota byly v Kolíně a v okolí – a šlo to až do Düsseldorfu – ve velkých sálech karnevalové večery, a někdy tam přišlo 800 tisíc lidí. A já jsem fotografoval manželské páry, vždycky jsem říkal: „Hlavy dohromady“, a procházel jsem těmi řadami. A pak jsme odvezli negativ na vyvolání, rychle se udělaly fotky, ty se vystavily, a prodávaly jedna fotka za osm marek.

Martina: Jako dnes, když přijedeš do Turecka do hotelu, a na první večeři, tak tě odchytí.

Ivan Fíla: Takhle jsem žil a poznal spoustu lidí, a bylo to zajímavé, a doplňovalo se to. Takže jsem vždycky nějakou obživu našel, protože jsem musel. Neměl jsem nikoho, kdo by mě sponzoroval život, musel jsem si na sebe vydělat.

Martina: V Pytlákově schovance – ve starém českém filmu – Oldřich Nový říká, že se poté, co zchudnul, bude teď živit, a drží pero a říká: „Zde je můj nástroj.“ A ukáže si na hlavu: „Zde můj materiál.“ S tebou to bylo velmi podobné, protože tvým materiálem bylo slovo. Jaké to bylo ocitnout se najednou v cizojazyčném prostředí a vědět, že budeš psát v cizím jazyce? Pomůže, když jazyk není rodný, protože malování slov dlátem, na místo jemné kaligrafie, může třeba dát práci specifické kouzlo?

Ivan Fíla: Často jsem mluvil o tom, že si člověk vždycky emigraci nějakým způsobem idealizoval. A v té době to bylo ještě jinak, protože spousta utečenců, nebo emigrantů, byli ekonomičtí. Emigranti to měli trošku jiné. A když žijete z jiné práce, tak tyto pocity nemáš. Ale když slovo je tvoje láska, a nakonec i obživa, tak je to těžké, protože i když se naučíš jazyk velmi dobře – nakonec jsem psal scénáře i povídky v němčině, nebo i dodnes, třeba teď jsem si sám přeložil první dvě kapitoly z Tisíce očí – ale přesto cítíš limity. A nejvíc jsem to pocítil v Americe, v Hollywoodu. Tam jsem z toho byl hodně nešťastný, protože jsem hrozně chtěl, ale angličtinu jsem neovládal tak dobře, jako němčinu. Mluvit anglicky na normální úrovni není problém, ale na vysoké úrovni, kdy už člověk píše, a chce něco dokázat, tak tam už poznáš své limity. A pak z toho přijdou opravdu deprese, že poznáš, že žiješ ze svého jazyka, ze své mentality, ze svého kulturního prostředí, které znáš nejlíp, a i když jazyk ovládáš dokonale, tak zůstáváš člověkem, který se na společnost dívá z venku, a nikdy nezapadneš, i když si to myslíš, nikdy nezapadneš do nového kulturního kruhu. Jsi stále člověk, který pochází z Československa, dneska z České republiky, máš jiné kořeny. Často jsem myslel na Otu Pavla, na jeho krásný jazyk, na jeho krásné povídky, a na Pavla Juráčka, který byl v Německu hodně nešťastný, protože když narazíš na limity a uvědomíš si to, a přiznáš si to…

V Hollywoodu jsem narážel na limity – mateřský jazyk nenahradíš, i když ho ovládáš dokonale

Martina: Že jsi vždycky svým způsobem cizincem?

Ivan Fíla: Ano. Nejsi cizinec, když jsi třeba inženýr, máš výbornou práci, skvěle placenou, všechno tohle mohlo být. Ale já jsem byl člověk slova, filmu, a pak narazíš i na kulturní limity, a na jinou mentalitu.

Martina: Na základě toho, co teď říkáš – já tuto zkušenost nemám – musí být zvláštní, že jsi celoživotním pozorovatelem společnosti, a ne její organickou součástí.

Ivan Fíla: Ano, přesně tak to je – to jsi vystihla správně – nejsi nikdy organickou součástí, přeješ si to, ale nejde to, protože jsi vyrostla v jiném systému, v jiném kulturním prostředí, definuje tě jazyk, poetika, úplně jiná poetika. Mezi němčinou a češtinou je obrovský rozdíl v poetice, a angličtina, to už je úplně někde jinde. A teď, když tato prostředí měníš – já jsem žil částečně v Itálii – tak potom oceníš, že jsem se v roce 90 znovu dostal do Prahy a dělal film Kroky v labyrintu o problematice emigrace: Zůstat? Nebo odejít? Takže jsem na toto téma znovu a znovu narážel, a zůstalo to tak dodnes. Když překládám Tisíc očí, tak v češtině se mi to líbí víc. A když to přeložím do němčiny, je to jiný, nemá to už takový náboj – tak to pociťuji. A nemůžeš to překládat doslova, musíš najít jinou formu, jak příběh vyprávět. Vlastně ten román píšeš po druhé, v jiném jazyce, a už to nemá tu údernost.

Domov je tam, kde jsi vyrostl – emigranti se na stáří rádi vrací ke svým kořenům

Martina: Já na to mám větu: Malinkaté, zeleňoučké, kulaťoučké jablíčko. To voní.

Ivan Fíla: Tak. Přelož to.

Martina: Small.

Ivan Fíla: Nebo ty zdrobněliny.

Martina: Smallest – nejmenší.

Ivan Fíla: Marti, to nejde. Ale protože Lea je natočena částečně v němčině, částečně ve slovenštině, a když se pohybuješ v poetice německého jazyka, tak je to jiné, a když si to osvojíš, dokážeš to, a pak si najednou říkáš: „V jakém jazyce seš víc doma? Kde se cítíš?“ Tys to řekla s těmi zdrobnělinami. A nakonec to definuješ tak, že se vracíš ke kořenům. Nakonec, není náhodou, že se lidé, kteří strávili dlouhý čas v zahraničí, na stáří většinou rádi vrací tam, kde vyrostli.

Martina: Domů.

Ivan Fíla: Domů. Domov je chvíli skutečně tam, kde si pověsíš klobouk – v nadsázce – ale pak je domov někde jinde.

Martina: Ty jsi typický představitel Evropana, který ale ví, kde má kořeny.

Ivan Fíla: Tak. Tak to je. Správně.

Martina: Promiň, tohle je možná impertinentní otázka a já se většinou na osobní věci neptám. Ale v souvislosti s tím, jak jsi popisoval odtažitost jazyka i to, jak to člověka, když si ho člověk osvojí, částečně mění – měl jsi třeba jinojazyčné partnerky, manželky? Já toho o tvém osobním životě mnoho nevím, ty toho mnoho neříkáš.

Ivan Fíla: Ano, když jsem studoval, tak jsem partnerky měl. Nakonec, moje žena je Češka, a je to úplně jiný vztah, než byly vztahy s Němkami, s Řekyněmi – ještě kdysi dávno. Je to prostě jiný, i v samotném vztahu je jiná kultura.

Martina: Ale pomáhá to. Teď se mi vybavilo čtyřverší Jiřího Žáčka, možná to neřeknu úplně přesně, ale je to něco ve smyslu: Učit se jazyky? Ale kdeže. Ty se přece nejlíp učí v leže.

Ivan Fíla: Měl bych k tomu ještě spoustu příběhů, abych doložil tu rozdílnost. Nejhorší je, když se člověk hádá v jiném jazyce, tak inklinuješ k tomu, že začneš nadávat v češtině, když už nevíš kudy kam. A pak, když se hádáš třeba i v práci, kde byly často umělecké diskuze, a měli jsme rozdílné názory, a někdy to eskalovalo, a pak má člověk problémy se udržet v jiném jazyce, protože by to někdy utnulo jedno české slovo, a bylo by po diskuzi. Je to tak, že tě jazyk definuje a že cizí jazyk – aspoň u mě to tak bylo – měl hranice. I když si troufnu říct, že němčinu ovládám skutečně velmi dobře, tak to nikdy nenahradí tvou mateřštinu. Tak to není.

Paní Hilde ve Velkých Losinách mě dovedla před pavilon, kde se roku 1943 narodila

Martina: Zatím tvůj poslední román Tisíc očí, o kterém naši posluchači určitě slyšeli – myslím si, že nemohli neslyšet, protože je to román, který vyšel před několika měsíci – a už teď vede své vítězné tažení v prodeji knih, ale také v adoraci od posluchačů, kteří tě nominovali, a tato kniha se stala Knihou roku. Tento příběh vznikl na základě toho, že ti jistá – říkáme ji Hilde – vyprávěla svůj příběh. Lea vznikla na základě snu. Je skutečně tento příběh Hilde tak realistický, jak ho popisuješ?

Ivan Fíla: Inspirace tímto příběhem je naprosto reálná, protože bez vyprávění Hilde bych se k tomu nikdy nedopracoval. Ona byla ten podmět, a bylo to náhodné setkání. Dělal jsem ještě jinou knihu, Jeseníky – Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti, což je můj druhý žánr: Fotoeseje, kde dělám černobílé fotografie, a chodím, a naslouchám lidem, vyhledávám je, a oni mně vypráví své příběhy. A když si myslím, že daný příběh mohu nějak zpracovat ve formě povídky nebo eseje, tak to udělám, nafotím je, nebo nafotím nějaké fotografie, které příběh ilustrují, a pak z toho udělám knihu. Tak tomu bylo ve třech případech. A tuhle paní jsem poznal v rámci rešerší na jesenickou knihu, a bylo to hrozně zvláštní setkání, tajemné, nedefinovatelné. Já jsem nějak tušil, že to zvláštní osoba, že v sobě nese nějaké tajemství, ale ona mě ze začátku dost ignorovala.

Martina: To znamená, že jsi to byl ty, kdo ji oslovil?

Ivan Fíla: Ano, já jsem ji oslovil. Ona se nejdřív se mnou vůbec nebavila. A pak jsme se vídali – bylo to ve Velkých Losinách, čili v prostředích, kde se člověk s někým vidí, když tam chodí, třikrát denně – ona se najednou trošku otevřela, začala mi něco vyprávět, a pak se otevřela ještě víc, a nakonec mě dovedla před pavilon Šárka, který se tehdy, za války, jmenoval Tesstal, a řekla mi: „Tady jsem se v roce 1943 narodila.“ A to bylo to otevření, kdy jsem zpozorněl, a chtěl jsem vědět víc. A začali jsme si povídat víc a víc, a ona se otvírala víc a víc, až jsem se dozvěděl celý její dramatický, tragický, šílený příběh.

Martina: Čím to je, že dokážeš najít tyto lidi s příběhem? Čím to je, že právě tobě se otevřou? Protože někdo jiný by chodil v Losinách, potkal by paní Hilde, povídali by si, zašli by spolu na dortík, a řeč by jen tak plynula. Jak si vysvětluješ, že jsi ji k sobě přitáhl, že jsi jí byl přitahován, a že nakonec došlo k této její zpovědi? Poprvé – podle jejích slov.

Ivan Fíla: Teď se dostanu k tomu, co jsi řekla předtím, k PR, k tomu, co jsem se naučil v Americe, a to je – nemít zábrany. A pro hodně lidí by tam zábrany byly, ale já je nemám. Ale je to někdy nepříjemné, někdy skoro až trapné, že někdo jiný na mém místě by už další krok nešel, ale já tam jdu, já ten krok udělám, a někdy se musím překonat. Jsem skoro až někdy naléhavý, impertinentní, ale já tento krok udělám, a nějakým způsobem asi mám něco v sobě, že mi lidé začnou důvěřovat, začínají se otvírat. Asi s nimi umím nějakým způsobem mluvit, vyprávět si, a postupně se k sobě dostaneme, a oni získají důvěru. A když mě jejich příběh zajímá, tak chci vědět co nejvíc. A takhle to vzniká. Samozřejmě se to nepovede po každé. Někdo mě vyhodí, někdo se mnou nechce mluvit, ale většinou to vyjde, a je to velké obohacení mého života, ale i figur, o kterých píšu. Bez těchto tří fotoesejistických knih by nevznikl román Tisíc očí, protože se učím tím, že poznávám spoustu lidí, učím se najít a popsat spoustu charakterů, které bych si jinak nevymyslel. To jsou životní příběhy, na které člověk nepřijde, a já je potom vložím do románů.

Kdo nemá zábrany a umí poslouchat, dostane od lidí příběhy, jaké by si nikdy nevymyslel

Martina: Neuvěřitelné příběhy zpracováváš velmi uvěřitelným způsobem. Já jsem si tuto tvou schopnost uvědomila, když jsem se dívala na knihu „Jeseníky – Čas, ten pohyblivý obraz věčnosti“, kde si právě propojil literární texty s černobílými fotografiemi. A ty jsi popisoval, že jsi jako chodec více než rok putoval po Jeseníkách, a naslouchal nevšedním příběhům z dávné i nedávné minulosti, a zaznamenával lidské osudy, lidské tragédie, lidské životy, a tam jsem si už říkala, že se k tobě vlastně tyto příběhy musí zbíhat, protože jim jdeš takto naproti. Také se může stát, že se s někým potkáte v horách, a ten člověk může žít úplně všední život – a určitě jsi tam mnoho takových všedních životů potkal – ale pak si dokážeš najít někoho, kdo v sobě nese příběh, tajemství, zkrátka nějakou silnou životní situaci.

Ivan Fíla: Chodím po světě a mám otevřené oči, jsem zvídavý, nebojím se zeptat. Ale na druhé straně jsem zase introvert. Já jsem rád, když jsem sám, a když jsem v horách, tak putuju sám. Ale když se naskytne možnost, příležitost, a potkám zajímavého člověka, tak se s ním dám do řeči. Řeknu ti příklad: Zaslechl jsem příběh, kdy někdo řekl: „Ale já znám jednoho jáhena, dvojnásobného vraha. Pracuje tady v Praze na faře.“ A já říkám: „Co to je za příběh, dvojnásobný vrah?“ „Jo, měl ženu, a nachytal ji s milencem v posteli, a oba zabil. Odseděl si dvanáct, až třináct let ve vězení, kde se asi podstatně změnil, a dal se na dráhu jáhena, a pomáhal lidem.“ A mě to začalo zajímat. Ne ta senzace, že někdo někoho zabil, ale začalo mě to zajímat z psychologického hlediska. A tím se znovu dostaneme znovu k Tisíci očí, protože tam také popisuji extrémní příběh antihrdiny, masového vraha, ze kterého se stane světoznámý malíř. A bez těchto fotoesejických příběhů, bez poznávání, bez zvědavosti – celý život jsem zvědavý – to nejde. Mě zajímají lidské charaktery, chtěl jsem být psychologem. Nejdřív novinářem, pak psychologem, a až potom jsem chtěl dělat film a fotografii, ale psychologie mě nikdy nepustila. A když točíš hraný film, tak jak pracuji s herci? Teď v létě budu dělat workshop, a tam mám úplně jiný přístup, protože s herci pracuješ také jako psycholog, musíš poznat, co v daném herci je, jak smýšlí. Musíš mu…

Martina: Vědět, jak na něj.

Ivan Fíla: Jak na něj. Mojí předností, nebo silnou stránkou, je popis postavy, popis charakteru. Oba hrané filmy jsme udělali s kameramanem Vláďou Smutným, protože on byl geniální kameraman, jeden z nejlepších na světě, a bez něj bych ty filmy nebyl schopen udělat, nebo by nevypadaly tak, jak vypadají. On byl malíř světla, a já jsem mu vždycky říkal: „Já se svými slovy musím dostat do duše protagonisty a herce, a ty to musíš udělat kamerou.“ A to on uměl dokonale. A skloubení toho dostat se do duše, to možná bylo rozhodující v tom, že tyto filmy přitahovaly hodně diváků. A to je i u románů. I když Tisíc očí není jednoduchý příběh na čtení, tak se snažím, abych ho napsal čtivě, aby tomu rozuměl kdokoliv, kdo to bude číst – intelektuál, nebo člověk, který dělá úplně něco jiného, který možná ani často nečte. A zjišťuji, že i takoví lidé tento román čtou a rozumí mu tak, jak jsem chtěl. A je to asi tím, že dokážu popsat postavy tak, že se do nich může každý vcítit, a že to je vlastně sonda do duší každého daného charakteru. A to mě na životě fascinuje, že každého můžu nějakým způsobem poznat. Není to moc skromné, ale musím říct, že možná takovou přednost mám. Někdy se mi nepodařilo odhadnout lidi, zvlášť ve světě filmu, protože k nim přicházím s jistou otevřeností, naivitou, ale vždycky nějakým způsobem už po prvním setkání cítím, co v tom člověku je. Tedy, že sonda do duše ode mne odstartuje velmi rychle, a často se nemýlím.

Celý rozhovor s Ivanem Fílou o emigraci do Německa, psaní v cizích jazycích, románu Tisíc očí a síle mateřské řeči si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Všechny příspěvky s Ivan Fíla