Pomineme-li banalitu, že pokrok nelze zastavit, naše uvažování o budoucnosti provází nejistota, zda máme v pokrok doufat, anebo se ho bát. Co vlastně nelze zastavit? Je to zákonitý vzestup, anebo troufalostí živený chaos? Máme jistotu, že nám pokrok poslouží? Nebude nás naopak omezovat? Ovládne člověk budoucnost, anebo budoucnost ovládne člověka?
Nejnovější zvěsti o humanoidních robotech poháněných umělou inteligencí naznačují, že již obstojí jako pomocníci člověka v domácnosti, a brzy se člověku stanou i společníky. Zajímavé nejsou jen jejich rychle se rozvíjející dovednosti, ale i to, že tito roboti budou vyrábět sami sebe, pokud už to nedělají. A tak se vnucuje otázka, do kdy budou roboti potřebovat člověka a co bude s člověkem, když našim společníkům, humanoidům, dojde, co jsme zač?
Zatímco roboti jsou ze dne na den zručnější a chytřejší, člověk je stále nešikovnější a hloupne. Pokrok, zdá se, člověka degraduje, místo toho, aby mobilizoval jeho potenciál. Zvláštní je, že člověk o tom ví. Díky strojům, které za něj odvádějí fyzickou práci, mu ochabují svaly. Díky konzumaci průmyslových potravin tloustne. Díky používání umělé inteligence člověku prokazatelně leniví a zakrňuje mozek. A díky mobilu, umožňujícímu snadnou komunikaci, je sám. Pokrok je droga, na které člověk lpí, i když ví, že ho poškozuje.
Nebylo tomu tak ale vždycky. Budoucnost bývala skvělá a člověk do ní hleděl s optimismem. Bylo jen otázkou času, kdy ovládne vesmír a poručí větru dešti. A v mém dětství existovala šance, že nestane-li se člověk kosmonautem, může být popelářem, který se vozí na stupátku. Pokrokem se rozumělo zvyšování životní úrovně, všeobecný přístup ke vzdělání, zdravotní péče pro všechny zdarma anebo jistota zaměstnání. Věřilo se, že skvělou budoucnost jistí mír, který už zůstane napořád.
Nebyl to ale mír, čemu lidé vděčili za zlepšování společenských poměrů, za sociální spravedlnost, za generační soudržnost, za bezpečnost, či životní jistoty. Zásluhu na tom, že pokrok sloužil obyčejným lidem, nikoli privilegované elitě, měla studená válka. Západ s Východem soutěžily o přízeň lidí, kteří porovnávali soupeřící politické systémy. Strašit na Západě komunismem a na Východě kapitalismem by nestačilo, kdyby občané nepociťovali, že se mají lépe než včera, kdyby u nich ohledně budoucnosti nepřevládal optimismus. Paradoxně lze říct, že na Východě lidé profitovali z kapitalismu a na Západě z komunismu.
Kdo se za studené války dostal za železnou oponu a mohl porovnat propagandu s realitou, nezřídka zůstal zaskočen. Příchozím ze Západu nebylo na Východě jasné, co nám vadí na socialismu. Kdo se z Východu dostal na Západ, čelil otázkám, zda jsou na Východě asfaltové silnice a jestli mladí znají džíny a diskotéku. Díky studené válce Západ nezahníval a Východ fungoval. Pak se ale všichni ocitli v jediném, společném systému.
Jakmile si občané neměli z čeho vybírat, nebylo třeba se jim vnucovat. Stát přestal sloužit občanům a postupně si ho zprivatizovala oligarchie. Ta se přirozeně nesnaží něco pro občana udělat, ale zkouší, co by mu mohlo stačit. Místo optimistických scénářů nasloucháme scénářům pesimistickým. Pokrok změnil stranu. Neřeší, jak posloužit člověku. Řeší, co s člověkem.
Je to zkouška. Bůh věří v člověka, který se nenechá vyšoupnout ze světa humanoidním robotem. Studená válka určitě nebude jediným receptem, jak přimět pokrok, aby neškodil. Každý systém, který vsadí na uniformitu, indoktrinaci, manipulaci a na zákazy, narazí nakonec na člověka, který se nenechá zakázat. A o to právě jde. Zachránit v sobě člověka. Jestliže budoucnost bývala skvělá, je šance, že si to zopakuje.
