Milí posluchači, opět se hlásíme už s pravidelným ohlédnutím za událostmi uplynulého měsíce s Ivanem Hoffmanem. Duben je měsíc proměnlivý a hned první aprílový den se nese v duchu, že bychom neměli nic brát moc vážně. A tento přístup nám pravděpodobně pomohl přežít nejen tento měsíc, ale i následující. Hlavním mým pozorovatelem života vůkol je Ivan Hoffman.
Martina: A znovu ráda připomenu našim posluchačům, že můj kolega Ivan Hoffman byl jedním z výrazných disidentů doby a éry před listopadem 89. Je právem pyšný na to, že v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě, Lidových novinách, byl komentátorem Deníku, Českého rozhlasu, je držitelem ceny Ferdinanda Peroutky, Krameriovy ceny a vloni dostal cenu za svobodu projevu.
Ivane, duben byl měsíc velmi turbulentní, třeba i pro Maďary. 12. dubna 26 maďarští voliči totiž volili. Byly to desáté parlamentní volby od změny režimu v roce 1990. Viktor Orbán byl na postu předsedy vlády plných šestnáct let. Volební účast byla právě nejvyšší od onoho devadesátého roku. A to 79 %. A Fidesz Viktora Orbána byl tentokrát přesvědčivě odmítnut. Vyhrála opoziční strana Tisza premiéra Maďara. Volební systém jim umožnil získat ústavní většinu, a díky tomu může sama měnit ústavu země. Jak jsi vnímal volby v Maďarsku ty?
Ivan: No, v souvislosti s výsledkem maďarských voleb mi přišlo na mysl rčení, že nic není staršího než včerejší noviny. Asi to tak je, ale pro předvídání budoucnosti, není nic zajímavějšího než právě včerejší noviny. Když se zpětně podíváme na hysterie Evropské unie, že volby v Maďarsku Orbán zmanipuluje za pomoci Ruska a zfalšuje výsledky, tak vypadá ta Orbánova drtivá prohra jako obrovské překvapení. Ve skutečnosti se jako obvykle ukázalo, že výsledky voleb neovlivnila ruská propaganda, ani americké vměšování, a pokud Maďaři podlehli nějaké zahraniční propagandě, mohlo se jednat jedině o masivní vměšování Bruselu. Ale o této reálné hrozbě se ve zdejších novinách nenapsalo ani slovo.
Martina: Kdekdo komentoval výsledek voleb, ale mě opravdu zajímá, jak to působilo na tebe. Myslíš, že Maďaři byli skutečně tak unavení z jednoho premiéra, že dokázali rezignovat i na zjevné morálně volní vlastnosti svého nového lídra? To, že si nahrával manželku, když se večer sejdou doma v kuchyni a on zapnul mikrofon, protože ona byla ministryní spravedlnosti, a méně úspěšný manžel to pak použije? To není Watergate. To není, že novinář získá informace z nejvyšších kruhů, z tajných zdrojů. To je ale, že se vrátíš z práce, chceš si postěžovat nejbližšímu člověku, že věci nejsou tak poctivé, jak mají, a někdo si na tvém povzdechnutí za nějakou dobu vystaví kariéru. Je to pro tebe přijatelné?
Ivan: Skutečně je při pohledu z odstupu často nepochopitelné, co jsou voliči schopni při volbě přehlédnout, tolerovat, zlehčovat, v konkrétní kampani ale převáží okolnosti, které jsou pro voliče důležitější než mravní integrita kandidátů. Já myslím, že v těchto volbách Maďaři především řešili domácí ekonomickou situaci, a opozice pro ně měla lepší nabídku, respektive hezčí sliby. O nic jiného nešlo.
Martina: Co se tedy musí Péteru Magyarovi přiznat, je, že nikdo si není jistý tím, co se bude dít po jeho instalaci. Ani maďarský lid, ani Evropská unie, ani zbytek světa. Jak zní tvůj odhad?
Ivan: No, v maďarských volbách se skutečně projevila únava z Orbána, který je už po šestnácti letech okoukaný, ale není to únava z maďarství. Řekl bych, Péter Magyar je maďarský nacionalista, nejspíš se ukáže, Tisza je Fidesz light, anebo béčkem Fideszu, jak už se to dnes běžně píše. Ale než v Bruselu pořádně oslavili, že se zbavili nenáviděného potížisty Viktora Orbána, přišel Péter Magyar s myšlenkou, že Orbán by byl ideální předsedou Evropské komise. Ano. Podle Magyara volby v Maďarsku prohrál, protože lidé mu už nevěří ve smyslu ekonomických návrhů, které Maďarsku nijak nepomohly, podle něj si ale stále zachovává úctu a podporu mnoha lidí, a to především v zemích Evropské unie. Orbán je podle Magyara populární mezi obyčejnými lidmi v EU, nejen politiky, ale lidmi, takže by prý dobře hájil jejich zájmy v Evropě. No, tak z toho museli být v Bruselu na infarkt. Péter Magyar je skeptický ke členství Ukrajiny v EU, a očekává, že se celá EU vrátí k ruským surovinám, Magyar není zelený, není liberální, ani eurofil, je to jednoduše Maďar. No, a potíž bruselských eurokratů je v tom, že oni nikoho jiného v Maďarsku proti Orbánovi neměli.
Martina: Pojďme dodat, že kdybych byla teď na místě Slovenska, o kterých Magyar neustále mluví jako o Horních Uhrech, tak bych asi byla poněkud neklidná.
Ivan: No, na Slovensku panuje neklid. To je pravda. Otevírání Benešových dekretů a tak dále, očekávají se zpočátku obtížné vztahy.
Martina: Což by se samozřejmě dotklo nejenom Slovenska, ale pravděpodobně i nás.
Ivan: No, já se obávám, že si o tom budeme příště povídat.
Po Maďarech přicházejí i Bulhaři s pragmatičtějším přístupem k Moskvě a kritikou Bruselu
Martina: Ano, to jsem chtěla říct, že myslím, že jedno z témat bude v příštím měsíci již určující. Ale pojďme se podívat na jiné parlamentní volby, a to v Bulharsku, tam zvítězilo se 44,6 % hlasů uskupení Progresivní Bulharsko bývalého prezidenta Rumena Radeva, práh 4 % poprvé od roku 89 nepřekonala bulharská Socialistická strana. Euroskeptik a bývalý stíhací pilot Radev, který se staví proti vojenské podpoře Ukrajiny, v lednu odstoupil z prezidentské funkce, aby mohl kandidovat. A to byla tedy Radevova sázka na nejistotu. A mohlo by se proto zdát, že mu opravdu o něco jde. Jak čteš výsledek bulharských voleb ty?
Ivan: No, především bych řekl, že ani v Bulharsku to strašení Ruskem nezabralo, vyhrálo Progresivní Bulharsko, tedy strana, která vznikla před necelými dvěma měsíci, a jak správně říkáš, vedená populárním politickým veteránem, bývalým prezidentem Rumenem Radevem, vyhráli díky programu kritickém dialogu s Bruselem, a pragmatickým přístupem k Moskvě. No, a stejně jako v Maďarsku se to jednoznačné vítězství opozice jaksi nečekalo.
Martina: Mainstreamová média ihned meldovala, že Radev se svými proruskými prohlášeními si vysloužil srovnání s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, který zastával politiku vstřícnou k Moskvě, ty říkáš pragmatický přístup k Moskvě, agentura Reuters zase tyto výroky zpochybňovala, a tak se to všechno míchá, jak jsi se v tom zorientoval ty? Koho tedy, jakou cestu si Bulhaři, myslíš, že si zvolili?
Ivan: No, existuje taková hezká karikatura, na které je běžec Orbán, předává štafetový kolík běžci Radevovi. Ale je to kresba, ze které není jasné, zda Radev ten kolík uchopí. On ho skutečně podává, ale ten ho ještě nedrží. Ti bulharští progresivci nejsou liberální, nýbrž levicoví. Je to takový zvláštní progresivismus v dnešní EU, pro Brusel mají vzkaz, že Bulharsko zůstane na evropské cestě, no ale důležité je, jak si tu evropskou cestu představují. Radev konstatuje, a teď to cituji, pokud chceme, aby Evropa měla opravdu strategickou autonomii, musí Evropa velmi vážně uvažovat o tom, jak zajistí své zdroje, protože bez energetických zdrojů nemůžeme hovořit o konkurenceschopnosti. Podle Radeva i Unie sama podkopala pozici tím, že usilovala o morální vedení toho, co popsal jako svět bez pravidel. A nyní potřebuje praktičtější politiku. Už v době, kdy byl Radev prezidentem, odmítal vyzbrojování Ukrajiny, odmítal protiruské sankce a varoval, že odstřihnutí Evropy od ruských zdrojů a energií zničí evropskou ekonomiku. No to se právě děje, ale v Bruselu se to ještě neví. Otázka v EU už dávno nestojí, kdo má pravdu a rozum, ale co si kdo může proti eurokratům dovolit. No a Bulharsko, to si musíme říct, to není těžká váha. Jo, a když si bude moc vyskakovat, tak Brusel s ním demokraticky zamete. Tak uvidíme, jak daleko půjde jejich odvaha.
Ropovod Družba začal po maďarských volbách zázračně fungovat výměnou za zrušení veta na 90 miliard
Martina: Na to nám tak trochu navazuje další velké téma měsíce dubna, protože na konci ledna byl na Ukrajině poničen ropovod Družba, a tak ruská ropa měsíce neproudila do Maďarska, ani na Slovensko. Viktor Orbán a Robert Fico se hněvali. Hněvali se, že Kyjev opravu záměrně prodlužuje. Viktor Orbán to nazval, že Ukrajina na Maďarsko uvalila ropnou blokádu. A spor se dostal až na unijní úroveň, Maďarsko zablokovalo půjčku na pomoc Ukrajině, mohlo by se zdát, viděno zvenčí, že jakmile volby v Maďarsku dopadly v neprospěch Orbána, tak ta práce na potrubí šla tak nějak rychleji od ruky. Rázem ropovod Družba funguje. Jak se díváš na tu náhodu?
Ivan: No, v minulých měsících se to potrubí nějak umoudřilo. V minulých měsících jsme sledovali politickou frašku, spíše skandál, kdy Brusel škodolibě přihlížel, jak Ukrajinci v rozporu s mezinárodními smlouvami zastavili tranzit ropy do Maďarska a na Slovensko, po maďarských volbách ropovod funguje, neboť jeho spuštění bylo podmíněno zrušením maďarského veta na unijní půjčku 90 miliard eur. No, poučení z toho incidentu, ta poučení jsou nejméně dvě. Jedno je, že se členské státy EU nemohou spolehnout na organizaci, které jsou členy. To je smutná věc. Dalším poučením je, že Volodymyra Zelenského lze litovat, lze ho podporovat, můžeme se s ním fotografovat, ale jelikož je to usvědčený vyděrač a lhář, tak se mu nedá věřit. Obecně lze říct, že Brusel je se Zelenským spokojený, protože zarputile pokračuje ve válce s Ruskem, kterou sice nemůže vyhrát, ale zvyšuje šanci, že se Bruselu podaří vyprovokovat doopravdy pořádnou válku Ruska s Evropou, no a pokud jde o podporu Ukrajinců evropskými občany, tak tam už to příznivé není, protože ta se postupně snižuje, vztah k ukrajinské migraci se zhoršuje, no a roste tlak na odbourávání privilegií, kterým se migranti těší na úkor hostitelů. Takže už lze pozorovat, jak se soucit s Ukrajinci překlápí do strachu z Ukrajinců. A tento trend přicházející energetická krize jenom posílí.
Martina: Já se teď chytím té tvé poslední věty, a tento trend posílí přicházející energetická krize, jakou pravděpodobně novodobá historie nezažila. Jak rychle se k ní blížíme, podle tebe?
Ivan: Já bych řekl, že hodně rychle. Válka USA-Izrael s Iránem nebude mít vítěze. To si málokdo uvědomuje. Ale pouze poražené. A těch bude hodně i mezi nezúčastněnými. Bez ohledu na to, jakou podobu bude mít eskalace konfliktu, tak neexistuje žádný reálný scénář, že by Hormuzským průlivem mohly proplouvat lodě s ropou, plynem a vlastně čímkoli, stejně jako před válkou. Obě strany konfliktu mají těžko splnitelné požadavky, a to není nejhorší. Nejhorší je, že nemají možnost z nich ustoupit. Američané chtějí po Iránu, aby kapituloval, stal se americkou kolonií, Irán požaduje po Spojených státech zrušení sankcí, reparace za to, co v Iránu zničily, no a nikdo teď neumí říct, co se ještě v Perském zálivu zničí. Co víme, co si už EU spočítala, je, že válka, do které se mimochodem rozumně nemíní zapojit, ji stojí 500 miliónů eur denně. No, a může tlačit ceny energií vzhůru ještě dlouho.
Martina: Ty jsi před chvílí vyvodil poučení v souvislosti s ropovodem Družba, že se členské státy Evropské unie nemohou spolehnout na organizaci, které jsou členy. Když půjdeme dál, jak se připravuje Evropská unie na tyto problémy a velký přelom v distribuci energie?
Ivan: Podle toho, co čteme, tak politici v EU nejsou úplní mimoni, jen trochu. A rádi by se dohodli na koordinaci při získávání a rozdělování energií, aby nedošlo na rvačku, jak to bylo za covidu u zdravotnického materiálu. Ale sledujeme takový zajímavý paradox, Evropská unie nemá žádný nápad, jak energetické krizi předejít, ale trvá na tom, že ji může přežít pouze jako celek. Jo, některé nápady jsou vysloveně směšné, jako například sázka na dopravní bicykly jako způsob, jak šetřit benzín. Jo, kdyby ses podívala na internetu, co je to dopravní bicykl, tak to je bicykl, který má ještě takovou tašku, kterou si veze před sebou, to je neuvěřitelný.
Martina: To posílí ekonomiku.
Ivan: No a zvláštní pozornost věnuje Brusel létání. Evropská komise, oni všichni létají, to je samozřejmě pro ně strašně důležité, oni by rádi sladili postup při rozdělování leteckého paliva mezi členské státy. Pokud by v letních měsících začal docházet, což tedy určitě bude, mělo by to být přerozděleno tak, aby se předešlo rušení letů. Letecké společnosti už s rušením tisíců letů počítají, a to nejen kvůli nedostatku paliva, ale i jeho ceně. Takže politici nejsou ochotní vzít na vědomí, že přichází něco, co tu ještě nebylo. Dělají mrtvé brouky, a doufají, že to nějak dopadne, že se to samo od sebe nějak pořeší a vrátí do normálu.
Žádný návrat k normálu nebude, krize je možná úmyslně vyvolaný otřes globálního systému
Martina: Vrátí do normálu. Mnoho lidí si možná teď povzdychne, já bych chtěl, aby to bylo jako dřív. Vrátí se svět do normálu, tedy přesněji řečeno, bude svět někdy takový, jaký jsme ho znali?
Ivan: Na to je více teorií, jedna z nich je, že normál byl někdy svět v sedmdesátých letech minulého století. Jo, že se bude potřeba vrátit někam až tam, protože pak už normální nebyl. Ale já jsem zaregistroval teď jednu konspirační teorii, pro kterou by mohl platit takový ten známý bonmot, že rozdíl mezi konspirační teorií a pravdou je půl roku. Jde o hypotézu, že žádný návrat k normálu nebude. Nebo, nejde o dočasný výpadek dodávek, ale o úmyslně vyvolaný otřes globálního energetického systému. Že tedy nejde o geopolitický konflikt, ale o koordinované úsilí o vyvolání globálního hladomoru a depopulaci lidstva. To je hrozivé. Jo, to většinové očekávání populace, že zvítězí zdravý rozum, se nenaplní, změny budou drastické, a jedinou možností, jak přežít, bude radikální soběstačnost, decentralizované systémy zajišťování potravin, léků, komunikace, no a podle této konspirace přichází krize, ze které není východiskem záchrana globalizace, to se teď myslí tím, vrátit do normálu, zachránit globalizaci, nýbrž přežití zajistí deglobalizace. Čili lokalizace. No a zda je tato hypotéza nesmyslná, anebo prozíravá, to pravděpodobně máme šanci si prověřit osobně, protože energetická krize akceleruje, a zdá se, že není nikoho, kdo by ji brzdil.
Martina: Ty jsi dnes snídal sovu, Ivane.
Ivan: Co jsem?
Martina: Snídal sovu.
Ivan: Jo tak.
Martina: Že nás častuješ skutečně velmi, velmi hlubokými zásadními promyšlenými myšlenkami, a všichni bychom si přáli, aby v tomto případě se naplnila ta teorie, že je to jenom konspirace.
Ivan: No, já uvažuju, že bych měl méně číst.
Martina: Uleví se ti, uleví.
Ivan: Jo, jo, jo.
Trump v roli Ježíše Krista pobouřil věřící i nevěřící, smích bývá pro politika horší než hněv
Martina: Ale já jsem přece jenom četla, nebo jsem sledovala, jak se Donald Trump pohádal s papežem. V předchozích týdnech Lev XIV. opakovaně kritizoval Trumpovu válku s Iránem, a řekl dokonce, že Bůh odmítá modlitby těch, kteří začínají války a na rukou mají krev. Tady skutečně se stal prostředníkem božím na zemi, když řekl, čí modlitby Bůh vyslyší. A samozřejmě Donald Trump si to nenechal líbit, a vzkázal, řekněte, prosím, někdo papeži Lvovi, že Irán za poslední dva měsíce zabil nejméně 24 000 nevinných, zcela neozbrojených demonstrantů, a že je naprosto nepřijatelné, aby měl Irán jadernou bombu. Děkuji, že této záležitosti věnujete pozornost, Amerika je zpět. Řekl tedy Donald Trump. Či spíše napsal. Já jsem si tak vybavila, že i Karel IV. se snažil nějak vyjít s papežem, protože věděl, že je vláda meče a kříže, a papež je do značné míry také politik. A kdyby už nic, tak má vliv na obrovské množství lidí. Protože je duchovním vůdcem a hlavou jedné z nejpočetnějších celosvětových církví. Vidíš v této přestřelce nějakou strategii?
Ivan: No, řekl bych, že Donald Trump je alergický na kritiku, bez ohledu na to, kdo mu oponuje, no a jeho reakce postrádají nejen strategii, ale i nadhled. Američtí biskupové, mluvím o nich, protože sám Donald Trump zdůrazňuje, že to je americký papež, že nebýt jeho, tak by se ani nikdy papežem nestal, tak tito američtí biskupové označili Trumpovu rétoriku za hluboce neuctivou a destabilizující pro věřící po celém světě. Útok na papeže, který má v popisu práce plédovat za mír, myslím, neocenili ani věřící, no. A ne ten Trumpem zveřejněný obrázek vygenerovaný umělou inteligencí, který ho zobrazoval v roli spasitele podobného Ježíši Kristu, zavrhli křesťané, včetně některých konzervativních zákonodárců, že jde o nehorázné rouhání. No, a pohledem nevěřících, pak tento kýč činí Trumpa směšným. No a těžko říct, co je pro politika horší. Jestli to, že se lidé na něho pro jeho činy a doma zlobí, anebo to, že se mu smějí. To je, možná, že ten smích je horší.
Martina: Těžká volba. Mimochodem Donald Trump se kvůli tomuto sporu s papežem dostal i do konfliktu s italskou premiérkou Meloniovou, ta jeho výroky na papežovu adresu označila za nepřijatelné, načež Trump reagoval tím, že nepřijatelná je ona sama. To je taková přestřelka, o jakých jsi před chvílí mluvil, a mate tě také to, jak se dnes politika, diplomacie, komunikace s veřejností, děje skrze výkřiky na sociálních sítích?
Ivan: Já bych začal tím, že je Georgia Meloni atlantistka, vsadila na Trumpa, a dlouho byli velcí spojenci, ale v katolické Itálii, kde sídlí Vatikán, se k tomuto konfliktu prostě vyjádřit musela. Kdyby se od Trumpa nedistancovala, politicky by se znemožnila. No a pokud jde o tu pokleslou formu, kdy Donald Trump dělá politiku skrze výkřiky na sociálních sítích, neřekl bych, že je to obecný trend a že to bude do budoucna nějaká relevantní forma diplomacie, on v tom zatím je osamocen, spíše to vypadá, že Američané mají opět vážný problém se zdravotní způsobilostí prezidenta. U některých jeho reakcí není jasné, zda se jedná o politiku, anebo o diagnózu. U Trumpa je podezření, a to jsem zase četl, je tam podezření na frontotemporální demenci, která je krutá v tom, že je progresivní a neléčitelná. Pacienti s touto chorobou ztrácejí sociální zábrany, schopnost empatie a logického úsudku. My lidsky člověka s takovou diagnózou litujeme, jenže když se jedná o prezidenta, který se sápe po jaderných kódech, no tak z toho jde spíše strach. Více než 70 000 zdravotníků v Americe podepsalo petici vyzývající k aktivaci 25. dodatku americké Ústavy, který umožňuje odstranit prezidenta z funkce pro nezpůsobilost. Průzkumy veřejného mínění z dubna ukazují, že již 61 % Američanů vnímá Trumpa jako čím dál víc eratického, to znamená zmateného, trpícího bludy, a polovina populace je přesvědčena o jeho vážném kognitivním úpadku. tak dá se to bagatelizovat tím, že ta polovina Američanů jsou demokraté. Ale objektivně se s Donaldem skutečně něco děje.
Martina: To, že Donald Trump je ve svých úsudcích a výrocích nepředvídatelný, je pravda, ale já jsem přeci jen vždy taková trošku nedůvěřivá. A dost by mě zajímalo, kde bylo těch více než 70 000 zdravotníků, kteří podepsali petici vyzývající k aktivaci 25. dodatku americké Ústavy, když byl na stejném postu Joe Biden.
Ivan: Přesně tak. Proto říkám, možná že to je 70 000 demokratických zdravotníků. To je taky možné. To je taky možné.
Netanjahu vede Izrael do neštěstí, hrozí jaderná válka, a pak místo velkého Izraele žádný
Martina: Pojďme se podívat částečně na domácí scénu. Byť všechno to, o čem jsme se teď bavili, tak se nás přímo týká, ať se to odehrává kdekoliv, a ať se nám to líbí, nebo ne. Ministr zahraničí Petr Macinka navštívil 14. dubna 2026 Izrael a jednal tam s premiérem Netanjahuem, prezidentem Herzogem, a protějškem Sárem. Navštívil Izrael během dnů holocaustu, ale v mnohých médiích u nás za to sklidil velkou bídu. Jak vnímáš toto setkání ty?
Ivan: Tak Československo, a posléze Česká republika, je dalším spojencem židovského státu, někdy to vypadá, že klidně i proti všem, ale to má své historické příčiny, které postupně upadají do zapomnění, ale česká diplomacie je v podpoře Izraele konzistentní a návštěva nového ministra zahraničí to potvrdila. Když zmiňuji ty historické příčiny, tak Československo bylo jednou ze zemí, které Izrael hned v okamžiku, když vznikl, zachránila, prostě naši letci tam sehráli velmi důležitou roli, a taky nebylo to pro nic za nic, ve Svobodově osvobozenecké armádě bylo velké množství Židů, kteří když se vrátili z války, tak mnoho z nich přirozeně cítilo potřebu jít pomoct Izraeli. Prostě to jsou zajímavé věci, o kterých, říkám, dnes se mnoho nemluví, ale pro Izrael stále jsou. To je jedna stránka věci, a druhá je, že ta návštěva proběhla v situaci, kdy Izrael spolu s Američany napadl Irán, což má lokální i globální důsledky. A to docela dramatické důsledky.
Takže co Petr Macinka v Izraeli konkrétně sledoval, řeknu, mi není úplně jasné, pokud se jedná o ekonomickou diplomacii, a Macinka otevírá dveře do Izraele českým zbrojařům, no tak to by odpovídalo době, bylo by to pragmatické, čili takové nehodnotové, jaká je už dnes politika Babišovy vlády, no a v dnešním militantním světě se na tento cynický zbrojní business pohlíží blahosklonně, s porozuměním, peníze prostě nikomu nesmrdí. Kontroverzní by bylo, kdyby Macinka podporu dnešní vlády Izraele myslel vážně, protože Benjamin Netanjahu vede Izrael prostě do neštěstí. V té válce Izrael s Íránem se pro Izrael nerýsuje vůbec dobrý scénář. Írán je schopen způsobit Izraeli velké ekonomické komplikace. Hlavně se hovoří o tom, že je Izrael závislý na odsolené vodě, a životně důležitá odsolovací zařízení jsou v tomto případě docela zranitelná. Jsou všechna pohromadě a hodit tam pár bomb není vůbec žádný problém s katastrofálními důsledky pro obyvatelstvo. Takže eskalace války, kdy se Izrael dostane pod enormní tlak a do kouta, nakonec použije proti Íránu jaderné zbraně, tak to je vcelku předvídatelné. No, reálně hrozí, že místo velkého Izraele nebude nakonec žádný, protože kdo rozpoutá jadernou válku, tak ten se stane v očích celého světa prostě vyvrhelem. A kdyby naší vládě osud Izraele ležel na srdci, tak Petr Macinka by musel Benjaminu Netanjahuovi přátelsky domluvit, ve smyslu, ať neblbne, jestli nechce na Židy přivodit další genocidu.
Martina: Možná, že se časem dozvíme, co všechno bylo podstatou tohoto setkání, v každém případě Hormuzský průliv dává tušit, už jsme o tom mluvili, že nebude kerosin, že letadla budou létat méně, kdo ví, jestli vůbec, možná to můžeme vidět za tím, že vláda odmítla poskytnout předsedovi Senátu Miloši Vystrčilovi vládní letoun pro jeho další plánovanou cestu na Tchaj-wan. Premiér Andrej Babiš řekl, že předseda může cestovat běžnou linkou. A když si vzpomenu, jak tam tedy cestoval minule, a prohlašoval, že je Tchaj-wanec a že nemůžeme stále jen počítat grošíky, to si tedy pamatuji, tak jsem zvědavá, jestli on ty své bude počítat.
Ivan: No tak důsledkem každých voleb je to, že se někteří politici ocitnou na vedlejší koleji. To se stalo prezidentovi a předsedovi Senátu, kterým zůstaly jejich ústavní funkce, ale reprezentují v nich opozici. Babišova vláda s nimi zachází podle mého názoru shovívavě, zdvořile, ale bez zbytečného respektu. Nebýt pobouřených protivládních médií, tak nejspíš by se veřejnost o politickou turistiku těchto ústavních činitelů z vedlejší koleje nezajímala. Předsedovi Senátu Vystrčilovi se jeho tchajwanskou iniciativou v minulosti podařilo připravit Škodovku o čínský trh. To by se mu mělo připomínat každý den, prostě nám způsobil obrovskou škodu. V současné vládě, která se v souladu s nynějším evropským trendem snaží Čínu neprovokovat, protože to ekonomické partnerství s Čínou je pro nás jednoduše nezbytné, představuje tento protičínský opoziční Vystrčil, jak se tak říká, osinu v zadku. V praxi není přeci podstatné, jakým letadlem se tam předseda dopraví, ale symbolicky to určitě důležité je, Číňané budou to zamítnuté vládní letadlo pro jejich zavilého nepřítele vnímat jako takový drobný pozitivní český krok k nápravě pošramocených vztahů, které zase se pošramocují dál, takže je to těžký proces.
Martina: Ty už jsi to zmínil, že ve hře o cestování a diplomacii je také prezident, a značnou část dubna jsme řešili, zda prezident pojede na summit NATO, anebo zůstane doma. A tak se zdá, že „cestovní kancelář vláda“ s novou vládou poměrně logicky mění nejen destinace, ale i klienty.
Ivan: No, pokud jde o sen Petra Koláře doprovodit prezidenta na summit NATO, tak ta neochota vlády přibrat ho do letadla, ta má úplně pragmatické důvody. Myslím, že to není nic osobního. Když přijde řeč na válečné výdaje, což je debata o tom, kolik veřejných peněz se vyhodí oknem, tak příčetná vláda má tendenci jich vyhodit co nejméně. Zatímco militant prezident naopak usiluje o to, aby se vyhodilo co nejvíce, protože pod oknem na ty peníze čekají jeho kamarádi zbrojaři. A já si myslím, že kdyby prezident Babišovi a Macinkovi slíbil, že bude na summitu zticha, a svá moudra si nechá pro doma pro školáky a Českou televizi, tak já myslím, že by ho do toho letadla vzali. On vypadá dobře, kdyby reprezentoval v uniformě, tak esteticky by byl pro naší delegaci přínosem.
Po sedmapadesáti letech od přistání na Měsíci lidstvo neumí podruhé vkročit do stejné řeky
Martina: Tak když už jsme u té spotřeby paliva, tak se pojďme vydat tam, někde do vesmíru, abychom pořád nebyli podezříváni z toho, že hrouda nohy víže, chtělo by se říci. Že člověk opět přistál na Měsíci. Ale ne, on kolem něj jenom přeletěl. A přesto, když jsem si zadala do AI Artemis, tak mi napsala, že program Artemis je ambiciózní plán NASA a mezinárodních partnerů na návrat lidí na Měsíc. Poprvé tam měl člověk vstoupit 20.6. 1969. A tak si říkám, není zvláštní, že po všech těch technologických revolucích, vývoji, rozvoji, tak když se tam chceme znovu zastavit po 57 letech, tak je to ambiciózní? Já nejsem žádný technik, obdivuji to, ale přesto je ti to srozumitelné?
Ivan: Já jsem jako pionýr na Leninově třídě v Praze vítal Gagarina. Jako dítě jsem pomalu neznal nikoho, kdo by nechtěl být kosmonautem. Ten závod, kdo koho předběhne v dobývání kosmu, ten byl tak prestižní, že Američanům nezbylo než předvést přistání na Měsíci. Co je z dnešního pohledu, správně to zdůrazňuješ, jako obtížná a riskantní záležitost, že nejrozumnější bylo před těmi padesáti sedmi lety natočit to přistání ve studiu.
Martina: Ne, to zase dostaneme…
Ivan: Já vím, zlehčuji, ale jisté je, že jeden z těch herců kosmonautů to tak celému štábu pokazil, protože odmítl přísahat na Bibli, že na Měsíci byl doopravdy. Jo, kolem toho je celý takový dokument, a velice se tomu bránil, a mám pocit, že ta pravděpodobnost, že tam opravdu byli, by se tou přísahou na Bibli hodně zvýšila, ale nepřísahal. Média nezávislá si na to fotografování Měsíce a Země ve vesmíru čas prakticky nenašla. Nevím, zda se Artemis nějak důkladně věnovala mainstreamová média. Ale ta nezávislá ne. O osudu lidstva se rozhoduje tady na Zemi a vyhlídky jsou, jak se zdá, mizerné, dobýváním vesmíru už lidstvo prostě fascinováno bylo, teď to vypadá, že neumíme podruhé vkročit do stejné řeky. Věru, přítel Miloš Hanoušek říkával, že ani ta budoucnost už není, co bývala. Mně se zdá, že oproti mnoha souvislostem ani ta budoucnost není co bývala, je to takové smutné.
Větrníky vláda dotuje kvůli penězům z Bruselu, občanská neposlušnost je legitimní obrana
Martina: Musím říct, že mainstreamová média se Artemis věnovala velmi zevrubně. Ale mně se teď, když se bavíme o Měsíci, tak se mi vybavila pohádka, která má tři hrdiny, Měsíčník, Slunečník a Větrník. A teď řetězím, to mi asociuje, že větrná energie stojí circa desetkrát více, než jaderná, a přesto ji chceme dotovat z kapes občanů. Tak to řekl nedávno u nás v rozhovoru mimo jiné bývalý tajemník obou vládních nezávislých energetických komisí. Ale my přesto chceme jet solární tunel 2.0, jen se teď jmenuje Větrník. Myslíš, že tato pohádka o Měsíčníku, Slunečníku a Větrníku bude mít někdy konec, potažmo dobrý konec?
Ivan: Tak jde o strašný peníze, takže člověk, když to vidí, tak je skeptický. Ono je zvláštní, že se stále uvažuje o budování větrných elektráren, když už je dostatek seriózních informací, a nejenom u nás, ale i ze světa o tom, že jsou škodlivé, neefektivní, neekonomické, neekologické, škaredé, no a z toho, jak vláda kolem těch větrníků mlží, je patrné to, co pány Babiše, Havlíčka a spol. nejvíce zajímá, jsou peníze z Bruselu. O které nechtějí přijít. V té diskusi o akceleračních zónách se vláda tváří, že ji zajímají názory občanů, veřejnost že bude mít právo se ke stavbě větrníků vyjádřit. To je samozřejmě hezké a vzhledem k tomu, že tato myšlenka je v našich poměrech, prostě nejsme někde na moři, nemáme k dispozici pouště a neobydlené obrovské prostory jako třeba Číňané, tak u nás je ta myšlenka vadná. Jo, a ten neefektivní provoz bude dotován daňovými poplatníky, a vláda dbalá péče dobrého hospodáře by měla celý ten projekt shodit ze stolu. Mě u toho skandálu vlastně uklidňuje to, že se probouzí občanská společnost v tom pravém slova smyslu, že se lidé v těch dotčených lokalitách zhusta začínají proti tomuto zvěrstvu bránit, no a když bude nejhůř, věřím, že dojde i na občanskou neposlušnost, která prostě k demokracii patří, a může mít různé podoby. Já jsem slyšel nedávno vcelku jednoduchý návod, který tady samozřejmě nemůžu říct, protože to bych byl za sabotéra, ale existuje jednoduchá možnost, jak takové 250 metrů vysoké monstrum v zájmu ochrany lidí, zvířat a přírody zničit, pokud se tedy nepodaří od stavby odradit po dobrém. Já jsem fakt zvědav, jestli lidi vezmou spravedlnost do vlastních rukou.
Martina: Já jsem ti opravdu hluboce vděčná, že neposkytuješ návody.
Ivan: Jak to udělat, jo?
Martina: Ivane, odsuď podsuď.
Ivan: Jo, jasně. Až tak smělý nejsem.
Martina: Náš záměr byl, že když se tak podíváme na svět kolkolem, tak pak musíme vždy najít nějaké veselé zvířátko na konec, jak se to tak dělá v mainstreamu, abychom našim posluchačům implementovali optimismus. A já jsem veselé zvířátko moc nemohla najít. Je to zvířátko, které ovšem nešlo přehlédnout. A to nejen kvůli jeho velikosti, ale kvůli mediálnímu zájmu, který trvá už týdny. Velryba Timmy už uvízla několikrát u německých břehů a stala se opravdu velmi známou. Ochranáři vymýšlejí různé způsoby záchrany, od jeřábu, ponorných plováků, až po prokopání kanálu. Dva němečtí milionáři se zavázali uhradit všechny náklady. Keporkak je ovšem zesláblý, šance na jeho záchranu se snižují, a zatím, kdekoliv se posunul, tak jenom vlastními silami. Nebývá zvykem, aby se věnoval osudu nebohého zvířete i premiér, ale Andrej Babiš musel reagovat na tiskové konferenci na otázky, jak pomůže Timmymu náš stát. Tak by mě zajímalo, jak vnímáš celý tento dojemný příběh ty?
Ivan: Asi když jednou někomu pomůžeš, tak se nemůžeš tvářit, že není. Jo, to už je… zase se lidstvo dostane do takového bludného kruhu, a tak ho zachraňuje a ono to nakonec může vypadat, jako když násilím nějaký skaut se snaží převést slepce na druhou stranu, prostě ten nechce, mlátí ho tou holí a ten ho přesto chce převést a udělat dobrý skutek. Těžko říct. Prostě do jako míry rozumíme přírodě a umíme vyhodnotit, co se děje v hlavě té velryby, která má obrovskej mozek, ale uvidíme. Je to takové z jedné strany dojemné, z druhé strany je to taková marnost, ale především je to mediálně atraktivní a je to mediálně vděčné, já bych myslel, že ten keporkak má štěstí a smůlu v tom, že je mediálním hrdinou.
Martina: Uvidíme, jak to s ním dopadne, mně se jenom v té souvislosti vybavilo, co u nás říkal psycholog Maroš Vago, když říkal, že když tak přenášíme broučky, žabky přes silnici a neseme je, aniž bychom věděli, kam oni přesně směřujou. Tak že je to obrovský projev pýchy, že máme pocit, že můžeme, že máme ten puvoir vstupovat do osudů jiných živočichů. Ale teď by mě zase mnozí posluchači možná utloukli jako necitlivou, ale v každém případě, proč si nepřipustit různé pohledy na tuto pomoc.
Ivan: Jasně. My přejeme velrybě jenom to dobré.
Martina: Přesně tak, já přeji vše dobré i tobě, Ivane, moc ti děkuji za tvůj zevrubný pohled na měsíc duben, a přeji vše dobré taky všem našim posluchačům. A budu se zase těšit za měsíc.
Ivan: Já se taky budu těšit, bude to květen, měsíc lásky čas, to by mělo dopadnout lépe než tenhle nepovedený duben.
Martina: Doufejme, že nebudeme končit tím závěrem Máchova Máje: „Kdo srdci jaké útěchy dá? Bez konce láska jest, zklamána láska má.“ Přeju nám i vám, mějte se tak, aby zklamána nebyla ani láska, ani naděje, a loučím se s vámi. Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
