Pamatuji doby, kdy se projednávání státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně parlamentu považovalo za zásadní událost. Rozpočet se dokonce bral jako nejdůležitější zákon roku a ze široka se debatovalo, zda tu či onu kapitolu rozpočtu poslanci neošidili, anebo naopak nezvýhodnili. K poslaneckému folklóru pak patřilo tak řečené porcování medvěda, neboli přednášení žádostí o finanční dotace na různé lokální veřejně prospěšné projekty. Bývala to vzácná příležitost slyšet některé poslance, kteří jinak po většinu roku k projednávané legislativě neměli co říct.
Časy, kdy rozpočtová diskuse zajímala i laickou veřejnost, jsou ovšem dávno pryč. Rozpočet je téma po ekonomy, kteří především řeší technické parametry a dělí se na kritiky rostoucího dluhu a na ty, kteří zadlužení bagatelizují třeba tím, že jiní se zadlužují víc. Jelikož politici notoricky schvalují vyšší výdaje, než jsou příjmy a také akceptují, že stále více peněz spolkne „obsluha státního dluhu“, státní rozpočet nedává smysl. Stal se nejzbytečnějším zákonem roku, neboť už při jeho schvalování je jasné, že příjmy budou nižší, než se poslanci usnesou a výdaje budou naopak proti plánu vyšší.
Státní rozpočet je beztrestně porušovaným zákonem. Hospodaření na dluh vede k tomu, že spousta peněz, které stát vybere od občanů na daních, končí v kapsách věřitelů státu, čili v soukromých bankách, místo aby z nich měla prospěch veřejnost. Statní rozpočet každoročně legalizuje lichvu, neboť úroky z dluhu bankám ničím jiným než lichvou nejsou. Státní rozpočet rovněž legalizuje rozkrádání státu, čili okrádání lidí, neboť stát není ničím jiným, než právě množinou svých občanů.
Důvod, proč se tomu nepodivujeme, je zřejmý. Nejedeme v té absurditě sami. Na astronomický a dávno nesplatitelný dluh funguje globální ekonomika. Od kdy se peníze z platidla staly zbožím a bankéři vymýšlejí finanční produkty, čili způsoby jak peníze množit, zhodnocovat, znehodnocovat, prát či zcizovat, obecně pak falšovat, finanční systém je přirovnáván ke kasinu. Peněz je digitálně vytištěno tolik, že většina z nich není kryta, aniž by to ovšem znepokojovalo dlužníky a jejich věřitele. Na nedostatek peněz je receptem kvantitativní uvolňování. Je-li banka příliš velká, aby padla, nemá důvod chovat se odpovědně. Její klienty v nouzi vyplatí stát.
Ve virtuálním světě peněz je běžné, že se jmění těch nejbohatších během chvíle zvětší či sníží o miliardy, aniž by to ovlivnilo jejich život. Naprostá většina, která vydělává a utrácí drobné, neřeší záhadu, proč se vlastně mezi hrstkou bohatců a zbytkem populace rozevírají nůžky, a proč se naopak v souvislosti s ekonomickým růstem, technologickým pokrokem anebo díky globalizaci ty nůžky nezavírají. Připadá nám přirozené, že čím menší výplata, tím víc se na ni člověk nadře. Práce ztratila prestiž, protože nevynáší. Respekt požívají spekulanti, ze kterých přitom není valný užitek. Takhle to nejde trpět do nekonečna.
Peníze čekají, kdo v nich udělá pořádek. Určitě to nebudou bankéři, kteří profitují z chaosu. Nebudou to ani politici, kteří jsou na bankéřích závislí. Ani ekonomové se neshodnou, co udělat, aby byl na peníze spoleh. Kde nepomůže lidská inteligence, otevře se příležitost pro umělou inteligenci. Jak proběhne úklid v jedničkách a nulách lze vytušit z toho, že umělá inteligence postrádá emoce, a co existuje pouze fiktivně, to bez sentimentu zruší. Když se umělá inteligence postará o to, aby peněz bylo tak právě akorát, obrátí se na nás sérií doporučení, jak s penězi do budoucna nakládat. Upozorní nás, že „bez práce nejsou koláče“. Autoritativně nařídí „bez peněz do hospody nelez“ a uzákoní, že „každý si má vyskakovat do výšky svého platu“. Jinak řečeno, díky umělé inteligenci se dovíme něco, na co bychom sami nepřišli. Pokud jde o deficit, klidně ho oželíme. Nežije-li se na dluh, na vyrovnaný rozpočet se určitě neumírá.
