Na způsob otázky, zda bylo dříve vejce, anebo slepice, existuje politický rébus, zda společenský úpadek způsobují špatní politici, anebo špatný systém. Že je systém v pořádku, jen lidé to kazí, je univerzální mantra, kterou odráží kritiku jakýkoli režim. Méně častý je názor, že politik je rukojmím špatného systému, bez jehož změny nemá šanci jakkoli napravit poměry. Tendence bránit systém je vcelku logická, protože se mění obtížněji než lidé. Když ale výmluvy na selhávající lidský faktor nezaberou a systém padne, znamená to, že politici byli osočováni neprávem? Že se jim křivdilo?
Všechno je o lidech, říká se. Je-li tomu tak, mělo by být nedůležité, jaký systém se praktikuje. Dobrý politik by měl být v jakémkoli systému zárukou prosperity a spravedlnosti. Jenomže je-li všechno o lidech, pak špatný politik je v jakémkoli systému viníkem úpadku a nespravedlnosti. Konkrétní příklady, kdy to takto průhledně funguje, se ale hledají těžko. Politici a systém nejsou jedno tělo, jedna duše. Neplatí automaticky, že dobrý politik udělá na systém dojem, že ho systém poslechne a půjde mu na ruku. U špatného politika pak někdy shledáme systém překvapivě odolným vůči individuálnímu pochybení.
Odpověď na rébus, zda nadávat na systém, anebo na politiky, můžeme odbýt konstatováním souběhu špatného systému a špatných politiků. Nabízí se říct, že špatný systém formuje špatné politiky, a pro špatné politiky je přirozeným prostředím špatný systém, ve kterém se cítí jako ryba ve vodě. Pak by to ale mělo fungovat i obráceně. Měl by existovat někde v historii příklad souběhu dobrých politiků a dobrého systému. Jakýsi ráj na zemi, kde panuje všeobecná spokojenost s režimem, o který vzorně pečují političtí dobráci… Takové zvíře ale neexistuje.
Pokud chceme nadávat na politiky a činit je odpovědnými za režim, který provozují, je dobré si ozřejmit, komu vlastně spíláme. Spíláme vizionáři? Anebo herci? Někomu, kdo politiku vnímá jako podnikatelský projekt? Anebo spíláme technokratovi, šedé politické myši? S člověkem, co se jde do politiky předvádět, je jiný problém než s tím, co si jde do politiky nakrást. A škoda, kterou v politice napáchá ideologický fanatik, je jiná, než jakou utrpíme od ňoumy, kterého pasou lobbisté. Se spíláním režimu se to má podobně. Výhrady, lze mít k systému, který je autoritativní i k systému benevolentnímu. Co je pro jednoho totalita, to jiný kvituje jako pořádek, řád. A co jeden kritizuje jako chaos, jiný hájí coby svobodu. Obecně se pak upínáme k tomu, co není, a reptáme vůči tomu, co je…
Důvodem naší frustrace je pocit, že si zasloužíme něco lepšího. Politici u moci se střídají, občas se mění i politický režim, ale ten pocit, že je něco špatně, anebo že by už mělo být lépe, než je, zůstává. A protože se naše očekávání zvyšují rychleji, než se naplňují, jde o pocit chronický. Individuálně i kolektivně hledáme viníka nenaplněných možností, promarněných příležitostí, nedosažených výsledků.
Rébus, zda společenský úpadek způsobuje špatný systém, anebo špatní politici, má stejně jednoduché řešení, jako otázka, zda byla dříve slepice, anebo vejce. Každý drůbežář ví, že u toho na začátku musel být také kohout, a aby to fungovalo, bylo nezbytné stvořit slepici, kohouta a vajíčko současně. Kdo věří na evoluci, vidí to podobně: kohouta, slepici a vajíčko postupně společně utvářela do dnešní podoby mocná příroda. Politický úpadek je cyklicky se opakující malér, u kterého vedle špatného systému a špatných politiků asistuje ještě špatnostmi decimovaná společnost. Bez špatného občana by to nefungovalo, podobně jako u slepice s vejcem bez kohouta. K tvrzení, že si zasloužíme něco lepšího, patří otazník. Zasloužíme?
