Za jádrové oblasti považujeme ty regiony, kde se uskutečňují významná rozhodnutí, kde sídlí obyvatelstvo, administrativa, kde se nacházejí obchodní a finanční centra. Jádrové oblasti se vždy nacházely tam, kde vedly významné dopravní trasy, kde vzkvétal obchod, kde probíhala směna zboží, poznatků a technologií.
Tyto regiony měly také přístup k bohatství, které z mezinárodního obchodu plyne.
Od nástupu evropského novověku po současnost se svět podivuhodným způsobem přepóloval. V předmoderním světě byly jádrové oblasti především ve vnitrozemí pevnin, kde vedly splavné řeky a karavanní stezky. V době mezinárodní kontejnerové dopravy je tomu přesně naopak, jádrové oblasti jsou vázány na rozhraní pevniny a moře, zatímco regiony, které byly v předmoderní době rozvinuté, hustě osídlené a bohaté, jsou dnes zapadlou periferií. Podívejme se třeba na současné Timbuktu (v dnešním Mali) nebo Samardkand či Chorézm (dnešní Uzbekistán).
Megalopolí, které leží ve vnitrozemí a nemají přístup k moři, je v dnešním světě ve skutečnosti velmi málo. [1] Většina lidstva dnes žije na dohled od moře a celosvětová míra urbanizace (tj. počet lidí žijící ve městech) dosahuje 54%. Po porážce Německa r. 1945 jsou posledními zbývajícími významnými kontinentálními mocnostmi Rusko – Moskva se 14 miliony obyvatel leží přímo v srdci pevninské východní Evropy, Írán – devítimilionový Teherán stojí obklopený pouští v podhůří masivu Alborz, a díky svému arzenálu i Severní Korea, jejíž hlavní město má na Korejském poloostrově dokonce i podobnou polohu jako Sparta na Peloponésu. [2]
V předmoderní době se největší měrou na ceně výrobku podílela cena za materiál a dopravu, zatímco lidská práce neměla hodnotu téměř žádnou. Vyrobit kvalitní ocel bylo krajně nesnadné a dovézt ji na hřbetu velblouda z Dillí ke zpracování do Damašku, dále do Frank a odtud na Moravu ještě nesnadnější. Dnes, kdy je těžba a zpracování nerostných surovin mechanizována, kdy kontejnerové lodě měří 450 m na délku, mají brzdnou dráhu 100 km, ponor 25 m a převezou 24.000 normalizovaných kontejnerů (čili jedna loď je ekvivalentem 24.000 náklaďáků) a posádku tvoří méně než 10 lidí, je tomu přesně naopak. Do ceny kteréhokoliv výrobku se promítají především náklady na pracovní sílu a marketing, zatímco náklady na materiál a dopravu jsou neznatelné, koneckonců dnes se vyplatí dovézt do supermarketu v českém maloměstě krabičku borůvek z Peru, přičemž stojí okolo 30 Kč.
Volnotržní systém vždy funguje na základě protikladu jádra a periferie. Pokud by všechny státy světa měly stejnou geografii, stejné podmínky pro podnikání, pokud by všude byla stejná cena pracovní síly, stejná míra sociálního zajištění a stejné daně, tak by se nikomu nevyplatilo investovat v zahraničí. Jádrové oblasti s vyšší kupní silou přirozeně směřují k volnotržnímu modelu, k primátu ekonomiky nad politikou, zatímco periferní oblasti směřují k autoritářství a plánování, k primátu politiky (Rusko, Čína) či duchovní autority (Írán a KLDR) nad ekonomikou. [3] Oceánské mocnosti nabírají sílu od 16. století v souvislosti s rozvojem zaoceánských výprav a kapitalismu (nizozemská Východoindická společnost byla založena roku 1602), přičemž od konce 18. století jsou kontinentální síly víceméně v globální defensivě.
Také obyvatelstvo se jaksi samovolně přesouvá z periferie do jádra, podobně jako se sune zemina ze svahu nebo vane vítr z tlakové výše do tlakové níže. Periferním zemím – zemím ve vnitrozemí bez přístupu k volnému nemrznoucímu oceánu – hrozí od roku 1991 neřešitelná demografická katastrofa. Zdá se, že komunismus představoval jakousi instinktivní obranu proti přitažlivé hypnotizující síle oceánu a dokázal na nevědomé úrovni vylidňování represivně zabránit. Snažil se rozvíjet periferii a udržovat ve venkovských oblastech veřejné služby a průmysl, přestože to nebylo ekonomicky rentabilní. Vylidňování venkova bránil rozmisťováním disidentů po zapadákovech či pracovními umístěnkami, odlivu obyvatelstva zabránil železnou oponou (jen roku 1870 uteklo ze Šumavy do Brazílie 70 tisíc lidí! – většina tam pravděpodobně brzy pomřela na malárii). V Číně se přesunem statisíců lidí, kteří byli zapleteni do událostí na Tchien-an-men, do Sečuánu a vnějšího Tibetu podařilo tyto zapadlé provincie zvelebit a revitalizovat. Přesidlováním „zrádcovských národů“ od r. 1944 se podařilo dosídlit Sibiř zničenou za občanské války (1917 – 1921). Stejným způsobem ostatně Britové osidlovali svými disidenty jinak nepříliš atraktivní Austrálii.
Současnou alianci Ruska a Číny lze z geografického hlediska docela úspěšně interpretovat jako vzpouru periferie proti jádrovým oblastem, proti nepříznivé geografii, vzpouru zemí zaškrcených americkou anakondou. Čtenář si při pohledu na politickou mapu světa jistě všimne, že stejná geopolitická klec, ve které vězí Rusko – velká země bez přístupu k nemrznoucímu oceánu, spadla i na Čínu, jejíž odbyt přes Indický oceán je v zásadě závislý na 3 km úzké a 24 m hluboké Malacké úžině, jakož i čínský odbyt přes Tichý oceán je závislý na mořích okolo Tchaj-wanu, které mohou „noví Féničané“, kdykoliv zablokovat. (Ochotské moře zamrzá, dále na jih je Japonsko a Rjúkjú s největší americkou vojenskou základnou v Indopacifiku na ostrově Okinawa, dále Tchaj-wan, Filipíny, Indonésie, Malajsie, Singapur. Vše státy, které mají s „Novým Kartágem“ vojenské pakty. Obchodní trasy v Indickém oceánu dále kontrolují Američané díky vynucenému nájmu britských Čagoských ostrovů s vojenskou základnou Diego García.)
Je to náhoda, že k Rusku se přimyká přesně ten region, který byl v dávné minulosti bohatý (Timbuktu leží v Mali!), zatímco dnes vázne v geopolitických kleštích ve vnitrozemí Afriky? Ruský Africký sbor Ministerstva obrany působí snad ve všech zemích Sahelu, které nemají přístup k moři: Niger, Mali, Středoafrická republika, Burkina Faso a Severní Kivu. Státy Sahelské konfederace jsou „Běloruska Afriky“; zmíněné státy odmítly washingtonský konsensus i nabídku „pomoci“ od Mezinárodního měnového fondu a zakázaly LGBT agendu. Výmluvný je i počet obyvatel: Mořská Nigérie má 220 milionů, kontinentální Niger desetkrát méně. Nigérie či Ghana jako regionální jádrové oblasti na rozhraní pevniny a oceánu jsou oběma nohama v anglosféře a z hlediska geopolitiky jednoznačně na straně „uctívačů anakondy“.
poznámky:
[1] Ve vnitrozemí leží ještě z velkých měst světa například Ciudad de México (celá metropolitní oblast má 23 milionů obyvatel), indické Dillí (přes 22 milionů obyvatel), čínské Čengdu (21 milionů obyvatel), pákistánský Láhaur (celá metropolitní oblast má okolo 20 milionů), Bogotá v Kolumbii (9 milionů), indický Hajdarabád (6 milionů) či jihoafrická aglomerace Johannesburg-Pretoria (5 až 6 milionů obyvatel).
[2] Vnitrozemských států existuje celá řada, ale obvykle postrádají skutečnou suverenitu (jako například Mongolsko – surovinový přívěšek Ruska a Číny) nebo jakýkoliv strategický význam (např. Paraguay či Kyrgyzstán). V nedobrovolném vězení pevnin sedí z významnějších států také Srbsko, Bělorusko, Bolívie nebo Sahelská konfederace. Ne úplně typicky kontinentálními státy jsou Indie a také Čína, která sice získala strategickou hloubku a buduje železnice do střední Asie, ale zároveň touží po oceánu a skupuje přístavy po celém světě. Obě země mají nakročeno k tomu sloučit v sobě přednosti oceánské i kontinentální civilizace a ohrozit v budoucnu americkou globální hegemonii, byť jejich geografie není z mnoha důvodů tak příznivá jako geografie Ameriky. (Jejich vzájemný konflikt o Aksai-čin, Sikkim, Ássám a Arunáčalpradéš budou Američané v budoucnosti vyživovat a nazývat to „vyvažování sil v Asii“.) Za pevninské státy lze svým způsobem považovat i země jako je Kuba, Vietnam nebo Nikaragua. Kuba je sice ostrov, ale leží v uzavřeném moři a od svržení generála Batisty (přesněji od r. 1960) podléhá námořní blokádě a tvrdým sankcím ze strany USA, jako by šlo o vnitrozemský stát.
Pokusy přenést hlavní město z pobřeží do vnitrozemí, a tím sídelní strukturu revitalizovat – jako v případě Turecka (přenesení hlavního města z Istanbulu do vnitrozemské Ankary Mustafou Kemalem), Myanmaru (kdy vojenská junta podporovaná Ruskem a Čínou přenesla hlavní město z přístavního Rangúnu do Nepjita), Brazílie (Brasília vybudovaná prezidentem Kubíčkem r. 1960 ve vnitrozemí, aby nahradila pobřežní megalopole jako Rio de Janeiro a São Paulo) nebo Austrálie (vnitrozemská Canberra měla významem nahradit Sydney a Melbourne) – téměř nikdy neuspěly. V každém případě jsou tyto pokusy jakýmsi vyjádřením touhy po zemi a po kontinentu, koneckonců právě Turci jsou národem, jehož kořeny leží ve stepích v samém středu Eurasie – v Džungarské pánvi, geograficky „nejkontinentálnějším“ bodě planety.
[3] Čučche funguje jako náboženství.
