Správné příběhy a dobré pohádky předávají zapamatovatelné ponaučení o skutečném životě, ctnostech a dobrém charakteru.
„Dejte mi dítě do sedmi let a já vám ukážu, jaký z něj bude muž.“
Toto rčení, které je často mylně připisováno Aristotelovi nebo zakladateli jezuitů Ignácovi z Loyoly, v sobě skrývá moudrost, která je nadčasová i zřejmá. Například před téměř 3 000 lety radila Kniha přísloví ve Starém zákoně: „Vychovávej dítě podle cesty, kterou má jít, a neodchýlí se od ní, ani když zestárne.“ Lidé již dlouho uznávají souvislost mezi raným dětstvím a mravní výchovou.
Psychologové se dnes shodují se starověkými filozofy v tom, že etický kodex vštípený dítěti se stává základním kamenem pro dospělost. Hlavními učiteli této ctnosti jsou nakonec rodiče a prarodiče, starší sourozenci a další vzory. Od nich dívky a chlapci v útlém věku vstřebávají a zpracovávají životní lekce o poctivosti, velkorysosti, úctě k druhým, zodpovědnosti a dalších pozitivních vlastnostech. Četné články na internetu, které opakovaně zdůrazňují klíčovou roli těchto vzorů, nabízejí rady a aktivity, jejichž cílem je učinit tuto výchovu snazší a účinnější.
V mnoha z těchto seznamů však chybí jakákoli zmínka o pohádkách a klasických příbězích, které mohou tyto lekce posílit.
Bajky a pohádky
Přečtěte dětem Ezopa a najdeme tam mravence, který dává kobylce lekci z odpovědnosti, želvu, která učí zajíce, že pomalu a jistě se dostaneš do cíle, a chlapce, který příliš často křičí „vlk!“, a tak se naučí, že nikdo nevěří chronickým lhářům, ani když občas říkají pravdu.
Přečtěte dětem pohádky Hanse Christiana Andersena, Boženy Němcové, bratří Grimmů a dalších, a naše děti uvidí hrdinské ctnosti v akci, jako je odvaha a vytrvalost Jeníčka a Mařenky při porážce čarodějnice. Předčítejte jim nahlas „Krásku a zvíře“ a ony se naučí, že skutečná krása se skrývá v duši, nikoli v zrcadle.
Bajky se svými jasnými morálními ponaučeními, rozpoznatelnými postavami a stručností jsou jako vitamíny v tištěné podobě, které posilují dobrý charakter; pohádky, ačkoli mají složitější děj a postavy, přinášejí ústřední poselství naděje: že dobro nakonec zvítězí nad zlem. Jinými slovy, pro děti do 7 let představují bajky se svými varováními a jasnými morálními vodítky hrubou mapu pro cestu životem. Naproti tomu pohádky popisují zmatky a nebezpečí, s nimiž se na cestě setkáme – píchlou pneumatiku, dopravní zácpu, bouře a zledovatělé dálnice.
Někteří moderní komentátoři pohádky haní jako nemoderní nebo pro děti příliš děsivé. Slavný spisovatel G. K. Chesterton těmto kritikům odpovídá a píše:
„Pohádky tedy nejsou zodpovědné za to, že v dětech vyvolávají strach či jakoukoli jeho podobu; pohádky nevštěpují dítěti představu o zlu nebo ošklivosti; to v dítěti již je, protože to již existuje ve světě. … Dítě zná draka důvěrně od chvíle, kdy se mu rozvinula představivost. Pohádka mu poskytuje svatého Jiří, který draka zabije.“
Navíc pohádky učí dítě, ať už chlapce či dívku, stát se svatým Jiřím namísto draka. Čtyřletý chlapec, který mává klackem jako mečem a bojuje se zlem, si obléká brnění pro dospělost; pětiletá holčička, která se obléká jako princezna poté, co vyslechla příběh o „Popelce“, která se z chudoby dostala k bohatství, získala nástroj k překonávání těžkostí.
Sofistikovanější příběhy pro děti přidávají další stavební kameny k tomuto základu morální zralosti.
Klasika pro čtení před spaním
Jeden ze svazků staré edice Collier’s Junior Classics, určené pro děti v mateřské škole, nabízí tento vzor pro formování charakteru:
„Co rozumíme pod pojmem ‚nejlepší‘ v knize pro děti? Nejlepší knihy odrážejí univerzální pravdy s jasností a uměleckým citem. Takové knihy odhalují, že člověk je ve své podstatě dobrý a že život má nekonečnou hodnotu. Nepopírají existenci zla, ale spíše zdůrazňují vzrušující boj člověka proti zlu prostřednictvím víry, odvahy a vytrvalosti. Probouzejí představivost mladého čtenáře, vyvolávají v něm smích i slzy a pomáhají mu porozumět svým bližním a milovat je. Čtení takových knih představuje bohaté dědictví zkušeností, které je přirozeným právem každého dítěte.“
Je smutnou pravdou, že naše dnešní kultura – její literatura, hudba i zábava – mladým lidem málokdy sděluje, že „život stojí za to žít“, přesto je to lekce, kterou můžeme vštípit našim dětem vlastním příkladem a příběhy, které s nimi sdílíme. Stačí jen zavzpomínat, v mnoha klasických dětských pohádkách se skrývá ctnost pod rouškou zábavy.
Zde, stejně jako v bajkách a pohádkách, se mladí lidé učí ctnosti nikoli kázáním, ale jakousi osmózou, tedy podvědomým a přirozeným vstřebáváním (v biologii je osmóza samovolné pronikání látek přes buněčnou membránu; pozn. red). Tato společná čtení na pohovce v obývacím pokoji umožňují dětem vstřebávat lekce o charakteru a zároveň poskytují zaneprázdněným rodičům oddech od jejich náročného rozvrhu.
Jedna často opomíjená ctnost však může vyžadovat zvláštní pozornost a úsilí rodičů i mimo stránky knihy.
Celoroční vděčnost
Vděčnost se může jevit jako nepatřičný doplněk k „Červené Karkulce“ a „Větru ve vrbách“, ale je klíčem k receptu na život, který „stojí za to žít“. A stejně jako pohádky a příběhy se i vděčnost někdy nedostane na ty online seznamy hodnot formujících charakter.
Ve své eseji „Proč je vděčnost dobrá“ profesor psychologie Robert Emmons poukazuje na to, že vděčnost přináší celou řadu fyzických, psychologických a sociálních přínosů, včetně uznání dobra v našich životech. Není tedy divu, že římský filozof a politik Cicero považoval vděčnost za „matku všech ctností“.
Vděčnost, kterou tito dva muži chválí, se nevztahuje jen na naše dočasné potěšení a radost z nějakého okamžiku či daru, ale také na ocenění samotné existence, toho, že jsme naživu, že jsme lidmi a že žijeme na tomto světě. Bohužel, navzdory mnoha luxusním věcem a vymoženostem, které dnes máme, dnešní kulturu lépe vystihují stížnosti a reptání než vděčnost.
Právě proto se musíme snažit vštěpovat našim dětem ctnost vděčnosti již od raného věku.
Jednoduchým způsobem, jak u dítěte ve věku 3 let a více vybudovat tento zvyk vděčnosti, je klást mu každý den otázku: „Za co jsi dnes byl nejvíc vděčný?“
Slyšel jsem o rodičích, kteří tuto otázku kladou, když ukládají své děti do postele. Dva páry, které dobře znám, tuto otázku svým dětem pravidelně kladou u večeře. Odpovědi jsou obvykle všední – že si přišel kamarád hrát, nebo že jim maminka odpoledne nadělila zmrzlinu –, ale tyto malé projevy vděčnosti se časem nahromadí a vděčnost se stane zvykem.
Jak mnoho pedagogů ví, když učíme druhé, učíme i sami sebe. Příběhy a pohádky, které čteme svým dětem, oslovují nejen je, ale i nás, i když různými způsoby a na různých úrovních.
C. S. Lewis chápal, jak moc dospělí potřebují pohádky a příběhy o nevinnosti. Ve své knize „Překvapen radostí“ připsal zásluhu za probuzení své vlastní představivosti knize George MacDonalda „Snílci: Pohádkový román pro muže a ženy“. O mnoho let později svou knihu „Lev, čarodějnice a skříň“ věnoval své kmotřence Lucy Barfieldové. Zde je začátek tohoto věnování:
„Moje drahá Lucy, napsal jsem tento příběh pro tebe, ale když jsem s ním začínal, neuvědomil jsem si, že dívky rostou rychleji než knihy. Výsledkem je, že už jsi na pohádky příliš stará a než bude kniha vytištěna a svázána, budeš ještě starší. Ale jednoho dne budeš dost stará na to, abys mohla začít číst pohádky znovu.“
Pohádky, dobré příběhy a vděčnost, kterou vědomě vnímáme a praktikujeme, jsou prospěšné pro nás všechny. Postarejme se o to, aby naše děti dostaly tyto nástroje, které jsou nezbytné pro budování ctností a charakteru.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
