JIŘÍ WEIGL
Ve středu 11. září v časných ranních hodinách našeho času se uskutečnila s napětím očekávaná televizní debata mezi kandidáty na příštího prezidenta USA Donaldem Trumpem a Kamalou Harrisovou. S napětím se na ní v silně rozdělené a polarizované americké společnosti čekalo především proto, že měla být první významnou příležitostí k poznání Kamaly Harrisové, doposud politicky neviditelné současné viceprezidentky a pár týdnů miláčka amerických liberálních elit a médií.
Exprezident Donald Trump, zkušený matador předvolebních kampaní, který na prezidenta USA kandiduje již potřetí, je naproti tomu každému nejen v USA dobře znám. Těší se nadšené podpoře svých příznivců, stejně jako zavilému nepřátelství odpůrců. Jemu proto v této debatě až o tolik nešlo. V dubnu se mu v podobném představení podařilo knockoutovat senilního Joe Bidena, který byl poté jako prezidentský kandidát Demokratické strany rychle nahrazen svou současnou zástupkyní Kamalou Harrisovou. Právě tento podivný a ke stávajícímu prezidentovi nešetrný manévr demokratických elit umožnil nevýrazné Harrisové obejít tradiční podmínku zvítězit v demokratických primárkách a tímto bezprecedentním, v podstatě zákulisním způsobem získat nominaci.
Americké televizní debaty prezidentských kandidátů jsou politická reality show, kde se vážně nediskutují problémy země ani cesty k jejich řešení. Hraje se především s emocemi diváků a scénickým vyzněním estrády. V tomto žánru je Donald Trump skutečný odborník, který umí dát vyniknout svému charismatu, sebevědomí i pohotové prostořekosti, což jeho příznivci obdivují a odpůrci nenávidí. Ani tentokrát nezklamal, byť se celkem kontroloval. Neváhal tvrdě útočit i bavit televizní publikum svými výroky.
Kamala Harrisová příliš přesvědčivě nezapůsobila. Libuje si v dlouhých frázovitých nekonkrétních monolozích a vytvářela dojem, že jí utkání se showmanem Trumpova typu není příliš příjemné. Působí, jako by raději dávala přednost nekonfliktním povídáním s nadšenými příznivci a oddanými médii, než činit rozhodná, jasná a tvrdá rozhodnutí. Z toho, co říkala, si nešlo mnoho zapamatovatelného odnést. Ve druhé půli debaty se postupně vytrácela a nechala Trumpa dominovat.
Tomu se podařilo dosáhnout toho, že Harrisovou dotlačil k distancování se od Bidenovy politiky, a to mu umožnilo v závěrečném slově zaútočit na uměle vytvářený mediální obraz Harrisové jako nové naděje americké politiky schopné řešit narůstající problémy USA. Na tomto základě věrohodně zpochybnil předvolební sliby stávající viceprezidentky jako prázdná slova někoho, kdo je již tři a půl roku u moci a přivedl USA tam, kde dnes jsou.
Velmi zajímavá byla velká zdrženlivost, až pasivita moderátorů televize ABC, kteří do debaty zasahovali jen minimálně. To silně kontrastovalo s naší českou praxí politických debat, kdy moderátoři se na sebe snaží strhávat neúměrnou pozornost, bojují s politiky a prosazují své vlastní politické názory.
Za zmínku stojí rovněž výběr a řazení témat v americké diskusi. Zcela evidentní bylo, že kampani dominuje americká domácí politika – masová migrace, ekonomika a kulturní války. Na zahraniční politiku se dostalo až v poslední čtvrtině, a to v pořadí Blízký východ a až poté Ukrajina. Naše i ukrajinská politika by to měly vnímat a nežít v iluzích.
Jak tedy debata dopadla? Nesmiřitelně rozdělená americká média začala okamžitě produkovat zcela opačné výsledky svých průzkumů. Já sám nejsem schopen odhadnout, zda v USA ještě vůbec existují nějací nerozhodnutí voliči, kteří by čekali na tuto debatu a podle ní se rozhodovali. Ale pokud takovou možnost připustíme, potom pro mě byl velmi signifikantní názor česko – amerického historika a politologa Igora Lukeše, kterého se do Bostonu okamžitě po skončení debaty na názor zeptala Česká televize. Prof. Lukeš odpověděl velmi zklamaně, že podle něho to bylo „utkání dvou nedospělců neschopných vážně diskutovat americké problémy“. Nechci s jeho názorem polemizovat, i když jsem přesvědčen, že to v tomto žánru je nesplnitelná ambice. Mě zaujal fakt, že extrémně liberální, levicový intelektuál Lukeš, vždy silně stranící demokratům, nezapěl povinnou ódu na drtivé vítězství Harrisové, což americká i servilní mainstreamová česká média dnes činí. Připomeňme si, že i po dubnové debatě Biden – Trump nejprve prohlašovala vítězem Bidena, než se demokratické vedení rozhodlo Bidena právě kvůli této debatě sestřelit. Zdálo se mi, že i pan Lukeš sdílí můj pocit, že Harrisové se přesvědčit o svých schopnostech příliš nepovedlo. A o to jí mělo jít především.
Měla-li tato debata ukázat stávající viceprezidentku jako novou naději americké politiky, potom se tento účel naplnit nepodařilo. Udržovat umělou oslavnou bublinu kolem ní bude po dnešku přece jen trochu těžší.
Jiří Weigl, IVK
