Jak funguje „Deep State“ – INFOKURÝR

Jak funguje „Deep State“ – INFOKURÝR

proxyLeave a comment

Všichni nejspíš slyšeli pojem „Deep State“ (DS), neboli „hlubokej stát“. Představa o tom, co to přesně je, je ale různá, protože DS je tak trochu těžko uchopitelnej. Většina lidí intuitivně chápe, že je to do velký míry, obrazně řečeno, ta „skutečná vláda“, na rozdíl od těch volenejch šašků, který se tam střídají a nic moc se nemění, ať tam sedí kdokoliv. Tohle je ale vágní a vypovídá to málo o tom, kde je opravdu zakopanej pes. Tady se teda pokusíme popsat strukturu DS, z čeho všeho se skládá a kam až sahá, a uvýst na pravou míru, co to je a co to není.

Hlavním důvodem, proč většina lidí nedokáže „vidět“ DS, není to, že je tajnej nebo skrytej, ale že je to něco tak rozsáhlýho a propojenýho, že průměrnej člověk nemá ani dost času na to, aby to nějak do hloubky zkoumal, a že význam DS netkví v nějaký specifický skupině lidí, ale spíš v propojení a překrytí mnoha skupin, což je mimo záběr pozornosti většiny lidí. Pro začátek si teda načrtneme několik rysů DS a populárních omylů o něm.

  • Je to rozsáhlá síť, která se skládá z mnoha vrstev – ne jedna konkrétní skupina lidí
  • Síla DS pramení z propojenosti a interakce všech těch vrstev – ne z nějakýho „řídícího centra“
  • DS není jedna strana dvoustrannýho systému (levice/pravice apod.), ale hlubší vrstva, která ovlivňuje obě strany stejně (operuje mimo tohle rozdělení)
  • DS je něco hodně dlouhodobýho, co existuje přes 100 let, a je tomu jedno, kdo je zrovna oficiálně u moci
  • DS je víc systém pravidel a motivačních struktur než konkrétních lidí
  • DS není „tajnej“ nebo nijak zvlášť skrytej – je sledovatelnej, ale většina lidí ho nevidí tak, jako pro stromy nevidí les – jeho části jsou nenápadný a moc má ten celek
  • Souhlas uvnitř DS nevyplývá tolik z koordinovanýho plánování jako ze sdílenejch názorů a motivačních struktur

Deep State je třeba brát jako abstraktní pojem (jako „Systém“) a ne jako nějakou konkrétní skupinu lidí. Lidi přichází a odchází a DS operuje dál. Konkrétní lidi ho tvoří stejně jako tvoří národ. Českej národ tu byl před 100 lety, i když prakticky nikdo z lidí, co ho tvoří dnes, tenkrát nežil. DS jsou vrstvy společnosti a struktury moci a ne konkrétní lidi.

Jednim z velkejch omylů je představa, že DS je nějaká „strana“ Systému, jako „Demokrati“, „levice“, nebo „liberálové“. Klíčovou vlastností skutečnýho DS je, že operuje nad úrovní takovejch rozdělení. Je to ta část moci v zákulisí, který je jedno, jestli jsou oficiálně u moci Demokrati nebo Republikáni nebo jakákoliv jiná variantá dvou hlavních stran v různejch zemích. Ať je u moci kdokoliv, nikdy nejde proti bankéřům, proti korporacím, proti válečnýmu průmyslu, nebo proti Izraeli. Tohle jsou konstanty, který DS udržuje v chodu za všech okolností.

Pro spoustu lidí se DS dostal do povědomí až zhruba v posledních 10 letech s Trumpem. Tihle lidi mají často představu, že DS je něco, co je „proti Trumpovi“, a tudíž to spojujou s Demokratama atd. To je blbost. Trump sice DS iritoval, ale ne proto, že je „na druhý straně barikády“. Problém s Trumpem (pro DS) je ten, že to neni dlouhodobej hráč, kterej zná „pravidla hry“, a že si dělá tak trochu, co chce (nebo se o to aspoň pokouší), a vnáší do zajetýho systému chaos, což má někdy za následek, že to odkrejvá mechanismy toho DS. To je to, co DS na Trumpovi vadí. Ne že je na „špatný straně“ (to je jim jedno), ale že je jak utrženej ze řetězu a špatně ovladatelnej.

Stejně tak je mimochodem omyl myslet si, že Trump je „proti DS“. Trump je jen proti tý konkrétní části DS, která zrovna stojí v cestě jeho egu. Jak jste se ale v posledních letech mohli přesvědčit, v mnoha ohledech dělá přesně to, co DS chce. Trump neni strategickej politik. Je to narcistickej byznysmen. Když mu něco stojí v cestě, nevymejšlí dlouhodobou strategii, ale mlátí do toho vší silou a hodně u toho řve na Twitteru. Tim někdy – nepromyšleně a prakticky čirou náhodou – odhaluje části systému, který mají bejt skrytý (nebo aspoň nenápadný), a to je to, co děsí dlouhodobý hráče DS. Trump je neohrožuje tím, že je „proti nim“, ale že je to divoký dítě, který občas dělá takovej kravál, že by si lidi mohli začít všímat něčeho, čeho nemají.

Trumpovo poselství není „Podívejte, jak je DS zkorumpovanej a jak funguje.“ Jeho poselství je „Podívejte, jak je zkorumpovaná tahle část systému, která mě teď zrovna sere, protože mi brání dělat, co se mi zlíbí.“ Trumpovi nevadí Systém samotnej ani korupce – to by koneckonců byl proti sobě. Vadí mu, když nemůže dělat, co chce. A když mu to zrovna náhodou znemožňuje něco, co patří k DS, tak je na rozdíl od ostatních ochotnej to vyřvávat na všechny strany a poukazovat na skutečný problémy Systému – ale čistě jen proto, že zrovna serou jeho. Není v tom morální princip ani chápání Systému – jen ego.

Struktura DS

Klíčovým pro pochopení struktury DS jsou jeho jednotlivý vrstvy, takže tady je stručnej přehled:

  • Kariérní politici
  • Banky
  • Informační služby, tajný vojenský projekty
  • Korporace
  • Think tanky
  • Nadace
  • Správci finančních aktiv (BlackRock a spol.)
  • Média
  • Sociální sítě elit (univerzity, kluby, elitní aristokratický společnosti atd.)

Žádná z těch vrstev není nijak extrémně významná sama o sobě a celej ten systém by z 90% fungoval i bez ní. Odstraněním (případně reformou) kterýkoliv z těch vrstev by se ničeho zásadního nedosáhlo. Síla DS je v interakci všech částí. Ty jsou jako větve jednoho stromu – uříznete jednu, ale strom je furt strom. Žádná z vrstev neřídí ten zbytek a neoperuje nezávisle na ostatních. Stejný lidi se obvykle točí v několika z nich.

Z tohodle přehledu by mělo bejt evidentní, že nejde o konkrétní lidi. Banky, korporace nebo média můžou existovat stovky let a přežijou všechny jednotlivce, co je tvoří. Žádná část to celý neřídí. Některý jedinci, jako např. ti z klanu Rockefellerů, to občas pošťouchnou určitym pro ně žádoucím směrem, ale i když tyhle lidi odstraníte, poběží všechno dál automaticky. Rockefeller pozměnil pár pravidel systému, ale ten systém se udržuje v chodu sám.

Tady je ten klíčovej rozpor, o kterym se věčně hádá mainstream a jeho největší kritici – podle mainstreamu je všechno přirozený a automatický, zatímco podle extrémních kritiků je všechno záměrný a konspirativní. Pravda není ani jedno, ale kombinace obojího. Systém není ani úplně automatickej, ani úplně vytvořenej a řízenej. Dalo by se říct, že byl – v různejch dobách, na různejch místech – navrženej tak, aby zachovával sám sebe.

Už jsme si popsali některý formující události. Rockefeller změnil vzdělávací systém a zdravotnictví naprosto záměrně pro svý účely. Jenže tyhle odvětví teď podle toho jeho modelu fungujou samovolně a je úplně jedno, jestli je nějakej Rockefeller ještě živej. Powellovo Memorandum změnilo přístup korporací. Ty už ale dneska operujou tím zavedeným způsobem i bez Powella a nikdo jim nemusí připomínat, co maji jak dělat. Změnily se pravidla, zvyky a často i zákony. Nemůžete to napravit odstraněním nějakýho člověka z nějaký funkce.

Operace Mockingbird (viz stejnej odkaz) natrvalo změnila, jak fungujou média a jakej mají vztah s vládou. CIA nemusí doslova „řídit“ práci reportérů. Ti už dávno operujou podle vzorce, kterej je CIA naučila v 50.-70. létech, a nikdo je k tomu nemusí „nutit“. Jejich kooperaci prostě zajišťuje fakt, že když nebudou mít pozitivní vztah k vládě, přijdou o vládní kontakty a zdroje, a konkurence je převálcuje. CIA tenhle systém zavedla, ale teď už se udržuje v chodu sám. Změnily se „pravidla hry“.

A takhle je to se všema částma toho systému a celá ta propletená struktura vztahů jednotlivejch vrstev tvoří ten „Deep State“. Jednotlivý lidi udržujou v chodu ten zavedenej systém, protože ten systém samotnej je k tomu nutí: kdo se mu postaví, toho zavedený pravidla vyřadí ze hry. Novinář, kterej odhalí korupci ve vládě, se může pakovat. Média, který by kritizovaly Pfizer, přijdou o výdělek z inzerce Pfizeru (a možná rovnou i dalších). Politik, kterej se postaví bankám, nedostane dolary na volební kampaň. Každej jednotlivec se řídí pár obyčejnejma pravidlama, který jsou pro něj nejdůležitější. Výsledkem je monstrózní systém, kterej když nakopnete z jedný strany, tak vás zašlápne z tý druhý.

Vrstvy DS

Kariérní politici

Vládní částí páteře DS jsou kariérní politici – lidi, který trčí ve vládě 40 let a díky nasbíranejm zkušenostem, kontaktům a vztahům mají větší skutečnou moc něco změnit (často spíš zajistit, aby se nic nezměnilo) než prezidenti volený na 4 roky. Tohle už jsme si taky názorně ukázali na příkladu Fauciho, kterej 38 let ovládal velkou část americkýho zdravotnictví a svojí neslavnou kariéru zakončil masivní rolí v Covidu, kde dělal to, co dělal vždycky – sloužil zájmům korporací a mocenskejch struktur a ne lidskýmu zdraví.

Dalším příkladem je J. Edgar Hoover, kterej byl šéfem FBI 37 let a předtím 11 let šéfem jejího předchůdce BOI. 48 let měl pod kontrolou federální policii, na každýho důležitýho člověka měl nějakou špínu (proto se ho nikdo nemoh zbavit), všechny špehoval, provozoval nelegální programy jako COINTELPRO a jeho moc byla naprosto ohromná. Nixon v roce 1971 řek, že jeden z důvodů, proč nevyhodil Hoovera, byl, že se bál, že by se mu mstil. Za takovejch okolností se ve vládě USA mohlo stát jen hodně málo věcí, se kterejma Hoover nesouhlasil.

Hoover udržoval kontinuitu DS skoro 50 let. Ne nějak vědomě a cíleně – prostě udržoval v chodu zavedenej zkorumpovanej systém, protože mu ten systém sloužil dobře a dával mu moc, a po 50 letech jeho udržování se všechno tak standardizovalo a normalizovalo, že už to ani nešlo změnit. Navíc kdokoliv přijde jako další na místo takovýho člověka, nemá zájem reformovat systém, kterej jemu poskytuje víc výhod než komukoliv jinýmu. Zavedenej systém udržuje v chodu fakt, že ten, kdo by ho moh změnit, je zároveň ten, kdo z něj nejvíc těží. Tohle je úplně jednoduchý pravidlo, který funguje, kam se podíváte.

Třetím příkladem, kterej uvedu, je Henry Kissinger. Detailně ho asi nikdy rozebírat nebudu, protože to by bylo dlouhý i na mě. Kissinger nepatřil mezi lidi, který dělají, co se jim řekne. Stejně jako Rockefelleři (se kterejma byl jedna ruka) byl extrémně ambiciózní, měl jasný představy o tom, jak by se co mělo dělat, a měl dostatek inteligence, trpělivosti a energie, aby je realizoval.

V průběhu jeho stoletýho života ho najdete na různejch vládních postech, v každým druhým think tanku, jako mluvčího na konferencích, jako poradce prezidentů, korporací a všeho možnýho, u různejch skandálů, válek a genocid, a prostě obecně v kruzích těch nejmocnějších lidí po celej jeho život. Patří mezi lidi, který spojujou několik vrstev DS, protože jsou prostě všude, znají všechny, a nejsou to jen pasivní účastníci, ale aktivní tvořitelé. Kissinger byl elitní manipulátor a svýho času měl prsty snad ve všem důležitým, co se dělo.

Pro většinu lidí z vládnoucí třídy byl naprostá autorita a desítky let měl ohromnej vliv. Lidi jako on udržujou určitý klíčový myšlenky a postupy při životě desítky let a zajišťujou kontinuitu systému. Jejich odstraněním se ale zase tak moc nezmění, protože takovejch lidí je vždycky víc a pod jejich vlivem se s časem mění samotnej systém.

Podobnejch lidí najdete v politice spoustu, v zahraničí i u nás. V Americe se tohle pevně zakotvilo hlavně po WWII a prominentní byli například bratři Allen Dulles a John Foster Dulles, korporátní právníci, z nichž ten první byl nejdýl sloužící šéf CIA a druhej ministr zahraničí – ve stejnou dobu. Allen, kterej byl už v OSS za války (a svýho času taky bankéř – další spojka), měl prsty v mnoha zásadních špinavostech CIA, včetně převratů v Iránu a Guatemale, MKULTRA a invazi v Bay of Pigs.

Rozdíl mezi těmahle kariérníma politikama a prezidentama je, že je nikdo nevolí, oxidujou tam desítky let, a skutečná moc získaná dlouhodobejma kontaktama a intimní znalostí systému je často větší než moc získaná konkrétním postem. Zajišťujou, že politika se ve všech podstatnejch oblastech nemění s administracema, že prachy tečou pořád na stejný místa, a že dlouhodobý zájmy korporací, se kterejma maji styky, jsou vždycky dostatečně reprezentovaný.

V ničem z toho nefiguruje žádnej tajnej spolek a podobně. Všechno je to viditelný. Většina těch politiků jen sleduje vlastní zájmy, a většina z nich pravděpodobně opravdu věří, že dělaji „správnou věc“. To, že spousta těch „správnejch věcí“ obyčejnejm lidem spíš škodí, není ani tak důsledkem nějaký „zákeřnosti“, jako spíš toho, že tihle politici se celej život pohybujou ve společnosti, která je odtržená od života normálních lidí a má tak trochu jiný hodnoty (viz poslední sekce níž). O to těžší je ale takovej systém nějak změnit. Ta korupce není na úrovni jednotlivců, ale celý tý vrstvy společnosti, která je vychovává.

Banky

Snad největší relativní moc v celým Systému mají banky. IMF, WB, BIS, Fed, ECB – tyhle finanční instituce „ovládají“ všechno ostatní… protože jim všichni dluží prachy.

Funguje to v zásadě jednoduše. Banky vytváří peníze z ničeho a půjčujou je na úrok. To znamená, že bankéři doslova vydělávají peníze na něčem, co vytvořili ze vzduchu. V jakymkoliv jiným kontextu je tohle klasifikovaný jako jasnej podvod, ale v tomhle případě to bylo legalizovaný. Kdo tuhle legislativu navrhnul? No, samozřejmě bankéři.

Jak tohle bankovnictví funguje? Když vám banka půjčí milión vytvořenej z ničeho, bude po vás chtít vrátit s úrokama třeba 1.1 miliónu. Jenže těch extra 100 000 nikdo nikdy fakticky nevytvořil. Aby bylo na splácení úroků z peněz vytvořenejch ze vzduchu, musí se vytvářet další peníze ze vzduchu. Celej finanční systém musí neustále narůstat, aby „fungoval“.

S tvořením dalších peněz rostou zisky zdarma pro bankéře, roste globální dluh, inflace znehodnocuje vaše peníze, bankéři bohatnou, vy chudnete, tvoří se další dluh, vyrábí se další peníze z ničeho a takhle to jde pořád dokolečka. Dluhy států jsou dneska v desítkách biliónů. V derivátech, tj. gamblování s kravatou, je přes biliardu dolarů.

Celej tenhle finanční systém je záměrně navrženej tak, aby:

  • bohatí bohatli
  • chudí chudli
  • objem peněz a dluhu narůstal, protože jinak by se to zhroutilo

Tohle není žádná náhoda, omyl, „nedokonalost“ systému nebo nějaká ekonomická „nutnost“. Tenhle globální finanční systém byl vytvořenej bankéřema záměrně. Jednou z nejvýznamnějších událostí 20. století bylo tajný setkání bankéřů na Jekyll Island v roce 1910, kde tenhle systém promysleli a v roce 1913 ho procpali přes politiky do americkejch zákonů. Pozdějc se celej globální systém navázal na dolar, aby z toho nemoh nikdo vybočovat.

To setkání z roku 1910 splňuje definici slova „konspirace“ naprosto dokonale. Byla to skutečná konspirace, která vytvořila dnešní podvodnej globální systém bankovnictví částečnejch rezerv, kterej si bankéři sami navrhli tak, aby mohli donekonečna vydělávat bez práce, abyste je vy nikdy nemohli ohrozit, a aby, když systém selže, byly jejich ztráty pokrytý z peněz daňovejch poplatníků.

Tohle jsme viděli v roce 2008. Ekonomickou krizi způsobili bankéři naprosto nezodpovědným chováním, a když se všechno předvídatelně sesypalo (což ale jaksi všechny oficiální instituce nezvládly předvídat), tak co se stalo? Bankéři nebyli potrestáni a systém nebyl nijak napravenej, aby se to nestalo znova. Ne, vlády vzaly miliardy dolarů z daní a rozdaly je těm bankéřům, protože banky jsou „moc velký na to, abysme je mohli nechat zkrachovat“. Moc velký na zodpovědný chování? Přesně tak.

Výsledkem bylo, že viníci dostali ohromný odměny, prachy z daní lidí musely jít na záchranu bankovního podvodu, takže nemohly jít na vzdělání nebo medicínu, „tištění“ miliard způsobilo inflaci, která znehodnotila to málo, co jste měli vy, a celej ten systém, kterej selhal, pokračuje dál s ještě větším deficitem. Celý je to asi tak stejně stabilní jako domeček z karet na korbě auta, který se řítí k útesu.

Nic z toho nebyla „chyba“, protože přesně takhle je ten finanční systém navrženej a přesně takhle má fungovat – podle plánu bankéřů, kterej prodali vládám. A politici to nemaji jak zastavit, protože vlády těm bankám dluží bilióny a politici jsou závislí na sponzorství těch samejch bankéřů. (Tady máte Hlavu 22, která se v DS objevuje v různejch podobách na mnoha místech.)

A samotní bankéři mají samozřejmě velký podíly v mnoha korporacích, od ropnýho byznysu po farmaceutickej průmysl, stejně jako v BlackRocku a Vanguardu. Vlády nemají žádnou páku proti lidem, který mají k dispozici mnohem víc peněz, než kolika disponujou ty vlády, a můžou je vytvářet z ničeho.

Banky jsou používaný jako donucovací metoda na úrovni států. Když nějakej stát postihne ekonomická krize (což je v tomhle podvodným systému prakticky jen otázka času), mezinárodní banky nabídnou půjčku. Stát nemá moc jinejch možností, než ji přijmout. S půjčkou ale přijdou podmínky, který jsou vždycky výhodnější pro ty bankéře (a s nima spjatý korporátní struktury) než ten stát. Když stát nezvládá splácet dluh (což je téměř zaručený), musí privatizovat svoji infrastrukturu nebo poskytnout jako splátku svoje aktiva a prostě obecně dát bankéřům a spol., o co si řeknou.

Těmhle procesům se odborně říká „strukturální úprava“, protože alternativní termín „obereme vás o všechno“ se z nějakýho důvodu neujal.

Informační služby

Hlavní výhodou agentur jako CIA, NSA, MI6, MOSSAD a podobně je informační asymetrie. Náplní jejich práce je špehování a hromadění informací, takže toho vědí hodně o všech, kdo je zajímají, a zároveň o nich toho ostatní vědí málo, protože operujou převážně v utajení a ani většina vlády neví, co přesně dělají.

Tohle samo o sobě stojí za hluboký zamyšlení. Každej stát má agentury, který mají nejvíc informací v tom státě, ale o kterejch skoro nikdo v tom státě neví, co přesně dělají. Jak tohle koresponduje s demokracií? Vůbec nijak.

Podobnýho charakteru jsou i tajný vojenský projekty, nad nimaž taky není prakticky žádnej veřejnej dohled. Tyhle agentury a projekty sežerou spoustu peněz, skoro nikomu se nezodpovídají, ale mají obrovskou moc, protože toho vždycky vědí víc než ostatní a když se někdo náhodou začne rejpat v tom, co přesně dělají, tak se ohání „národní bezpečností“, což je takovej slušnej termín pro „do toho ti nic není“.

Tyhle agentury mají svoje dlouhodobý cíle, dlouhodobý projekty a potřeby, a hlídají si, aby byly financovaný a nikdo jim je nekazil. Díky Snowdenovi a mnoha dalším víme, že ohromný množství toho, co dělají, je ve skutečnosti nelegální – což je mnohem podstatnější důvod toho utajení než ta údajná „národní bezpečnost“ – a obecně slouží koncentraci moci na úkor běžný populace.

Problém je teda ten, že tahle část systému je do značný míry nezávislá na čemkoliv, co můžou lidi ovlivnit, a nikdo proti nim nemá jak zakročit. Když toho vědí o prezidentovi stokrát víc než on o nich, je jen minimální šance, že by dokázal nějak zásadně omezit jejich činnost.

Tyhle složky mají samozřejmě napojení na další části systému, který je pomáhají financovat (různý banky, nadace, neziskovky), ospravedlňujou jejich činnost (think tanky jako RAND a Atlantic Council) a poskytujou jim důležitou infrastrukturu (Microsoft, Google, Amazon, Oracle, Palantir, OpenAI atd.).

Operace těch agentur jsou spjatý s dlouhodobejma cílema zahraniční politiky bez ohledu na to, jaká strana je u moci, a maji dlouhou historii odstraňování lidí (všema možnejma způsobama), který těm cílům stojí v cestě. Propáleji neskutečný množství peněz, často na neskutečně stupidní nápady (nastudujte si historii CIA, třeba Legacy of Ashes od Tima Weinera), jejich informace jsou často katastrofálně mylný, ale v tomhle stádiu je nemá kdo jak zastavit.

Často jsou navíc až po uši v obchodu se zbraněma a drogama, infiltrací různejch skupin a hnutí po celým světě, a takovýho množství nelegálních operací, že musejí manipulovat a podplácet ohromný množství lidí, aby se to všechno neprovalilo. Tahle část DS se vyznačuje vyšším utajením než ty ostatní a tím, že je totálně mimo veřejnou kontrolu.

Korporace

Mussolini definoval fašismus jako spojení vlády a korporací. Podle týhle definice je současnej kolektivní Záchod dokonalá ukázka fašismu. Rozdíl je v tom, že v Mussoliniho modelu stát ovládal korporace, zatimco dneska je to spíš naopak. Mnohý korporace jsou bohatší než spousta států. Například Alphabet (rodičovská firma Goolagu) má větší roční tržby než je hrubej národní produkt Český republiky. Navíc korporace dneska spravujou velkou část státní infrastruktury a stát se bez nich neobejde.

Korporace maji relativně úzký cíle – převážně se všechno točí kolem maximalizace zisků. Do struktury DS to zapadá tak, že když korporace vyvíjí tlak na vlády, aby upravily pravidla v jejich prospěch, logickej důsledek je, že takový změny jsou převážně na úkor obyčejnejch lidí, kterejm má vláda sloužit místo těch korporací. Zjednodušeno a stručně řečeno, korporace maji dost prachů na to, aby si zajistily, že vláda pracuje víc pro ně než pro normální lidi. Pro lidi to často znamená ohromný škody (olovo, azbest, Agent Orange, DDT, BPA, OxyContin, thalidomid, Vioxx, Paxil, Roundup, GMO atd., viz tady).

Zvýšit zisky se dá různejma způsobama. Mezi ně patří:

  • Oslabení regulací
    Tohle bylo velký hlavně v 70.-80. letech. Korporace lobbovaly za odstranění regulací a antimonopolních zákonů, který je omezovaly. Dneska toho z nich moc nezbylo a používají se minimálně. Kdyby byly robustní, Google by nemoh sežrat YouTube a Facebook Instagram. Korporace nechtěji pravidla, který se zabejvaji životním prostředím nebo lidským zdravím, protože to je drahý. Hodně se toho odstranilo pod záminkou „volnýho trhu„.
  • Vytváření odbytu
    Korporace může vládu přímo přesvědčit, že jejich produkt je fakt nutnej. Výbornej příklad je antivirotikum Tamiflu, za který vlády v roce 2009 utratily 1.5 miliardy dolarů, přičemž prakticky nefungovalo. Speciální kategorií jsou korporace armádního průmyslu – Boeing, Lockheed, Raytheon – pro který je vláda v podstatě jedinej zákazník. Ty musejí neustále uměle vytvářet nutnost nákupu jejich produktů vládama zveličováním různejch rizik a podobně.
  • Bariéry vstupu na trh
    Zatímco v dřívějších desetiletích se masivně deregulovalo, v posledních letech korporace začaly podporovat specifickej typ regulací. Pro korporaci, která ovládla trh a má víceméně monopol, už na pár milionech nesejde a podstatnější je, aby ji neohrozila nějaká nová konkurence. Podporujou se teda regulace, který si velká firma může dovolit a malá ne. Když nějaká regulace vyžaduje milión dolarů ročně a deset právníků, pro Goolag to nic neni, ale začínající firmu to položí. Tohle se dneska děje u firem, který vyrábí jazykový modely, kterejm pro oblbnutí říkají „umělá inteligence“, a ještě se při tom tváří, že to dělají kvůli „bezpečnosti“.
  • Úpravy daňovejch pravidel
    Korporace s vládama vyjednávaji, kolik budou za co a za jakejch okolností platit daní. V tomhle se hojně využívá toho, že různý země mají různý pravidla. V Americe se korporace zakládají v Delaware, protože tam jsou nejvýhodnější zákony. Korporace můžou vyvíjet nátlak na vládu, aby jim ulevila, pod hrozbou přesunutí se jinam, kde jsou podmínky výhodnější, což by pro tu vládu znamenalo odtok kapitálu a zaměstnání. Daně korporací se v posledních desetiletích výrazně snížily. Vaše ne.
  • Dotace
    Přes všechny kecy o ekologii patří mezi největší příjemce dotací ropnej byznys. Dotace ale dostává spousta dalších korporací, který jsou už tak absurdně bohatý. To je ale ten trik. Když máte moře peněz, můžete někomu zaplatit, aby vám zařídil, že vám někdo jinej zaplatí ještě víc.
  • Právní imunita a štít proti odpovědnosti
    V tomhle je největší machr farmaceutickej průmysl, kterej si zajišťuje, že ho za poškození jeho naprosto bezpečnejma a neškodnejma fuckcínama nikdo nemůže žalovat.

Mezi mechanismy, kterejma se zmíněnejch cílů dosahuje, patří:

  • Lobbování
    Lobbování je mechanismus naprosto nekompatibilní s demokracií. Můžete mít jedno nebo druhý. Když je legální lobbování, tak zaručeně nemáte demokracii.
  • Otáčecí dveře
    Přecházení lidí mezi vládou a korporacema je extrémně běžný a efektivní. Detailně popsáno tady. Obzvlášť silný je to kromě Pharmafie ve vojenskoprůmyslovym komplexu, neboli sdílení lidí mezi Pentagonem a korporacema jako Boeing/Lockheed/Raytheon. Tam je jedno od druhýho neoddělitelný. Tyhle korporace jsou v podstatě součástí vlády a politika se odvíjí od jejich ekonomickýho modelu spíš než od skutečnejch potřeb obyvatelstva.
  • Financování think tanků
    Korporace financujou think tanky, který produkujou ospravedlnění politiky výhodný pro korporace a ovlivňujou chování vlády. Různý korporace těží z publikací think tanků jako RAND, Tavistock, Atlantic Council, Club of Rome a podobně.
  • Astroturfing
    Korporace zakládají víceméně falešný hnutí, který se tváří, jako že reprezentujou spotřebitele, ale přitom různejma způsobama veřejně propagujou zájmy korporací. Timhle se vytváří klamná představa o tom, co lidi opravdu chtějí. Politik si potom může myslet, že dělá něco pro veřejnost, na bázi dojmu, kterej uměle vytvořily korporace.
  • Využívání krizí
    Korporace mají dlouhodobě seznam věcí, kterejch chtějí dosáhnout, ale který jsou nepopulární. Když si počkají na příhodnou krizi, protlačí to v období, kdy politici pod tlakem ani nestíhají číst, co vlastně schvalujou.
  • Zneužívání nepostradatelnosti
    Když se korporace stane pro vládu nepostradatelnou, vláda nemá moc na vybranou než přistoupit na skoro jakýkoliv podmínky. V dnešní době je aktuální příklad technologickejch společností (Google, Microsoft, Amazon), bez jejichž infrastruktury (cloudy, software, hardware, data) se vlády neobejdou. Google je součástí NSA skoro stejně jako je Lockheed součástí Pentagonu. Vláda nemá kde jinde vzít tu technologii (veškerá „konkurence“ jsou 3-4 firmy, který jsou co do přístupu úplně stejný) a navíc chce ty nakradený data o vás, takže firmy si diktujou pravidla.

Je tu samozřejmě spousta dalších mechanismů, jako například inzerce, kterou si korporace zajišťujou nejen reklamu, ale taky spolupráci médií. Jsou tu efekty jako lobbování Goolagu/FB za omezení zákonů na ochranu soukromí, protože jejich byznys model je postavenej na porušování soukromí a spolupráce s NSA/CIA to naprosto vyžaduje.

Všechno je to smyčka, která přirozeně živí sama sebe. Korporace chtějí zisk, lobbujou za změnu podmínek, odstraňuje se ochrana zákazníků a životního prostředí, tyhle škody jsou pak v podstatě pro korporaci povinnost, když chce mít větší zisky, místa ředitelů přitahujou psychopaty, protože normální člověk v tom nepřežije, psychopati pak falšujou vědecký studie a optimalizujou všechno ještě víc na ledovou kalkulaci a maximální zisk bez ohledu na škody, vzniká další nátlak na vládu korporacema, který jsou každej rok bohatší, atd.

Nevyžaduje to žádný nepřetržitý organizovaný „konspirování“. Většina lidí v tom systému jen dělá to, z čeho má největší prospěch. Jakmile vznikne pravidlo, který nahrává určitý skupině lidí, ta skupina se do toho opře, vytříská z toho, co může, a pak se snaží to posunout ještě o kus dál. Kdo zbohatne, má větší moc a větší možnost měnit pravidla ve prospěch sebe, čimž bohatne ještě víc. Politici v podstatě dneska museji nahrávat korporacím, protože bez jejich peněz nepřežijou. Odserou to normální lidi, protože cíle normálních lidí a korporací jsou zásadně odlišný.

Celej systém se postupně posouvá konstantním směrem – lepší podmínky pro ty, kdo mají moc a prachy (a tudíž horší pro ty ostatní) – protože každej, kdo z toho systému těží, má zároveň moc ho modifikovat, a ten, kdo z toho má kulový (tj. vy), má mizivou šanci to nějak změnit.

Důležitý je, že pro to, aby vám celej systém sral na hlavu a neskutečně škodil, nemusí nikdo mít specificky úmysl vám škodit (i když i to se děje). Vaše škoda je většinou jen vedlejší efekt toho, že ta menšina, co má prachy a moc, se snaží přilepšit sama sobě nebo si jen udržet svůj flek. Na vztazích vlád a korporací je dobře vidět, jak je to všechno propojený a komplexní a spousta negativních dopadů vzniká v podstatě jako vedlejší efekt něčeho, co má trochu jinej účel. Když otrávíte jednu část systému, za chvíli úplně „přirozeně“ hnije úplně všechno.

Vidět celou tu komplexitu a vztahy je důležitý pro kohokoliv, kdo na tom chce něco změnit. Je totiž jasný, že pro nápravu nebude stačit někde vyměnit pár lidí nebo změnit pár zákonů.

Think Tanky

Think tanky (TT) a podobný organizace máme probraný od minula, takže tim už se nebudeme zdržovat. Kdo to nečet, měl by to brát jako podstatnou součást tohodle článku.

TT zajišťujou hlavně ideologii, argumenty a celej operační systém a koordinujou fungování různejch částí DS. Jak jsme si ukázali, jsou skrz lidi a finance propojený se všim ostatním – vládou, korporacema, bankama, médiama atd.

Nadace

O roli nadací jsme mluvili v článku o „filantropii“. Jak bylo řečeno, plní několik funkcí:

  • Financování a ovlivňování věcí bez dohledu státu a snadný vystopovatelnosti zdrojů
  • Vytváření sítí a propojování lidí pod rouškou filantropie a nezávislosti
  • Ulejvání peněz pro bohatý a odepisování z daní
  • Očišťování reputace těch, který si potřebujou očišťovat reputaci

Nadace jsou něco jako prodloužená ruka bohatejch a vlivnejch pro dosažení jejich cílů. Jejich finanční čachry jsou takhle nenápadnější, levnější, popiratelnější a s nádechem dobročinnosti a „nezávislosti“.

Nadace se převážně tváří jako něco veřejně prospěšnýho, a aby to bylo věrohodný, tak je samozřejmě nejlepší opravdu dělat i něco prospěšnýho, což ty nadace dělají. Že to prospěšný je jen část celkovejch operací, snadno unikne pozornosti lidí, protože média, který jsou s nadacema propojený financováním, think tankama atd., zveličí ty prospěšný operace a zamlčí ty pochybnější.

Ta pozitivní činnost dodává všemu dojem legitimity, umožňuje zesměšňovat a kritizovat lidi, který v tý nadaci vidí problém, a odvádí pozornost od všeho ostatního. Je to ideální zástěrka. „Dobročinný nadace“ nikdo nezpochybňuje a nikdo v nich moc nešťourá – ani v lidech, který skrz ně operujou.

Skutečnej účel nadací je financování univerzit, výzkumnejch programů, vydavatelství, konferencí a individuálních lidí – ale selektivně tak, aby bylo financovaný to, co je pro dárce žádoucí. Dokonalej příklad je už popsaný financování zdravotních institucí a škol Rockefellerem a Carnegiem kolem roku 1910 a dál, s podmínkama ohledně toho, co se bude učit a jaká se bude praktikovat medicína. Výhoda tohodle modelu je, že nemusíte nikoho k ničemu nutit ani přesvědčovat. Jednoduše financujete instituce a lidi, který sdílejí vaše názory a cíle, a ty, který vidí věci jinak, ignorujete (nebo o nich píšete negativně v médiích a studiích think tanků financovanejch těma nadacema).

Výsledkem je nejen sledování vybranejch cílů, ale i nastavení Overtonova okna – selektivní financování definuje rámec myšlenek a otázek, se kterejma společnost vůbec pracuje. Takže se řeší „uhlíková stopa“, kterou se dají buzerovat obyčejný lidi, protože to se financuje, ale o plánovaný zastaralosti se nikde nemluví, protože nic takovýho nikdo nefinancuje, jelikož by to ohrožovalo profit korporací.

Výhodou nadací je, že operujou mimo dohled vlád a oficiálních institucí a mlží přesnej tok peněz. Spojitost mezi tím, co se financuje a kdo přesně to financuje, neni tak snadný dohledat, jako když se to financuje přímo. Navíc se zdánlivě oddělí ten dárce od toho cíle, i když se vystopovat dá. Rockefeller řekne, že jen daroval peníze dobročinný nadaci, a na co ty peníze použila, je její věc a ne jeho zodpovědnost. Že tu nadaci prakticky řídí, protože je na jeho penězích závislá, nikdo neřeší. Když peníze skončí někde u teroristů, nadace řekne, že se stala chyba, a nikdo za nic nemůže.

Samotnej přehled některejch z nejvýznamnějších nadací nám řekne hodně:

  • Rockefeller Foundation
  • Carnegie Foundation
  • Ford Foundation
  • Heritage Foundation
  • Bill & Melinda Gates Foundation
  • Open Society Foundations (Soros)
  • Bloomberg Philanthropies
  • Clinton Foundation
  • Chan Zuckerberg Initiative

Když vidíme, že se toho víc než polovina točí kolem jmen jako Rockefeller, Carnegie, Soros, Gates, Clinton nebo Zuckerberg, je jasný, jakym směrem se to bude ubírat. Všichni mají z velký části podobný cíle a rozhodně mezi ně patří centralizace moci, špehování lidí, kontrola narativu (cenzura) a globalizace obecně. A tihle lidi se v rámci nadací a jima pořádanejch akcí můžou scházet a sladit svoje zájmy, aniž by to budilo nějaký podezření, protože je to jen „dobročinná akce“.

Nadace umožňujou jejich cíle financovat nenápadně a pod rouškou „filantropie“ a operujou bez problémů v rozsahu desetiletí, na rozdíl od vlád a korporací, který se zaměřujou hlavně na krátkodobý zisky. Zároveň nejsou nijak omezený tim, která strana je zrovna u moci, protože prachy do nich jdou od lidí, kterejm jsou strany ukradený, protože maji v kapse všechny. To dodává podporovanejm agendám dlouhodobou stabilitu.

Nadace jsou samozřejmě taky součástí těch otáčecích dveří mezi vládou, korporacema, think tankama a podobně. Všechno spojuje stejná skupina lidí, ačkoliv se to tváří nezávisle.

BlackRock, Vanguard, State Street

O investičním managementu už jsme si tu taky něco řekli. Význam týhle části systému postupně narůstá, protože systém funguje tak, že kdo má nejvíc, tomu kapitál roste nejrychlejc, a tyhle tři firmy toho vlastní nejvíc. Jelikož náš finanční systém produkuje monopoly a koncentraci majetku, tyhle firmy jen porostou – dokud se celej systém nesesype.

Tihle správci aktiv vlastní velký podíly ve všech největších firmách, a aby to bylo zajímavější, tak i jedna ve druhý. Když vlastníte největší podíl ve stovkách velkejch firem, tak určujete pravidla, který dopadaji na všechny ty firmy najednou. Za pozornost stojí to, že firmy, který jsou takhle „řízený“, by teoreticky měly bejt konkurence jedna druhý. BlackRock (BR) má podíl v Googlu, Applu i Facebooku, v Exxonu, Chevronu i BP, v Pfizeru, GSK, i Mercku. Takže všechny tyhle firmy jsou do velký míry „řízený“ ze stejnýho místa.

To v praxi znamená, že celá takzvaná „konkurence“ je v týhle fázi převážně jen hra pro veřejnost. Akcionáři Vanguardu nepotřebujou, aby mezi sebou firmy soupeřily a konkurovaly si cenama. Pro ně je to jen otázka toho, jestli jim miliarda spadne do levý kapsy nebo do pravý. Takže proč by snižovali ceny, aby bojovali proti konkurenci, když tu vlastně žádná reálná konkurence není? Ceny se můžou udržovat vysoko, protože jak nad Pfizerem, tak nad GSK stojí BlackRock a Vanguard, a pro ně je nejlepší, když je součet cen obou firem co nejvyšší. Cenová válka není v jejich zájmu. Byla by ve vašem zájmu, ale vás se nikdo neptá.

Zkušenost ukazuje, že například ceny letenek jsou znatelně vyšší na trasách, kde lítají jen aerolinky „vlastněný“ stejnejma investičníma korporacema. (To „vlastnictví“ není úplný – je to jen největší podíl. Aby zas někdo nehudroval, že to píšu blbě.) Když se ve správních radách hlasuje o budoucím směru korporace, největší „hlas“ mají tyhle investiční korporace. A ty se na věc nedívají z pohledu Pfizeru, ale z pohledu BlackRocku, což je pohled dost jinej a „konkurence“ v něm ztrácí význam.

Jedním už taky zmiňovanym aspektem je ESG/DEI, což jsou pravidla (jako zelená buzerace), který hlavně BlackRock vyžaduje, aby firmy dodržovaly (pokud nechtějí přijít o investice, zákazníky atd.). Problém je, že tyhle pravidla jsou tak idiotský a komplikovaný, že malý firmy si nemůžou dovolit je splnit, protože by jim to zvedlo náklady nad přijatelnou míru. Goolag nemá problém hodit na něco pár extra miliónů. Normální firma jo. A Goolag z toho jen vytěží, protože ta druhá firma padne.

BR/VG/SS teda mají ohromnou moc ovlivňovat ty největší korporace a vůbec pravidla trhu, aniž by je někdo volil, moh odvolat nebo nad nima měl nějakej efektivní dohled. Kromě toho je tu Aladdin BlackRocku, kterej poskytuje bezkonkurenční digitální dohled nad tím, co přesně se děje s financema stovek firem, v reálným čase. To dává BR moc reagovat na jakýkoliv změny jako první, což je na burze opravdu tak trochu jako kouzelná lampa, která plní přání. Rozhodně to dává ohromnou finanční výhodu. Moc BlackRocku jen poroste.

No a pak je tu samozřejmě jako vždy to překrytí s dalšíma vrstvama systému. Larry Fink (BlackRock) dělá poradce vládě a převzal WEF po Schwabovi. (To už je prakticky otevřenej výsměch.) Opět se tu točí lidi z think tanků, nadací a podobně. BR je firma, za kterou jde americká vláda při každý finanční krizi pro pomoc. Bailouty v roce 2008 se děly pod dohledem BlackRocku a s pomocí Aladdinu. Můžete se ve volným čase dlouze zamyslet nad tím, v čí prospěch tu krizi BR asi řídil.

BlackRock teda sedí na obou stranách hranice mezi privátním a veřejným, což zase znamená, že ta hranice v praxi tak trochu mizí. Větší moc maji dneska převážně ty korporace, protože mají kapitál, technologii a další věci, který vláda potřebuje.

Stejně jako ve většině vrstev DS, ani tady se neděje nic extra tajnýho nebo „konspirativního“. Všichni jen dělaji, co jim přinese největší zisk. Všechno je veřejný a převážně nudný (nuda je lepší bariéra než tajnosti). Neni tu nikdo, kdo by to „řídil“ a koho by bylo možný sesadit. Prominentní je tu možná Larry Fink, ale i kdyby ho někdo odstranil, nic se nezmění. Na jeho místo naskočí kdokoliv je mu nejpodobnější a BlackRock má svoji vlastní hybnost a pojede dál stejnym směrem bez ohledu na to, kdo sedí na nejvyšší židli.

Média

O médiích asi neni třeba se sáhodlouze rozepisovat. Je to ze všech vrstev ta nejviditelnější a dneska jsou pro spoustu lidí jasně viditelný i ty lži, který už je těžký udržet pohromadě. Média jsou pro DS oddělením propagandy, manipulace názoru veřejnosti, nastavení Overtonova okna a cenzury.

Zajímavější otázka je „proč“ média tak lžou. Ta se ale vyjasní sama přečtením tohodle článku. Když víme, že se jejich vlastníci/ředitelé účastní Bilderbergu a Davosu a maji hluboký konexe s lidma v neziskovkách a vládách, že je často financujou nadace, o kterejch jsme mluvili, že nad nima často stojí BR/VG/SS, že byly už dávno infiltrovaný informačníma službama skrz Mockingbird a podobný operace, že si drahocenný vládní kontakty udrží jen když o nich nikdy nebudou psát negativně, a že nemůžou psát negativně o korporacích, který v nich inzerujou, je všechno jasný.

Carl Bernstein v roce ’77 zveřejnil jména zhruba 400 americkejch novinářů, který pracovali pro CIA. V Británii jsou zdokumentovaný úzký vztahy mezi BBC a MI5. Poválečný německý média byly ovlivňovaný Gehlen Org, která sama měla úzký spojení s CIA. Rupert Murdoch spojuje média, vládu, Bilderberg, Davos atd. Jeff Bezos spojuje média (The Washington Post), Big Tech, vládní infrastrukturu, Bilderberg, Davos atd. Richard Haass spojuje média (NBC, NYT), vládu USA (obrana, zahraničí, národní bezpečnostní rada) a think tanky (CFR, Brookings, Carnegie Endowment for International Peace). A mohli bysme pokračovat.

Udo Ulfkotte svojí knihou v roce 2014 ukázal, že média v Německu (a jinde) operujou přesně podle šablony, kterou nastavila v 50. letech CIA. Zřejmě udělal chybu, když prozradil, že plánuje další dvě knihy, protože o 3 roky později nečekaně umřel.

Média jsou tak hluboko zakomponovaný do DS, že je od něj není možný oddělit. Vláda nemůže fungovat bez propagandy a cenzury médií, a média nemůžou fungovat bez podpory vlád, korporací a nadací. Takzvanej „fack checking“ je jen druhá tvář médií, financovaná stejnejma zdrojema a propojená s těma samejma strukturama.

Součástí dnešní mediální scény jsou i média digitální, včetně těch nechvalně proslulejch antisociálních a celý dezinformační a cenzurní infrastruktury Goolagu, Fujsbuku, Microsoftu a dalších, kterou jsme tu už taky rozebrali do detailu. Tahle banda je neoddělitelná od NSA, MI5 atd., poskytuje technologickou infrastrukturu armádě, korporacím a všemu ostatnímu, a je opět propojená s nadacema (Gates, Zuckerberg atd.) a všim ostatním, a patří dneska mezi nejbohatší složky celýho systému, částečně díky rozletu „AI“.

Tech firmám jde primárně o zisk, jenže jejich hlavní zisk pramení doslova z vašich osobních dat, takže pro zvýšení zisků potřebujou zvýšit špehování. S tím jim pomáhá vláda, ale ta na oplátku chce, aby online platformy cenzurovaly všechno, co vláda legálně nemůže cenzurovat sama (i když dneska už se po pravdě řečeno vlády legalitou moc nezabejvaji). Vzniká teda blízkej, vzájemně prospěšnej vztah, ze kterýho obě strany těží a na kterym proděláváte vy.

Detailní návod, jak manipulovat veřejným míněním, dodávají think tanky jako Tavistock nebo výzkum CIA.

Sociální sítě elit

Možná nejmíň nápadná je ta vrstva, kde to všechno začíná. Většina lidí v kruzích, o kterejch tu mluvíme, má převážně stejný názory a pohled na svět dávno předtím, než se poprvý potkají. V první řadě prošli stejnejma elitníma školama (Harvard, Yale, Princeton, Stanford, Oxford, Cambridge atd.), kde je pohled na svět těch bohatejch přítomnej na každym kroku. Vyrůstaji od začátku s tim, že oni jsou něco „víc“ než my, obvykle mají dobrý zázemí a s poctivou prací se nikdy nesetkali a jsou přesvědčeni, že práce je pro jiný lidi – pro ty „hloupější“.

S tím jde ruku v ruce určitej pohled na ekonomiku, finance, korporace a celou společnost. Od malička je pro ně svět rozdělenej na dvě skupiny lidí – jedna se k penězům dostala bez práce a považuje se za intelektuální elitu, a druhá by měla makat a do ničeho nekecat, protože ničemu nerozumí. Když v tom vyrůstáte, tak tomu věříte, obzvlášť když je pro vás takovej pohled na svět výhodnej.

Pak jsou tu všechny možný kluby, od univerzitních po ty pro starší páprdy – Skull & Bones, Bohemian Club, Pilgrims Society atd. To jsou sociální kruhy bohatý vrstvy, kde se jednak všichni utvrzujou v tom „správným“ světonázoru a jednak si vytvářejí vztahy, který je budou provázet celej život a definovat jejich preference. Když je ten člověk pak ve vládě a v Brookingsu je jeho spolužák z Harvardu a v CNN pracuje jeho kámoš z Bohemian Club, nikdo nemusí „intrikovat“, aby se shodli, co a jak. Ty základy už jsou dávno položený.

Všichni se účastní stejnejch společenskejch akcí (těch pro tu „lepší“ společnost) a vyhledávaji ty, kdo už maji vysoký postavení, aby se s nima seznámili a tím vztahem získali nějakou aspoň malou výhodu. Tak se tyhle kruhy upevňujou a ti nejvlivnější ovlivňujou ty ostatní, protože pro ty není jednodušší cesta „nahoru“ než se spřáhnout s někým, kdo už tam je. Kdo přijde jako outsider (pokud se tam vůbec může dostat), má na vybranou buď držet se vlastních názorů a principů a bejt totálně irelevantní, když ty názory nesdíleji ostatní, nebo šplhat k úspěchu tak, že se „naladí“ na názory těch, kdo už sedí na vrcholu tý společenský pyramidy. Je to jednoduchý, přirozený a naprosto nepřekvapivý.

Existujou mezi nima rozpory a neshody? Rozhodně. Spousta politiků opravdu bere hádky pravice a levice nebo Republikánů a Demokratů vážně. Jenže rozdíly mezi jednou stranou a druhou stranou jsou sekundární. Primární je rozdíl mezi tou bohatou vládnoucí vrstvou nahoře a tou spodinou „darmožroutů“ dole, a tam žádná debata neexistuje, protože všichni debatující jsou členy tý horní vrstvy.

Vláda jeden den obere důchodce, protože „nejsou peníze“, a o tejden pozdějc si odhlasuje zvýšení vlastních platů. (V demokracii bysme o jejich platech měli hlasovat my. Když vám všem je přidělenej plat někym jinym a hrstka vyvolenejch si o svým platu rozhoduje sama, je to evidentně podvod.) V médiích slyšíte pořád o nějaký „opozici“, ale když se podíváte na výsledky hlasování o zvýšení platu posranců, tak tam najednou žádná opozice není. Všichni jsou zajedno.

A to je to podstatný. Všechny ty „rozdíly“, „neshody“ a „opozice“ jsou jen pro vaši konzumaci. Můžeme se hádat o identitě, pohlavích, potratech, kulturních válkách, byrokracii, kontrole zbraní, životním prostředí a emigraci, ale nikdo se nesmí dotknout bank, korporací, stavu dnešních médií, armády, špehování… nebo Izraele. Tam jsou najednou všichni zajedno, ať patří ke kterýkoliv „straně“.

Politici se můžou hádat o tom, jak budou sledovat lidi a jak dlouho uchovávat data a kde, ale nikdo neřekne, že to sledování je nemorální, žádný teroristy nikdy nedopadlo a mělo by se zrušit. Můžou se hádat o tom, jak vysokej by měl bejt státní dluh a jak rozdělit státní rozpočet, ale nikdo neřekne, že systém, kde peníze vyrábí privátní banky a státy si je půjčujou na dluh, když by je mohly vyrábět samy, je podvod.

Můžou se hádat o tom, kolik peněz dostane armáda a která část armády by se měla podpořit víc, ale nikdo nikdy nenadhodí, že bysme možná mohli konečně zkusit diplomacii a mír. Můžou se hádat o tom, jak velký dotace dostane Monsanto a Exxon, ale nikoho nenapadne říct, že tihle zazobanci maji prachů dost a dotace by se mohly využít pro obyčejný farmáře a menší výrobce (což by posílilo konkurenceschopnost a ten „volnej trh“, kterej obvykle tak vyzdvihujou).

Můžou se hádat o tom, jak velký uhlíkový daně na vás uvalit a kolik „zelenejch“ pravidel by měly firmy splnit, ale nikdo se ani nedotkne plánovaný zastaralosti a znečišťování korporacema a průmyslem, který tvoří asi 80% všeho znečištění.

V těch podstatnejch věcech se vždycky všichni shodnou, protože se odjakživa pohybujou ve stejnejch společenskejch kruzích, chodili do stejnejch škol a jsou součástí vrstvy, jejíž primární cíl je udržovat dojem, že právě tahle vrstva by měla vládnout a mít co největší výhody, protože ostatní lidi tomu nerozumí a všechno by zvorali. „Opozice“ existuje pro zabavení veřejnosti. U všeho důležitýho žádná opozice není.

Tyhle kruhy maji ale ještě jeden temnější aspekt. V těch vyšších vrstvách se dějou jistý věci, který nejsou vždycky legální a morální. Ty se teda samozřejmě dějou i ve zbytku společnosti, ale tady to má speciální význam. Ať jsou to podivný rituály Skull & Bones nebo pedofilní kruhy á la Epstein, tyhle věci zajišťujou soudržnost zúčastněnejch.

Lidi, který se společně účastnili něčeho tajnýho, pochybnýho, nebo dokonce kriminálního, automaticky drží pospolu. Jednak je to přirozený a jednak jim prakticky nic jinýho ani nezbejvá. Každej na každýho ví něco, co by neměla vědět veřejnost (a často ani jejich vlastní rodina), a dneska je samozřejmě prakticky všechno zaznamenaný trvale. Takovej materiál se pochopitelně dá kdykoliv použít jako donucovací mechanismus, když „rozumná domluva“ selže.

V operaci CIA se jménem „Midnight Climax“, která byla součástí MKULTRA, prostitutky lákaly určitý lidi na místa, kde jim bylo podaný LSD, byli pozorovaný a všechno bylo zaznamenaný. Podobný operace má na kontě ruská KGB nebo východoněmecká Stasi. Je samozřejmý, že všechny takový operace jsou utajovaný a tudíž máme důkazy jen o zlomku toho, co se asi opravdu děje, ale i tak máme dost na to, abysme pochopili, jak tyhle operace fungujou a jak se dají použít k vynucení „poslušnosti“ a „loajality“ těch, kterejm by třeba narostlo svědomí nebo něco podobně nebezpečnýho.

V každý „uzavřený“ společnosti, kde existujou nějaký „tajnosti“ před veřejností, přirozeně vzniká i nějakej kompromitující materiál, kterej se dá použít, kdyby někdo chtěl moc mluvit nebo dokonce něco dělat. Tohle všechno hraje roli v tom, že vládnoucí elita není primárně rozdělená na nějakou pravici a levici, ale rozděluje svět na tu elitu (oni všichni) a legie protivnejch darmožroutů (to jste vy). Jak potom vypadá jejich politika a celá struktura společnosti, je naprosto logický a nevyžaduje žádný velký plánování.

Deep State v akci

Máme tu teda velkou mutantní chobotnici, jejíž chapadla, ačkoliv se tváří nezávisle, vychází ze stejnýho místa a sledujou v zásadě stejný cíle. Jak to funguje v praxi, si můžeme ukázat na konkrétním příkladu. Vezmeme si třeba životní prostředí.

Kdo má na svědomí zhruba 80% znečišťování životního prostředí? Korporace a průmysl.
Proč znečišťujou? Protože nedělat to by pro ně bylo drahý.
Kdo by jim to měl zatrhnout? Vládní regulace, protože svědomí fakt nečekejte.
Proč s tím vláda nic kloudnýho nedělá? Protože korporace lobbujou za to, aby s tím nic nedělala, a bez jejích peněz se politik nikam nedostane.
Co vlády dělaji, aby nevypadaly úplně nečinně? Přesvědčujou lidi, že za znečištění životního prostředí můžou oni a je třeba zdanit jejich činnost.
Zlepšujou tyhle daně životní prostředí? Jelikož obyčejný lidi jsou proti těm korporacím jen kapka v oceánu, tak prakticky vůbec.
Proč máme tyhle nefunkční daně a žádný pořádný řešení? Protože na tom vydělávají banky a BlackRock, a korporace můžou znečišťovat dál s minimálníma změnama.
Kdo tuhle kravinu vůbec vymyslel? Uhlíkovou stopu BP, a celej ten nefunkční ale výdělečnej postup think tanky jako Club of Rome. Plus ty korporace.
Kdo mimo vlády by s tím moh něco udělat? Média, kdyby dělaly svoji práci a informovaly lidi o tom, jak to opravdu funguje. Pak by lidi mohli požadovat změnu od vlády, která má sloužit jim a ne korporacím.
Proč to média nedělají? Protože je financujou ty vlády a korporace.
Kdo na to má ještě nějakej větší vliv? Třeba BlackRock, kterej diktuje korporacím pravidla ohledně životního prostředí (ESG a podobně).
Co dělá BlackRock? Prosazuje věci, který vypadají, že jsou zaměřený na životní prostředí, ale nedělají pro něj prakticky nic a jsou nastavený tak, aby neublížily těm korporacím, a vydělávají BlackRocku a bankéřům ohromný prachy.
Co s tím můžou dělat normální lidi? Jelikož těch, co to opravdu chápou, je jen pár procent, tak nic moc.

Zombík si potom přečte zprávy a co se doví? Vláda řiká, že potřebujeme uhlíkový kredity. Banky řikaji, že potřebujeme uhlíkový kredity. Korporace souhlasí. Think tanky souhlasí a podporujou to „vědou“. Všude v médiích se píše, že potřebujeme uhlíkový kredity. Nikde nikdo nepíše, že uhlíkový kredity jsou úplně k hovnu a po letech týhle kraviny svět produkuje víc CO2 než předtím. Zombík si teda přirozeně myslí, že uhlíkový kredity musej bejt fakt dobrý, když to „říkají všichni odborníci“. Když mu nějakej antivirus řekne, že je to podvod, zombík mu s opovržením odpoví, že je to debil, kterej chce zničit životní prostředí, protože takhle ho naučili argumentovat na Seznamu.

Tenhle vzorec si můžete aplikovat na jakoukoliv jinou oblast. Všude to vypadá velmi podobně.

Co s tím?

Má tohle nějaký řešení? Žádný jednoduchý. V první řadě by to chtělo mít informovanou populaci. Jak ale vidíte, celej systém je nastavenej tak, aby byla dezinformovaná, a to specifickym způsobem, kterej nahrává tomu systému a skrejvá před lidma, jak to opravdu funguje. Tohle se možná pomalu zlepšuje a lidi přestávaji věřit vládám a médiím (proto všude ten „boj proti dezinformacím“ a „mediální vzdělanost“ a další operace typu „musíte nám víc věřit, nebo se stane něco hroznýho“). Touhle rychlostí to ale dostatek lidí prokoukne tak za sto let, zatimco během tak deseti let ta chobotnice dostaví digitální koncentrák, ve kterým už vám to prokouknutí bude houby platný, protože ho nebudete mít jak využít ani kam utýct.

Jak jste snad pochopili, tenhle systém se nedá „reformovat“. Když vám do sudu s vodou někdo nablije, tak nebudete lžící vyndavat ty zvratky a pak se tvářit, že voda už je pitná. Ne, musíte to celý vylejt a sehnat čistou vodu. V tomhle stavu je ten Systém. Prakticky jediná reálná možnost, jak se dostat k něčemu lepšímu, je nechat ten Systém padnout pod tíhou vlastních lží, podvodů, dluhů, nespravedlnosti a celkový neefektivity, a pak postavit něco lepšího.

Jenže na to, aby se tohle stalo, musí dostatek lidí chápat, jak to všechno funguje, a postavit něco lepšího dřív, než jim to nějaká debilní vláda zase zatrhne. Když v době kolapsu lidi pošlou vlády do prdele a postarají se o věci sami, máme šanci. Když budou v době kolapsu lidi poslouchat vládu a čekat, až je „zachrání“, tak jsme samozřejmě v prdeli. Jak bohužel víme ze zkušenosti, v době krizí se lidi převážně chovají jako totální dementi a poslouchaji vládu, ať jim tvrdí sebevětší zhovadilosti.

Navíc samozřejmě Deep State je na ten kolaps dávno připravenej a má plány na nějakej ten „velkej reset“ a podobně. Na nic z toho lidi nesmí přistoupit, pokud chtějí nějakou pozitivní změnu a ne ještě větší omezení svobody. Jestli chtěli lidi změnu, musejí se přestat spolýhat na vlády a celej Systém a začít ho obcházet. Obchodovat bez oficiálních peněz a bez bank, řešit věci v lokálních komunitách a ne podle instrukcí z nějaký centrály 1000 km daleko, která nemá nejmenší tušení, jak to u vás na vesnici funguje a co tam potřebujete (a řekněme si to na rovinu, je jim to úplně u prdele), neúčastnit se věcí, který jsou součástí tý chobotnice, nepoužívat systémový platformy, zahodit všechno, co je špehuje, přestat poslouchat oficiální média atd.

Jenže to znamená, že by se lidi museli naučit nějaký samostatnosti a zodpovědnosti. Good luck with that.

Takže bohužel žádný jasný – natož snadný – řešení na obzoru není. Jistý jsou jen dvě věci.

  1. To řešení nikdy nepřijde od vlád ani z žádnejch jinejch oficiálních míst. Musí přijít od vás. Dokud tohle lidi nepochopí a nenajdou odvahu vzít svůj život do vlastních rukou, bude je ovládat někdo jinej. Někdo, kdo vypadá jako parazit, mluví jako parazit a chová se jako parazit.
  2. Prvním krokem k tomu, aby se mohlo něco změnit k lepšímu, je informovanost lidí, který musí opravdu pořádně chápat, proto čemu stojí. Nemůžete bojovat proti něčemu, v čem se pořádně nevyznáte.
    Těžko porazíte Systém, kterej o vás ví všechno a vy o něm nic. Tuhle nerovnováhu musíte začít obracet – vzdělávat se o tom, jak funguje systém, a přestat ho krmit datama o sobě.

Že je Systém prohnilej, pochopilo v posledních letech možná celkem dost lidí. Většina z nich ale chápe jen hodně málo o tom, jak ta prohnilost funguje a kde vězí. Většinu energie pak vyplejtvaji na věci, který nikam nevedou, protože DS je dávno umí neutralizovat. Protesty se ignorujou, petice už tuplem, hnutí a nový politický strany se infiltrujou a štvou proti sobě, a když se objeví nějakej jó velkej průser, kterej by moh něco změnit, tak se vyhodí jeden nepodstatnej člověk, lidem se nakuká, že je to vyřešený, ale všechno jede dál úplně stejně jako předtím.

Informační služby jako CIA navíc s radostí podporujou různý teorie, jako že „všemu vládnou Ilumináti“, protože pak se lidi honí za nějakejma „temnejma konspirátorama“ někde v bunkru a nevšímají si, že ty think tanky, banky a korporace jim operujou přímo před očima. Podporujou kraviny jako plochou zemi, protože tím zaměstnají lidi, který vláda sere, totálníma kravinama, a jim pak opět uniká to podstatný.

Těch dezinformací a věcí, který vás svádí na scestí, je všude hromada. Kdo chce s tim Systémem něco dělat, musí toho vědět opravdu hodně. Jenomže na to průměrnej člověk nemůže mít ani čas, obzvlášť když každá hodnotná informace, ke který se potřebujete dostat, je obalená vrstvama blbostí, který odlákávaji pozornost jinam.

O nějakým „řešení“ týhle situace se prakticky můžeme bavit až když tu situaci bude dostatek lidí chápat. To se zatím bohužel neděje. Tenhle článek, spolu s mnohejma předchozíma, se pokouší o objasnění věcí, který sice nejsou vyloženě skrytý, ale který jsou relativně nenápadný a tak rozsáhlý, že málokdo má čas, natož vůli, si to dát všechno dohromady.

Pokud jde o Deep State, tak podstatný je to, že to není nějaká skupina konkrétních lidí, která někde v tajnosti plánuje, jak s váma vyjebat. Je to celá ohromná struktura s velkou a dlouhodobou hybností, ve který se lidi neustále střídaj, aniž by se měnil celkovej směr, a ve který většina lidí nijak zvlášť nechápe, na čem se vlastně podílí, a většina si zřejmě opravdu myslí, že dělá něco prospěšnýho.

Nějaký to plánování tam samozřejmě existuje, ale těch plánovačů je tak možná jedno procento ze všech lidí, který DS tvoří. To ale stačí. Těch pár lidí sem tam vymyslí něco ďábelsky geniálního, jako v roce 1910 na Jekyll Island, a když to projde, tak to změní pravidla hry napořád. I kdybyste v tuhle chvíli kompletně odstranili všechny takový lidi, ten Systém pojede dál prakticky úplně stejně, protože ho v chodu udržujou tisíce a tisíce lidí, který v podstatě dělají, co se po nich chce a co je pro ně výhodný. Většina z nich má malej rozhled a stejně krátkodobej pohled na věc jako zombíci.

Takovejhle Systém je ale mnohem těžší zastavit, než kdyby to opravdu byla skupinka konspirátorů někde v bunkru. V takovým případě by stačilo je najít a trochu si na ně posvítit. V tomhle Systému ale neni koho hledat a na koho svítit. Všechno to operuje otevřeně a publikuje to reporty, který vám doslova říkají, co je v plánu. Bariérou pro veřejnost neni, že by to bylo tajný a těžký zjistit, ale že je to nudný a nikdo nemá čas se tím pořádně zabejvat a řešit to, protože lidi maji jiný starosti.

Deep State není nic záhadnýho ani tajnýho. Je jenom tak ohromnej a komplexní, že to většina lidí nedokáže pojmout a vidí vždycky jen jeden kousek, kterej sám o sobě nevypadá podezřele nebo zákeřně. A celý je to mnohem triviálnější a nudnější, než si to spousta lidí představuje.

Lidi vidí převážně efekty toho Systému, ale protože ho svým pohledem nedokážou obsáhnout celej, myslí si, že to někde ze zákulisí řídí nějaká tajná skupina. Ten Systém ale z 99% funguje úplně automaticky. Například teď v tuhle chvíli vás pomalu okrádá – jenže to okrádání je legalizovaný a většina lidí přistoupila na to, že takhle to má fungovat, protože nevidí ty mechanismy, skrz který to operuje, jak to vzniklo, a jak to ve skutečnosti dává smysl jen z pohledu těch pár parazitů, který z toho bohatnou. Nikdo nemusí plánovat, jak vás okrást. Ve většině případu se necháváte okrádat naprosto dobrovolně nebo se dokonce okrádáte sami.

Deep State je monstrum. Je těžký ho zastavit. Ale to monstrum žije z vaší energie, kterou mu dobrovolně dáváte. Pro začátek by teda bylo dobrý ho přestat krmit. Jenže průměrnej člověk bude za trochu pohodlí krmit třeba hydru kříženou s upírem.

Antivirus