Jeden anglický novinář upozornil během svého podcastu na věc, která ho v poslední době zaujala.
Lidé, kteří tady na Západě vyrostli v druhé polovině 20. století, věří při sledování filmů z druhé světové války, že by se přidali k francouzskému odboji, že by ukrývali své sousedy ve sklepě, že by se stali hrdiny. Ale zkušenost s pandemií Covid-19 ukázala, že v situaci, která nastane jednou za život, si mnoho lidí zvolí cestu šikany svých spolubližních, i kdyby se mělo jednat o děti a šikana byla postavena na informacích, které i pro laického občana postrádají argumentační neprůstřelnost, jež by takovou šikanu ospravedlňovala bez dalších pochybností.
Milgramův test
Zkušenost z doby pandemické potvrzuje i sociologicko-psychologický experiment známý jako Milgramův test, který byl proveden v roce 1961 a měl pomoci objasnit procesy genocidy. Dospěl k závěru, že většina lidí je ochotna udělat téměř cokoli, nařídí-li jí to autorita. Více to testu zde.
Potvrzením experimentu z reálného života je příběh obyčejných mužů z druhé světové války, který popsal americký historik Christopher Browning. Při své práci v archivech narazil na zápisy z výslechů rezervního německého policejního oddílu číslo 101.
Obyčejní muži
Na základě archivních zápisů napsal Christopher Browning knihu, která se jmenuje „Obyčejní muži”. Vypráví příběh zcela obyčejných mužů z policejního oddílu, ze kterých se stali chladnokrevní vrazi žen a dětí, ačkoliv nemuseli.
Rezervní policejní oddíl 101 byl součástí německé pořádkové policie, která byla po začátku druhé světové války rozmísťována na nově nabytých územích. Naprostá většina mužů v oddílu byli muži od rodin, středního věku, jejichž morální postoje byly formovány před nástupem fašismu v Německu. Většina pocházela z Hamburku. Byli do války povoláni, nebyla to jejich volba.
Obyčejná vesnice
V létě roku 1942 dorazili muži 101 oddílu do polské vesnice Józefów. Velitel oddílu Wilhelm Trapp jim oznámil, že jejich úkolem pro daný den bude shromáždit všechny židy ve městě a oddělit muže od žen a dětí. Muži budou posláni na nucené práce, ženy a děti mají být na místě zastřeleny.
Na závěr rozkazu oznámil velitel, že pokud se některý z mužů nebude chtít účastnit poprav, nemusí. Stačí ať vystoupí z řady. Jediný muž, Otto Schimke, zareagoval okamžitě a vystoupil z řady. Dalších 12 mužů jej následovalo poté, co viděli, že velitel myslel svoji nabídku vážně a potvrdil, že účast na popravách je zcela dobrovolná.
Zbylí muži se vydali splnit úkol. Na konci dne měli za sebou 1.500 popravených žen a dětí židovského původu.
V průběhu dne další muži požádali, aby se nemuseli účastnit masového zabíjení. Seržant Steinmetz mířil nepřesně a oběti ustřelil půl hlavy, jejíž části mu ušpinily obličej. Poté požádal, aby mohl odejít. Všem, kteří požádali, bylo vyhověno. Přesto velká většina, zhruba 80 % mužů, splnila úkol.
Další vesnice následovaly. Akce nesla název „Lov na židy”. Vyvrcholila v koncentračním táboře Majdanek hromadnou popravou tisíců židů.
Malá pravděpodobnost
Christopher Browning píše, že členové oddílu nebyli nacisté, byli to muži, u nichž byla nejmenší pravděpodobnost, že se stanou masovými vrahy ve jménu svého vůdce.
Byli příliš mladí, aby měli zkušenosti z první světové války a jejich morálka byla ovlivněna hrůzami zákopové války, a na druhou stranu příliš staří, aby prošli nacistickým programem výchovy mladých. Byli již dospělí, když se Hitler dostal k moci. Pocházeli ze skupiny pracujících lidí, skupiny, která nacistickou ideologii podporovala ze všech společenských tříd relativně nejméně. Pocházeli z Hamburku, kde se nacistům politicky příliš nedařilo.
Přesto splnili rozkaz, i když nemuseli.
Proč?
Christopher Browning uvádí, že zkušenost oddílu číslo 101 potvrzují i zápisy z poválečných výslechů členů obdobných oddílů nebo lidí, kteří přežili. V každém oddíle byla skupina lidí, kteří se masových vražd aktivně účastnili, skupina, která je prováděla na přímý rozkaz, a skupina, kterou Christopher Browning nazývá „vyhýbači”.
Kniha se v závěru ptá, jak je možné, že se z naprosté většiny z nich stali masoví vrazi, přestože dostali možnost volby. Podle autora neexistuje jednoduchá odpověď. Zřejmě to byla kombinace faktorů, mezi které patřila tendence podřídit se autoritě, pocit nadřazenosti vyvolaný všudypřítomnou německou propagandou a válečná nálada. Podle samotných výpovědí mužů i snaha podřídit se skupině a nevypadat jako zbabělec.
Kritici knihy tvrdí, že hlavním motivem pro masové vraždy za druhé světové války byl skrytý antisemitismus německého národa, který nacistická propaganda vytáhla na povrch.
New York Times k tomu v roce 1992 uvedly: „Je zřejmé, že obyčejné lidské bytosti jsou schopné vykonávat nejděsivější rozkazy. Co stojí mezi civilizací a genocidou, je respekt k právům jednotlivce.”
Na závěr
Nicméně jedna otázka zůstává, uvádí recenze knihy: Když se obyčejní muži z policejního oddílu tak snadno proměnili v zabijáky, co to znamená?
