Slavný král slunce – Ludvík XIV. (1643-1715) – učinil z Francie nejsilnější zemi v Evropě.
Přepychový dvůr zastínil všechny paláce na světě. Armáda získávala neustálá vítězství. Všechno vzkvétalo, rostlo a rozvíjelo se… Skutečně nejslunnější a nejjasnější století pro tuto zemi, ale ne všechno bylo tak bez mráčku pro samotného panovníka.
Léčili, ale neléčili
Všichni vědci jsou přesvědčeni, že král měl železné zdraví, jinak by jednoduše nevydržel léčbu, kterou podstoupil ve věku 47 let. Král se dožil 77 let, a lékaři mu začali opravdu vážně ohrožovat zdraví už jako velmi mladému 15letému dauphinovi.
Pečovali o něj, samozřejmě, největší lékařské kapacity své doby. Zanechali o tom nejpodrobnější poznámky – v historii to nemá obdoby. Idiotské postupy jsou podrobně popsány, stejně tak úvahy a závěry, svědčící o zmatenosti a šarlatánství.
Nic nemůže být smutnější, než tato lékařská památka, zároveň není nic zábavnějšího, tvrdí lékařští historici.
Na Sorbonně se lékaři vytrvale drželi zakořeněných dogmat, pocházejících z temných staletí od některých „učedníků“ Paracelsa, podle kterých jsou „lidská ústa jako největší ze všech otvorů v lidském těle širokou bránou pro nejmenší červy, kterými se šíří infekce po celém těle a především se usazuje na zubech. Tam se množí a mění ústa na páchnoucí kloaku.“
Věřilo se tedy, že nebezpečná ohniska nemocí lze zlikvidovat odstraněním všech zubů! A tak doktor Antoine Daquin rozhodl, že králi se musí vytrhnout všechny zuby, dokud jsou zdravé, jinak bude příliš pozdě. Ludvík, velký milovník jídla, zoufale protestoval. Ale doktor byl lstivý, a využil odporné manipulace.
Dovedně zahrál na známé ambice naivního panovníka a přesvědčil ho, že to bude pokrokové a prestižní. Pompézní Ludvík odpověděl: „Kvůli prestiži jsem připraven zemřít!“ A je s podivem, že se tak nestalo.
A tak, bez anestezie (!) vyrval s předními zuby i kousek patra, a při vyrvání spodních zubů mu zlomil čelist!!!
Na Sorbonně akademičtí lékaři věřili, že nemoc je trestem za hřích, a úleva od bolesti je ďábelství. Doktor Daca s gustem napsal, jak čtrnáctkrát spálil královské patro rozžhavenou ocelovou tyčkou a vypálil infekci.Díra mezi nosem a ústní dutinou se tak nikdy nezacelila.
Od té doby vznešený Bourbon jedl s nakláněním hlavy vzad. Při pití vína se narovnal – a víno vyteklo skrz otvor v patře přes nos … Ale jídlo uvízlo v této díře a někdy i muselo být po týdnu vybráno nosními dírkami. Samozřejmě, hnijící zbytky jídla odpudivě a prudce páchly do okolí…
Král byl nucen polykat jídlo bez žvýkání. To vysvětluje mnoho rysů i dnešní francouzské kuchyně – různé kaše a pyré, paštiky, mleté maso, parmentiére… Francouzi se radovali z králova apetitu – to bylo považováno za milost osudu a dobré znamení. Král se ale přejídal, protože s jídlem snědl obrovskou tasemnici.
Princezna Palatinská řekla, že na králově večeři snědl čtyři misky různých polévek, celého bažanta a celého tetřeva, několik salátových pokrmů, obrovský kus jehněčího masa, dva velké kousky šunky, krabičku sušenek a jako dezert hodně ovoce a sladkostí. Král a tasemnice to těžko strávili i společně. Průjmy a zvracení bylo na denním pořádku.
Panovníkovi byl proto předepsán jeden klystýr za klystýrem – asi tři sta ročně – tedy téměř denně. A král ve své důstojnosti nemohl spěchat na záchod, když to potřeboval, a často nedošel včas. Takže každý s fungujícím nosem věděl, co se stalo.
V roce 1686 byl králi úspěšně operována rektální píštěl. Poté již chirurgové nebyli považováni za holiče a byli povýšeni do hodnosti lékařů. Operace byla pojmenována „královská.“
Ludvík trpěl paraproktitidou. Je to akutní, purulentní zánět buněčné tkáně pararektální zóny, která prochází do chronické formy, pokud neexistuje žádná nebo neúčinná léčba. Jinými slovy, v prostoru v blízkosti rektu, naplněný tukovou tkání, vzniká absces.
Král strávil vojenské tažení v roce 1685 v sedle, což samozřejmě nemoc ještě zhoršilo. K odstranění zánětu dali lékaři Ludvíkovi za šest měsíců dva tisíce klystýrů. Vznikla obrovská píštěl. Král nemohl ani sedět, ani chodit. Každý den se stával ponurým. Nic nepomáhalo.
Poté soudní lékaři poradili, aby se král odevzdal do rukou holiče – chirurga. Tak se tehdy jmenovalo toto povolání. Holič Charles Felix souhlasil s provedením operace u krále, ale vyžadoval čas a materiál pro vypracování techniky excize píštěle.
Nemocní s píštělemi, většinou zločinci, byli odvezeni k němu. Po operacích, které většinou dopadly špatně, byli pohřbeni v noci, když celá Paříž spala. Po téměř stovce operací chirurg nabyl odvahu. Ale před královskou operací byl značně nervózní.
Ludvík mu řekl: „Řež klidně, jako bych byl obyčejný člověk, rolník.“ Dva lékárníci drželi královy nohy, zatímco ministr války de Louvois držel Ludvíka, a s francouzskou živostí sděloval, co se děje mezi královskými půlkami…
Charles zašrouboval monstrózní retraktor k oddělení okrajů chirurgického řezu do královské řiti a sondu do píštěle. Potom obrovskými nůžkami začal králi krájet maso.
Ludvík vydržel všechno. Čas od času dokonce řekl: „Zacházejte se mnou, stejně jako s ostatními, žádné pocty.“ Následujícího dne přijal Siamského velvyslance. O tři měsíce později král putoval zimní zahradou, o pár týdnů později – skočil do sedla.
A 1. dubna 1686 jeho oblíbenkyně, madame de Maintenon zazpívala hymnus „Chraň nám krále, Bože“, složený při této příležitosti, na hudbu slavné Lully. Líbilo se to. Nejvíc ze všeho však skladba zasáhla sousedy – Britové ji přijali za svou, přeložili ji do angličtiny a začali velmi často zpívat. Tak často, až se stala dodnes britskou hymnou!
Král udělil chirurgům privilegium nazývat se lékaři, a oddělit se od kadeřníků a holičů. Felix dostal spoustu peněz. Davy dvořanů u něj začaly objednávat tuto operaci, která pro ně byla absolutně zbytečná, jen aby sympatizovali s králem.
Lékaři opakovaně testovali vůli a nervy panovníka, ale Král Slunce dlouho žil a zářil. Teprve v roce 1715, když přežil klystýry a mnoho dalších divokých mučení, ho dr. Fagon prohlásil za mrtvého.
