Níže uvedený text je kapitolou z nově vyšlé knihy „Jak porozumět Mohamedovi a muslimům“, kterou vydal bývalý muslim Lukáš Lhoťan za podpory příznivců facebookové stránky Islám v České republice nechceme. Výňatek z knihy zveřejňujeme na základě dohody s vydavatelem knihy.
import dobytka
Mýtus pronásledování muslimů
Mohamedovy výzvy k přestupu na víru se v Mekce setkaly s lhostejností. Mekkánci tolerovali všechna náboženství, stejně jako většina dnešních nemuslimů. Náboženská perzekuce byla v tamních zemích něco zcela neznámého, neboť polyteistická společenství jsou ze své podstaty tolerantní. Mekkánců se samozřejmě dotklo, když Mohamed urážel jejich bohy, ale neublížili mu. Zesměšňovali ho i jeho náboženství, podobně jako se islámu vysmívají lidé dnes.
Ibn Ishák vypráví:
Společníci Alláhova proroka se odešli modlit do údolí, skryti před lidmi. Jednou, zatímco se Sa’d a několik dalších Prorokových společníků modlilo, byli objeveni modloslužebníky, kteří je začali urážet, odsuzovali jejich činy a provokovali je k boji.
Pak Sa’d udeřil modloslužebníka velbloudí čelistí a zranil ho. To byla první krev prolitá v islámu. (Ibn Ishák, Život Alláhova proroka, str. 35)
Všimněte si, že modloslužebníci oplatili urážku svého náboženství pouze výsměchem. Za to byli napadeni a zraněni. Muslimům připadá v pořádku ostouzet myšlenky, které jiní považují za svaté, ale jakmile je jim oplaceno stejnou mincí, uchylují se k násilí.
Ishák dále píše: „Když Prorok začal mezi svými lidmi šířit islám, jak mu Alláh nařídil, nezačali mu odmlouvat, až do okamžiku, kdy začal urážet jejich modly. Když to však udělal, obvinili ho z toho, že touží po moci, popírali jeho zjevení a spojili se, aby ho potupili.“ (tamtéž)
To vyvrací veškerá tvrzení, že nepřátelství Mekkánců vůči muslimům se dá považovat za náboženské pronásledování. Je normální, že se lidé urazí, když někdo ostouzí jejich náboženství a předky. Dá se rovněž pochopit, pokud na kritiku reagují kritikou a na výsměch výsměchem. Obyvatelé Mekky na muslimy nedoráželi kvůli jejich víře v Alláha a nevíře v jiná božstva. Židé, křesťané a sabejci byli koneckonců také monoteisti a nevěřili v modly Kurajšovců, přesto mohli svou víru svobodně praktikovat a hlásat. Muslimové byli izolováni proto, že se chovali násilně a urážlivě.
Mohamedovy urážky pobouřily kurajšovské stařešiny, kteří se vydali za Mohamedovým stárnoucím strýcem Abú Tálibem a naléhali na něj, aby svému nestoudnému synovci zabránil ostouzet jejich víru: „Tvůj synovec urazil naše bohy a odsoudil naše náboženství. Považuje naše mladé muže za hlupáky a o našich otcích tvrdí, že chybovali. Musíš ho buďto uklidnit, nebo nám dovolit vykonat proti němu odvetu, protože naše náboženství je stejné jako tvoje a stojí proti jeho.“ (Ibn Ishák, Muhammad. Život Alláhova proroka, str. 35)
To se dá za řeč a postoj pronásledovatelů označit jen těžko. Je to prosba, ultimátum, aby Mohamed přestal urážet mekkánské bohy. Srovnejte toto jednání s tím, co udělali muslimové, když se jejich prorok objevil na několika karikaturách – vyvolali pouliční nepokoje a zabili stovky nevinných lidí. Kurajšovci přitom v zájmu společenské soudržnosti snášeli Mohamedovy posměšky po celých třináct let. Jejich tolerance dodala Mohamedovi odvahu. Když jsou surovci tolerováni, stávají se agresivnějšími.
Stařešinové kmene přišli za Abú Tálibem podruhé a svou prosbu i ultimátum zopakovali. Abú Tálib si synovce zavolal a nabádal ho, aby byl vůči náboženství a citům jejich lidu ohleduplnější. „Ach, synovče,“ řekl Mohamedovi, „tvoji lidé řekli spoustu zlých věcí. Vezmi v úvahu můj život i svůj a nezatěžuj mě tím, co nemohu unést.“
Mohamed se lekl, že se ho strýc zříká. Ztropil scénu a prohlásil: „I kdyby chtěli dát slunce napravo ode mě a měsíc nalevo, nevzdám se svého úkolu (tj. hlásání islámu).“ Nato tento padesátiletý stařec vstal, otočil se k odchodu a rozplakal se jako malé dítě.
Jeho divadélko zafungovalo. Mohamed věděl, jak strýce nejlépe zmanipulovat. Dobrosrdečný Abú Tálib na něj zavolal a řekl mu: „Synovče! Jdi a říkej, co si budeš přát. Při Alláhovi! Nikdy tě nezklamu.“ Jak ještě uvidíme v další kapitole, Mohamedova emocionální vyspělost nikdy nepřekročila vyspělost dítěte.
Přestože snahy Kurajšovců zabránit Mohamedovi a jeho stoupencům v urážení jejich víry selhaly, své ultimátum nesplnili. Mohamedovi se nic nestalo. Nebylo to proto, že by se Mekkánci báli Abú Táliba, křehkého, zchudlého starce. Chovali ho sice v úctě, ale neměl jim jak ublížit. Mohamedův klan by se samozřejmě rozzlobil, kdyby byl někdo z jeho příslušníků zavražděn. Jak by se ale jedna jediná rodina mohla postavit celému městu? Kurajšovci se ovládli ve jménu tolerance a soudržnosti. Později za to zaplatili vysokou cenu. Několik jich bylo zabito. Jejich město nakonec padlo a jejich náboženství a způsob života byly sprovozeny ze světa. Hrozilo jim, že budou stejně jako mnoho jiných arabských kmenů povražděni, a zachránilo je jen to, že byli příbuznými muslimů. Je chybnou strategií snažit se surovce utišit a tolerovat netoleranci. Kvůli toleranci padla za oběť islámu spousta zemí, které následně přišly o svou identitu a svobodu. Míru s muslimy se nedá dosáhnout tím, že budeme tolerovat jejich šikanování. Ten, kdo si to myslí, by si měl vzít poučení z historie.
Mohamedovi se nic nestalo dokonce ani po Abú Tálibově smrti. Setkával se sice s mnoha projevy nepřátelství, nikoli ale s pronásledováním. Kdyby Kurajšovci bývali rozhodnější, byli by mohli islám zničit. Jenže muslimové patřili do jejich rodin, a tak jim nechtěli ublížit. Naproti tomu muslimové zpřetrhali se svými nevěřícími příbuznými veškeré rodinné vazby a neváhali své nejbližší a nejdražší zabíjet.
Příkladem budiž Abú Hudhaifa, který v bitvě u Badru vyzval na souboj svého otce Utbu. Jeho sestra Hind (manželka Abú Sufjána) mu oplatila satirickou básní, v níž se bratrovi vysmívala pro jeho šilhavost a krutost, s níž vyzval k boji vlastního otce. (Muir, Life of Muhammad, díl 2, str. 110)
Když se Abdulláha ibn Amra ibnul-Áse zeptali, jak se nepřátelství Kurajšovců projevilo nejhůře, odpověděl:
Jednoho dne se u Káby sešli nejvýznačnější obyvatelé města a padla mezi nimi zmínka o Alláhově apoštolovi. Tvrdili, že nikdy nepoznali horší nesnáze, než jaké jim působil on: prohlašoval jejich způsob života za směšný, urážel jejich předky, hanobil jejich náboženství, vrazil mezi ně klín a proklínal jejich bohy. Takto o něm rozprávěli. Apoštol k nim vykročil, políbil posvátný kámen, obešel chrám a prošel kolem Kurajšovců. Když je míjel, viděl jsem na jeho tváři, že o něm říkají ošklivé věci. Když chrám obcházel podruhé, napadli jej znovu. Prorok se zastavil a pravil: „Slyšte, Kurajšovci! Přísahám při Tom, kdo drží můj život ve Svých rukou, že budete pobiti!“ Jeho slova na ně dolehla tak silně, že zůstali mlčky stát. Pak promluvil vlídným hlasem ten, který o něm až do té doby mluvil nejneurvaleji: „Vzdal se, otče Kásimův, neboť při Bohu, ty nejsi vrah.“ Apoštol tedy odešel. Následujícího dne se znovu sešli u Káby, já mezi nimi, a mluvili o tom, co se včera mezi nimi a Prorokem přihodilo a jak ho nechali být, když řekl něco otevřeně nepřátelského. Zatímco takto hovořili, objevil se Alláhův apoštol. Obklíčili ho a zeptali se ho: „To ty mluvíš proti našim bohům a náboženství?“ Mohamed odpověděl: „Ano, to jsem já.“ Jeden muž ho popadl za šat. Abú Bakr se mezi ně s pláčem vložil a řekl: „Chceš zabít člověka jen za to, že prohlašuje Alláha za svého Pána?“ Tak ho nechali být. Nikdy jsem neviděl, že by mu Kurajšovci někdy udělali něco horšího. (Ibn Ishák, Sírat Rasúl Alláh, str. 131)
Jeden muž popadl Mohameda za šaty. Nic horšího mu Kurajšovci neudělali, přestože urážel jejich náboženství a přísahal jim smrt.
Mohamed se choval násilnicky a urážlivě, ale jakmile ho někdo chytil za oděv, začal se Abú Bakr dovolávat soucitu. Plakal a dělal ze sebe oběť, načež Kurajšovcům podsunul něco, co nikdy neřekli, a zvolal: „Chceš zabít člověka jen za to, že prohlašuje Alláha za svého Pána?“ Kurajšovci se Mohameda nechystali zabít, ani se na něj nezlobili proto, že prohlásil za svého Pána Alláha. Zlobili se, protože urazil jejich náboženství.
Kurajšovci nakonec vyhlásili bojkot; rozhodli se Mohamedovi ani jeho násilnickým stoupencům do budoucna neprodávat žádné zboží a nic od nich také nekupovat. Tak to vydrželo přibližně dva roky. Opatření dolehlo na muslimy tvrdě, ale bojkot není to samé co zabíjení, a proto ho nemůžeme označovat za perzekuci. Naproti tomu perzekucí lze nazvat to, co muslimové udělali Bahájům. Tisíce iránských Bahájů bylo během dvou století bez milosti umučeno a zmasakrováno, ačkoli nikdy neurazili islám, jeho zakladatele nebo posvátnou knihu.
Pronásledování je činnost zahrnující například odepření lidských práv, uvěznění, mučení nebo ztrátu života. Naproti tomu bojkot je nečinnost a nelze jej považovat za pronásledování. Je přirozeným právem člověka přerušit společenské a ekonomické styky s někým, kdo uráží jeho náboženství.
Ibn Ishák píše: „Kurajšovci dali své nepřátelství poznat všem, kdo Proroka následovali. Každý klan útočil na své muslimy, uvězňoval je, mučil hladem a žízní a nechával je v Mekce napospas žhnoucímu vedru, aby je od jejich víry odlákal.“ (tamtéž, str. 143)
Ishák své tvrzení ale dokládá jen málo příklady. Zmiňuje například černého otroka Bilála, který po přestupu na islám šel ve stopách svého proroka a začal urážet náboženství Kurajšovců. Za to ho jeho pán Umajja uvázal na řetěz a nechal ležet na slunci s kamenem na hrudi. Abú Bakr nabídl Umajjovi jiného černého otroka, čímž Bilála osvobodil. Celkem takto Abú Bakr vykoupil sedm otroků.
Dají se podobné tresty považovat za náboženskou perzekuci? Zkusme se vcítit do situace. Mekkánští otrokáři od svých otroků očekávali, že budou je i jejich náboženství respektovat. Viděli ale, že se otroci přidali k sektě a jejich vírou opovrhují. Nedokázali se s muslimy rozumně dohodnout, protože islám není založen na rozumu, a otroky potrestali za jejich nestydatost. Je pochopitelné, že Kurajšovce rozzlobilo, když otroci začali urážet jejich víru. Jakmile se však někdo nabídl, že je od nich odkoupí, rádi je prodali a zbavili se jich. Nedokazuje to snad, že zotročení muslimové nebyli mučeni kvůli své víře, ale protože zapomněli na povinnosti vůči svým pánům a byli neuctiví? Nechal by u sebe zaměstnavatel zaměstnance, který otevřeně uráží jeho náboženství? Proč by měl pán tolerovat otroka, který napadá jeho víru?
Ibn Sa’d píše: „Každý klan útočil na své muslimy.“ Tito muslimové byli dětmi Mekkánců a obrátili se proti svým bohům a předkům. Jejich rodiče a příbuzní byli znepokojeni, protože jejich blízcí se přidali k sektě. A jelikož je nemožné se s muslimy rozumně dohodnout, snažili se je k odchodu od islámu donutit.
Odpírat vlastnímu vzpurnému dítěti kapesné, jídlo, nebo je i bít, aby se polepšilo, není náboženské pronásledování. Rodiče udělají cokoli, aby přiměli své neposlušné děti přijít k rozumu. To se v zemích Blízkého východu považovalo a stále považuje za rodičovské právo a povinnost.
Ibn Ishák dále vypráví příběh o mekkánských mladících, kteří se rozhodli zajmout několik muslimských potížistů a pokárat je. Mezi oněmi muslimy se nacházel i bratr Hišáma ibn Valída, silného muže. Když Mekkánci o svém plánu Hišámovi pověděli, řekl jim: „Pokárejte ho, ale nezabíjejte, protože přísahám při Bohu, že pokud ho zabijete, pobiji vás do posledního muže.“ (Ibn Ishák, Sírat Rasúl Alláh, str. 145) Mladíci od svého nápadu raději upustili.
Mezi Kurajšovci a muslimy panovalo silné napětí, ale plnou zodpovědnost za ně nesl Mohamed a jeho stoupenci. Ano, Mekkánci se své děti a otroky snažili před Mohamedovou sektou zachránit za každou cenu, takže je mnohdy nepouštěli z domu a bili je (v případě otroků). Zabít je ovšem nechtěli. Příběh o pronásledování muslimů je lež omílaná už 1400 let a považovaná za pravdu, přestože ji nedokládají žádná fakta.
Právě jste dočetli ukázku z knihy: Jak porozumět Mohamedovi a muslimům, Originál ní název: Understanding Muhammad and Muslims | Knihu objednávejte ZDE.
