Domnívám se, že ruská zahraniční politika je ve svých základních rysech poměrně snadno předvídatelná, podobně jako politika většiny ostatních států. Státy mají relativně stabilní bezpečnostní zájmy, geografické podmínky, historické zkušenosti a mocenské ambice. Rusko navíc své základní požadavky dlouhodobě veřejně formuluje. To samozřejmě neznamená, že je musíme přijmout nebo že ruské jednání schvalujeme. Porozumění motivům druhého státu není totéž jako jejich schvalování. Je však nezbytným předpokladem racionální politiky. Nikdo nedokáže přesně předpovědět každé Putinovo rozhodnutí, ale to ani není potřeba. Vojenští stratégové také nevidí protivníkovi do hlavy, a přesto je odhad jeho pravděpodobných reakcí podstatou jejich práce.
Neschopnost pochopit chování druhé strany má navíc jeden zásadní důsledek: prakticky vylučuje hledání kompromisu a ponechává jako hlavní nástroj prosazování vlastní vůle sílu. Dohoda totiž předpokládá, že rozumíme zájmům druhé strany a dokážeme odhadnout, za jakých podmínek bude ochotna změnit své chování. Pokud to nedokážeme, nemáme na čem vyjednávání založit. Zbývá nám pouze formulovat vlastní požadavky a pokusit se druhou stranu donutit k jejich splnění. Právě v tom spočívá přitažlivost silových řešení pro lidi, kteří nedokážou uvažovat z perspektivy protivníka. Při dostatečné mocenské převaze totiž nemusíme jeho zájmům rozumět, pokud jsme schopni mu svou vůli vnutit. Jenže v případě jaderné mocnosti je taková strategie mimořádně riskantní. A ani použití síly nás zcela nezbavuje nutnosti předvídat reakci protivníka.
Představme si šachistu, který doporučuje určitý tah, ale na otázku, jak odpoví soupeř, prohlásí, že mu přece nevidí do hlavy. Takový člověk zjevně nepochopil podstatu šachové strategie. V mezinárodní politice je situace nesrovnatelně závažnější. Chybná rozhodnutí mohou stát statisíce lidských životů a v krajním případě vyvolat jadernou válku. Přesto někteří lidé považují vlastní neschopnost předvídat ruské jednání za argument proti těm, kdo se snaží jeho logiku pochopit. Jako by bylo intelektuálně poctivější označit Putina za nevyzpytatelného než analyzovat zájmy, které jeho rozhodování ovlivňují.
Každý má samozřejmě právo vyjadřovat se k mezinárodní politice. Kdo však přiznává, že nedokáže ani přibližně odhadovat reakce druhé strany, neměl by vystupovat jako odborník, který ostatním radí, jak s ní jednat. Schopnost předvídat jednání protivníka není nějakým nadstandardním požadavkem na zahraničněpolitickou kompetenci. Je jejím samotným základem. Bez ní se politika redukuje na moralizování, ultimáta a spoléhání na vlastní mocenskou převahu.
Mezinárodní politika totiž není o tom, co bychom si přáli, aby ostatní udělali. Je o tom, co pravděpodobně skutečně udělají.
