Již přes měsíc sleduje svět s napětím nepokoje, které zmítají ulicemi Francie. Protesty, které začaly požadavky studentů na lepší podmínky ve francouzských školách, se rychle proměnily v něco jiného.
Demonstranti ověnčili sochu Johanky z Arku v Toulouse palestinskou vlajkou. Nejméně 3 000 obchodů bylo zničeno, vypáleno nebo vypleněno; více než 1 000 policistů bylo zraněno; radnice v Limoges, postavená v roce 1883, přežila dvě světové války, ale 17. října shořela na popel.
Od začátku „protestního hnutí“ bylo zatčeno téměř 3 000 osob a sociální sítě zaplavily záběry násilných střetů mezi výtržníky a policií. Cílený zákaz vycházení zavedený 20. října přinesl krátké uklidnění, ale výraz „občanská válka“ již použili nejen konzervativní komentátoři jako Rod Dreher, ale i samotní demonstranti. 18. října otiskl deník Guardian fotografii hořícího auta vedle graffiti s nápisem: „Úvod do občanské války.“
Názory na to, co to vše znamená, se liší. Mary Harringtonová v časopise Unherd trvá na tom, že „Francie nepadla“, a přirovnala tyto nepokoje k podobně násilným nepokojům v Americe vyvolaným smrtí George Floyda. Mnozí poukazovali na to, že pouliční násilí (a dokonce i krvavé revoluce) patří ve Francii k dlouholetým tradicím. Viceprezident JD Vance se přidal k nejrozšířenějšímu pravicovému názoru a poznamenal: „Západní liberálové dovezli do Francie a dalších zemí třetí svět ve jménu rozmanitosti a soucitu. Ignorovali zásadní otázky asimilace a kompatibility.“
To vše je do jisté míry pravda. Myslím si však, že to, co činí francouzské pouliční scény, které nám zaplňují obrazovky smartphonů, tak znepokojivými, je skutečnost, že odhalují, jak tenká je ve skutečnosti slupka civilizace. Je to klišé, ale právě proto, že je to pravda. Tohle možná není francouzský bod zlomu, ale je to náznak toho, jak bude bod zlomu vypadat: rozpad práva a pořádku; policie, která se marně snaží zvládnout dav; podnikatelé, kteří přihlížejí, jak jejich obchody hoří a maskovaní muži jim odnášejí majetek; historické památky v plamenech.
Navzdory hlasům, které nás ujišťují, že i toto pomine a že tato vlna kolektivního hněvu bude potlačena stejně jako ty předchozí, sledujeme ten chaos a tichý hlas v hloubi naší mysli se ptá: „Je to ono?“ Nikdo přesně neví, co „ono“ je, ale všichni to tak trochu očekáváme, ať už je to cokoli.
Jak kdysi řekl jeden z hrdinů G. K. Chestertona sebevědomému Evropanovi: „Mnoho chytrých mužů, jako jste vy, vložilo důvěru v civilizaci. Mnoho chytrých Babylóňanů, mnoho chytrých Egypťanů, mnoho chytrých mužů na sklonku Říma. Můžete mi říct, v světě, který je plný zjevných selhání civilizace, co je na té vaší tak výjimečně nesmrtelného?“
Křičící davy v Paříži těchto dnů mi připomínají jiný dav, který se před dvěma lety shromáždil před Eiffelovou věží. 4. března 2024 se před touto ikonickou stavbou sešly stovky lidí, zatímco zákonodárci na historickém společném zasedání ve Versailles hlasovali o zakotvení feticidy (zabití nenarozeného dítěte) do francouzské ústavy. Z 925 zákonodárců to podpořilo 780 – včetně Marine Le Penové, pravicové vůdkyně Národního shromáždění. Pařížský dav propukl v jásot, řval, mával vlajkami a odpaloval dýmovnice. Byla to triumfální revoluce proti bezbranným a bezmocným.
Eiffelova věž byla osvětlena blikajícími světly; na věži se skvělo několik hesel: „Legální potrat“ a „Moje tělo, moje volba“. V době, kdy Francie čelí demografickému kolapsu a prezident Emmanuel Macron otevřeně hovoří o národních hrozbách antinatalismu, země poprvé od založení Páté republiky v roce 1958 novelizovala svou ústavu – aby učinila „právo“ zabíjet nenarozené děti v děloze nedotknutelným.
Mezi davem z roku 2024 a z roku 2026 není velký rozdíl. Tiché, sterilní násilí oslavované před dvěma lety bylo dětskou obětí nového sebevražedného státního svátosti. Hlasité, ničivé násilí uplynulého měsíce je tím, co se stane, když se vaše civilizace začne rozpadat na okrajích a střed už nedokáže udržet, protože jste uctívali hladového falešného boha, který jak vyžaduje krev, tak ji i vrací. Už jsem to psal dříve, protože tomu věřím z celého srdce: V dlouhodobém horizontu nelze mít válku v lůně a mír na ulicích.
Jak poznamenal Arnold Toynbee: „Civilizace umírají sebevraždou, ne vraždou.“ Ale když civilizace schvaluje vraždění dětí, je to první krok k sebevraždě.
Publikováno na autorově blogu THE BRIDGEHEAD
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
