Bitva v Ardenách byla posledním velkým Hitlerovým pokusem o zvrat ve druhé světové válce. V prosinci 1944, kdy se na západní frontě Spojenci nacházeli již u německých hranic, dokončoval Hitler a jeho generálové (hlavně Walter Model a Hasso von Manteuffel) ambiciózní, avšak fatálně chybný plán, jak Američany odrazit, oddělit jejich armády od britských spolubojovníků a získat tak na západě převahu. Konečným cílem operace pak mělo být opětovné dobytí pro Spojence velmi důležitého přístavního města Antverpy. Němci vynaložili velké úsilí a na tento závěrečný pokus se dobře připravili.
Plánování operace nesoucí krycí název Stráž na Rýně (Wacht am Rhein) bylo vedeno shora dolů. Hitler, který vždy řídil důležité operace, byl hlavním mozkem této operace a měl svým způsobem velkolepou vizi, nebo spíš velkolepé cíle. V Ardenách, zalesněné oblasti, přes kterou Němci o čtyři roky dříve vtrhli do Belgie a Francie, se měly shromáždit tři německé armády, které následně měly nepřítele dokonale překvapit.
Foto: Němečtí důstojníci plánují další postup v rámci bitvy v Ardenách | Bundesarchiv, Bild 183-J28477 / Göttert / CC-BY-SA 3.0
Německý síly měly za cíl porazit slabý americký VIII. sbor, dostat se do jeho týlu a překročit řeku Mázu. Následně měli Němci za cíl obsadit belgická města Brusel a Antverpy, které byly obrovskou spojeneckou zásobovací základnou. Tento manévr by měl dva důležité důsledky. Zaprvé by došlo k rozdělení amerických a britských sil. Za druhé, Britové by při nedostatku zdrojů a přerušeném zásobování zůstali příliš slabí na to, aby mohli účinně pokračovat v boji.
V důsledku těchto dvou faktorů pak měli být Američané na západě kontinentu zcela bezradní a izolovaní a německé velení se domnívalo, že by tak mohli být Američané svolní k uzavření míru bez bezpodmínečné německé kapitulace, což by Hitlerovi umožnilo obrátit všechny své síly proti SSSR. Byl to nesmírně optimistický plán, kterému nechyběly důležité detaily, avšak který byl velmi naivní v tom, čeho se v té době dostupnými prostředky mělo reálné dosáhnout.
Hlavní německé síly pro nadcházející ofenzivu vedli dva muži: Generálové Hasso von Manteuffel a Sepp Dietrich. Ti dostali od Hitlera rozkazy a hned se pustili do průzkumu terénu a přípravy vojsk. Manteuffel pilně vyhodnocoval své pozice. Aby nevzbudil pozornost, oblékl se tehdy do uniformy plukovníka pěchoty a vydal se na návštěvu frontové linie. Tam si poznamenal pozice a chování nepřítele, stav svých jednotek a dopravní sítě, na nichž bude vše záviset. Zejména se tehdy dozvěděl o kritické dvoukilometrové obranné mezeře v amerických liniích.
Dietrich byl také o podmínkách na frontě velmi dobře informován, avšak podle dostupných informací tehdy reagoval méně klidně než Manteuffel. Když viděl nepřesvědčivý stav svých sil, zoufalý stav kriticky důležitých silnic a nadcházející tuhou zimu, nad zadaným úkolem si začal zoufat a opakovaně se snažil Hitlera přesvědčit, že operace nemůže být úspěšná.
Důležitou roli v přípravách útoku hrály lsti a tajní agenti. Některé kroky byly učiněny již během německého ústupu přes severovýchodní Francii, kdy Otto Skorzeny, šéf jednotky SS Jagdkommando, za sebou zanechal placené spící agenty. Ovšem historicky známější fakt je jeho vlastní zapojení do operací v Ardenách, kdy Skorzeny v izolovaném výcvikovém táboře v Německu před operací shromáždil skupinu anglicky mluvících německých vojáků, které rychle vycvičil v umění průzkumu a sabotáže a vybavil je ukořistěnými americkými uniformami, zbraněmi a vozidly.
Když nastal čas útoku, tito agenti překročili linii v přestrojení za americké vojáky. Měli za úkol mást pohyb vojsk, sabotovat dopravní trasy a obecně vyvolat mezi spojenci chaos a ztížit jejich schopnost reagovat.
Hitlerova původní představa o nasazení až 600 000 mužů pro nadcházející operaci byla pro tehdejší již značně prořídlou německou armádu velmi nadsazená, v Ardenách se jich nakonec shromáždilo celkem cca 200 000. Většinu těchto mužů tvořila pěchota. Mnozí z vojáků byli naverbováni v rámci Hitlerem nařízeného masového odvodu. Muži z dříve chráněných pozic v továrnách a na univerzitách byli povoláni do zbraně, aby reagovali na rostoucí nedostatek živé síly. Také ostatní složky ozbrojených sil byly ve prospěch armády oslabeny, muži námořnictva a Luftwaffe byli převeleni k pěchotě.
Vedle pěchoty tu ovšem byly i další jednotky. Byly shromážděny celé dělostřelecké baterie, aby pěchotě připravily cestu. Byly shromážděny pluky tanků, včetně moderních Tigerů a Pantherů, nejsmrtonosnějších tanků, které byly tehdy v Evropě nasazeny. Nechyběly ani starší, ale stále spolehlivé tanky Panzer IV, páteř německého tankového vojska.
Část nasazené techniky nebyla německá. Jednalo se o vozidla ukořistěná na východní frontě, která byla přesunuta na západ k přepravě zásob a tažení dělostřelectva. Stejně tak jako v roce 1940 byly tanky pro německý plán zásadní. Jejich palebná síla měla zajistit průlom, s nímž Hitler počítal. Stejně zásadní jako tanky byl také moment překvapení. Aby plán vyšel, museli Němci Američany zcela zaskočit.
Přísná disciplína tak měla zajistit utajení veškerých německých příprav na operaci. Muži žili ukryti pod lesním porostem, nesměli rozdělávat oheň, pokud neměli bezdýmné palivo. Mnozí museli čekat, až jim kuchaři pod rouškou tmy přinesou jídlo. Aby byla zajištěna disciplína, dodržovala se politika Sippenhaftu, čili přenesení případné viny vojáka na jeho rodinu a příbuzné. To znamenalo, že např. v případě dezerce německého vojáka mohla být potrestána jeho rodina.
Dokonce i mezi odpovědnými důstojníky bylo zachováváno nejvyšší utajení. Na Hitlerův rozkaz se podrobnosti plánu sdělovaly pouze omezenému okruhu osob. Muži dostali jen to, co potřebovali k výkonu své práce, nic víc. Němci se tedy na bitvu v Ardenách připravovali velmi pečlivě a důkladně.
Jak již však víme z historie, celá německá ofenzíva skončila, i přes počáteční dílčí úspěchy, nedosažením základních vytyčených cílů, o dobytí Antverp nebyla ani řeč. Žádná tehdejší byť sebelepší příprava nemohla vynahradit fakt, že německá armáda na pokraji svých sil čelila protivníkovi, který měl celkově více mužů, více techniky, více neustále doplňovaných zdrojů a v neposlední řadě i lepší morálku.
Zdroj: warhistoryonline
