Poslední týdny má hodně lidí včetně mě stále silnější pocit, že jsme uprostřed válečné kampaně. Stačí sledovat evropská média a poslouchat politiky, vojáky a zpravodajce.
Koudelka není hlavou evropských zpravodajských služeb, je jen natolik upovídaný, že nám skrze média ukázal, o čem se mezi nimi mluví a čím straší politiky. Následovala kauza s dánskou rozvědkou, do toho polský Tusk se Sikorskim a jejich bubnováním, ke slovu se přihlásí zástupce vrchního velitele NATO v Evropě Stringer, že prý Putin je stále ochotnější riskovat, německý ministr zahraničí Wadephul pak jede dokonce na Slovensko pokárat Fica, že zpochybňovat ruskou hrozbu pro Evropu je nezodpovědné. Zpochybňovat hrozbu je nezodpovědné?
A média pochopitelně milují tyto zprávy a tak najednou vzniká téměř samonosný informační systém. Zpravodajci něco připustí jako možný scénář, druhé médium z toho udělá titulek, politik je dotázán na tento titulek, jeho odpověď vytvoří další titulek a další bezpečnostní expert už reaguje na debatu, která tím vznikla.
Možná žádná koordinovaná kampaň neexistuje, ale výsledek začíná jako koordinovaná kampaň působit. Politici, média, představitelé armády a bezpečnostní služby se navzájem utvrzují ve stále dramatičtějším výkladu situace.
Robert Fico nám sdělil jeho pocit, že někteří západní politici po neúspěchu strategie porazit Rusko prostřednictvím Ukrajiny začínají směřovat ke konfliktu mezi NATO a Ruskem. Nemusíme přijímat Ficovo vysvětlení motivů západních politiků, abychom si všimli, že reaguje na stejnou změnu atmosféry. A podobně překvapivě mluví i prezident Klaus. Dne 22. září řekl: „Poprvé v životě se bojím možnosti války v Evropě.“
Nejde tedy jen o otázku, zda mají Fico nebo Klaus pravdu. Zajímavější je samotný fakt, že lidé, kteří evropskou politiku dlouhodobě sledují z velmi odlišných pozic, začínají mít podobný pocit.
A tento jazyk slyší i Moskva. Larry Johnson, politický komentátor a bývalý analytik CIA před několika dny upozornil na zajímavý posun ruské rétoriky během pouhých deseti dnů. Ještě v polovině září Moskva signalizovala možnost obnovení rozhovorů po ruských parlamentních volbách, ale po 20. září se tón změnil. Johnson za jeden z impulsů označuje masivní ukrajinský dronový útok během voleb. Putin následně místo slibu návratu k rozhovorům zmínil, že Moskva si nyní „dvakrát rozmyslí“, jak bude reagovat, tvrdí, že Rusko nemá zájem napadnout státy NATO, ale důrazně varuje evropské NATO státy před napadením Kaliningradu.
Reaguje na letecké cvičení NATO v srpnu, jehož scénář demonstroval schopnost Aliance v případě ruského útoku získat kontrolu nad Kaliningradem. Moskva následně zaslala NATO nótu, v níž varovala, že pokus izolovat Kaliningrad od zbytku Ruska by mohl vyvolat použití celého ruského vojenského arzenálu včetně jaderných zbraní. NATO včera odpovědělo, že je obrannou aliancí a že žádné jeho cvičení nepředstavuje hrozbu Rusku a ruskou jadernou rétoriku označilo za nezodpovědnou.
A ve formulaci nedůvěry k Evropě byl ještě výraznější Lavrov v Radě bezpečnosti OSN.
Evropští politici a zpravodajci tedy říkají, že Rusko se připravuje na válku s Evropou. A Moskva říká, že Evropa se připravuje na válku s Ruskem. Obě strany tvrdí, že zbrojí proto, aby válce zabránily. A obě používají zbrojení protivníka jako důkaz, že jejich vlastní obavy byly správné.
V téhlé souvislosti mě zaujal rozhovor s Georgem Beebe. Téměř dvě desetiletí pracoval v CIA, kde se zabýval především Ruskem, nakonec se stal ředitelem ruské analýzy a následně působil jako poradce viceprezidenta Dicka Cheneyho pro Rusko, Eurasii a zpravodajské otázky. Dnes vede program Grand Strategy v americkém think tanku Quincy Institute.
V rozhovoru Beebe na otázku, že evropští představitelé začínají prakticky jednotně říkat, že přichází válka, vysvětluje, že část toho, co sledujeme, považuje za panickou reakci na vývoj války na Ukrajině.
Podle něj evropské elity postupně zjišťují, že jejich původní strategie selhala, ale politicky si nemohou dovolit říct, že se mýlili. Ukrajina podle něj válku vojensky neobrátí. Rusko podle něj není před kolapsem, naopak přizpůsobilo ekonomiku válce a vytvořilo si vojenskou převahu potřebnou pro dlouhodobé opotřebování Ukrajiny, takže u Kramatorsku a Slovjansku není otázka zda padnou, ale kdy. A pokud Ukrajina bude čekat, až je skutečně ztratí, její vyjednávací pozice nebude lepší, nýbrž horší.
Tvrdí, že část západních elit opravdu dlouho vycházela z předpokladu, že Rusko utrpí „strategickou porážku“, ale protože vývoj války ukazuje opak, vzniká politický problém, protože by okamžitě následovala otázka, proč byly vynaloženy tak obrovské prostředky, proč byla Evropa ekonomicky odříznuta od Ruska a proč veřejnosti několik let tvrdily, že tato strategie povede k výsledku, který nyní není na dohled.
Beebe proto interpretuje rostoucí evropskou rétoriku o ruské válečné hrozbě částečně jako politickou reakci na vlastní neúspěch, jinými slovy se narativ politicky transformuje na „musíme se připravovat na válku s Ruskem“. Nebo ještě jinými slovy, „strategie nebyla chybná, ale podcenili jsme nebezpečnost Ruska a musíme přitvrdit“.
Beebe nevěří tezi, že Putin po Ukrajině automaticky napadne NATO. Jeho argument je jednoduchý – Rusové se podle něj během celé války velmi pečlivě snaží vyhnout přímému vojenskému konfliktu se Spojenými státy a NATO. Proto považuje představu, že po vyčerpávající válce na Ukrajině Rusko dobrovolně zahájí mnohem nebezpečnější válku proti celé Alianci, za nelogickou. Moskva podle něj jedná především podle své představy bezpečnosti, nikoli podle plánu postupně dobývat Evropu a právě nepochopení tohoto rozdílu považuje za jednu z nejnebezpečnějších západních chyb.
V té souvislosti zmiňuje termín tzv. ruská past. Základní chybou evropského přístupu je podle něj narativ, že situace je obdobou té z období před druhou světovou válkou tj., že proti Západu stojí expanzivní mocnost podobná nacistickému Německu, kterou každý ústupek povzbudí k další agresi. Logickou odpovědí je potom stále silnější odstrašení, tj. ukázat protivníkovi připravenost bojovat a zvýšit cenu jeho případné agrese natolik, aby od ní ustoupil.
Beebe ale tvrdí, že současná situace spíše připomíná cestu k první světové válce. Státy se mohou dostat do konfliktu, který původně ani jedna strana nechtěla, protože opatření jedné strany chápaná jako obranná, druhá strana interpretuje jako hrozbu a reaguje vlastními protiopatřeními.
Jinými slovy, Evropa stále častěji mluví o válce s Ruskem a Moskva stále častěji odpovídá, co udělá, pokud válka přijde, Evropané ruské odpovědi používají jako důkaz, že jejich obavy byly oprávněné a Rusové evropské přípravy používají jako důkaz, že jejich obavy byly oprávněné. Beebe tvrdí, že války nemusí začínat rozhodnutím jednoho zaútočit. Mohou začít tím, že se dvě strany tak dlouho připravují na válku, kterou údajně ani jedna nechce, až nakonec vytvoří podmínky, v nichž se jí nedokážou vyhnout.
Jenže Evropa podle Beebeho není připravena na válku, o které stále častěji mluví. Evropa podle něj nemá dostatek vlastních schopností k vedení velké konvenční války s Ruskem, zmiňuje logistiku, dopravu, protivzdušnou obranu, zpravodajství, technické prostředky sledování bojiště nebo targeting. V mnoha těchto oblastech je stále zásadně závislá na Spojených státech a proto říká, že pokud by Evropané bojovali s Ruskem bez Američanů, nebyl by výsledek dobrý. Pokud by ovšem nějakým způsobem byly vtaženy Spojené státy, vzniká podle něj mnohem nebezpečnější situace, pak by se jednalo o konflikt s velmi vysokým rizikem jaderné eskalace.
Proto současné podněcování válečné hysterie označuje z čistě vojenského hlediska za vysoce iracionální. Evropa se podle něj nemá připravovat na to, jak takovou válku vybojovat, má přijímat mimořádná opatření, aby k ní vůbec nedošlo. Cestou ven proto podle něj není další zvyšování vojenského tlaku, ale diplomacie.
Autor: Pavel Šik
