Francouzská dluhová krize odhalila poslední záchvěvy „demokratického“ socialismu.
„Rozdíl mezi sociálním státem a totalitním státem je jen otázkou času.“
– Ayn Rand
Opakovaně se snažím ukazovat, že socialismus je ve své podstatě neslučitelný s demokracií. Od druhé světové války se socialisté snažili přizpůsobit svou ideologii parlamentním demokraciím, které převládaly v západní Evropě. Dosáhli značného pokroku, avšak teprve poté, co bojovali zevnitř svazujícího rámce parlamentarismu.
V zemích východní Evropy, kde převzal kontrolu Sovětský svaz, bylo pro ně mnohem snazší zavést socialismus až do jeho samého konce. Zatímco východní socialistický projekt se na konci 80. let po desetiletích hospodářského úpadku zhroutil, západní projekt zůstal naživu a zdánlivě fungoval dobře – až dosud.
Ve skutečnosti však již dlouho nefunguje dobře. Dluhová krize, která nyní sužuje Francii, je pouze nejnovějším příznakem chronické, postupně se zhoršující ekonomické nemoci, která je patrná ve všech vyspělých evropských sociálních státech. V loňském roce mělo 12 z 27 členských států EU státní dluh přesahující ústavou stanovený limit EU ve výši 60 % HDP. Průměrný poměr dluhu k HDP v EU-27 činil 81,7 % – a v eurozóně s 21 členskými státy dokonce ohromujících 87,4 %.
Tyto dluhy již nejsou pouhou záležitostí akademických ekonomických úvah. Stejně jako během dluhové krize před 15 lety vrážejí dýku do srdce běžného rodinného života v Evropě.
Obrázek 1 (Zdroj: Eurostat)
Všimněte si, které země mají nejvyšší míru zadlužení: jsou to výhradně vyspělé sociální státy, v nichž vládly převážně levicové vlády. Platí obecné pravidlo – s výjimkami –, že čím více se evropská vláda posouvá doleva, tím méně se zajímá o udržení rozpočtových deficitů a veřejného dluhu pod kontrolou. Výjimkou jsou sociální státy jako Švédsko a Dánsko, kde upřednostňují přístup k sociálnímu státu založený na úsporných opatřeních. To neznamená, že našly způsob, jak zajistit fungování socialistického sociálního státu; jediné, čeho dosáhly, je to, že přiměly své voliče, aby přijali tvrdá rozpočtová úsporná opatření jako trest za rozmařilost sociálního státu.
Řecké vlády, které byly u moci v letech 2010 až 2014, postupovaly přinejmenším zhruba stejně. Ve Francii naopak voliči vyjadřují nesouhlas s úspornými opatřeními házením kamenů na policii, vypalováním škol, ničením aut a místních podniků a narušováním velkých částí běžného městského života.
Důvodem, proč vyspělý evropský sociální stát čelí těmto opakujícím se fiskálním napětím, není nějaká složitá směsice aktuálních globálních událostí. Není to způsobeno vysokými cenami ropy ani vysokými úrokovými sazbami; není to důsledkem poklesu porodnosti; a rozhodně to není důsledkem masové imigrace. Ano, velký příliv lenivých, málo kvalifikovaných lidí tento problém ještě zhoršil, ale nezpůsobil ho.
Abychom pochopili, jak se Evropa do této situace dostala, potřebujeme tři složky: ideologii demokratického socialismu; porozumění základní ekonomické psychologii; a základní vhled do toho, jak fiskální politika interaguje s ekonomikou jako celkem.
Ideologii demokratického socialismu již máme. V západní Evropě převládala již před druhou světovou válkou, ale když válka skončila a v roce 1945 nastal mír, demokratické socialistické strany vyvinuly obnovené, posílené a oživené úsilí o dobytí západní Evropy pro své východoevropské vládce. Dosáhly velkých úspěchů, rozšířily své sociální státy a posunuly hranice socialismu tak daleko, jak jim to parlamentní systém dovolil.
Rozšiřování sociálního státu prospělo širokým vrstvám voličů, což demokratickým socialistům přineslo více hlasů, což jim samozřejmě umožnilo provádět ještě více reforem. Skutečnost, že také začaly zvyšovat daně, nebyla zpočátku považována za problém – byl zde dostatek prostoru pro omezení zvyšování daní na „bohaté“ a na podnikatelskou sféru.
Pak se to však stalo problémem.
Obrázek 2 (Zdroj: OECD)
A to jsou pouze 16 zemí, pro které má OECD k dispozici konzistentní údaje o poměru daní k HDP.
Postupný nárůst daní v Evropě byl dlouhou, pomalou a mučivou zkušeností pro rodiny, které se snažily vyjít s penězi, i pro podnikatele, kteří se snažili zajistit obživu sobě i svým zaměstnancům.
Obrázek 3 (Zdroj: OECD)
Jak demokratičtí socialisté zvyšují daně, postupně jim docházejí ti, na které by je mohli uvalit. Nejprve jim dojdou megamilionáři. Potom jim dojdou korporace. Pak jim dojdou milionáři. Následně jim dojde luxusní zboží, na které by mohli uvalit luxusní daně. A nakonec jim dojdou drahé domy, drahá auta, prostě všechno drahé, co na bohatých nesnášíme.
Potom se daně začnou plížit dolů do vrstev běžných pracovníků, kteří žijí od výplaty k výplatě, jak nejlépe umí. Když velké podniky odmítají platit vyšší daně, aby náhodou neodešly, musí těžší břemeno nést „střední“ podniky. Potom malé podniky a nakonec se daně zvýší i pro Chucka, tesaře, který pracuje sám, 12 hodin denně, šest dní v týdnu, se svým ojetým 15 let starým pick-upem a nářadím, které se začíná rozpadat.
Jakmile voliči začnou protestovat proti tíživým daním, demokratičtí socialisté vytáhnou z rukávu nové poplatky; např.
- Poplatky za licence pro podnikatele; zkuste si založit firmu ve Francii, ale ať vás při tom nepostihne infarkt – jejich zdravotní péče není zrovna nejlepší;
- Registrační poplatky pro specializovaná řemesla – zkusili jste někdy stát se profesionálním pletačem copánků?
- Poplatky za ochranu životního prostředí – když jsem žil v Dánsku, zaplatil jsem tuto daň za opravu, kterou jsem potřeboval provést na svém kole.
Aby bylo jasno, čísla na obrázcích 1 a 2 zahrnují všechny druhy příjmů, které vlády těchto zemí inkasují. To však situaci nezlepšuje: znamená to pouze, že se dostaly do oblasti utlačujících daní rychleji, než kdyby se spoléhaly pouze na daně.
Obrázky 1 a 2 také znamenají, že náklady na stát se postupně zvýšily na úroveň, kdy trvale omezily ekonomickou aktivitu. Existuje statisticky viditelná hranice, kdy zátěž státu přesně toto způsobuje: 40 % HDP. Jakmile vláda zvýší daně nad tuto hranici, bude se muset smířit s tím, že reálný růst HDP bude v budoucnu o 1–1,5 % ročně nižší.
Snížení růstu HDP o tuto hodnotu se může zdát zanedbatelné, ale není tomu tak. Normální, zdravá průmyslová ekonomika dokáže bez problémů udržet tříprocentní roční růst, očištěný o inflaci. V období vrcholu hospodářského cyklu míra růstu pravidelně dosahuje 4 % a za velmi příznivých podmínek může dokonce mírně překročit tuto hranici. V období recese se růst pohybuje na úrovni 1–1,5 % ročně.
Ekonomika zatížená daněmi ve výši přes 40 procent HDP roste tempem 1,5–2 % ročně. Americká ekonomika se nachází na horní hranici tohoto rozmezí. Evropské ekonomiky se obecně nacházejí dokonce pod tímto rozmezím, a to z velké části kvůli tomu, že jejich daně se blíží 50 %. Nemám k dispozici dostatek údajů, abych mohl s jistotou určit, kde leží prahová hodnota růstu nižší než 1,5 %, ale podle neoficiálních statistických přehledů bych řekl, že k jejímu překročení dochází, když se daně pohybují v rozmezí 47–48 % HDP. V dnešní Evropě najdeme mnoho takových příkladů.
To znamená, že Evropa se svými daněmi dostala do situace, kdy může automaticky očekávat růst 0–1 % ročně a 1–1,5 %, pokud svítí slunce a fouká vítr (jinými slovy, pokud mohou provozovat své továrny na elektromobily). Znamená to také, že v období recese ekonomika pravidelně klesá.
V průběhu času se proto ekonomika zastaví – a sociální stát se tak ocitne v začarovaném kruhu. Čím pomaleji ekonomika roste, tím méně se vytváří hodnota, která by podpořila růst mezd; když příjmy domácností stagnují, více lidí splňuje podmínky pro čerpání dávek sociálního státu financovaných z daní. Více lidí se stává závislých na státu, jen aby pokryli své základní životní náklady.
Pomalé, ale stálé zmenšování daňového základu jde ruku v ruce s pomalým, ale stálým rozšiřováním skupiny obyvatelstva čerpající sociální dávky.
Ze 16 zemí na obrázku 1 měla zpočátku pouze jedna – Dánsko – daně přesahující 40 %. To bylo v roce 1971. O tři roky později se k nim přidalo Švédsko. Do roku 1980 překročilo tuto hranici šest zemí; v roce 1995 jich tam bylo devět. A zaplatily za to ekonomickou stagnací.
Jak na to reaguje vláda? No, za posledních 30 let prakticky každá vláda v Evropě zavedla tu či onu formu rozpočtové úspornosti. Zvýšily daně, omezily výdaje a nechaly lidi závislé na státu s čím dál méně sliby, na které se tito lidé naučili spoléhat, když jim ekonomika již nemohla nabídnout životaschopné příležitosti.
Svou profesní kariéru jsem strávil jako politický ekonom studiem procesu, v jehož rámci se sociální stát chová jako krvežíznivý parazit na tržní ekonomice. Viděl jsem však i osobní příklady toho, jak tento proces ničí lidem životy. Otce rodiny, který kdysi dokázal uživit svou ženu a dvě děti díky běžnému dělnickému zaměstnání, ale po zavedení vládních úsporných opatření se musel začít spoléhat na charitu, aby zajistil základní potřeby, jako je dětské oblečení.
Otec rodiny, který, když musel kvůli rakovině čerpat nemocenskou a byly mu odepřeny dávky, protože vláda je omezila, aby snížila svůj rozpočtový deficit, se uchýlil k prohrabávání popelnic za fastfoody, aby našel něco k jídlu.
To je konečná fáze. Tam skončí lidé národa, když se demokratickým socialistům dostane dostatek času na to, aby se pokusili zachránit svůj sociální stát před katastrofou, kterou si sami způsobili. Zlomený, zbitý, pomalu umírající otec rodiny, který kdysi kráčel životem vzpřímeně a hrdě, platí tu nejvyšší cenu v podobě své radosti, svého zdraví, své důstojnosti, svého života, protože ho ideologie svedla k přesvědčení, že pokud jen snese o něco vyšší daně, bude o něj postaráno, až bude někdy potřebovat pomoc.
Když je otec rodiny z širokých vrstev obyvatelstva zlomený jen proto, že svěřil demokratickým socialistům svůj hlas a své těžce vydělané daně, víte, že není sám. Čím více lidí je kvůli ideologickému experimentu připraveno o budoucnost, tím menší šanci má daný národ na přežití.
Pohleďte na Francii. Pohleďte na Německo. Pohleďte na Španělsko, Británii, Belgii. Co leží na druhé straně systémových protestů? Co čeká zbitou populaci, až sociálnímu státu konečně dojdou peníze? Co udělají imigrační klany, až přestanou chodit šeky na sociální dávky? Uchýlí se k válkám o území, jako se to již stalo v Belgii?
Sociální stát nás měl vynést daleko nad úroveň front na polévku z éry Charlese Dickense. Během jedné generace od dnešního dne nás tam všechny zase vrátí; budeme vtlačeni do chaosu sociální beznaděje rozpadajícím se socialistickým experimentem; a poté zahnáni do stínů bídného života obušky a bajonety zoufalého policejního státu.
Nikdy nezapomeňte na tato slova: „Rozdíl mezi sociálním státem a totalitním státem je jen otázkou času.“
Sven R. Larson, Ph.D., politický ekonom s doktorátem a 25 lety zkušeností z akademické sféry i světa politiky a tvorby politik, autor akademických článků a několika knih. Švéd narozením, Američanem volbou, mrzoutem od přírody. Provozuje vlastní blog Larson’s Political Economy
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
