Za druhé světové války zemřelo v německém zajetí údajně 3,3 miliony z celkového počtu 5,75 milionu sovětských zajatců, tedy více než polovina vojáků. Německý červený kříž pak odhaduje, že naopak v sovětském zajetí z celkem 3 milionů zajatých německých vojáků zemřelo 1,3 miliony vojáků, což je více než třetina. Je tedy jasné, že být zajatcem Němců a Sovětů nebyla žádná výhra a šance, že přežijí peklo zajateckých táborů, nebyla příliš velká. V první světové válce toto však neplatilo, a i když německé a ruské zajatecké tábory nebyly žádné lázně, měli v nich zajatci celkem slušnou šanci, že se dožijí konce války. Rozhodně ji měli větší, než jejich kamarádi na frontě, kteří v zajetí nebyli a museli čelit jatkám zákopové války.
Obecně nejhorší život měli pak zajatci Turecka, protože Turci nutili zajatce pochodovat tisíce kilometrů do nuzných táborů v Anatolii, kde byl obrovský nedostatek jídla a vody, a tam je nutili ve strašných podmínkách stavět železnici. Rusové a Němci se snažili dodržovat Haagskou konvenci o válečných zajatcích, přičemž situaci také napomáhaly návštěvy zástupců Červeného kříže a inspekcí z neutrálních států. Osud zajatců nepříznivě ovlivňovala špatná zásobovací situace obou států, protože jak v Německu, tak v Rusku hladověly miliony lidí a na zajatce se tak nedostávalo.
Foto: Němečtí zajatci za 1. světové války | Wikimedia Commons / Public domain
Ruské tábory válečných zajatců byly zpravidla horší nežli německé a jejich úmrtnost dosahovala 15 %. Rusové za války zajali celkem 2,4 milionů vojáků Centrálních mocností, kdy mnoho z nich bojovalo za R-U. Za Rakousko bojovaly také statisíce Slovanů, Čechů, Sováků, Chorvatů a Srbů, kterým se příliš bojovat nechtělo a slovanští vojáci se tak často hromadně vzdávali bez jediného výstřelu. Ruské vedení pohlíželo na slovanské válečné zajatce velmi příznivě a tito zajatci byli převážně ubytováni v táborech v západní části Říše, kde byli většinou zaměstnáni v zemědělství, což jim zajistilo dostatek jídla. Němci, Rakušané a Maďaři měli smůlu a byli často posíláni za Ural na Sibiř, kde museli pracovat v dolech nebo na stavbě silnic a železnic. I když se Rusové snažili, aby byly podmínky zajatců na Sibiři dobré, v praxi byla situace horší, protože zásobovat sibiřské tábory omezené ruské zdroje v dostatečné míře nedokázaly. Ruští zajatci dostávali k jídlu zpravidla chléb, brambory a ryby, ale jen málokdy se jednalo o dostatečné množství a často byla potrava zkažená. Lékařská péče o rakouské a německé zajatce byla na evropské poměry hodně nedostatečná, avšak na ty ruské zas nadprůměrná. V Rusku byl obecně nedostatek léků a lékařů a dá se říct, že zajatci měli lepší lékařskou péči než většina Rusů. V táborech sloužilo mnoho dobrovolníků a mezi nimi nechyběly ani ženské dobrovolnice z carské rodiny. Ve srovnání s německými zajateckými tábory se v tomto ohledu ty ruské nemohly rovnat a kvůli nedostatečné péči v nich zahynulo mnoho mužů. Nedostačená strava a epidemie nemocí tak vykonaly své a na Sibiři zahynuly tisíce zajatců.
Zajatce na Sibiři hlídaly jen nepočetné stráže, někdy byli zajatci zcela bez stráží, protože ruské velení předpokládalo, že ze Sibiře nelze utéct. To byl však omyl a např. ze stavby na Murmanské železnici utekly stovky mužů, kterým se podařilo dostat až domů. Váleční zajatci v Rusku dostávali za svou práci mzdu a mnozí pak vzpomínali, jak od vesničanů kupovali domácí pálenku. Jeden Rakušan si dokonce za vydělané peníze koupil padělaný ruský pas, díky němuž se pak dostal až do neutrálního Švédska. V táborech měli zajatci poměrně velkou svobodu a brutalita dozorců, kterou prosluly tábory Sovětů, prakticky neexistovala. Zajatci mohli psát domů, a když to bylo možné, dostávali rakouské nebo německé noviny. Když Rusko v březnu 1918 oficiálně ukončilo válečné operace, začali se zajatci vracet domů. Tento proces však narušila občanská válka, která uvrhla zemi do chaosu. Část zajatců se přidala k bojujícím armádám, které o ně jako zkušené veterány měly velký zájem. Nejznámější příklad jsou asi naši legionáři, ale také například až 60 000 Maďarů tehdy bojovalo na straně bolševiků. Poslední váleční zajatci se z Ruska vrátili v roce 1922, když občanská válka skončila.
Němci na začátku 1. světové války počítali s tím, že boje budou trvat jen několik týdnů, maximálně měsíců. Proto je příval ruských zajatců zaskočil a nebyli na něj připraveni. Zpočátku byli zajatci provizorně ubytováni ve školách, stodolách nebo v klasických věznicích, ale když bylo jasné, že válka jen tak neskončí, byly vybudovány velké tábory pro tisíce mužů. Zatímco němečtí zajatci na Sibiři bydleli většinou v zemljankách, Němci pro zajatce postavili dřevěné baráky pro 250 mužů. Tam bylo jednoduché vybavení, prostí vojáci museli spát na pytlech se slámou nebo hoblinami, postele měli jen důstojníci. Součástí německých táborů byla knihovna, někdy i divadelní sál a modlitebny. Každý tábor měl i svou kantýnu, kde si mohli zajatci vylepšit chudé příděly. Jenže blokádou zkoušené Německo nemělo jídlo ani pro vlastní lidi, takže v kantýnách bylo často prázdno a koupit se tam dala jen řepa. Ta taky tvořila hlavní jídelníček zajatců, k ní pak ještě v omezeném množství dostávali chléb z brambor a otrub, fazolovou polévku a tresky.
Stejně jako za 2. světové války, dostávali spojenečtí zajatci balíčky Červeného kříže, které jim výrazně vylepšily jídelníček a u německých stráží vyvolávaly velkou závist. Tyto balíčky dostávali i Rusové, což byl velký luxus, o který během další války díky Stalinovi Rusové přišli. Němci měli ve svých táborech dobře vybavené nemocnice s dostatečným odborným personálem a stav nemocnic chválily i zahraniční návštěvy. Každý nově příchozí zajatec byl vykoupán a odvšiven, a pokud byla u něj zjištěna choroba, čekala ho karanténa. Vedení táborů muselo hlídat, aby se zajatci minimálně dvakrát týdně sprchovali a zajatci se také museli účastnit ranních rozcviček, aby si udrželi dobrou kondičku. V německých táborech se také pracovalo, a i když ministerstvo války původně stanovilo přísné nařízení, kde bylo jasně určeno, jako dlouho a kde můžou zajatci pracovat, velení táborů na toto nařízení nedbalo. Zajatci tak často museli pracovat v dolech nebo v bažinatých oblastech, za svou práci však dostávali zaplaceno a měli i lepší stravu. S tím, jak se válka vyvíjela v neprospěch Německa a každý zdravý muž byl poslán na frontu, se v Německu stále více nedostávalo pracovních sil, díky čemuž byla práce zajatců čím dál důležitější. Pokud zajatci odmítali pracovat, byli přísně trestáni jako sabotéři a čekal je horší trest než ty, co se pokusili utéct. Jak byla práce pro německou válečnou ekonomiku důležitá, ukazuje i skutečnost, že i když Rusko podepsalo mír už v březnu 1918, Němci ruské zajatce dál drželi v zajetí, nutili je pracovat a propustili je až na konci války v listopadu 1918.
V německých zajateckých táborech během první světové války zemřelo z 1,4 milionu západních a 3,5 milionu ruských zajatců jen 5 % zajatých mužů, což se s ohledem na mimořádně špatnou zásobovaní situaci Německa během této války jeví jako malý zázrak a ostře to kontrastuje z bídnou situací sovětských zajatců za druhé světové války.
Zdroj: historie válek
