Když se před měsícem a půl dostali v Británii k moci levicově-liberální labouristé, lidé čekali, že přijdou o majetky. Místo vyvlastňování však přišly politické procesy. „Británií obchází duch stalinismu,“ říkají lidé, když se dívají, jak se britská vláda pyšní tím, že nechala zatknout více než tisíc lidí – a to jen během posledních dvou týdnů. „Ne, to je v klasickém britském koloniálním duchu; tohle dělali lidem v koloniích. Teď to jen začali dělat vlastním lidem,“ pošklebují se na adresu Angličanů lidé z celého světa.
Krátce poté, co nově vládnoucí liberálové vyhlásili hromadnou amnestii 102 000 ilegálním imigrantům, zavraždil v severoanglickém Southportu sedmnáctiletý potomek rwandských migrantů tři malé holčičky v taneční škole. To byla pro Angličany poslední kapka a vyšli do ulic. Vzpoury, při kterých byly zapalovány autobusy či policejní auta, se šířily kaskádovitě do dalších britských měst. Tentokrát to ale nebyly gangy asijských či afrických migrantů, ale ti, kterým původně tato země patřila – bílí Angličané. A to byl kámen úrazu. V Británii je veřejným tajemstvím, že platí dvojí metr, dvojí právo – přísnější pro původní Brity, a benevolentnější pro ty nové Brity, především z Afriky a Blízkého východu. A to se nyní naplno projevilo.
Místo aby vláda řešila problém – tedy fakt, že naprosto selhala integrace migrantů do společnosti a multikulturalita v Británii, tedy v zemi, která se jí tak chlubila – posvítila si na pouhé symptomy. Začalo masivní zatýkání Angličanů. Premiér Keir Starmer si osobně zkontroloval, jestli posílené policejní oddělení pro „projevy slovní nenávisti na sociálních sítích“ pracuje efektivně. Pochválil je, opravdu se jim podařilo zatknout téměř sto lidí jen za pouhé šíření pozvánek na demonstrace nebo za šíření „dezinformací“ o identitě útočníka.
Jenže, poctivě vzato, informace, které byly šířeny lidmi, se v naprosté většině případů daly nazvat spíše omylem, navíc způsobeným úřady. Ty totiž nejprve po vraždě holčiček odmítly sdělit identitu útočníka. Lidé pak samozřejmě začali spekulovat, že jde o nelegálního migranta. Úřady pak honem vydaly informaci, že jde prý o rodilého Brita, Welšana. Jenže zamlčely, že se jedná o potomka afrických migrantů, jakkoli zřejmě legálních. Právě to veřejnost nejvíce rozčílilo – vláda zatýkala za pouhý omyl, tedy za obyčejnou misinformaci, ale její úřady šířily totéž, pokud ne rovnou záměrnou, skutečně manipulativní dezinformaci.
Nelepší se to, je to stále horší. Na samotných protestech nechal premiér zatknout nejen útočníky, ale i ty, kteří protesty jen zpovzdálí pozorovali. Zatýká se i za šíření videí, kde lidé sdílejí vládou organizované pochody „proti nenávisti“, nad kterými vlají palestinské vlajky a jsou organizovány liberály a muslimy. Muslimské tlupy pak pořádají hony na Angličany a nájezdy na anglické hospody. Policie nedokáže bránit oběti z řad původních Britů proti útočícím imigrantům. Jen upozornění na tuto absurditu je pomalu už také zločinem.
A v tom všem zmatku se nějak vytratil dříve při zločinech tak důležitý aspekt – hrdina. Oním skutečným dnešním hrdinou je šestapadesátiletý Angličan, který se v Southportu nachomýtl k útoku v taneční škole, a pěkných pár dětí před běsnícím útočníkem zachránil. V médiích se s ním objevilo pár rozhovorů, ale pokaždé tak nějak zapadly ve víru událostí… Lidé si povídají o tom, že by byl mnohem silněji, hlasitě oslavován jako hrdina, ale vládním ideologům se nehodí do jejich budovaného obrazu nové liberální Anglie, lepšího, multikulturního světa. Je příliš světlý, je původní Angličan, navíc se zdá, že ani není příslušníkem LGBT komunity. No uznejte, tak přece nemůže vypadat dnešní anglický hrdina…
Autorka žije v Londýně.
