Osmanská expanze zásadně měnila situaci na Balkáně už dlouhé desítky let předtím, než Turci roku 1453 dobyli Konstantinopol na Bosporu, a tak zlikvidovali zbytek kdysi mocného byzantského (východořímského) impéria – aby se toto město, turecký Istanbul, změnilo v nové centrum jejich vlastní, Osmanské říše. Již ke sklonku 14. století se tak Turci střetávali i s Uherským královstvím, tradičně sledujícím na Balkáně vlastní politiku a představujícím vážnějšího protivníka než vnitřně prakticky rozpadlé státy, které jejich výbojům brzy podlehly, jako Srbsko nebo Bulharsko. Konflikt s Turky, podnikajícími nájezdy do jižních oblastí uherského státu, tehdy zaměstnával uherského krále Zikmunda Lucemburského. Ostatně, monarcha, jenž se měl v českém povědomí stát zafixován především jako později (a to už i jako panovník německé Říše, příp. poněkud sporný český král) protivník husitského hnutí, stál v roce 1396 v čele křížové výpravy na Balkán. Jeho vojsko, složené z příslušníků řady evropských, křesťanských národů, bylo však Turky rozdrceno v bitvě u bulharské Nikopole.
Po zmíněném pádu Konstantinopole do tureckých rukou, k němuž došlo po dvouměsíčním obléhání 29. května 1453, usiloval vítězný sultán Mehmed II. o prosazení své moci v srbském prostoru, vytvářejícím od uplynulých dekád určité nárazníkové pásmo mezi Uhry a Osmany (a cosi podobného lze říci i o jihorumunském Valašském knížectví). Na jaře 1456 pak vytáhl s více než 100-tisícovou armádou od Edirne (Adrianopole) k Bělehradu, pevnostnímu městu, které, Maďary tehdy nazývané Nándorfehérvár, představovalo klíčový bod obranného systému na jižní uherské hranici. Zatím evropskými vládci zůstaly nevyslyšeny papežské výzvy k všeobecné křížové výpravě proti muslimským Turkům – byť jinak tomu mohlo někde být mezi širšími lidovými masami, jak dokládal (pokud jde o země mimo Uhry, a v tomto případě bez dalšího vojenského efektu) dav, jenž se v létě 1456 shromáždil pod vlivem františkánských kazatelů u Vídně. Avšak i v samotném Uhersku odrážela už dlouhodobější stav vnitřního rozkolu a nejednoty faktická nečinnost většiny baronů vůči zesílené osmanské hrozbě, a to i navzdory nařízení uherského sněmu z dubna 1456, podle nějž ti měli proti Turkům mobilizovat ozbrojené síly. Iniciativa tak spočinula vlastně jen na Jánosovi Hunyadim, jednom z předních uherských magnátů a generálním kapitánovi království, pod jehož pravomocí se ostatně též obranný systém na jižní hranici nacházel. Celkově měla jeho panství v této době zahrnovat již 25 hradů, 30 měst a asi 1 000 vesnic. Předchozí nárůst jeho majetků a jeho politický vzestup byly přitom provázány s vojenskými aktivitami, a to asi především (i když nejen) právě v boji proti Osmanům.
Foto: Jedno z vyobrazení Jánose Hunyadiho na stránkách uherské Thuróczyho kroniky, vytištěné poprvé roku 1488. | Wikimedia Commons / Public domain
Jeho příjmení je odvozeno od sedmihradského hradu Hunyad (rumunská Hunedoara), uděleného spolu s přilehlým panstvím v roce 1409 králem Zikmundem jeho otci, bojarovi valašského (rumunského) původu Vajkovi. Není s jistotou znám rok jeho narození, a údaje kolísají v rozmezí až více než 20 let (rok 1387, možná až 1407 či 1409). Nakonec, jakkoliv se zde držíme maďarské verze jeho křestního jména, i svými jinojazyčnými současníky byl běžně nazýván víceméně vlastními variantami jména Jan.
Je zmiňováno jeho působení, jako rytíře velícího skupinám o až 12 jezdcích, ve službách jihouherských magnátů a srbského knížete (despoty) Štěpána Lazareviće – jenž, zesnulý roku 1427, uznával Zikmundovu svrchovanost. Poté se v doprovodu Zikmunda Lucemburského objevil v Itálii, při příležitosti, vrcholící královou korunovací císařem Svaté říše římské v Římě roku 1433, a asi 2 roky (1431-33) se zdržoval na dvoře milánského vévody Filippa Viscontiho. Vzhledem k jeho pozdějšímu důrazu na úlohu pravidelného vojska může být asi podstatné, že se zde seznámil se způsoby, jaké razil zejména kondotiér, tj. žoldnéřský kapitán, a později Viscontiho nástupce, Francesco Sforza. S císařem Zikmundem navštívil později i Čechy; a obeznámený s válečnou taktikou, praktikovanou nedlouho předtím husity, to pak také zúročil v bojích s Turky. Připomíná se např. jeho úspěšné využití vozové hradby ve střetu s armádou rumelijského beglerbeje Sihabeddina Paši ve Valašsku z roku 1442. Také řada českých veteránů husitských válek později sloužila v jeho žoldnéřském vojsku.
Relevantním na pozadí dalšího Hunyadiho vzestupu byl i vnitřní vývoj v Uhrách v období po Zikmundově smrti v prosinci 1437. Vládu tehdy převzal (což platilo i v případě českého státu a rovněž německé Říše) Zikmundův habsburský zeť, rakouský vévoda Albrecht. Zatímco snad ještě Zikmund určil Hunyadiho velitelem jižní hranice, táhnoucí se od východního Sedmihradska (Transylvánie) až k Jaderskému moři, Albrecht jej v roce 1439 jmenoval bánem (vojenským správcem) Severinu, tj. podunajské oblasti na dnešním jihozápadě Rumunska. Když se ale po předčasné smrti krále Albrechta v říjnu 1439 předpokládal nástup jeho čerstvě narozeného syna Ladislava, známého pod přídomkem Pohrobek (Postumus), a když se uherská šlechta postavila za nástup polského krále Vladislava (v Uhersku vládl poté jako Vladislav I.), vypukl v zemi vnitřní konflikt. Hunyadi se postavil na Vladislavovu stranu, a spolu s mocným baronem Miklósem Újlakim zrovna on zásadně přispěl k tomu, že polský panovník v Uhrách svou moc reálně konsolidoval. Jím pak byli také oba jmenováni sedmihradskými vojvody. Na druhou stranu, tzv. dvorská, prohabsburská strana na své nároky nerezignovala. Její zájmy v té době hájil v hornouherských (slovenských) oblastech též český velitel Jan Jiskra z Brandýsa. Ten i v pozdějších letech, s vojskem, složeným často z husitských bojovníků, tzv. bratříků, a titulující se generálním kapitánem, patřil k Hunyadiho protivníkům.
Situaci mezitím poznamenaly také nová osmanská ofenzíva v Srbsku a nájezdy do jihouherských oblastí, charakterizované ničením vesnic, vraždami jejich obyvatel či jejich odvlékáním k prodeji do otroctví na osmanském území. Hunyadi, už i s přihlédnutím k nabytým funkcím, přikročil k protiakcím, jež mu vynesly celoevropský věhlas. V roce 1441 uskutečnil vpád na Turky obsazená srbská území a uštědřil úder silám, okupujícím Smederevo. V roce 1442 rozdrtil turecké oddíly, jež vpadly do jižního Sedmihradska, a naopak, postoupil do Valašska, kde zvítězil nad již jmenovaným Sihabeddinem Pašou (velícím tehdy všem osmanským silám v Evropě). Stal se iniciátorem tzv. „dlouhého tažení“ na přelomu let 1443/44, které vedl společně s králem Vladislavem – vlastně křížové výpravy, povzbuzované papežským stolcem, a na níž měla zájem i Turky tísněná Byzanc. Uherské vojsko při něm s úspěchy postoupilo přes Srbsko až k bulharské Sofii, ovšem od dalšího postupu přes balkánské pohoří směrem k Edirne (sídlu osmanského sultána) jej odvrátily, a k návratu přiměly, mrazivá zima a zásobovací problémy.
Nicméně, navzdory příměří, které následně s polsko-uherským králem uzavřel sultán Murad II., tato akce měla brzy své pokračování v novém Vladislavově a Hunyadiho tažení. K tomu zavdal prvotní impuls papežský legát kardinál Cesarini, a počítalo se s kooperací s benátským námořnictvem, jež mělo, podle marné představy, zabránit přepravě osmanských posil z Anatolie. Tentokrát ale výprava vyvrcholila 10. listopadu 1444 porážkou křižáků u Varny na bulharském černomořském pobřeží, jejíž dopad je hodnocen jako ještě katastrofičtější než té u Nikopole o necelých 50 let dříve. V boji asi 20-tisícové křesťanské armády patrně se značnou tureckou přesilou zahynul, spolu s většinou jejích vojáků, i sám král Vladislav, Cesarini a několik uherských baronů. Hunyadimu se podařilo uprchnout přes Valašsko, kde se ještě načas ocitl v zajetí knížete Vlada II. Draculy (mimochodem, příjmení tohoto valašského knížecího rodu se odvozovalo od rytířského Řádu draka, založeného roku 1408 Zikmundem coby uherským králem) – tedy panovníka, o jehož svržení se o něco později sám postaral.
Foto: Kresba (litografie) z 19. století, znázorňující Hunyadiho (na koni vpředu vpravo) v bitvě u Varny 10. listopadu 1444. Každopádně, Hunyadimu se nakonec podařilo uniknout z bitevní vřavy, v níž s porážkou křesťanského vojska padl i polský a uherský král Vladislav III. (I.). | Wikimedia Commons / Public domain
Za znovu prohloubené nejednoty v Uhrách, stavu, někdy nazývaného feudální anarchií, zůstával titulárním králem nezletilý Ladislav Pohrobek, držený v poručnictví svého habsburského příbuzného Friedricha III., krále Svaté říše římské. Vrchol Hunyadiho domácího vzestupu signalizovala funkce zemského správce, kterou vykonával v letech 1446-52 (do uznání plnoletosti Ladislava Pohrobka) – a z této pozice se mj. snažil, prostřednictvím opakovaných vojenských výpadů do Dolních Rakous, přimět Friedricha III., aby mladého, stále v dětském věku se nacházejícího krále vydal do Uher. Kromě toho a dalších problémů, jeho pozornosti však nadále neunikala ani situace jižně od uherského pomezí. V roce 1448 vedl další tažení hluboko na Balkán. Jednalo se opět o tažení křižáckého charakteru, během kterého doprovázely uherské vojsko spojenecké valašské oddíly, při kterém se plánovalo spojení s albánským knížetem Skanderbegem, ale které narazilo na nepřátelský postoj srbského despoty Durada Brankoviće. Poté, co byl v říjnu toho roku Hunyadi poražen armádou sultána Murada II. v (druhé) bitvě na Kosově poli, byl Brankovićem zadržen a dočasně vězněn ve Smederevu.
Tato porážka rozhodně neposílila Hunyadiho pozici ani na domácí, uherské scéně. Přesto ten, jako generální kapitán království, zase projevil ofenzivní iniciativu proti Osmanům, když ti (už po definitivním pádu Byzance) znovu pronikali do Srbska. Svědčí o tom uhersko-srbské vítězství nad Turky u Kruševace koncem září 1454.
Poslední válečné vítězství Jánose Hunyadiho
Při dosažení jistého smíru se svými uherskými protivníky, Hunyadi, v očekávání masivního tureckého postupu k Bělehradu, nechal zásobit a vyzbrojit tamní pevnost. Zanechal tam silnou posádku (mělo se jednat o 5 tisíc najatých uherských, českých a polských žoldnéřů), příp. se hovoří o původně celkem 6 tisících obráncích Bělehradu tváří v tvář obrovské osmanské armádě, vedené samotným sultánem Mehmedem II., která počátkem července 1456 město oblehla. Velení posádky spočívalo na Hunyadiho švagrovi Mihályovi Szilágyim a Hunyadiho starším synovi Lászlóvi.
Zároveň, mobilizující poddané na vlastních statcích, sestavil podpůrnou armádu. Údajně většinu z asi 10-tisícové družiny, vlastně Hunyadiho soukromé armády, složené z žoldnéřského oddílu a několika skupin aristokratické jízdy, tvořili lehcí jezdci. Nicméně, v připomenuté atmosféře křížového tažení proti „nevěřícím“, šířené z papežského Říma, úspěch v Uhrách sklidila kampaň italského františkána a papežského inkvizitora Giovanniho da Capestrano. Pod dojmem jeho horlivých kázání posílily Hunyadiho vojsko desetitisícové zástupy z řad rolnictva i nižší šlechty z jižních Uher, prodchnuté křižáckým entusiasmem, byť často vyzbrojené jen praky, kosami, železnými cepy, vidlemi… Souhrnný počet osob, jež se na křesťanské straně zapojily do nastávajícího boje, se tak odhaduje na 60-75 tisíc – což by vytvářelo zhruba poloviční počet oproti přítomné osmanské armádě, vezmeme-li v potaz nižší, a asi pravděpodobnější odhady její síly. Turci s sebou přivlekli více než 300 děl, z toho 22 obrovské ráže, a sevření Bělehradu podpořila i jejich říční flotila asi 200 lodí na Dunaji. Posetá okolní krajina bílými tureckými stany, 4. července zahájili Turci dělostřelecké bombardování bělehradských hradeb.
Vedle Hunyadiho žoldnéřů, také Capestranem zfanatizovaní rolníci patřili k posádkám pramic, které po proudu Dunaje dorazily k Bělehradu, a tam 14. července udeřily na osmanskou flotilu. Tu se jim podařilo rozprášit, přičemž tři velké turecké veslové galéry byly potopeny, a další více než dvě desítky větších a hlavně menších lodí byly Uhry ukořistěny. Hunyadimu a jeho vojákům se otevřel vstup do zdejší pevnosti, a byl umožněn přísun potravin do obleženého města. Sám Hunyadi však zakázal opakovat obdobně zuřivý útok proti dobře hájenému tureckému ležení, obávajíc se takového pokusu jako sebezničujícího.
Naopak Turci, jejichž těžká dělostřelecká palba zatím prolomila na některých místech městské hradby, přistoupili k večeru 21. července ke generálnímu útoku. Pokračující ten pak po celou noc, část osmanských janičárů se probila do města, kde ale narazili na další, narychlo zbudované bariéry. Uvádí se, že Hunyadi tehdy nechal zasypat příkopy podél hradeb hořlavým materiálem (nadehtované dřevo, sírou saturované textilie atd.), a ten zapálit. Oheň způsobil smrt či vážná zranění útočníkům, uvízlým v příkopech; a janičáři ve městě, odděleni hradbou plamenů od svých spolubojovníků, byli Uhry pobiti.
Zásadní obrat nadešel následujícího dne, 22. července. Proti Hunyadiho konceptu se část křižáků, rolníků zverbovaných Capestranem, vyřítila přímo proti tureckému táboru. Tento proud (do nějž byl stržen i osobně Capestrano) postupně sílil, a spontánní, neočekávaný útok vyvolal v osmanských řadách paniku a ústup. To už nezvrátily ani snahy třeba 5-tisícové sultánovy tělesné stráže janičárů, zvlášť když se do vlastně neplánované bitvy, v níž zmíněný prudký útok vyústil, zapojili i Hunyadiho vojáci. Sám mladý, 24-letý Mehmed II. byl zraněn a upadl do bezvědomí (a je uváděno, že když se později probral a dozvěděl se o zkáze, jaká jeho vojsko postihla, přemýšlel o sebevraždě otrávením). Zatímco na bojišti zůstalo ležet údajně asi 20 tisíc padlých osmanských vojáků, dali se nastávající noci Turci na všeobecný a rychlý ústup, i s asi 140 vozy, převážejícími jejich raněné. Naopak, Hunyadiho vojáci zůstávali celou noc v pohotovosti mimo zdi pevnosti, ve (zbytečném) očekávání protiútoku.
Osmanské tažení na uherskou hranici skončilo tedy naprostým fiaskem. Hovoří se o celkově až 50- tisícových ztrátách v tureckých řadách (a dalších 25 tisíc z jejich řad mělo být během ústupu pobito Srby). Celkové ztráty na uherské straně se uvádí na méně než 10 tisíc. Vítězství nad sultánem, který o tři roky dříve dobyl Konstantinopol, získalo okamžitě široký ohlas. Papež Kalixt III., jenž, dozajista v souladu s Hunyadiho postojem, vnímal Uhry za „štít křesťanstva“, a jenž nyní označil Hunyadiho za „nejvýznačnějšího muže, jaké svět viděl za 300 let“, nařídil na počest vítězství polední zvonění na katolických chrámech celé Evropy.
V atmosféře, kdy se mohla předkládat alternativa dalšího postupu proti Turkům a snad i křesťanského znovudobytí Konstantinopole, János Hunyadi náhle zemřel 11. srpna 1456 v Zemunu poblíž Bělehradu – patrně v důsledku moru, jenž v Bělehradě propukl možná ještě před tureckým obležením. Pohřben byl v římskokatolické katedrále v sedmihradském Gyulafehérváru (rumunská Alba Iulia). Jen zhruba dva měsíce po něm zemřel i Giovanni da Capestrano, jehož role v bělehradském vítězství byla určitě rovněž rozhodující.
János Hunyadi a jeho vítězství v dlouhodobější perspektivě
Hunyadiho smrtí se nejprve znovu vynořily víceméně vnitřní uherské spory. Novým generálním kapitánem byl jmenován jeho letitý protivník, hrabě Ulrich z Cilly, jeden z předních velmožů kolem Ladislava Pohrobka, působící také jako bán v chorvatské Slavonii. Když ten, z této funkce požadující vydání královských hradů a příjmů po Hynyadiho synech, vtáhl do Bělehradu, byl zavražděn lidmi z okruhu Lászla Hunyadiho – načež byl zase László v březnu 1457 v Budíně uvězněn, odsouzen a popraven. Takovému konci ale unikl jeho tehdy také uvězněný mladší bratr Matyáš. Ten byl v roce 1458, po smrti Ladislava Pohrobka, naopak zvolen uherským králem. Známý jako Matyáš Korvín, pod jeho vládou se Uhersko konsolidovalo opět jako významná mocnost na pomezí střední a jihovýchodní Evropy. Jak známo, jeho protivníkem (a vlastně i s papežským požehnáním) se stal i český „husitský král“ Jiří z Poděbrad. V roce 1469 byl dokonce českými katolickými stavy v Olomouci zvolen českým králem; a nakonec, až do své smrti v roce 1490 fakticky vládl na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích. Byla to však jistě právě prestiž jeho otce, co mu roku 1458 dopomohlo k uherskému trůnu.
Foto: Turecká miniatura, znázorňující obležení Bělehradu (Nándorfehérváru) v červenci 1456. S vědomím dalšího dlouhého vývoje se může podsunout, že porážka, jakou u této pozdější srbské metropole tehdy utržil sultán Mehmed II. (který předtím dobyl Konstantinopol a který do historického povědomí vstoupil s přídomkem Fatih, tj. Dobyvatel), oddálila o sedm desetiletí dobu, než měl osmanské expanzi podlehnout i uherský stát. | Wikimedia Commons / Public domain
János Hunyadi dosáhl svými protiosmanskými akcemi už za svého života značného ohlasu v evropském měřítku, jakož i respektu u jeho tureckých nepřátel – a možná bychom mohli říci, že obecněji Hunyadiové se stali až jakýmsi symbolem akceschopnosti a moci pozdně středověkého Uherska. Přestože už do roku 1459 Turci v podstatě trvale ovládli jižněji položené oblasti Srbska, Bělehrad, jako stále klíčová uherská pohraniční pevnost, měl být jimi dobyt až mnohem později, za sultána Süleymana v roce 1521. Tomu pak následovalo jejich vítězství nad uherským a českým králem Ludvíkem Jagellonským u Moháče v srpnu 1526. Samozřejmě, po další téměř dvě století měl být pak uherský stát z valné části vystaven přímému osmanskému vlivu a okupaci (na druhou stranu, ještě dlouhodobější dopad měl mít začátek formování středoevropského impéria rakouských Habsburků, čili rodu, k němuž patřili už i králové Albrecht a Ladislav Pohrobek). Ze zpětného pohledu se nabízí, že vítězství u Bělehradu z roku 1456 vlastně oddálilo katastrofu, jaká je v důsledcích bitvy u Moháče v maďarských dějinách spatřována, o plných 70 let.
Uznáván János Hunyadi za maďarského národního hrdinu, podobně se stal přijímán (a vzhledem k původu po otci a dalšímu nikoliv neoprávněně) i Rumuny. Nakonec, zhruba v 60.-80. letech 20. století, tj. již přes půltisíciletí po jeho smrti, bylo jeho místo v panteonu národních hrdinů (jako Iancu de Hunedoara) zdůrazněno s ideologií tzv. národního komunismu za režimu N. Ceauseska v socialistickém Rumunsku. Jeho boje proti Osmanům v 15. století se ovšem odrazily i ve folkloru Srbů, Bulharů… Jeho příznačným rysem bylo též prosazování inovací ve vojenské oblasti (a lze opět připomenout, kterak se „přiučil“ i od českých husitů). Nazýván někdy „posledním velkým evropským křižákem“, na druhou stranu, kupř. i jen důraz, kladený jím na strategii a taktiku, mohl vést k jeho hodnocením, třeba už v 19. či počátkem 20. století, za „fakticky prvního uherského generála v novodobém smyslu slova“.
Zdroj: Britannica
