Jaroslav Dušek: Já celou dobu přemýšlel, o kom mluvíš?
Martina: O kom to mluvím, viď? Za dveřmi je ještě někdo, víš?
Jaroslav Dušek: Já myslel, že budeš třeba někoho citovat.
Martina: Ne, ne, Jaroslave, to jsou tvá slova. Takže, prosím tě, tento tvůj výrok: „Milovat, být milovníkem života“, jak se to dělá?
Jaroslav Dušek: Co ti budu povídat. Je to prostě náročná věc.
Martina: Musíš na tom dost pracovat.
Jaroslav Dušek: Není to jen tak. Je to velká příprava. Devět měsíců v břiše se chystáš, a tam už jsou lecjaké možnosti, že sejdeš z cesty. Když se to pak zkoumá, tak tam už může naskočit trauma. Stačí, aby matka uklouzla, někde upadla, nebo na ni někdo křičel, nebo se těšila na holčičku, a pak měla chlapečka, nebo naopak. Prostě už tam je náročné udržet pohodu.
Martina: Je těžké říkat ve vlastním pořadu: „Neposlouchejte“. Jaroslave, já se tě ptám proto…
Jaroslav Dušek: Ty se ptáš vážně?
Martina: Ano, já se ptám vážně proto, že my jsme si zvykli opravdu už ze všeho udělat problém. A já si uvědomuji, že jsem vlastně dlouhou dobu byla nastavena tak, jako že: „Jak se máš?“ „Ale tak to víš. Je to prostě…“ „A co děláš?“ „Ale, teď jedu na besedu.“ „A ty se netěšíš?“ „Těším se, ale to víš. Je to 400 kilometrů tam, 400 zpátky“.
Jaroslav Dušek: Kam jsi to jela?
Martina: Nevím, jen tak plácám. Tak dobře, tak řekněme třeba 250 dohromady.
Jaroslav Dušek: My hodně jezdíme, takže mám trochu představu.
Ve svém životě jsem zjistil, že když nedělám to, co mi dělá dobře, tak mi to přestane vracet energii, a naopak mi ji bere. Tak jsem začal tyto situace opouštět.
Martina: Třeba Český Těšín že by sis střihl. A teď to věčné remcání. A pak jsem si najednou uvědomila, že jsem sama sebe trošku přesvědčila. A pak jsem se jednoho dne rozhodla, že to tak nebude. Ale potřebuji od tebe návod – já nevím, jak se mi to přihodilo – protože mě přijde, že jsi na tom dělal zvláštně dlouho a že jsi tyto věci, abys o nich mohl mluvit, psát, víc promýšlel, takže umíš poskytnout mnohem lepší návod, postřeh, nebo zkušenost, jak se ti to daří. A jestli se to někdy dostane pod kůži, a už to žiješ, nebo jestli musíš být pořád bdělý?
Jaroslav Dušek: Ty mě přeceňuješ, já žádný návod nikomu asi dát neumím. Prostě jsem si ve svém životě zjistil, že když nedělám to, co mi dělá dobře – já jsem tak tomu říkal pro sebe – tak mi to přestane vracet energii, a že mi ji to jenom bere. Tak jsem začal tyto situace opouštět, takže jsem zase odcházel z vysokých škol. Když jsem studoval na vysoké, tak to bylo z počátku zajímavé, byla tam nějaká témata, zajímalo mě to, chtěl jsem se něco dozvědět, a po nějaké době jsem zjistil, že mě to už vůbec nerozjařuje, nedává mi to energii, a jenom mě to stahuje do nějaké prapodivné starosti, nebo do otázek typu, kolik je zkoušek, a kdy to bude, jestli to zvládneme.
Dokonce se mi tam na jedné ze škol zasebevraždila spolužačka, která byla velmi chytrá, velmi příjemná bytost. A ona mi právě před zkouškami volala, že to nezvládá, že neví, jestli složí zkoušku. A já to nebral moc vážně, protože byla velmi chytrá, a všechno zvládala, a tak jsem to trochu nalehko okomentoval, že to bude dobré: Uvidíš, bude to dobré, a zvládneš to. A ona najednou odjela do nějakého města na jihu Čech, a snědla prášky, a těsně před tím, než umírala, volala rodičům. Ona měla asi nějaký záchvat, že by se vrátila, a zavolala jim, a protože se už jednou před tím pokusila o sebevraždu, tak oni na ni okamžitě udeřili: „Kde jsi?“ -chtěla vědět ta maminka. „Kde jsi teď?“ A ona, už trošku omámená, řekla, že je v nějakém hotelu – nebudu říkat to město – a rodiče začali v tom městě pátrat po hotelích, ale nestihli to.
Třeba tento její případ mě tehdy hodně přinutil přemítat o tom, co ji k tomu vedlo? Proč taková osoba – elegantní, hezká, břitká v humoru – najednou udělá tohle, protože se bojí, že nesloží ve škole zkoušku. A tak jsem si začal uvědomovat, že nemůžu na sebe nechat ze života dopadat takovéto tlaky z nějakých zkoušek a představ o tom, že mám něco splnit a že tam sedí někdo, kdo rozhodne o tom, jestli já budu dál žít tímto směrem, nebo tímto směrem, a buďto mi zkoušku takzvaně dá, nebo mi ji nedá, nebo budu opakovat, a dá mi takovou, nebo makovou známku. A podle toho já dostanu nějaký diplom, a potom na konci budu moci dělat to, nebo ono. A najednou mě tohle všechno přestalo bavit, přestala mě bavit představa, že jsem pod tlakem, který vlastně neexistuje, který jenom připustíš ve své hlavě. A to byl asi jeden z rozhodujících momentů.
Když jsem opouštěl vysokou, když jsem šel pryč, tak rodiče samozřejmě nebyli rádi. To byla doba komunismu, a já byl takové to bystré dítě, a teď jsem byl na vysoké škole jako jediný z naší rodiny. Rodiče byli oba vyučeni, a teď viděli toho Járu, že mám tu hlavu a že bych mohl studovat, a oni to brali tak, že si nevážím svého daru, že jsem opovrhl obdařením, které mám. A teď to bylo doma chvilku složité. Poštvali na mě tehdy Ivana Vyskočila a Evalda Schorma, protože věděli, že se s nimi nějak stýkám.
Martina: Aby ti domluvili.
Jaroslav Dušek: Aby mi domluvili, což Evald udělal mírně, ale Vyskočil na mě tehdy křičel. Bylo to srandovní, on to zkusil tak nějak vážně, napřísno, a já jsem mu tehdy říkal: „Pane doktore, takhle na mě nemůžete. Na mě neplatí tyhle nátlaky – já vím, co dělám.“ A on mi tehdy říkal: „Ale uvědomte si, že si znemožníte jakékoliv evropské působení, případně kariéru mimo republiku,“ a tak. A já jsem mu tehdy říkal: „Ale já o to nestojím. Já prostě nechci dělat věci, ke kterým musím mít nějaký papír, a bez tohoto papíru mě tam nikdo nepustí. Já chci dělat věci, které mám rád, které mě baví, a věřím tomu, že to tak v životě budu moct dělat i bez papírů.“ A tam jsem tehdy udělal nějaké vnitřní kroky, kdy jsem se s mladistvou nerozvážností pustil na cestu velkého dobrodružství, kdy jsem si řekl: „Buďto budu mít kompetence, budu kompetentní, a budu moct dělat věci, které mám rád, anebo mi v tom někdo bude nějak zamezovat, ale tak budu dělat něco jiného, něco si najdu.“
Martina: Když jsi uvedl příklad vysoké školy, tak většinou máme tyto názory do okamžiku, než máme své děti, a křičíme na ně, jako pan doktor Vyskočil, a říkáme: „Co když si zavřeš dveře? Co když to nepůjde? Co když pak budeš chtít něco dělat, a jenom kvůli tomu, že nemáš papír, bude problém?“
Jaroslav Dušek: Já to mám úplně obráceně. Dcera, když ukončovala studia na vysoké škole, na francouzštině, říkala, že v tom nebude pokračovat, a já na ni pocítil velkou hrdost. Samozřejmě jsem ji k tomu nikdy nenabádal, neříkal jsem jí: „Nedělej to. Nestuduj. Je to zbytečné“, protože si vždycky říkám, ať děti dělají to, co ony samy uznávají za vhodné, a já jim to jako rodič nebudu podkopávat, nebudu jim něco říkat, nebo se do toho cpát. Takže ona pokračovala v mé tradici.
Když musíš dělat věci, které tě nebaví, dělej je lehce, tak, jak je potřeba, a moc se s tím nepárej, a neprožívej, jestli tě to nebaví, nebo baví. Udělej to tak, aby tě to bavilo.
Martina: Ve vnímání věcí, které máme rádi, je jedna potíž: Když vezmu tuto práci, tak ji mám nesmírně ráda, jsem šťastná, že všechna, řekněme úskalí, a možná i příkoří, vedla k tomu, že tady najednou s tebou můžu svobodně sedět, povídat si. Ale samozřejmě, že tuto práci doprovází obrovské množství věcí, které mě nebaví.
Jaroslav Dušek: Například?
Martina: Je to spojené s firmou, a potom technické věci, domlouvání, sepisování úvodů, závěrů, průvodek.
Jaroslav Dušek: Co tě na tom nebaví?
Martina: Tak není to pro mě taková zábava. Nevím, neumím to pojmenovat. Zábava… Dobrá otázka.
Jaroslav Dušek: Udělej to lehce. Udělej to tak, jak je to potřeba udělat, a moc se s tím nepárej, a neprožívej, jestli tě to nebaví, nebo baví. Udělej to tak, aby tě to bavilo.
Martina: Máme besedu, a ty víš, co všechno k takové besedě musí člověk zařídit: Prodej lístků, zkontrolovat plakáty, jestli jsou v pořádku, pak je pustíš ven a zjistíš, že v nich je gramatická chyba. Pak to musíš stáhnout, zaplatit, předělat. Pak si lidé nekupují lístky, nebo naopak kupují, a zase je jich málo. Tak takové věci se člověku honí hlavou, honí se mi hlavou, a já bych k nim ráda přistoupila lehce, ale – někdy se to daří víc, někdy méně, a někdy se to nedaří.
Jaroslav Dušek: Ale to patří k životu. My jsme tady ve hmotě jako bytosti, které toto chtěly vyzkoušet. My to děláme. Když na mě v životě dopadla nějaká taková nepříjemná situace, tak jsem si vždycky říkal: „Tohle jsem si přál, a je to tady, a teď jsem zvědav, jak to vyřeším.“ Takže jsem si našel třeba tuto cestu, že když přišlo něco nepříjemného, tak jsem si vždycky říkal: „Tak, tohle jsem si přál, a je to tu.“
Martina: To jsem na sebe zvědavý.
Jaroslav Dušek: „A to jsem zvědavý, jak tohle bude vyřešeno.“ A protože mě přemohla zvědavost, tak mě to většinou začalo bavit, ta situace. Já to mám tak, že když jsem cítil, že se energie nevrací, že mi to trvale energii odebírá, tak jsem to opouštěl. A byly to třeba situace, které z venku mohly vypadat, jakože jsou pro mě příznivé. Takhle, já jsem třeba odešel ze všech různých televizních pokusů. Já byl tehdy rekordman v počtu pilotů, pilotních pořadů, kdy jsem natočil mnoho pilotních pořadů, ale pak to nepokračovalo buď z důvodu, že to nechtěla televize, nebo že jsem já v takovémto způsobu nechtěl pokračovat, protože jsem cítil, jak mi to najednou odebírá energii. To jsou jemné věci.
Ty tady máš výhodu, jak jsme v takzvaném rádiu, rozhlasu, že nejsme v „rozvidu“, v revizi. To slovo bylo původně „rozvid“. Hledalo se slovo pro televizi, a podle vzoru „rozhlas“ byl navržen „rozvid“, ale to se nějak nečaplo. Výhoda rozhlasu je, že tu nejsou kamery, za kterými stojí kameramani. A v tu chvíli, když tam nestojí veselí kameramani, kteří svou práci mají třeba jako rutinu, tak tato energie na tebe začne doléhat. Já jsem dělal takové pokusy, že i udělám nějaký televizní pořad, a tak, ale najednou jsme po několika pokračováních zjistili, že to je nějaké energeticky prapodivné, tak jsem z toho vystoupil ven. A to je asi celý klíč k tomu, na co se ptáš, že se snažím dělat věci, které mě baví, které mám rád, a ty, které rád nemám – jakože taky musím udělat nějaké daňové přiznání, nebo já nevím, co mě nějak zvlášť nenaplňuje – tak to nějak zvládnu. Zvládnu to, co je potřeba. Fakturu také vyplním, umím to nějak napsat.
Martina: Takže se v určitých věcech také musíš kousnout, abys…
Jaroslav Dušek: Ne, kousnout. Ne, to já se nekoušu. To mě nebaví se kousat. Já to udělám, je to potřeba, tak to udělám. A koneckonců v životě jsem postupně stejně došel k tomu, že dělám to, co je v tu chvíli potřeba, protože všechno, co bych měl udělat, to tedy nestihnu, tedy všechny povinnosti – syn, manžel, dědeček, otec. Kdybych to všechno chtěl stíhat správně, podle nějakých představ, tak bych asi nespal vůbec, někde bych poletoval, a zničil bych se. A tak jsem se naučil dělat jenom to, co je potřeba, protože doba je opravdu zrychlená, násobná.
Martina: Těkavá.
Jaroslav Dušek: Těkavá, intenzivní, a člověk by se do toho mohl snadno úplně rozložit, nebo rozpadnout. A tak prostě dělám to, co je potřeba. A když mám u něčeho pocit, že to úplně potřeba není, tak to v tu chvíli nedělám. Jak říkala Květa Fialová, když se jí ptali: „A vy neuklízíte?“ A ona říkala: „Neuklízím.“ A oni říkali: „Ale to máte všude prach.“ A ona řekla: „S prachem se naučíte žít.“ A já jsem se tomu tehdy smál a říkal jsem si: „Jo, na tom něco je.“ Prach není něco, co by tě mělo zničit, zabít, pouze oko, kterému prach vadí, je neklidné. Najednou můžeš v něčem, co tě mohlo znervózňovat, najít i určitou zálibu. Časem můžeš to vlastně úplně přetočit, můžeš to začít pozorovat.
Hra na myšlení není špatná, pokud je to hra. Problém je, že jsme se nechali do této hry vtáhnout tak, že ji bereme vážně.
Martina: Já jsem měla takový okamžik, musím říct, protože jsem včera měla na výběr, buďto napíšu „Proč?“, ta svá „Proč? Martiny Kociánové“, nebo uvařím večeři. A já jsem se v určitém okamžiku rozhodla, že uvařím večeři. A tak se mi trousili domů, někdo nejedl, někdo jedl, ale najednou jsem večer seděla a říkám si: „Pozor, ty jsi měla napsat Proč?“, protože zpětná vazba moc nebyla. A ráno jsem stávala v pět hodin, abych si ještě přečetla poznámky na náš rozhovor, a narazila jsem v kuchyni na syna, který tam bloudil, než půjde na praxi, a on říká: „Není tady něco k jídlu? Já bych si to vzal, a ohřál si to v mikrovlnce.“ A já: „Dobře jsem se rozhodla. A teď tady mám jídlo.“ Dala jsem to do krabičky a věděla jsem, že jsem v tu chvíli volila správně.
Jaroslav Dušek: Ale teď narážíš na to, co je další součástí toho, o čem se bavíme, že když začneš dělat věci, které jsou potřebné, a trefuješ se správně, tak se ti to začne potvrzovat v realitě. Právě v životě na to něco naváže, něco to potvrdí. Ty třeba děláš něco, co v tu chvíli cítíš jako potřebné, i když k tomu není úplně nějaký racionální důvod. Abychom si porozuměli, tady nejde o racionální analýzu, nejde o to, že řeknu: „Teď je potřebné tohle pro to, a pro to.“ Ne, tam jde o vnitřní radar, který tě vede, a řekne: „A teď dělej tohle. Teď je potřeba udělat tohle“. A ty se vzdáš právě racionální analýzy, která bude říkat: „No počkej, teď bys měla raději napsat „Proč?“. Tedy, že najednou cítíš, že tohle mě volá, tohle chci udělat, a druhý den, nebo za týden se ti to potvrdí.
Nebo ti najednou někdo zavolá, a ty zjistíš, že jsi úplně nečekaně něco připravila. Třeba, že vezmeš knížku a řekneš: „A já si budu číst knížku. Nebudu zrovna plít záhony.“ A teď čteš knížku, a najednou ti někdo volá, začne o něčem povídat, a ty zjistíš, že zrovna o tom jsi četla v té knížce a že ti to dalo možnost, v tu chvíli, reagovat v hovoru. A takhle život velmi zvláštně tká svá vlákna. A tam potom můžeme zjišťovat, jestli nás to takzvaně nese, jestli jsme neseni. To znamená, že život nás podporuje, a my si říkáme: „To je zajímavé, jak jsme tohle zvládli. To je záhada, jak to prošlo? Zase se to povedlo.“ A ono je to potvrzováno z reality.
Toto je základní téma, které nelze v podstatě kloudně vyslovit. To je to, že zjišťuješ, kdo jsi. A tím nemyslím ve smyslu osobní důležitosti, kdo jsi ve smyslu: „Víte, kdo já jsem“, ale kdo jsi doopravdy, jako akt života, jak jsi uprostřed života, uprostřed nějakého vesmíru, a ty tam jsi součástí, která je utkána ze všech energií, které tam působí. A ty najednou zjistíš úplnou, zázračnou povahu existence.
Martina: Jenomže tam přichází jedna proměnná, kterou ty jsi v jednom rozhovoru nazval tak, že v určitém věku jsme se nechali vtáhnout do hry na myšlení. Řekni mi, na myšlení člověk neshledává nic závadného, tak proč to považuješ za hru na myšlení? Co nám to vlastně způsobuje v tom smyslu, že přestaneme být dětmi? Já přemýšlím, co nám myšlení – v tom pojetí, jak ty to říkáš – způsobuje ve ztrátě lehkosti života?
Jaroslav Dušek: Hra na myšlení není špatná, pokud je to hra. Problém je, že jsme se nechali do této hry vtáhnout tak, že ji bereme vážně. Krišnamúrti kdesi krásně řekl: „Veškeré myšlení je chybné, protože vždy můžeme myslet jenom část celku, nikdy nejsme schopni pomyslet celek. V tu chvíli zbývající část touží být doplněna, a vzniká spor“. Já jsem to četl dávno, před lety, a říkal jsem si: „To je velice zajímavé. Myšlení je hračka.“ A když zapomeneme, že je to hračka, když si myslíme, že něco opravdu vymyslíme, a budeme oceňovat nějaké lidi za to, že něco vymysleli, tak se dostáváme víc a víc do pozice, že vůbec nerozumíme životu. A my pak nerozumíme tomu, čeho jsme součástí. A nerozumíme tomu, že jsme součástí ohromné inteligence, která nás takzvaně v jistém smyslu přesahuje. My se můžeme této inteligence dotazovat, a ona s námi může komunikovat, a poskytovat nám nějaké informace. Narážím samozřejmě na své oblíbené indiány, na domorodce, kteří komunikují se zvířaty, s rostlinami, s prostorem, a ty jim říkají, jak to je. Případně jim samy řeknou, na co je použít, nebo jak se má uvařit nějaký lektvar. A oni takhle žijí, a berou to jako normální.
A my jsme se vydali tou cestou, řekněme levé hemisféry, když to zjednoduším, a ta začala dominovat nad pravou. A jak říkají vtipní autoři: Stačí se podívat na vysvědčení ve škole. A podívejte se na ty předměty, které jsou důležité, které jsou nahoře. Všechno je levá hemisféra. A dole je výtvarná výchova, tělesná výchova, hudební výchova, tedy pravohemisférové předměty jsou dole. A známky z nich nejsou tak důležité.
Martina: To je hezké, že máš z hudebky jedničku, ale co matematika?
Jaroslav Dušek: Tak, a takhle vidíme obrovskou převahu levé hemisféry už jenom na vysvědčení, krásně to vidíme v základní škole, a vydali jsme se do tohoto prostoru v domnění, že to tak nějak přechytračíme. Tam není žádná jiná motivace, něž faustovská, než to přechytračit.
Když člověka přemůže racionální složka, ego, tak krájí realitu jak chirurgickým nožem, neohlíží se napravo nalevo, a vytvoří třeba zbraně. Proto myšlení nepovažuji za úplně chytré.
Martina: A myslíš si, že to je vědomé?
Jaroslav Dušek: Tam je hra, a ta je zvláštní v tom, že – ale to, o čem teď povídáme, už je velmi křehké – že se zdá, že tam je vždycky někdo, kdo to tudy nastrčí, nebo poposune, a ono to potom začne fungovat samospádem, a pak do toho propadneš, a už si toho ani nevšimneš. Jednoduše řečeno.
Příklad bude srozumitelnější: Třeba studuješ školu, a na škole dostaneš téma pro nějakou svou seminární práci. Máš napsat práci, a ty se na toto téma podíváš a víš, že to je trošku blbost a že tě to moc nezajímá. Ale začneš bádat, najdeš dobové noviny, začneš číst, a vtáhne tě to, a napíšeš práci, 40 stránek, na základě studia všeho možného materiálu, a začne tě to zajímat. Napíšeš to, a teď jsi na to hrdá, dáš to někomu přečíst, a on řekne: „Není to špatné, ale toto téma je blbost“ – tak ti řekne to, co jsi cítila na začátku, že toto téma je vlastně blbost, ale tím bádáním se do toho ponoříš. A to je asi hra lidské bytosti – já si takto vysvětluji – Ješuovo jedno oko otočené dovnitř, jedno oko otočené ven – že my nemáme oko otočené dovnitř, ale máme obě oči ven, a tím pádem pořád koukáme kde co je, pořád to analyzujeme, pořád to popisujeme, pořád se zabýváme nějakými věcmi, které jsou okolo nás, komentujeme to, trápí nás to, rozčiluje nás to, a vlastně zapomeneme na oko dovnitř. Ale oko otočené dovnitř ti umožňuje, abys neopouštěla vnitřní klid. Prostě ano, jsou tady věci, kterými se můžeme zabývat, můžeme si položit otázky, můžeme to zkoumat, ale stejně, ať je prozkoumáme, jak chceme, tak s naším vnitřním klidem to nemá nic společného.
A to je právě to, že když tě přemůže suchá racionální, suchá racionální složka, ego, které krájí realitu jako chirurgickým nožem, tak se moc neohlíží napravo nalevo, a vytvoří úplně suše zbraně. To je třeba to, proč já třeba myšlení nepovažuji úplně za chytré, protože myšlení třeba vyrobí zbraně, nebo vyrobí sofistikované způsoby kontroly toho, jakým způsobem my tady mluvíme, a kdyby…
Martina: Ale ony se většinou dají využít různými způsoby.
Jaroslav Dušek: Ano, dají se využít.
Myšlení je hračka. Hračka není špatná, ale můžeš s ní někoho praštit po hlavě. Jde o to, zůstávat v kontaktu se svou vnitřní vznešenou bytostí, na vertikále své bytosti.
Martina: Takže myšlení jako takové není špatné, ale možná jeho použití.
Jaroslav Dušek: To jsem říkal. Já mluvím o tom, že je to hračka. A hračka jakožto hračka není špatná, ale ty můžeš touto hračkou někoho praštit po hlavě. Můžeš mít výbornou hračku, nějaké autíčko, a někoho jím praštíš, nebo si hraješ na písku a hodíš ho někomu do očí, ačkoliv je to nádherný herní prostor. Tam jde o to, že když zůstáváš v kontaktu se svou vnitřní bytostí – já bych řekl se vznešenou bytostí, někdo by řekl, že když zůstáváš přítomná na vertikále své bytosti – to znamená, jsi si vědoma všech svých předků, potomků, tvého zvláštního obrovského energetického těla, kde je, jak dokonce říkali staří, 144 tisíc čaker. A teď si představ, že když tohle někomu řekneš, tak: „Cože? A kde to je? Kde jsou?“ No právě, že někde jsou, a všechny někde jsou, a jsou dál a dál ve vesmíru, a to jsi pořád ty, to je tvé ohromné tělo. A když zůstáváš na této vertikále aspoň pocitově připojena, tak potom rozumíš tomu, že nebudeš v životě chtít někomu nějak škodit, nebo poškozovat život, protože jsi to ty. Prostě už nebudeš poškozovat druhé, nebo z toho chtít něco kořistit, a začneš logicky chápat, že prostě…
To je to, jak použiješ myšlení. Jedno myšlení řekne, že je logické, že myslíš na sebe, a snažíš se pro sebe získat co největší prospěch. To je logické, to jsou pudy, instinkty, a rodina, a tak dále. A druhé myšlení řekne: „Ne, to je úplně nelogické myšlení. Logické myšlení je, že si uvědomíš, že život může prosperovat jenom tehdy, když prosperují všichni, když všechny složky prosperují. A když prosperují, tak se navzájem podporují, a vzniká ohromná energie, řeklo by se nekonečný orgasmus, kdy se život najednou odehrává jako opravdu hudební koncert, jako společná hudba, společná hra.
Martina: Zažil jsi to už? Zažíváš to,
Jaroslav Dušek: To zažíváš třeba při improvizacích, zažíváš to, když hraješ improvizované divadlo, a vstoupíš do pole úplně jako nikdo, jenom jako součást jakýchsi energií. A teď se to najednou rozvíjí, a v momentě, kdy publikum chápe, nebo připustí, dovolí, aby to vznikalo, tak se najednou dějí věci, které se jinak nestanou. A tam si uvědomuješ, co to je souhra, protože souhra při improvizaci znamená, že to není o tom, že čekáš, co řekne druhý, a ty na něj reaguješ, a jdeš paralelně, jdete spolu. Je to jako když vidíš hokejisty, a jedou tři, a naslepo si přihrávají. Tam to sportovci také zažívají. Proto je zajímavý třeba kolektivní sport, protože tam se může stát, že tým je prostoupen duchem, jak se říká: „Tento tým měl ducha“, a ty vidíš, že hrají jako jeden organismus, vidíš, že to je jeden organismus, kde každý ví, kde je kdo, přihrávají si. A pak vidíš jiný tým, kde kolektivní duch není, a tam se motají nějaký hráči. Jeden je třeba…
Martina: Každý si nějak hraje.
Jaroslav Dušek: Každý si nějak hraje. Ten dobře kličkuje, ten hezky běžel, ale není tam ten celkový tah týmu. A tento moment celku, že se odevzdáváš celku, a říkáš: „Ten je moudřejší, než jsem já. Já nevymyslím nic chytřejšího, než vymyslí on. Já budu jenom zvědavý na to, co ke mně přichází, a budu si to nějakým způsobem pro sebe popisovat, analyzovat, užívat, ale budu vědět, že život má v zásobě na zítra klidně úplně obrovský překvapení.“ Třeba že běžíš – lup – a najednou máš zlomené zápěstí, jako teď jedna kamarádka. Nebo na motorce – bim – z ničeho nic se vyválíš někde v zatáčce. A život ti ukáže: „Mám mnoho možností příteli, jak můžu zasahovat do tvého dění.“
Smyslem života je prostě ho žít. Žít naplno. Nekomplikovat ho. Neutíkat před ním.
Martina: Jaroslave, o Vánocích, ke konci roku, to vždycky člověka tak nějak zvláštně jitří, a začíná si klást otázky, na které prostě nemá běžně pomyšlení.
Jaroslav Dušek: Inventura.
Martina: Ano. A teď je to takový ten okamžik, kdy člověk sedí, kouká za okno a říká si: „Proč jsem tady? Kam kráčím? Co jsem měl udělat? Co jsem udělal?“ a začne se pídit po smyslu věcí, které dělá – říká se tomu „smysl života“. Jak vnímáš tuto inventuru, a toto hledání – ať už jako filozofickou kategorii, osobní, lidskou, společenskou? Jak to vnímáš ty? Jaký je smysl života, bytí?
Jaroslav Dušek: Jaký je smysl života? Teď zase: Kdo se ptá? Jestli se ptá racionální myšlení, jestli se ptá levá hemisféra, a chce slyšet nějakou takovou odpověď, ze které by se najedla a dostala by potravu.
Martina: Jo, že nakrmíš pravou hemisféru, nakrmíš levou hemisféru. A víš, co kdybychom nepřemýšleli o tazateli, ale přemýšleli o tom, co právě teď potřebuješ říct ty?
Jaroslav Dušek: Protože na to existuje mnoho odpovědí. Já mám rád třeba odpověď Dostojevského, který říká: „Mám raději život, než jeho smysl.“ To je mi blízké. Nebo můžeš říct, že smyslem života je nekomplikovat ho, naučit se ho nekomplikovat – to je smysl. Ale zase na to někdo řekne: „Co to je za blbost? To přece není možné“. Někdo bude mluvit o nějakém naplnění, nebo bytostném poznání, nebo o jakýchsi takovýchto věcech. A já si myslím, že smyslem života je prostě ho žít. Že to je smysl života – žít ho. Ne ho nežít. Ne před ním utíkat. Spousta lidí utíká před životem, schová se do nějaké karantény, někam zalezou, mají pocit, že život je nebezpečný. Pochopit, že život je tu od toho, aby ho člověk žil, a šel ho žít naplno.
Vždyť jsi to viděla ve všech situacích, kde trošku lidi vystrašíš, a oni přestanou žít život, a místo toho žijí nějaké předpisy, příkazy, nařízení – mají pocit, že se to musí. A kde je v tu chvíli život? Kam se vytratil? Dáš na malé dítě roušku? Opravdu mu ji dáš na hlavu, a budeš mu vysvětlovat, že to je ten správný život lidské společnosti na této planetě? Vždyť je to úplná hovadina. V momentě, kdy zůstaneme v životě ponořeni, jako v experimentu „Život“, tak přece žijeme, a víme, že jsme pořád na hraně života a smrti, protože smrt se může vynořit kdykoliv a kdekoliv – my nemáme plně pod kontrolou, že bychom to mohli řídit. A v tu chvíli, když indiáni řeknou „iniciace andělem smrti“, tak to znamená, že máš vědomí, jsi si vědoma, že to může přijít kdykoliv, ale nevadí ti to, protože tě to vede k tomu, žít naplno. Žít život. A ty žiješ život i s vědomím, že to může skončit, ale ono to stejně může skončit, a tobě nepomůže, že utíkáš před životem: Zalezeš, máš strach, přeočkuješ se, vyočkuješ se, nandáš si ochranné brýle, vysprejuješ prostor, než tam vstoupíš, takže tam nastříkáš nějaké dezinfekce, a než se vůbec budeš s někým bavit, tak daného člověka obalíš nějakým ochranným obalem. Kam jinam to může dojít, než do nějaké buď paranoi, nebo do nějaké divné úzkosti. Vždyť covid byla legrace. Vždyť se všichni chovali – jak se to jmenuje – jako při kompulsivní poruše.
Martina: Ano.
Jaroslav Dušek: Lidi si pořád myjí ruce, a bojí se sáhnout na kliku, bojí se někomu podat ruku. A teď se to najednou nabídlo lidem, jako způsob života – žít v této poruše, v psychické poruše. A myslím, že smyslem života je zůstat přítomen v životě, a nenechat se vtáhnout do některých neblahých myšlenkových her, protože myšlenky bohužel obtížně udrží celek života. Ano, můžeš to udělat v momentě, když zůstaneš ponořená v bázi, a jsi si vědoma celku: „Ano, toto je celek, který neustále spolupracuje, a já jsem bytost, která je spoluvytvářena množstvím energií.“ A když toto vědomí nějakým způsobem udržuješ, tak pak myšlenky můžou nějak plout, ale ty jim nepřikládáš nadbytečnou, velkou váhu, to znamená, že se nechceš hádat s lidmi kvůli myšlenkám.
Všimni si, že většina sporů se vede kvůli myšlenkám – a tyto myšlenky jsou tak legrační. Teď nedávno volili v Americe prezidenta, a teď slyšíš ty komentáře, jak se ten nebo onen rozčilují, jak se to mohlo stát, a vůbec, ignorují život jako fenomén. Prostě tady nějací lidé někoho zvolili, a těchto lidí bylo hodně, bylo jich víc, než tamtěch. Žijeme v této pomatené společnosti, kde většina přetlačí menšinu, což vůbec nebyl princip starých. Staří, moudří, pokud měli učinit společné rozhodnutí, tak muselo být jednohlasné, museli souhlasit všichni, jako je to doteď u indiánů. A tak to bylo i u starých Slovanů, že společné rozhodnutí muselo být kompletní. A pak to bylo rozhodnutí.
Věci se dějí jiným způsobem, než si naše myšlení myslí
Martina: To asi bylo možné pro menší celky.
Jaroslav Dušek: Pro menší celky, a pro bytosti, které nedělají naschvály, a nemají své postranní zájmy. V momentě, kdy tam jsou lobby a postranní zájmy, a každý se snaží něco vychytračit právě pomocí dílčího myšlení, a nepracuje ve prospěch celku, no tak v tu chvíli vznikají všechny spory a chytristiky, a pak se tady dozvíš, že ropovod, plynovod – a že platíme za něco, co někdo podepsal, ale je to jenom chytristika, kterou někdo dělal. Kdyby se mluvilo o celku, kdyby se mluvilo v klidu o celku, tak víš, že jsi na velmi hojné planetě, která je perfektní. Neznám zatím pro nás lepší, a tato planeta má všechno připraveno pro své děti, všechny hračky má připraveny: Vzduch, vodu, rostliny, suroviny, nerosty, slunce, hmyz, všechno, na co si vzpomeneš, ti planeta dává. Tvůj život, tvůj prostor, a jsi tady. A my do tohoto prostoru vlezeme po devíti měsících přípravy – tam – a jsme postupně vtahováni do hry, která se jmenuje „Monopoly-Dostihy“. A na tohle jsme od malička cvičení: „Pojďte hrát Monopoly-Dostihy. Už si zvykejte na peníze. Tady máte jako peníze, a teď se naučíte základní věci pro život – koupit, prodat, najmout, pronajmout, zpátky na start, do vězení.“ A tím už se naučíš všechny základní varianty v dětství. Už jsi do této hry umístěna, a už to bereš jako realitu.
Martina: My jsme hráli „Člověče, nezlob se“.
Jaroslav Dušek: „Člověče, nezlob se“ je také dobrý. Jak se všichni pohádají. Člověče, nezlob se – vyhodil, nevyhodil.
Martina: Já patřím do domečku.
Jaroslav Dušek: Já hrát nebudu.
Martina: Jaroslave…
Jaroslav Dušek: A já ti řeknu jak „Člověče, nezlob se“ hrál Viliam Poltikovič. To byla velká zkušenost našeho kamaráda Bronislava, a je to vlastně odpověď na otázky, o kterých se bavíme. Bronislav je velmi soutěživý, byl sportovcem, a považuje za přirozené vyhrávat, soutěžit, toužit vyhrávat. A teď jsme hráli „Člověče, nezlob se“, a hrál také Viliam Poltikovič. Viliam, který nesoutěží, nezávodí, nepředjíždí autem, pouští lidi, ať jedou. A Viliam nechtěl při „Člověče, nezlob se“ nikoho vyhodit, a tolik se vyhýbal tomu, že by někoho vyhodil, že chtěl vyhodit sám sebe. A v jednom momentě hry on hodil dvě, hodnotu dvě, a měl tam pouze dvě možnosti. Buďto vyhodí kolegu, nebo musí vyhodit sám sebe. A v tu chvíli Viliam požádal, jestli může vyhodit sám sebe, a Broňa mu na to řekl: „Tak to už opravdu ne, Viliame. Tohle to ne.“ A Viliam to celé vyhrál, měl všechny čtyři „pintky“ ve chlívku, a Broňa říkal: „Tak tohle je velká lekce“, protože viděl, a byl přítomen tomu, jak vyhrál někdo, kdo vůbec netouží vyhrát, kdo přeje ostatním, kdo nechce nikoho vhodit, kdo je v té hře vůči ostatním nesmírně soucitný, a život to udělá tak, že on vyhraje, že tam je. A to je to, o čem se celou dobu bavíme – že se věci stanou jiným způsobem, než si naše myšlení myslí.
Martina: Jaroslave Dušku, já ti moc děkuji, protože přesto, že se mi derou na mysl další otázky, tak myslím, že toto je přesně to, co jsem, alespoň já, potřebovala slyšet směrem k Vánocům. Děkuji.
Jaroslav Dušek: Člověče, nezlob se.
Martina: Člověče, nezlob se. Chtěla jsem se tě zeptat, jak odpouštět, protože to je věc, která se s Vánocemi také pojí, ale to si necháme už na náš další díl. Něco musíš říct.
Jaroslav Dušek: Aha. Souhlasím, to si řekneme na Silvestra.
Martina: To si řekneme na Silvestra. Já ti moc děkuji, a zatím se s tebou loučím, a těším se na příště.
