Pohyb nebeských těles po obloze lidé od pradávna sledovali s úctou a bázní, snažili se vyčíst zákonitosti jejich pohybu i vliv nebes na pozemské dění.
Životodárné Slunce – zdroj tepla, světla a veškerého života – měli naši předkové už od pradávna ve velké úctě a vážnosti. Byli na něm zcela závislí a proto jeho putování po nebeské báni sledovali zvlášť pozorně. Záhy proto věděli, že sluneční světlo – i dráha, po které Slunce putuje oblohou – nejsou pořád stejné, ale v průběhu roku kolísají. Slunce – a světlo a teplo – v průběhu roku přibývá – a zase ubývá.
A spolu s tím, jak se mění nebe, mění se i země a celá příroda: střídají se roční období, příroda na zimu uléhá a na jaře zase povstává, jak Slunce poroučí. V zimě se Slunce od nás vzdaluje, jeho síla slábne, ubývá světla, ubývá tepla, dny se zkracují – a právě tehdy, když jsou v zimě dny nejkratší – nastává zlom, přichází změna a slunce se zastaví a začíná se opět vracet – blíž k Zemi, blíž k lidem, blíží se a spolu s ním světlo a teplo a dny se zase prodlužují a příroda ožívá a probouzí se a všechno roste, kvete, raší, voní, skřehotá, bučí, zpívá …
Ale ani jaro netrvá stále – i ono má svůj vyměřený čas. A právě v těchto dnech – v době kolem svátku svatého Jana – nastává čas slunovratu. Letní slunovrat uzavírá období růstu a otevírá období zrání a sklizně.
Slunce je v těchto dnech nejblíže k Zemi a dny jsou nejdelší v roce a noci nejkratší. Sluníčko putuje jen kousek pod obzorem, proto zůstává obloha i po půlnoci světlá, jen kousek na sever, a měli bychom bílé noci…
„Na svatého Jána noc není žádná,“ praví lidová moudrost. A jiné přísloví připomíná: „Svatý Jan otvírá zimě zase dveře,“ neb od tohoto dne počíná Slunce opět slábnout, jeho dráha se láme, Slunce se od nás vzdaluje a dny se postupně zkracují. Sice nás ještě čeká slunečné léto, ale i o jeho osudu je už rozhodnuto a vše spěje ke konci, ke spánku, k zániku, k podzimu…
Ty okamžiky, kdy se střídají roční doby byly pro naše předky takovými klíčovými, uzlovými okamžiky celého roku – bývaly to doby svátků a oslav, kdy lidé děkovali za přízeň nebes, vzdávali poctu bohům a úctu svým předkům. Snažili se nějak odhadnout či vyčíst, co je v těch dalších časech čeká – nebo to dokonce nějak magicky ovlivnit.
Oheň lidem symbolizoval slunce a jeho sílu. Lidé zapalovali oheň, aby dodali slunci sílu, která mu začíná ubývat, přeskakovali oheň, aby z něj načerpali zdraví, sílu pro blížící se zimu, kolem ohně se tancovalo a zpívalo, kutáleli se z kopců zapálená kola ze slámy či rákosí…
Věřilo se, že kolem slunovratu jsou hranice mezi světy nejtenčí, nebo se dokonce otevírají – hranice mezi světem přirozeným a nadpřirozeným, světem viditelným a neviditelným. Je to čas tajemství, kouzel a čar, opředený spoustou pověstí, pohádek i mýtů, čas, kdy země se otvírá a vydává své poklady, otevírají se skály, staré kletby se lámou, byliny vydávají svou léčivou a čarovnou moc.
Povídalo se, že největší moc má devatero bylin, nasbíraných právě o svatojánské noci. Byliny se házely do ohně, vily se z nich věnce, vkládaly se pod polštář, míchaly se masti a vařily odvary. Dědily se moudré rady, které byliny jsou ty pravé: třezalka, mateřídouška, jitrocel, šípková růže, dobromysl, heřmánek, lípa, černý bez nebo řebříček či kontryhel? Kdo pak ví? Ale největší moc má určitě tajemný květ zlatého kapradí, které však bývá dáno spatřit jen málokomu!
Když pak za křesťanských časů se ustanovil svátek svatého Jana křtitele, ty pověsti, legendy a pohádky, spojované se slunovratem, začaly lidem splývat se svatým Janem.
A možná to nebyla jen náhoda, vždyť Jan Křtitel patří k velikým biblickým prorokům – on stojí na rozhraní dvou světů, on propojuje Starý a Nový zákon, on ohlašuje příchod Božího království, křtí ve vodě Jordánu zástupy kajícníků i samotného Ježíše a předpovídá, že On – Syn Boží – bude jednou lidi křtít Duchem svatým a ohněm. Ta symbolika přechodu, zlomu, smrti a vzkříšení, symbolika ohně a vody, se zdá být společná, jako jakýsi archetyp, vetkaný do samé struktury přírody a jejího řádu.
Podobně jako zimní slunovrat, kdy uprostřed největší temnoty se Slunce „zastaví“ a začíná se vracet k lidem, postupně splynul s oslavou Kristova narození. To, co dávní předkové intuitivně vytušili z „jazyka přírody“, to se v Kristu naplnilo, v Kristu lidé našli Toho, kdo je tohoto jazyka autorem.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
