VÁCLAV KLAUS
Děkuji za pozvání a za možnost zde, na tomto významném fóru, promluvit. Kvůli jiným povinnostem jsem zmeškal fórum loňské a o to více mne těší, že zde mohu vystoupit dnes.
Do Karpacze jezdím rád z řady důvodů, ale jeden z nich je velmi osobní. Máme víkendový apartmán na druhé straně Krkonoš a vítám jakoukoli možnost podívat se na Sněžku ze severu. Normálně se na ni dívám jen z jihu.
Název letošního fóra naznačuje jistý optimismus: říká, že nastal „Čas nových lídrů“. Já – když se dívám na Evropu – tak optimistický nejsem. Při pohledu na tato slova si navíc nejsem jist, zda sem vůbec patřím. Rozhodně nejsem lídr dnešní, a už vůbec ne nový. Při pohledu na druhou polovinu názvu „Společně utvářet budoucnost“ navíc musím přiznat, že neskromnou ambici snažit se utvářet budoucnost nemám. Považuji to za příliš velikášské. Přesto doufám, že ještě nejsem obětí postdemokratického, postpolitického, progresivistického ducha dneška, který dominuje ve většině zemí Západu. Přál bych si, abych si zde v Karpaczi potvrdil, že to mnozí Poláci vidí stejně a že si také jsou vědomi nebezpečí, která z dnešního vývoje plynou.
Moje první poznámka, možná otázka, ne-li nesouhlas, souvisí s názvem tohoto panelu, který zní „20 let větší unie“. „Větší“? Anglicky v pozvánce „greater“? Můj spor může vypadat pouze jako lingvistický, ale není tomu tak. Je dnešní EU větší (ve smyslu Donalda Trumpa), nebo je rozsáhlejší (larger)?
Problém vidím i v tom, že – pokud se na EU díváme zeměpisně a ekonomicky – pravděpodobně dnes není ani rozsáhlejší. V důsledku brexitu je nyní menší a slabší než před 20 lety. Paní von der Leyenová by s takovým tvrzením asi nesouhlasila, ale je pravdivé.
Je tedy EU skutečně „větší“, tedy greater? Nejsem si jist. Vím, že EU rozhodně není „semknutější“, že není jednotnější a harmoničtější a že o jejím smyslu panují narůstající pochybnosti. Není také více milována a respektována občany jednotlivých členských států. Jejich srdce se nepřesunula z hlavních měst členských států do Bruselu, a to navzdory všem ambiciózním institucionálním posunům, které zorganizovala Evropská komise pod vedením Ursuly von der Leyenové.
Troufám si naopak tvrdit, že je EU dnes rozpolcenější než před 20 lety. Tato změna souvisí s několika koncepčně chybnými, ale vědomými a záměrnými iniciativami, které byly realizovány v posledních letech:
- s růstem moci vládnoucí byrokracie EU, která se snaží diktovat i ty nejmenší detaily života v členských zemích;
- s iracionální energetickou politikou známou jako Green Deal, která nás všechny dělá chudšími a výrazně přerozděluje pozice vítězů a poražených v ekonomickém soupeření;
- s evropskou migrační politikou (charakterizovanou známým rčením „wir schaffen das“), která ničí kulturu a koherenci Evropy a která má velmi nerovnoměrný dopad na jednotlivé země;
- s nestrukturovanou, špatně vysvětlenou a odůvodněnou podporou Ukrajiny v současné ukrajinské válce, což se stává novým faktorem rozdělujícím Evropu (méně asi politiky, více jednotlivé občany);
- s válkou v Gaze, která se od té předchozí liší tím, že vůči ní neexistuje žádná explicitní politika EU, atd. atd.
Přijměme na chvíli přídavné jméno „větší“ v jeho významu v angličtině. Když tedy mluvíme o větší unii, jedná se o pozitivní (deskriptivní) nebo normativní výrok? Je to výpověď o skutečnosti, nebo o plánech či záměrech evropské nomenklatury? K tomu alespoň dvě poznámky:
Když se pozorně rozhlédneme kolem sebe, měli bychom připustit, že ne všichni lidé v EU touží po vytvoření „větší“ unie. Ani mnozí Češi a Poláci (a další národnosti) si nepřejí těsnější, tedy jednotnější a centralizovanější Evropu. Chtějí – a já mezi ně patřím – zachovat národní stát jako základní stavební kámen evropského integračního procesu. Nechtějí být uměle, neautenticky, nedobrovolně „unifikováni“ jako jednotlivci.
Totéž platí i na makroúrovni. Měli bychom se smířit s tím, že ne všechny národy (a státy) v Evropě chtějí „větší“ (což znamená více unifikovanou) Evropu. Velké státy se toho sice tolik nebojí, protože si nemyslí, že by unifikací Evropy zcela ztratily svoji identitu. Menší země to vidí jinak a jejich obavy jsou oprávněné. (Tím lze také vysvětlit rozdílné postoje České republiky a Polska k vývoji v EU).
Na závěr zopakuji svou hlavní tezi. Nejsem pro těsnější unii, a proto nepotřebuji ani unii „větší“. Jsem pro volnější asociaci zemí v Evropě. Polsko beru – při vší úctě – jako svébytnou zemi, nikoli jako evropskou provincii či region.
Tyto (a mnohé další) otázky by měly být nastoleny a diskutovány otevřeně a bez apriorních, politicky předurčených postojů. Jsem rád, že je toto fórum místem, kde je taková diskuse stále ještě možná.
Václav Klaus, Forum Karpacz, IVK
