Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své poslední zprávě otevřeně varuje před vzrůstající vojenskou silou Číny. Je to výrazný posun proti minulým letům a předchozím zprávám, kdy BIS varovala především před politickými a ekonomickými aktivitami Čínské lidové republiky, případně jejími snahami průmyslovou špionáží získat moderní technologie. S vojenským ohrožením bylo spojováno spíše Rusko, válčící na Ukrajině.
Foto: Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své poslední zprávě otevřeně varuje před vzrůstající vojenskou silou Číny | U.S. Department of Defense
V části české veřejnosti tato zpráva vyvolala určitý zmatek. Mnohým lidem připadá absurdní, že by nás mohla nějak vojensky ohrožovat Čína, která je od České republiky vzdálená tisíce kilometrů. Někomu proto může varování před rostoucí vojenskou silou Číny připadat směšné, nebo může působit téměř jako strašení. I s takovými názory se totiž lze setkat na sociálních sítích. Takovéto zlehčování nebezpečí vojenského růstu Číny je ale krátkozraké, a je výrazem nedocenění a nepochopení dnešní komunistické Číny a její politiky.
Rostoucí vojenská síla Číny
Předně lze konstatovat, že vojenská síla Číny v posledních desetiletích skutečně vzrostla. Nejde ani tak o růst početních stavů, ty zůstávají dlouhodobě zhruba stejné. Mnohem víc jde o kvalitativní růst, a v návaznosti na něj i růst schopností.
Čínská armáda totiž své ozbrojené síly intenzivně modernizuje, a to zbraňovými systémy, které již lze označit jako skutečně moderní. Dávno už neplatí, že čínské zbraně představují laciný šunt, případně jen kopie starších sovětských systémů. Čína si vytvořila svou vlastní, svébytnou konstrukční školu, která kombinuje starší osvědčené přístupy s moderními technologiemi získanými ze Západu, často pouhým kopírováním či průmyslovou špionáží.
Pokrok tak lze pozorovat ve všech druzích čínských ozbrojených sil. Např. vojenské letectvo již disponuje rozsáhlou sérii moderních nadzvukových letounů J-20, a navíc je hromadně vyrábí. Obdobně tak pozemní vojsko disponuje tanky či bojovými vozidly pěchoty moderní konstrukce. Námořnictvo pak disponuje již několika letadlovými loděmi, a rozsáhlou sérií torpédoborců a fregat. I konvenční arzenál čínské armády tak představuje impozantní sílu.
Lze konstatovat, že čínské zbraňové systémy stále nedosahují úrovně analogických západních zbraňových systémů. Zaostávají přitom jak za zbraňovými systémy USA, tak i západní Evropy. Jenže toto zaostávání už není až tak velké, někdejší kvalitativní odstup Čína v posledních desetiletích výrazně snížila. Co je pak zarážející, je to, v jak obrovských počtech jsou ony moderní čínské zbraňové systémy vyráběny. Čína tak dnes kombinuje kvalitu
s impozantní kvantitou.
Nejde přitom jen o rostoucí kvalitu zbraňových systémů a jejich počty, ale ještě víc o rostoucí schopnost vést ofenzivní operace. Čínské letectvo např. vyvíjí nový bombardér, který díky svým schopnostem bude oříškem i pro pokročilou protivzdušnou obranu. Čínské námořnictvo buduje letadlové lodě, ale také velké výsadkové lodě, schopné realizovat přesun jednotek i na velké vzdálenosti. Čínské ozbrojené síly tak už dávno překročily rámec schopností potřebných k ovládnutí k ovládnutí blízkých regionů, primárně Jihočínského moře. Ambice Číny jsou zjevně mnohem vyšší, a mají již globální charakter.
O zjevných ambicích Číny nám vypovídá právě její impozantní zbrojení, které pochopitelně vyžaduje značné investice ze státního rozpočtu. Hospodářský růst Číny v posledních desetiletích přitom klesá, dávno nedosahuje dvouciferných hodnot, kterými se Čína mohla chlubit po zahájení ekonomických reforem Teng Siao-Pchinga. Nejde ještě o nějakou hospodářskou krizi (která ale snadno může přijít, a následně může být motivem k výboji), přesto je ten pokles patrný. Oproti tomu rostoucí požadavky jednotlivých druhů armády způsobily, že tempo růstu výdajů na obranu Číny již dávno překročilo tempo růstu HDP!
Historické zkušenosti nám přitom říkají, že žádný stát nezbrojí takto intenzivně jen tak, bezdůvodně. Je navíc zřejmé, že vojenský potenciál Číny dávno převyšuje míru potřebnou k odstrašení dalších světových mocností (primárně USA, ale také Indie) či k politickému nátlaku na tyto země. Takto intenzivně zbrojí jen ten, kdo chce své vojenské síly reálně využít. Čína tak zjevně spěje k otevřenému vojenskému konfliktu, k nějaké vojenské agresi.
Je samozřejmě vyloučené, že by tato politická ambice Číny po novém území podpořená rostoucí vojenskou silou mohla přímo ohrozit Evropu, resp. Českou republiku. Zdánlivě se tedy není čeho obávat. Jenže tak jednoduché to není.
Čínské územní ambice
Otázku nebezpečí ze strany Číny totiž nesmíme vnímat jen optikou samotné Číny, ale v širších geopolitických souvislostech. Je zřejmé, že Čína má své dobyvačné ambice, které ale směřují primárně k ovládnutí Jihočínského moře, potažmo Indického a Pacifického oceánu. Nejde přitom jen o otázku Tchajwanu, který Čína stále považuje za pouhou vzbouřeneckou provincii, a který by ráda opět získala do svého područí. Územní nároky má Čína i vůči dalším zemím regionu. Čína dlouhodobě vede spory o strategicky významné Spratleyské ostrovy. Čína má spory i s nedalekým Vietnamem o některé menší ostrovy patřící Vietnamu; obdobně Čína již obsadila některé ostrůvky, patřící formálně Filipínám. Jsou to zatím jen malá území, ale už jen jejich obsazení jasně ukazují na dobyvačné tendence Pekingu.
Na tuto politiku ovšem ostře reagují USA, které mají jak s Tchajwanem, tak i Filipínami úzké vztahy. Čína se tak dostává do střetu s USA, které v současnosti představují politickou a vojenskou mocnost číslo jedna. Je přitom otázkou, zda Čína realizuje svou dobyvačnou politiku jen proto, aby získala nové území, anebo aby nějak vyprovokovala konflikt s USA. Je totiž zjevné, že čínské politické vedení, a především čínský prezident Si Ťin-pching má zájem, aby právě Čína vystřídala USA na místě světové mocnosti číslo jedna. Každopádně jsou čínské ambice ovládnout celý prostor Indického a Pacifického oceánu nesporné, a je otázkou, kde až se mohou zastavit.
Problémem je, že zde nejde jen o samotnou Čínu. Obdobné dobyvačné ambice mají i další spojenci Číny. Silné dobyvačné tendence, a to ještě silnější, má Rusko, které představuje zřejmě nejvýznamnějšího partnera Číny. Rusko se pustilo do otevřeného konfliktu, kdy napadlo svého souseda, Ukrajinu, a zahájilo tak nejhorší válku v Evropě od druhé světové války. Obdobně tak vojenským útokem Rusko vyhrožuje ale i dalším evropským státům, primárně pobaltským zemím, ale také Finsku. Rusko se ostatně ostře vymezuje vůči celé Evropě, kterou označuje za zkaženou, a hrozí ji napadením, případně bombardováním jadernými zbraněmi. Ruské výhrůžky se tak týkají i nás, České republiky. Vůči České republice, potažmo i ostatním zemím střední Evropy má navíc Rusko ambice ještě silnější, protože část ruského politického vedení vnímá tyto země jako prostor, který patřil do jejich vlivové sféry.
Obdobné ambice také Írán, který představuje jednoho z nejvýznamnějších partnerů Číny z rozvojového světa. Spojenectví Číny a Iránu je přitom intenzivnější, než se může na první pohled zdát. Pro Čínu je Írán důležitý coby dodavatel ropy a zemního plynu. Pro Írán je zase Čína významným zdrojem moderních technologií, a to jak pro ropný průmysl, tak i pro zbrojní průmysl, který Írán dlouhodobě rozvíjí.
Írán nemá vůči svým sousedům nějaké územní ambice, nehodlá získat jejich území, jak je tomu v případě Ruska a Ukrajiny. Přístup Íránu je mnohem sofistikovanější. Írán si chce některé země získat do svého područí. Primárně jde o ropné monarchie Perského zálivu – Saúdskou Arábii, Kuvajt, SAE. Írán tyto státy považuje za bezbožné, zkažené (obdobně jako Rusko za nemorální a zkaženou označuje Evropu). Írán proti těmto státům vede zástupnou válku v Jemenu, a snaží se podrýt autoritu vlád těchto států podporou extremistických skupin, radikálních islamistů atd.
Neméně závažné jsou i ambice Íránu vůči Izraeli, který by Írán nejraději vymazal z mapy světa. Írán židovský stát neuznává, považuje jej za něco cizorodého, nepřirozeného. Jde přitom o antagonismus, který sahá za averzi mezi islámem a judaismem. Irán usiluje o fyzickou likvidací Izraele, a proto podporuje hnutí Hammás a Hizballáh, které vedou proti Izraeli otevřenou válku. Co je ale nejzávažnější, Írán svým nedávným hromadným dronovým útokem na Izrael dokázal, že překročil hranice pouhého vyhrožování, a hodlá proti Izraeli bojovat i otevřenou vojenskou silou. Zatím jen v omezené míře, ale to neznamená, že by to nemohlo být v budoucnosti mnohem silnější. Vše naopak nasvědčuje tomu, že by to mohlo být v budoucnosti velice blízké.
Možný scénář vypuknutí globálního konfliktu
Rýsují se tak zde hned tři velká ohniska světových konfliktů, za kterými stojí geopolitické zájmy tří autoritativních, nedemokratických mocností. Už jen každý z těchto konfliktů – které z části již přestávají být hypotetické, a naopak se stávají až příliš reálnými – představují obrovské nebezpečí. Co je ale nejhorší, je možnost, že by tyto tři hypotetické konflikty mohly vypuknout naráz, koordinovaně.
Zkusme si nyní představit, jak by to mohlo vypadat. Na počátku by mohl být nějaký zdánlivě jen lokální střet Číny s některým státem jihovýchodní Asie, nejpravděpodobněji s Vietnamem nebo Filipínami. Ostatně, své ambice vůči těmto zemím Čína prokázala opakovaně. Tentokrát by to ale bylo mnohem rozsáhlejší. Po zdánlivě běžných pohraničních konfliktech či přestřelkách lodí by přišel frontální útok na tyto země. Masivní útok vedený pomocí mohutného a dnes již moderního čínského vojenského letectva a námořnictva, které jsou schopny realizovat kombinované operace i na velké vzdálenosti. Takovému intenzivnímu útoku by armády Vietnamu nebo Filipín jen těžko dokázaly odolat.
Souběžně s tím by Čína mohla realizovat útok proti Tchajwanu. Tchajwan představuje jakýsi neuralgický bod čínské politiky, a vrcholní čínští politici se k této otázce stále vracejí. Čínské vedení si navíc uvědomuje, že existence takového státu v těsné blízkosti Čínu do jisté míry znevažuje v očích dalších států – pokud si Čína nedokáže poradit s tak malým problémem, jako je Tchajwan, těžko může někomu imponovat. I to může čínské vedení motivovat k tomu, aby otázku Tchajwanu vyřídilo jednou provždy.
Je zřejmé, že jak střet s Vietnamem a Filipínami, potažmo i střet s Tchajwanem by nebyl jednoduchý, a že by to znamenalo vlekoucí, dlouhodobou válku. Ale to ničemu nevadí. Ostatně, Číňané vychovaní konfucionistickou filozofií opakovaně prokázali, že čas vnímají trochu jinak než lidé za západu, a že mají času dost, a to i na takto náročný konflikt. Do takového konfliktu by se ovšem zapojily i USA, které mají s Tchajwanem a Filipínami úzké vztahy, a mají dokonce s oběma státy bezpečnostní dohody. Ale právě to by Číně zřejmě jen vyhovovalo. Čína by tak měla jedinečnou možnost si to s USA vyřídit, a nahradit tak USA v pozici světové velmoci číslo jedna.
Takováto válka v Jihočínském moři, resp. Tichém oceánu by ovšem USA donutily, aby se plně soustředily na region Pacifiku, a oslabily svou přítomnost na evropském kontinentu. Ostatně, něco takového se již do jisté míry děje, jelikož USA se částečně odklánějí od orientace na Evropu, a kvůli ohrožení ze strany Číny se čím dál víc soustřeďují na oblast Pacifiku. Takového oslabení americké přítomnosti na evropském kontinentu by ale mohlo využít Rusko.
Nijak přitom nevadí, že by v té době již mohlo být po válce s Ukrajinou. Ostatně, Rusko opakovaně prokázalo, že mu nejde jen o Ukrajinu, a že mu jde o mnohem víc. Za dnešní situace je navíc nejpravděpodobnější, že se Rusko z Ukrajiny takticky stáhne – ale to jen proto, aby vzápětí mohlo udeřit na zcela jiném místě, proti jiným státům. Zřejmě nejpravděpodobnější je nějaký útok proti pobaltským zemím, které jsou malé a vojensky slabé, a mají tak menší možnost se Rusku bránit. Stejně tak ale Rusko může zcela nečekaně zaútočit na Finsko, Švédsko či Norsko. Místo útoku možná ani není zas tak důležité. Důležité je, že tuto ambici útočit dnešní putinovské Rusko má – a napadení Ukrajiny jasně ukázalo, že Rusko je ochotné a připravené své dobyvačné plány také realizovat.
Íránská ofenziva na Blízkém východě
A souběžně s tím může dojít ke zcela novému konfliktu na Blízkém východě. Konfliktu, který by byl jakýmsi vyvrcholením současného dění v této oblasti, dnešních válek Izraele se svým okolím, především s militantním hnitím Hammás a stejně tak i hnutím Hizballáh operujícím z jihu Libanonu. Tento konflikt by byl ovšem nový v tom, že by se do útoku proti Izraeli plně zapojil Írán, který je vzhledem ke své finanční a technické podpoře Hammásu a Hizballáhu účastníkem těchto konfliktů, ale zatím postává spíše v pozadí. Tentokrát by mohlo dojít k otevřenému útoku ze strany Íránu proti Izraeli.
K takovému útoku má dnešní Írán dostatečné dispozice. A to i když odhlédneme od jeho programu balistických raket a jaderného programu, nad kterými stále panují dohady. Írán disponuje obrovskou, půlmilionovou armádou, pro kterou má velké množství záloh. Íránská armáda navíc v posledních letech výrazně posiluje, a modernizuje svůj zbraňový arzenál. Je faktem, že např. oproti armádě izraelské je íránská armáda zastaralá, a disponuje horšími zbraňovými systémy. Tyto modernější zbraňové systémy jí ale může dodat – Rusko a Čína.
Pro případný otevřený útok proti Izraeli má navíc dnešní Írán lepší geopolitické podmínky než v minulosti. Není to jako dřív, kdy mezi Izraelem a Íránem ležela celá síť Íránu znepřátelených států. Írán si získal obrovský vliv v Iráku, a ten by se zřejmě nijak nebránil postupu íránské armády přes území Iráku. Především se ale Írán může opřít o spolupráci se Sýrie, pro kterou je jedním z nejvýznamnějších spojenců (vedle Ruska). Sýrie má přitom s Izraelem nevyřízené účty, a de facto je s ním stále ve válečném stavu. Sýrie by se mohla do takového konfliktu zapojit, a to po boku íránské armády.
Nemusí přitom jít o nějaký otevřený přesun pozemních jednotek íránské armády, který by jistě neušel pozornosti výzvědných služeb. Vždyť v Sýrii již dnes působí íránští vojáci coby vojenští poradci, ale i jako součást milicí. Írán může nepozorovaně přesunout do Sýrie desítky tisíc vojáků, kteří se navíc mohou dočasně stát formálně příslušníky syrské armády. Vzhledem k tomu, jak se do Sýrie i přes embargo snadno dostávají zbraňové systémy (z Ruska), by nebyl problémem ani výzbroj pro tyto vojáky. Poměrně snadno tak může v Sýrii objevit i statisícová íránská armáda.
Terčem íránského útoku navíc nemusí být jen Izrael. Stejně tak může být cílem takového útoku některá z arabských monarchií Perského zálivu, které jsou ideovým protivníkem Teheránu – nejpravděpodobněji Saúdská Arábie či SAE. Výsledkem by mohla být otevřená, a především vlekoucí se válka. Takováto válka by ovšem fatálně zvedla ceny ropy. Je zřejmé, že něco takového by zásadně negativně oslabilo ekonomiku evropských států. A takto oslabená Evropa by hůře odolávala agresi Ruska.
Klíčovým prvkem přitom je, že by tyto tři konflikty vypukly souběžně, v určité časové návaznosti. Na počátku by stála čínská operace proti Tchajwanu a nejspíš ještě nějaké další zemi jihovýchodní Asie. To by donutilo USA reagovat na tuto krizi, a soustředit do této oblasti své síly. Ty by pak chyběly Evropě, stejně jako by Evropě chyběly dodávky amerického zbrojního průmyslu, který by se musel soustředit na dodávky vlastní armádě a na pomoc napadeným zemím. Následně by došlo k nějakému výboji Ruska, ať již vůči Ukrajině nebo pobaltským státům. A současně s tím by vypukla otevřená válka na Blízkém východě, iniciovaná Íránem. Ta by oslabila Evropu, a usnadnila tak ruskou agresi.
Zní to možná jako scénář nějakého fantastického filmu. Problémem je ale to, že právě takovéto scénáře jsou součástí čínského vojenského myšlení. V čínském vojenském myšlení, v myšlenkách formovaných filozofy, jako byl mistr Sun a další, lze najít prvky soustředěného útoku hned několika spojenců; koordinovaných útoků, jejichž sílu umocní právě dobré načasování. Dnešní čínští generálové s něčím takovým počítají, což ukazují i některá cvičení čínské armády. Stejně tak lze předpokládat takovéto myšlení i u čínských politických špiček, které evidentně mají globální ambice. Dojednat nějaký společný postup by sice bylo složité, ale i vzhledem k společným zájmům účastníků by nebylo nemožné. Daný scénář potenciálního globálního útoku je proto docela reálný, a západní civilizace s tím musí počítat. Klíčem k takovému scénáři je přitom vojenská síla Číny, která má být dostatečná k tomu, aby zaměstnala USA. Rostoucí síla čínské armády by tak měla znepokojovat i nás.
Zdroj: Washington Post, BBC, Defense Magazine, USNI News
