Více než tři desetiletí po podpisu Maastrichtské smlouvy se EU stále potýká se stejnou zásadní otázkou: Kdo vlastně hovoří jménem Evropy v oblasti zahraniční politiky?
Zatímco se zintenzivňují diskuse o možném vyjednávání o ukončení ruské války proti Ukrajině, otázka, kdo přesně by zastupoval Evropu zejména u mírového jednacího stolu, ale i širší otázka, kdo hovoří jménem Evropy v oblasti zahraniční politiky, zůstává nezodpovězena.
USA vyjádřily podporu účasti Evropy v mírovém procesu. Moskva údajně sdělila Bruselu, že si má vybrat vyslance, pokud chce místo u stolu. Kreml však bagatelizoval tvrzení, že souhlasil s účastí Evropy na jednáních, což znamená, že místo Evropy u stolu zdaleka není zaručeno.
V každém případě 13. listopadu na neformálním zasedání Evropské rady v Dublinu představil předseda Evropské rady António Costa volbu Evropy. Nejedná se o jediného vyslance, ale o pět národních lídrů a předsedy dvou institucí EU: E5+EU2. Tento formát zahrnuje Německo, Francii, Itálii, Polsko a Spojené království, jakož i Evropskou komisi a Evropskou radu. Očekává se, že jménem Evropy budou vyjednávat jejich národní bezpečnostní poradci a zástupci institucí, alespoň prozatím.
Někdo by se již mohl ptát: Proč sedm? Proč ne devět nebo dvanáct? Proč žádná geograficky menší země? Proč žádná země kandidující na členství v EU? Proč je vyloučen šéf Evropské služby pro vnější činnost? A kdo ví, složení této skupiny se může v průběhu času změnit.
Prohlášení litevského ministra zahraničí Kęstutise Budryse, že Evropa nemůže přistupovat k mírovým jednáním „mluvením přes 27 mikrofonů“, je pochopitelné, ale uspořádání E5+EU2 snižuje počet účastníků jednání z 27 na sedm, což však rovněž nevytváří jeden společný evropský hlas.
Zajistit si místo u jednacího stolu je však jedna věc. Mít politickou váhu a jasný mandát k ovlivnění výsledku je věc druhá. To druhé by se mohlo ukázat jako obtížnější než samotné zajištění místa u stolu. Otázkou tedy není jen to, kdo bude za Evropu u vyjednávacího stolu hovořit, ale také to, zda jsou členské státy připraveny tomuto hlasu poskytnout potřebnou politickou autoritu.
I kdyby vyjednávání vedli národní bezpečnostní poradci, zůstávají zásadní otázky: Kdo definuje postoj Evropy? Kdo může dělat ústupky? Kdo má pravomoc politicky zavázat Evropu?
Jak bude tento tým E5+EU2 v praxi vyjednávat s Ukrajinou, USA a Ruskem, zůstává nejasné.
Další výzvou by bylo, jak přimět všech 27 členských států EU, aby se rychle shodly na vyjednávacích pozicích tohoto týmu E5+EU2. Ministři zahraničí se 16. listopadu sešli v Bruselu, aby projednali složení a mandát týmu, ale zdá se, že nejsou připraveni tomuto formátu poskytnout potřebnou politickou autoritu. Chtějí se podílet na definování postoje Evropy, a ne být pouze informováni o jednáních až poté, co již byla rozhodnutí učiněna.
Po dublinském summitu se zdá být obtížnější zabránit tomu, aby se vnitřní neshody v EU a soupeření o politickou převahu dostaly na veřejnost. Zatímco šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallasová hájí a snaží se znovu získat svou institucionální roli s odvoláním na smlouvy, někteří ministři zahraničí sami zpochybňují dublinskou dohodu. Tato odhalené napětí mezi Kallasovou, Evropskou komisí a národními vládami hrozí oslabit důvěryhodnost EU ještě předtím, než vůbec začnou nějaká jednání.
Dosažení konsensu ohledně jedné osoby se zjevně ukázalo jako příliš obtížné. Volba sedmi lídrů namísto jednoho hlavního vyjednavače posílila dojem, že se EU nedokáže shodnout ani na těch nejzákladnějších záležitostech. Jeden jediný vyslanec by nevyloučil ostatní evropské lídry a instituce z utváření vyjednávacího postoje Evropy. Naopak, tento vyjednavač by potřeboval jejich politickou podporu. V konečném důsledku by působil jako mluvčí, který by sděloval to, na čem se všichni společně dohodli, a zároveň by měl pravomoc vyjednávat v rámci dohodnutého mandátu. Výběr by se pak mohl soustředit na někoho, kdo je obecně respektován, nebo alespoň brán vážně, a to nejen Evropany, ale i ostatními stranami zapojenými do jednání.
Samozřejmě by ani jediný vyslanec automaticky nezaručil jednotný evropský postoj. Bez společného mandátu a politické podpory členských států by i jediný zástupce měl potíže mluvit jedním hlasem.
Nejzřejmější volbou EU by byla její vlastní šéfka pro zahraniční věci, Kallasová, a ta se oprávněně odvolala na svůj institucionální mandát. Přesto nebyla národními lídry zvolena jako jediný evropský vyslanec; ti se rozhodli pro jiné řešení a politickou kontrolu si vyhradili sami. A to všem ukazuje meze tohoto mandátu, a konec konců celého evropského projektu. Pro nikoho to nebylo žádným překvapením. Někteří toto rozhodnutí připisují osobnostním problémům, ale pokud je to pravda, jiní se ptají, proč členské státy EU opakovaně jmenují do této funkce osoby, které následně považují za nevhodné pro tento úkol.
Vyloučení Kallasové je příznakem, nikoli příčinou potíží EU při vytváření společné zahraniční politiky. Jmenování jiné osoby do funkce vysokého představitele by nic moc nezměnilo, protože otázkou není, zda je Kallas tou pravou, ale zda jsou národní lídři ochotni dovolit komukoli, aby je kolektivně zastupoval.
Základní problém tedy spočívá v samotných členských státech. Rozhodnutí z Dublinu ilustruje přetrvávající napětí mezi národním politickým vedením a ambicí vytvořit společnou zahraniční politiku EU. Po Dublinu jsme viděli, že kontrolu si ponechají národní lídři. A nepsané pravidlo mezi členskými státy, že kdokoli tuto funkci zastává, nesmí zastínit národní politické vůdce, zůstane v platnosti. Dokud budou konkurenční národní politické zájmy a ega převládat nad sdílenou evropskou vizí a společnými zájmy EU, bude mít jakýkoli vysoký představitel potíže mluvit jménem EU.
Kořeny tohoto problému však sahají ještě hlouběji. Národní političtí vůdci zůstávají zodpovědní především svým národním voličům. Jejich politická legitimita a politické zájmy zůstávají národní. I když se shodnou na společných evropských cílech, zdráhají se svěřit zástupci na úrovni EU politickou pravomoc jednat jejich jménem.
Evropanům stále chybí pocit evropské identity, pocit sounáležitosti s něčím větším než jejich jednotlivé národní státy. Národní a evropská identita mohou koexistovat, ale ta evropská ještě není dostatečně rozvinutá, aby podpořila společné politické jednání, když jsou v sázce národní zájmy.
Skutečným problémem je chybějící společná evropská politická identita, která se stává mnohem viditelnější v dobách krize a v situacích, kdy je třeba přijmout zásadní rozhodnutí, jako například o tom, kdo by měl vykonávat politickou autoritu nad zahraniční politikou EU.
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!








