Jeruzalém – hlavní město “Velkého Izraele”, ovšem islámského. A chystá se finální holokaust Izraele? Ano, chystá. A video V.V. Pjakina
Řeč V.V.Pjakina ve vloženém videu není jediná, kde hovoří o plánu k finálnímu holokaustu židů (a budu psát s malým “ž” – ve smyslu “příslušníci víry”) a likvidaci státu Izrael, videí je spousta a mnohá jsou několik let stará, V.V.Pjakin tedy neříká nic, co by neříkal už dávno a mnohokrát. Po celý čas jsem ale zcela nechápala, jaký je skutečný důvod a vysvětlovala si to tím, že podle dávného egyptského plánu měli židé posloužit jako nástroj řízení jen na dobu 3000 let a pak má jejich role skončit. Takové vysvětlení je dle všeho platné, ale když jsem se na všechny souvislosti podívala hlouběji (a pospojovala si spoustu jiných informací od “Pjakin a spol”), došlo mi, že stát Izrael v podstatě už dávno neexistuje. A že to, co zbývá zlikvidovat, je už jen torzo Izraele, jehož existence má skončit ruku v ruce s likvidací světového sionismu.
A tady se mi chce napsat:” Zapomeňte na “Protokoly sionských mudrců”, na toto dílo, jehož platnost byla určena jen na cca 100 let a zapomeňte i na to, že byly objeveny náhodou”, ale to si nechám až na konec, protože začít musím úplně na opačné straně – u Egypta a u historie Izraele.
Egypt – nejdéle trvající říše na světě a tajemství jeho řízení
Egypt byl nejdéle trvající historicky zaznamenanou říší a přežil i kritické období kolem roku 2000 p.n.l., kdy na severní polokouli všechny ostatní tehdejší kultury zanikly (a to není jen z mé hlavy s ohledem na astrologické cykly, ale je to i tvrzení našeho světově uznávaného egyptologa Miroslava Bárty). To svědčí o tom, že Egypt disponoval nějakými zvláštními prostředky řízení, díky kterým tehdy přežil (jinak by se například také NATO nezajímalo, jak to s tím Egyptem bylo), a to přesto, že i on čelil velké krizi.
Historie Egypta sahá až do 4. tisíciletí p.n.l., až ve 3. tisíciletí p.n.l. došlo ke sjednocení Egypta – ke spojení Horního a Dolního Egypta, přičemž obě tyto části byly představovány různými kulturami. Když kolem roku 3150 p.n.l. došlo k ustavení první egyptské dynastie, došlo tím k vytvoření jednotného centralizovaného státu, touto dynastií ovládaného.
Spoustu kulturních, politických, ideologických a náboženských rozdílů mezi oběma částmi Egypta tyto dynastie pak jen střídavě upřednostňovaly, zatímco centrální moc dynastií vždy kontinuálně pokračovala. Toto střídavé upřednostňováním jedné ze dvou proti sobě stojících stran vytvořilo egyptské zcela specifické pojetí královské moci, jejíž autorita nebyla žádnou z obou stran nikdy zpochybňována.
Tím se dostáváme k tomu, o čem V.V. Pjakin hovoří jako o “tvůrčím konkurzu” – která strana navrhne pro příští fungování říše lepší řešení, takové řešení bude přijato. Což ale můžeme přeložit i jako “když se dva perou, třetí se směje” a čímž jsme také u toho, co V.V. Pjakin myslí tím, když hovoří o tandemovém vládnutí/o dvou křídlech Globálního prediktoru – video. A právě v Egyptě můžeme poprvé vidět i to, o čem je ztráta suverenit jednotlivých zemí, kdy za ně rozhoduje někdo jiný (skytá “špička pyramidy”), ač tady byl tento princip uplatněn je vůči dvěma zemím: vůči Hornímu a Dolnímu Egyptu.
Přesto v 2. tisíciletí p.n.l. Egypt zažíval období úpadku a společenského rozkladu (tzv. “Druhé přechodné období”) a to především kvůli invazi kočovných cizinců, způsobené velkým suchem na celém Blízkém východě, kdy se národy houfně stěhovaly k vodám Nilu. A tito cizinci dokonce volali po kapitulaci Egypta a v jednom období dokonce vládli téměř celému Egyptu – pro Egypt to bylo období cizích králů.
Byla to vláda dynastie Hyksósů, což byli semitští Asiaté, kteří přišli ze Sýrie, Palestiny a dnešního Izraele (Kanaánu) a kteří se nazývali „pastýřskými králi“ či „pouštními knížaty“, pro Egypťany to však byly semitské kočovné kmeny, kterým říkali Chabiru – Hebrejci. Na začátku se Hyksósové velmi dobře asimilovali mezi egyptské obyvatelstvo, až se postupně těšili stále vyššímu postavení. Vybudovali si město Avaris, v němž si dosazovali své krále a protože sami měli jen velmi malou tradici, osvojili si egyptský způsob života a panovníci si začali dávat egyptská jména. Postupně svůj vliv rozšiřovali, až ovládli celý Dolní Egypt a tam přijali i nového Boha, kterým se stal – Sutech, protože jim velmi připomínal jejich kanaánského Boha jménem Baal.
Až kolem roku 1550 se Egyptu podařilo Hyksósy (kterým je navíc připisována i jediná vražda egyptského krále a údajně proto, aby prozradil tajemství egyptského obřadu zasvěcování v Boha Hóra), vyhnat a obnovit původní moc – začalo Období Nové říše.
Shrnutí této části
Od sjednocení Egypta v období 3000 let p.n.l. si vládnoucí dynastie po dlouhých tisíc let udržovala svou kontinuální moc, a to tak, že tandemovým řízením – střídavým upřednostňováním jedné či druhé strany. První ránu tato moc utržila až 1) přílivem cizinců, způsobeným velkým suchem a 2) infiltrací některých cizinců mezi obyvatelstvo tak, že toto přijalo jejich jejich bohy i jejich vládu natolik, že moc domácích vládců byla téměř zlikvidována. A co se zřejmě stalo v neposlední řadě – egyptská moc se setkala se schopnostmi semitů (Hyksósů), ač v té době ještě vůbec nemůžeme hovořit o nějakém židovském národu.
Egypt – spojení se Sumerem a Babylonem a postava Abraháma
Mezi Egyptem a Sumerem už od nějakého 4. tisíciletí p.n.l. probíhala velmi čilá spolupráce. A když kolaps kultur severní polokoule v 2. tisíciletí p.n.l. postihl i Sumer, nepřekvapuje, že se z něj do Egypta vydal i údajný babylonský kněží, narozený ve starobylém městě Ur, Abram, později známý jako Abrahám a otec nejen židovského národa, ale všech tří monoteistických náboženství. Ten se rozhodl Babylon opustit a spolu s dalšími podobně smýšlejícími se vydal na cesty .
“Podobně smýšlející”, to měla být směs tzv. semitských příslušníků – jedné podskupiny obyvatel Sumeru (z větvě Šém), tehdy Egypťany rovněž zvaná Chabirové (později Hebrejci). A Abraham měl ve svých osobních rozmluvách s Bohem údajně obdržet příslib, že na něj a jeho lid čeká nový domov a to na území Kanaán. Původní obyvatelé Kanaánu měli v té době vyspělou civilizaci (Féničané) s městy a vesnicemi a s propracovaným systémem výroby potravin, řemesel a obchodu, podle Starého zákona však rozhodnutí Abrahamova Boha mělo být ospravedlněním pro vpád na toto území a pro loupení a vraždění původních obyvatel a bylo Abrahamovým právem, aby zbohatl a aby jeho lidu patřilo území od Egypta po Eufrat.
Pohybujeme se v době 2000 – 1800 p.n.l., tzn. v době krize i Egypta a v té se měl Abrahám i se svými lidmi v Egyptě usadit. A měl tam přinést zcela novou představu Boha – jediného Boha, který v té době ještě neměl pojmenování (postava Mojžíše byla ještě vzdálenou budoucností stejně, jako Desatero a Bible).
Josef, biblický patriarcha, předposlední syn Jákoba, se v Egyptě vypracoval na nejvyššího otroka
V Egyptě Abrahám se svojí ženou Sárou zplodil syna Izáka, Izák pak měl dva syny – Ezaua a Jakoba a Jakobových dvanáct synů se pak stalo hlavami izraelských kmenů. Když většina Jákobových synů žárlila na mladšího bratra Josefa, byl ten prodán do egyptského otroctví, vládce faraon mu však svěřil velikou moc – Josef se stal vezírem a vykladačem snů na egyptském dvoře. Ale stal se také velmi schopným výběrčím daní – viz video zde.To už se ale psal rok cca 1570 a Egypt už začínal nové období blahobytu a moci poté, co vyhnal Hyksósy.
Shrnutí této části
V době krize do Egypta přišli semité na jedné straně ze severu (mezi nimi Hyksósové, kteří Egypt téměř ovládli) a na druhé z východu (mezi nimi Abrahám ze Sumeru, který přinesl myšlenku, že jeho národ má ovládnout území Kanaánu, poté území od Egypta po Eufrat a k tomu myšlenku o zcela novém náboženství – o jediném Bohu).
Egypt – “poučení z krizového vývoje”
Vyhnáním Hyksósů a potomkem Abraháma Josefem ve vysoké funkci na egyptském dvoře můžeme opustit dobu egyptské krize a vrátit se do roku cca 1550, tedy do času, kdy v Egyptě začalo Období nové říše. Ale po zkušenosti z nedávného téměř kolapsu se zdá logické, že Egypt přijal něco jako “poučení z krizového vývoje”. A to bych popsala asi takto. “Je skvělé, že tandemovým řízením si udržujeme moc v Egyptě už tisíc let, že vlády dvou proti sobě stojících stran nás poslouchají a že i otroky udržujeme v poslušnosti, ale tam venku je nepřítel, který opět může přijít a chtít naše vody Nilu a zásoby v našich sýpkách, v souhrnu naše zdroje, a který si to všechno přivlastní místo nás.”
Aby se tak nestalo už dříve, k tomu měl Egypt vytvořenou armádu z obou částí Egypta, která ve skutečnosti bojovala za zájmy centrální královské moci a existuje spousta dokumentů, kolik válek s okolím Egypt vedl, aby si svou vůdčí pozici v oblasti udržel. Ale tady je prostor pro jiné “poučení z krizového vývoje” : Onen po celých dlouhých tisíc let mocný Egypt málem skončil tím, že do čela jeho jedné části se dostali cizí vládci. A ti dokonce nějaký čas vládli celému Egyptu, ale co je hlavní, podařilo se jim to bez jakýchkoliv fyzických bojů a jen tím, že Egypt rozložili ideologicky a rozložili zevnitř.
Myslím, že právě tohle bylo poučení zcela zásadní a že ve spojení s babylonským Abrahámem a s jeho ideologií jediného boha a ideologií, že jeho národ má nejdříve ovládnout území Kannánu a poté území od Egypta po Eufrat, nabralo konkrétní směr.
Egypt – bitva u Kadeše a Mojžíš a exodus
V čase jsme se posunuli o nějaká dvě století. Krize Egypta je dávno tatam, tytam ovšem nejsou války, které Egypt s okolím vede. A největším nepřítelem se jeví říše Chetitů na sever od Egypta, která údajně byla tak rozvinutá, že Egyptu byla konkurencí svou vyspělostí, ale která se navíc měla rozšiřovat.
A to už jsme někde ve 13. století p.n.l., do kterého je datováno jak vyhnání židů z Egypta a s ním postava Mojžíše a vznik Bible, ale do kterého spadá i bitva u Kadeše s Chetity, o které Ramses II. prohlásil, že až za tři tisíce let se ukáže, že vítězem byl on.
Dosud není známý přesný údaj, kdy skutečně došlo k exodu Izraelitů (a jakého množství lidí se skutečně týkal a jestli vůbec šlo o exodus), podle výzkumů však je shoda v tom, že to bylo ve 13. století p.n.l. O čem ale historický záznam existuje, to je bitva u Kadeše, která je datována do roku 1274 s tím, že šlo o největší vozovou bitvu všech dob a že skončila první mírovou smlouvou, která kdy spatřila světlo světa.
Jiný zdroj k této bitvě uvádí i popis doby, ve které se odehrála:
““Faraón Ramesse II. sledoval s velikou nelibostí rozpínání chetitské říše, která obsadila Anatolii, Sýrii a Levant (Libanon) a stala tak se přímým sousedem Egypta. Nebylo v jeho zájmu mít silné sousedy, a proto, aby zabránil její rozpínavosti, se rozhodl zaútočit jako první. Po důkladných přípravách, kdy vybudoval soustavu námořních základen a zásobovacích pevností zmobilizoval na jaře roku 1312 př. n. l. jednu z největších armád egyptského starověku. Čítala na dvacet tisíc mužů ve zbrani a z taktických důvodu byla rozdělena na čtyři menší celky, z nichž každý nesl jméno jednoho z egyptských bohů. V čele pochodovalo vojsko boha Amona pod velením samotného faraóna, za ním s odstupem dvou kilometrů táhla armáda boha Rea, tu po sedmi kilometrech následoval Ptahův sbor a výpravu uzavírala po dalších deseti kilometrech armáda boha Suteha. Toto ohromné vojsko mělo v plánu přejít přes údolí Oronto a oblehnout Kadeš, největší chetitské město v Sýrií.”
Jestli šlo skutečně o rozpínání chetitské říše anebo naopak o rozpínání egyptské říše ve snaze, aby ji už nikdy žádná cizí moc neovládla, nelze hodnotit, důležité však je to, že Egypt nevyhrál. A tady to zkrátím, protože bych jen opakovala informace, prezentované V.V. Pjakinem a za sebe jen zdůrazním slova výše – že šlo o největší vozovou bitvu všech dob. Což v té době znamenalo, že šlo o bitvu velmi nákladnou a že když taková bitva neskončila vítězstvím, pro Egypt to musela být veliká ztráta. A připravit novou podobnou bitvu muselo obnášet velmi dlouhou a nákladnou přípravu nových materiálních i lidských zdrojů. A někde tady mohlo dojít k uvědomění toho, co je shrnuto ve větě: “Válka na 6. prioritě je velmi nákladná a nezaručuje úspěch, je třeba použít efektivnější prostředky”
Chetitská říše, ve své době zabírající území Turecka, ale také Arménie a Sýrie, a říše, se kterou Egypt vedl neustálé války, ale neuměl nad ní zvítězit
A někde tady mohlo dostat prostor výše zmiňované “poučení z krizového vývoje” – vždyť přece Egypt byl málem rozložen přes kočovníky a poté podmaněn cizími vládci – a to vše bez jakékoliv bitvy. Což muselo znamenat poznání, že válku lze vést i jinými prostředky, než bojovými – prostředky ekonomickými, ideologickými, náboženskými, faktologickými a dalšími a přitom vítězit mnohem efektivněji a s dalekosáhlejším dopadem (“Šest priorit řízení” – video).
A neležel takový “mnohem efektivnější nástroj” přímo na egyptském území – tu v postavě vezíra Josefa, který byl pokračovatelem teorie Abraháma o jediném bohu (ideologicko-náboženský prostředek) a tu v postavách semitských otroků (asimilační prostředek) příštích kočovníků do cizích zemí? A nemůže spojení obojího (ideologie a kočovného národa), způsobit v kterékoliv jiné zemi totéž, co způsobili Hyksósové v Egyptě?
Jak to pak bylo s Mojžíšem, nikdo dosud neví – údajně připlaval v košíku, načež byl vychován na královském dvoře, aby se poté vzbouřil a své soukmenovce z Egypta “vyvedl do země zaslíbené”.
A už od dob Abraháma se mělo vědět, že tou zemí je Kanaán – v té době území Feničanů a Pelištejnců, a shodou okolností (?) území, na kterém proběhla bitva u Kadeše, resp. na němž ležela hranice mezi egyptskou a chetitskou říší.
Shrnutí této části
Přes obnovu blahobytu si Egypt více než dříve uvědomoval nebezpečí, které může přijít zvenčí, války s okolím však stále vedl tradičním způsobem. Po neúspěšné válce s největším nepřítelem sice přistoupil na mírovou dohodu, ale současně prohlásil, že za tři tisíce let se ukáže, že vítězem byl on. A ač není známo přesné datum vyvedení Izraelců z Egypta a počátku role Mojžiše, obojí spadá do 13. století p.n.l., tzn. do doby bitvy u Kadeše. Následuje 42 let putování po Sinajské poušti, vznik Desatera, vznik Starého zákona. A Hebrejci se vydávají do světa (a do celého světa, neboť tak jim přijatá ideologie – Bible – velí), přičemž sebou nesou jak zcela nové náboženství (náboženskou ideologii), tak ideu, že jsou národem vyvoleným, ale především ideu o zemi zaslíbené a o vlastním království (a tu poslední jsem záměrně uvedla jako poslední, protože především o tom článek je). A nyní opusťme Egypt a věnujme se židům – přesněji Izraelitům a Judejcům..
Židé – Sjednocené židovské království: zlatý věk židovského národa
Kolem roku 1000 p.n.l., tzn. za nějakých tři sta let od exodu, se objevuje postava Davida. “David se stal nejúspěšnějším a nejpopulárnějším králem, kterého kdy Izrael měl, a vytvořil takový prototyp panovníka a vladaře, že po více než 2000 let po jeho smrti pohlíželi Židé na jeho vládu jako na zlatý věk.”
Hebrejská Bible popisuje, kterak byl David korunován za krále jižních kmenů v Hebronu. Připojil pak i kmeny severní a za hlavní město říše zvolil Jeruzalém. Po něm převzal vládu jeho syn Šalomoun a panovníci měli vládnout sjednocenému jižnímu království Judeje a severnímu království Izraele zhruba v období 1005 až 931 př.n.l. Bible vypráví, že došlo k jedinečnému sloučení obou království v silnou a národnostně semknutou říši. Období sjednocené říše bylo vrcholem politické, vojenské a ekonomické síly izraelského lidu v biblických dobách. Královská 5:1-6 :
Šalomoun vládl nad všemi královstvími od řeky Eufratu až k zemi pelištejské a až k hranicím Egypta; odtud přinášeli Šalomounovi dary a sloužili mu po všechny dny jeho života./// Panoval nad celým územím na západ od Řeky od Tifsachu až ke Gáze, nad všemi králi za Řekou, a měl pokoj ode všech sousedů. A Juda i Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalomounovy, každý pod svou vinnou révou a pod svým fíkovníkem, od Danu až po Beer-šebu.
Větu “Šalamoun vládl nad všemi královstvími od řeky Eufratu až k zemi pelištejské a až k hranicím Egypta” můžeme číst tak, že Šalamoun vládl přesně tomu území, o kterém hovořil Abrahám: “Od Egypta po Eufrat” . Dále se izraelské království rozkládalo na území Kannánu, o kterém rovněž hovořil Abrahám s tím, že má být židovskou zemí zaslíbenou. Ale teď to hlavní z textu výše: “A Juda a Izrael bydleli v bezpečí po všechny dny Šalamounovy“. A proč je to to hlavní? Protože izraelské království vzniklo (bylo vytvořeno) jako TANDEM!
Izraelské království totiž bylo tvořeno dvěma částmi – severním královstvím Izraele a jižním královstvím Judee, přičemž ale ve skutečnosti šlo o dvě nezávislá kmenová uskupení, kulturně a jazykově příbuzná, jejichž soužití ale poznamenávala spoustu sporů.
Teď si ale připomeňme slova z úvodu o tom, jak bylo vytvořeno egyptské království: “Ve 3. tisíciletí p.n.l. došlo ke spojení Horního a Dolního Egypta, přičemž obě tyto části byly představovány různými kulturami. Když po tomto sjednocení došlo i k ustavení první egyptské dynastie, došlo tím k vytvoření jednotného centralizovaného státu, touto dynastií ovládaného.Spoustu kulturních, politických, ideologických a náboženských rozdílů mezi oběma částmi Egypta tyto dynastie pak jen střídavě upřednostňovaly, zatímco centrální moc dynastií vždy kontinuálně pokračovala. Toto střídavé upřednostňováním jedné ze dvou proti sobě stojících stran vytvořilo egyptské zcela specifické pojetí královské moci, jejíž autorita nebyla žádnou z obou stran nikdy zpochybňována.”
Srovnání egyptského a izraelského království na obrázcích vypadá takto:
Egyptské království – Dolní Egypt (s hlavním městem Memfis) a Horní Egypt (s hlavním městem Théby)
Izraelské království – Izrael (s hlavním městem Samaří) a Judsko (s hlavním městem Jeruzalém, než král David dobyl Jeruzalém, byl hlavním městem Hebron)
Ovšem další srovnání mezi egyptským a izraelským královstvím už dopadá jinak: Kde je centrální moc izraelského království (dynastie), která by obě království tandemově řídila shora tak, jako tomu bylo v Egyptě??? Myslím, že odpověď je jednoduchá: ta centrální moc zůstala v Egyptě. Jen nově už neřídila pouze dvě strany Egypta, ale také dvě strany izraelského království. A myslím, že to byl historický krok v tom smyslu, že státní moc jedné země začala uplatňovat svůj domácí systém vládnutí i na ostatní země, ovšem s tím, že ona stále zůstávala tou řídící mocí (špičkou pyramidy – prediktorem, určujícím směřování světa nikoliv v zájmech jednotlivých zemí, ale v zájmech globální moci).
A historie židovského království pokračovala tak, že zatímco izraelské království nemělo ani vlastní vládnoucí dynastií a po konfliktech právě s Judskem a k tomu s Aramejci přestalo v roce 722 p.n.l. existovat (a kmeny Izraelitů se rozšířily do světa), judské království, udržované dynastií krále Davida, vydrželo o cca sto let déle a celá jeho sláva zanikla v roce 587 p.n.l. – to když Judejci padli do babylonského zajetí (odkud je vysvobodil perský král Kýros a umožnil jim návrat do vlasti). Zdroj a více o historii izraelského a judského království zde
Shrnutí této části
Židé se dočkali svého království na prorokovaném území Kanaánu (území Palestiny) a po vzoru Egypta i jejich království bylo tvořeno ze dvou částí, na rozdíl od Egypta však tyto dvě části neměly svou centrální vládu, která by udržela jejich jednotu. A místo toho Izraelité a Judejci doplatili jak na vlastní vzájemné spory, tak na tlak okolního světa. Po konci izraelského království byli Izraelité vyhnáni do světa, zatímco Judejcům bylo umožněno vrátit se z babylonského zajetí zpět na své území – a už z této informace můžeme dedukovat, jak každá část tandemu “Izrael-Judsko” měla do budoucna ve světě plnit jinou roli.
A protože tady už se pohybujeme v nějakém 7. – 6. století p.n.l., je důležité zmínit ještě jednu související věc: Chetité, nad kterými Ramses II. v bitvě u Kadeše nezvítězil, v této době zmizeli z mapy světa a s nimi zmizela i celá velká kultura, která se údajně velmi podobala evropské. A důvod toho zmizení? Byla postupně rozložena přistěhovalci “po vodě”, ale především semitskými kočovníky, kteří se nejdříve usadili na území Arménie, odkud převzali základy řeči a písma a poté chetitskou říši rozložili už jako Aramejci/Arménci především tím, že vyvolávali povstání otroků…
6. století p.n.l. – chetitská říše už neexistuje, místo ní existuje Egyptsko-Babylonská říše, která si ale udržuje i spojenectví s hlavním městem Judee, Jeruzalémem
Egypt a židé na přelomu tisíciletí
Na konci minulého letopočtu se už ani Egypt nevyhnul kolapsu své kultury (nově se lámal Věk Berana a Ryb) – v té době mu už nějakých 300 let opět vládla cizí dynastie, tentokrát dynastie Ptolemaiovců, započatá Alexandrem Macedonským. Poslední představitelkou velkého a bezkonkurenčních 3 tisíce let trvajícího egyptského království se stala Kleopatra. O jejím spojenectví s Římem přes Césara a poté přes Antonia, se můžeme jen dohadovat a stejně tak se můžeme dohadovat o tom, jestli egyptská moc (resp. systém egyptského tandemového vládnutí, a to s využitím židů jako ekonomického a ideologického/náboženského nástroje k ovládnutí celého světa) skutečně zmizela stejně s rolí Egypta.
Tak či tak na začátku našeho letopočtu hraje zásadní roli Řím a židovský národ. Židovský národ nepřestává snít svůj sen o obnově království z doby krále Šalamouna, a to jako Izraelité, rozesetí do celého světa, tak jako Judejci, kteří se z babylonského zajetí směli vrátit na své původní území – na území Judee s hlavním městem Jeruzalémem a s chrámem krále Šalamouna .
Na přelomu letopočtů však Judea dostává hned dvě rány: V roce 40. p.n.l. (tzn. v době, kdy se měl narodit Kristus Nazaretský) je velký přítel Říma Herodes jmenován králem Judee. Ten měl nejen nechat přestavět chrám krále Šalamouna, ale proslul především vražděním novorozenců v Judei. Druhou ránu Judea dostává tím, když Římané v roce 70. n.l. jeruzalémský chrám zboří tak, že z něj zůstane jen Zeď nářků. A pak je tady ještě třetí rána, která už se netýká pouze Judee, ale týká se všech židů – to když se Řím právě s židy dohodne na ukřižování Ježíše (a zásadní roli v tom sehrávají postavy Jidáše a především Piláta pontského – což byl římský prefekt provincie Judea).
To ale stále není celé, protože zakrátko přišel římský císař Hadrián, který rozhodl zcela vymazat Judeu a začal prosazovat používání názvu Palastina, což bylo označení pro celou izraelskou zemi. Psalo se cca první století našeho letopočtu a od té doby Judea v podstatě jako by zmizela a poprvé o ní opět můžeme opět slyšet až po první světové válce,kdy se stala součástí britského mandátního území Palestina. Poté o ní můžeme slyšet jako o součástí Transjordánska a ještě později jako o Jordánském království, resp.o Jordánsku. To už ale jsme v 21. století a tím u informace, že Jordánsko je islámská země!
A zatímco Judea a Judeici upadli v zapomnění, Izraelité se dál šířili do celého světa, ovšem s tím rozdílem, k původní starozákonní části Bible dostali i její novozákonní část – křesťanství. Ještě jinak: ukřižováním Ježíše židé umožnili, aby jejich ideologie o jediném Bohu, který ovšem patří jen jejich “vyvolenému” národu, dostala nový rozměr a to ten, že původně jen jejich Bůh nově patří všem. Následně ve 4. století našeho letopočtu vznikl Vatikán, který vyznává Mojžíše i Ježíše a v souhrnu vzniklo to, čemu říkáme “židokřesťanství” a čehož základním představitelem je v naší době stát Izrael.
Ale co Judea, která v naší době už je součástí Jordánska, vyznávajícího islám? Tak tady se musíme opět vrátit do minulosti, a tentokrát do doby 6. století našeho letopočtu. To totiž je doba, kdy světlo světa uzřel islám. A jaká to “náhoda” – islám uznává Abraháma (toho, který do Egypta přišel ze sumerského Babylonu) a uznává i Ježíše (náboženství pokory – poslušnosti), ale neuznává Mojžíše! A co nám z toho plyne? Že judaismus a islám dnes jsou dvě strany, které se perou o to, kdo ovládne křesťany.
Shrnutí této části
Na přelomu letopočtu jsou obě části původního izraelského království již řízeny zcela samostatně: Izraelité se stávají součástí nově vzniklého křesťanství, které je na jedné straně přes Vatikán šířeno do světa, zatímco přes Izraelity jsou stejní křesťané zotročováni nábožensky Biblí, ekonomicky lichvou a kulturně masmédií, a to jak ve smyslu jednotlivců, tak ve smyslu jednotlivých států, do kterých jsou židé nasouvání na všech úrovních stejně, jako to kdysi Hyksósové předvedli v Egyptě. Druhá část původního izraelského království, Judea a Judejci, mezitím byla “jako” uložena ke spánku, ale tak tomu není – tato část a tedy toto území původního izraelského království se totiž mezitím stalo územím islámským!.
A k čemu jsme v naší době dospěli jako k zásadnímu konfliktu současného světa? K tomu, že největší současnou hrozbou je konflikt “judaismus vs islám”. Ještě jinak: “Izrael vs Írán”. A když se znova podíváme na obrázek izraelského království z doby krále Davida a Šalamouna
tak vidíme, že Judsko, to je už dávno tomu Palestina, což znamená, že to je už dávno tomu (tzn. od konce 1. světové války) – islám!
A širokospektrálně shrnuto: Izraelské království “od Egypta po Eufrat” až nyní zjevuje podstatu toho, o čem je tandemové řízení. Kdo neudržel krok s mými myšlenkami, tak připomenu: “Centrální vláda se u moci udržuje tím, že střídavě upřednostňuje jednu či druhou stranu”. A převedeno do naší doby: “Centrální vláda (a tady už napíšu Globalisté/GP, kteří po vzoru Egypta ze všeho nejvíc uplatňují tandemové řízení světa, které jako jediné jim zaručuje centrální/globální vládnutí) se u moci chce udržet tím, že upřednostní Judeu (islám) místo Izraele (judaismus, resp. židokřesťanství a ještě jinak – Korán místo Bible).
Jeruzalém – hlavní město islámu
Pro závěrečné období existence Izraelitů jako nástroje Globalistů/GP byla vytvořena ideologie sionismu – ideologie o samostatném státě židovského národa, která ale ve skutečnosti nebyla o ničem jiném, než o tom, aby v rámci bipolárního dělení světa (tandemu USA vs SSSR, resp. Západu vs Východ) byla posílena moc Západu (Spojených států a Británie). K realizaci této ideologie (tzn. k vytvoření státu Izrael) velkou měrou přispěl Hitler, který na jedné straně volal po likvidaci “Jude” (Judejců, tzn. potomků krále Davida a krále Šalamouna), což se hodilo, ale tím současně přes řízený holokaust podporoval vznik sionistického Izraele. A ten nebyl o ničem jiném, než o vzniku hlavní pobočky Spojených států a Británie na Blízkém východě a tím v souhrnu nebyl o ničem jiném, než o ropě a dolaru.
Ale Globalisté(GP) jsou mazaní a svého koně, oblast Judee, ve velmi dlouhém mezičase změněnou v islámské Jordánsko (a tím ve spojence Íránu a především v hlavní sílu území Palestina) už měli dávno tomu připravenou.
A když je centrum světové moci stěhováno do Číny a především do Íránu a když do tohoto procesu D. Trump vstoupí s tím, že USA přesouvají svou ambasádu do Jeruzaléma, tak jde o přesun jejich ambasády do Judska/Jordánska. A dnes už tedy do islámského Judska/Jordánska.
Myšlenka sumerského/babylonského Abraháma o tom, že jeho národ má ovládnout území Kanánu a poté území od Egypta po Eufrat, dostává tuto reálnou podobu:
A připomínám, že Abrahám je považován za otce všech tří náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. A jestli na obrázku vidíme to, co lze nazvat jako Velký Izrael, tak zmínka o Abrahámovi je o tom, že nikde nikdy nebylo řečeno, že ten Velký Izrael nemá být islámský…
Závěrečné shrnutí
Od bitvy u Kadeše již uplynulo oněch zmiňovaných tři tisíce let, o kterých Ramses II. prohlásil, že se ukáže, že to on byl vítězem nad Chetity. Když se podíváme na obrázek výše, který velmi připomíná mapu dávné Perské říše (spojení Blízkého východu, Afriky a Evropy), tak můžeme říct, že území od Egypta po Eufrat je skutečně ovládnuto, ovšem s tím, že ne pouze ve smyslu vnitřní části obou těch bodů, ale ve smyslu vnějším, tzn. kolem-dokola celé zeměkoule. Což můžeme vnímat také tak, že globalizace na způsob Globalistů(GP) byla završena.
A završena s tím, že druhá strana onoho tandemu, prvně mimo území Egypta realizována izraelským královstvím, tzn. tehdejší Judea, nyní bude upřednostněna, zatímco role Izraele skončila. Což jinak lze číst i tak, že jedna část židovského národa (judejská) už je odepsána (ostatně – i Hitler likvidoval “Jude”, nikoliv “Izraelity”) a že druhá část (izraelská) se při životě udržela až dosud nejen proto, že s ní je spojen Vatikán a tedy “židokřesťanské” náboženství (a zcela logicky je s koncem židokřesťanství naplánován i konec Vatikánu a zřejmě ne náhodou má být současný papež posledním papežem), ale především proto, že se státem Izrael je spojen sionismus. A jak jsou na odpis určeny sionistické Spojené státy, tak je na odpis určen i Izrael. A s ním definitivně i celý židovský národ přesně tak, jak o tom hovoří V.V.Pjakin v úvodním (a nejen v úvodním) videu, ale i ve spoustě jiných videí.
A na závěr se ještě vrátím k větě z úvodu: “Zapomeňte na protokoly sionských mudrců” a vrátím se s tím, že opravdu zapomeňte. Sionismus existuje jen nějakých sto let, tzn. stejně dlouho, jako “náhodný” objev sionských protokolů. Mě ale ve smyslu širších souvislostí všechno potvrzuje, že to “náhodné” odhalení “Protokolů sionských mudrců” nebylo o ničem jiném, než o vyvolání nenávisti k sionistům, reprezentovaných politikou Spojených států a Izraele. A v souhrnu k Izraeli, který optikou toho, co jsem popsala, považuji již jen za torzo původního izraelského království, určené ke stejnému odpisu, jako celý židovský národ.
A už jen dopovím, že brání-li Putin likvidaci Izraele, tak tím s Globalisty vede boj přes nejstarší prostředek řízení, jaký kdy k ovládnutí světa použili. A teď už jde jen o to, aby to všechno pochopil nejen Izrael, ale židé celkově. A křesťané s nimi. (Protože například toto video V.V. Pjakina, které rovněž není ojedinělým a k tématu jich existuje spousta rovněž i staršího data, vůbec není nějakou fantasmagorií)
-Pozorovatelka- 28.05.2018
