Jiří Dušek 3. díl: Možnost setkání s mimozemšťany je téměř nulová, ale ne úplně nulová

Martina: V předchozím povídání jsme mluvili o Betlémské hvězdě, která podle Bible jako nebeské znamení provázela narození Ježíše Krista. Ale ona se vyskytuje i v jiných náboženských kultech. Třeba v legendách indiánů se objevují obraty, jakože bohové k nám přicházejí z hvězd, a byli tady, což je mimo jiné vyjádření víry, že nejsme ve vesmíru sami. Tak, a teď jsem se ve třetím díle našeho povídání odkopala: I mě to zajímá. Jak to vnímáte vy?

Jiří Dušek: Tak otázka je, jestli vnímali, že nejsme ve vesmíru sami, nebo že se fascinovaně dívali na oblohu v tom slova smyslu, že na první pohled je nebe neměnné, že se rozložení hvězd s časem nemění, alespoň ne za lidského života, ale že přeci jenom tam jsou nějaké objekty, které se pohybují, tedy Měsíc, Slunce a planety. A to se tak trošku vymykalo řádu. Takže lidé si samozřejmě jednotlivé objekty spojili s nějakými bohy, a teď je jenom otázka, jestli to interpretovali, nebo jestli si mysleli, že to znamená, že ve vesmíru nejsme sami, nebo že si tam promítli své představy. To je těžké říci. Ale to, že třeba názvy planet souvisí s řeckými a římskými bohy, tak to je pravda.

Martina: Vlastně příběhy, které si vyprávěly děti někde v Peru, nebo v Africe, si mohou být velmi podobné. Velmi často se tam opakuje prvek toho, že někdo spadne do jeskyně, nebo do moře, a vrátí se za den, a zatím uběhl na Zemi dlouhý počet let – sto let – a on se ocitá v úplně jiné společnosti. A toto se všude cyklicky opakuje. Mnozí s tím pracovali jako s laickým, žitým legendárním potvrzením teorie relativity. Jak se na to díváte vy?

Jiří Dušek: Myslím, že je potřeba k tomu přistupovat trochu kriticky, protože s našimi znalostmi interpretujeme kus informace z historie, a často na to napasováváme naše představy, ale realita asi byla jiná. Na druhou stranu pravdou je, že když se podíváme třeba na to, jak byla pojmenována souhvězdí, která dneska na obloze máme, alespoň ta největší, tak jejich kořeny sahají mnoho tisíc roků do minulosti. Třeba obrazec Velké medvědice: Velkého medvěda na obloze před mnoha tisíci roky viděli jak Evropané, tak i třeba obyvatelé sibiřských národů, a pravděpodobně i severoameričtí indiáni. Není to tak, že by si to všichni představili nezávisle, ale někdo si to pravděpodobně na začátku takto představil, a pak se to ústní tradicí předávalo, a jak se lidé rozptýlili po planetě, tak si tento příběh nesli s sebou. Takže některé tyto věci skutečně mají společný základ.

Ale problém je v tom, že důkazů, nebo nějakých písemných, nebo obrazových záznamů, jsou jenom zlomky a je velmi nebezpečné na to napasovávat naše představy. Můžeme říct: „Ano, kdysi tady byla nějaká – kdo zná Červeného trpaslíka – škvíra ve stázi, kterou se dalo cestovat sem a tam“, ale také to může být jenom náhoda. Těžko z toho dělat závěry, ale faktem je, že právě třeba popis souhvězdí má velmi prastarou historii, a sahá určitě za nejstarší písemné záznamy, což je Mezopotámie a hliněné destičky.

Skákání mezi hvězdami nebude možné, tudíž nikdo nepřiletí. Červí díry jsou jen teoretické představy.

Martina: Rozhodl jste se popularizovat vědu, sám si za to můžete. A pokud popularizujete astronomii, tak samozřejmě dostáváte neustále otázky, jestli jsme ve vesmíru sami. A pokud nejsme ve vesmíru sami – protože jak říká klasik: „Bylo by to plýtvání místem“ – tak proč už jsme se dávno neobjali někde na oběžné dráze?

Jiří Dušek: Důvodů je víc. Tak zaprvé my se nikdy s nikým neobejmeme. Pokud platí přírodní zákony tak, jak je známe – a zatím to pozorování nijak nevyvracejí, nezpochybňují – tak žádné cestování mezi hvězdami nebude možné, to prostě nikdy. StarTrek, nebo StarWars nikdy nebudou pravdou, to je pohádka. Protože i kdybychom se přiblížili hodně k rychlosti světla – což je energeticky extrémně náročné – tak bychom k Proxima Centauri letěli víc jak čtyři roky, a ke vzdálenějším hvězdám mnohem déle, takže žádné takové skákání mezi hvězdami prostě možné nebude – tudíž nikdo nepřiletí. To tvrdím z toho důvodu, že ve vesmíru nepozorujeme žádné přírodní jevy, kde by se takto dalo skákat prostorem a časem.

Martina: A co nějaké červí díry?

Jiří Dušek: Ale takovéto věci nepozorujeme, to jsou jenom teoretické představy. Ale může se stát, že se objeví nějaký fenomén, který to podpoří, ale zatím takový jev nepozorujeme, to znamená, že cestování mezi hvězdami není možné, evidentně se nelze pohybovat rychleji, než světlo, a neexistuje žádný náznak k tomu, že by to mělo být jinak. A druhá varianta je, nebo druhá možnost je, že nemůžeme cestovat, ale můžeme na dálku sledovat projevy existence nějakých mimozemských civilizací. Před sto lety u nás začalo rozhlasové a televizní vysílání, a vlastně už sto let se kolem naší planety Země šíří bublina rádiového vysílání, takže už doletěla rychlostí světla do vzdálenosti 100 světelných let, takže pokud by nějaká obydlená planeta byla blíž než těch 100 světelných roků, tak by zaznamenala, že z planety Země přichází rádiové vysílání, které je zjevně umělého původu, že se najednou planeta Země rozzářila. Oni by nebyli schopní tyto obrázky dekódovat, nebo slyšet zvuk, protože jednak tím, jak signál letí vesmírem, tak je nějaké rušení, a samozřejmě nebudou mít televizní obrazovku na stejném systému jako my, pokud vůbec budou tyto bytosti vnímat světlo. Ale budou schopni zaznamenat elektromagnetické záření, radiové vysílání díky tomu, že Země obíhá kolem Slunce, takže by zjistili, že to nevydává Slunce, ale vydává to nějaký objekt, který obíhá kolem Slunce. A díky tomu, že se Země otáčí kolem své osy, a rádiové veličiny jsou na planetě Zemi rozmístěny rovnoměrně, tak by dokonce mohli odhadnout, jak je tento objekt veliký a jak rychle se otáčí. Takže to všechno se dá o nás dozvědět.

Teď jde o to, že kdyby někde jinde vznikla nějaká mimozemská civilizace, tak by tam pravděpodobně platily stejné přírodní zákony, takže by pravděpodobně také vyrobili rádio, nebo nějaký takový zdroj záření, a ten bychom mohli detekovat. Ale nic takového nepozorujeme. A těchto důvodů může být celá řada. Jeden důvod je, že inteligentní život je ve vesmíru strašně vzácný a že jsme od sebe tak strašně daleko, že tato informace k nám ještě nestihla přiletět, nebo že tuto informaci setřelo mezihvězdné rušení, šum, v podstatě se to spojilo se šumem.

Martina: Jak a v čem by musela být jiná civilizace vyspělá, nejen technologicky, aby dokázala navázat spojení? A tady narážím trošku na Fermiho paradox.

Jiří Dušek: To je právě to, že jednak může být strašně daleko, a druhá věc je, že se nepotkáváme v prostoru, nejsme u sebe blízko. A druhá varianta je, že se nepotkáváme v čase, že se taková civilizace buď se ještě nevyvinula, nebo už zanikla.

Martina: A ještě jste připomněl Harryho Pottera a profesora Quirella, který měl uvnitř sebe ještě další bytost. To znamená, že je možné, že se na tyto návštěvy díváme skrze to, kolik známe rozměrů, ale že ještě může existovat úplně jiný rozměr?

Jiří Dušek: Jasně, existují různé diskuse o tom, že náš svět není čtyřrozměrný – tři rozměry plus čas – ale že má více rozměrů, a tyto ostatní rozměry se projevují jenom na kvantové úrovni. Ale problém je v tom, že známe jedinou obydlenou planetu, a to jsme my, a z toho se statistika dělá špatně, když máte jen jeden příklad, nebo jeden exemplář. A z toho, že nic umělého původu z vesmíru neslyšíme, nebo nic nepozorujeme, jsou dva závěry: Buď tedy, že jsou strašně daleko, nebo že se nepotkáme v čase. Ale každopádně život, který je podobný našemu – nemyslím podobné bytosti, ale technologická civilizace – vzniká velmi vzácně. A je to i jakýsi vzkaz pro nás, že bychom se měli k naší planetě, nebo k naší civilizaci, chovat rozumně. Může se stát cokoliv. Může být jaderná válka, a za chvilku bude po všem, vymřeme, nebo na nás spadne planetka, a také vymřeme.

Země vznikla před 4,5 miliardami roků. První živé organismy vznikly už krátce po vzniku Země, když jí bylo jen pár set miliónů. A potom se 3,5 miliardy let nic nedělo, byly tady jen malé breberky.

Martina: V každém případě vidím, že přírodovědec – jako v podstatě každý vědní obor – v určitém okamžiku musí říct: „Já nevím“, nebo říct: „Já tomu věřím.“ Vy jste kdysi řekl, že podle vás se víra a věda nevylučují.

Jiří Dušek: Tak něčemu musíte věřit.

Martina: Jak moc je to pro vás těžké?

Jiří Dušek: Tak v Boha nevěřím. To říkám veřejně.

Martina: Ale před třinácti lety jste řekl: „Nevím, jestli to tak zůstane.“

Jiří Dušek: A zatím to tak zůstává. Ale já mám kamaráda, brněnského opata, a ten vždycky říká: „Počkej, ty se stáhneš, přijdeš a budeš škemrat, ať tě vezmeme mezi sebe, a už bude pozdě.“

Martina: Možná i po našem rozhovoru se rovnou půjdete pokřtít.

Jiří Dušek: Abych se vrátil k životu ve vesmíru. Jak říkám, problém je prostě v tom, že máme jedinou živou planetu, a to je Země. Kdyby se objevily nějaké stopy života na Marsu, nebo aspoň nějaké živé organismy, tak by se o tom dalo víc přemýšlet. Faktem je, že Země vznikla před 4,5 miliardy roku, a podle nálezů, které dneska máme, tak krátce po vzniku Země, když Země měla jenom pár set miliónů roků, to znamená před více, než 4 miliardami roků, už na Zemi pravděpodobně vznikly první živé organismy. Ale potom se 4,5 miliardy roku nebo 3,5 miliardy roku nic nedělo, akorát tady byly nějaké malé breberky.

Martina: Ony se učily myslet.

Jiří Dušek: Ale pak došlo k explozi života na Zemi A vlastně dneska zažíváme na Zemi, jak jsem pochopil, méně druhů, než bylo, tak asi před 250 až 300 milióny roky. Před 300 milióny lety byl život, nebo živý svět bohatší než dneska. My zažíváme vymírání druhů. A to nejen díky tomu, že existuje člověk a že vybíjíme a pralesy, ale fakt zažíváme už jakoby odlesk původní slávy. A teď máte interpretaci: Jednoduchý život vzniká snadno, ale z nějakého důvodu je extrémně složité, aby z něho vzniklo něco komplexnějšího, a není jasné proč. Klidně mohl vzniknout primitivní život na Marsu, ale evidentně tam teď žádní Marťani nejsou.

Martina: Nebo jsou dobře schováni.

Jiří Dušek: Ale jsou věci, které neutajíte, nebo se utajují velmi složitě. Nebo že kolem Jupitera obíhá měsíc Europa, který má pod ledovým příkrovem, jak se odhaduje, až 100 kilometrů tlustou vrstvu tekuté vody. A samozřejmě člověk v knížkách vidí obrázky o tom, že tam jsou nějaké komplexní živé organismy, ale to jsou jenom obrázky, my nemáme žádný důkaz. A pokud tam něco je, tak nemají auta, letadla, televize, antibiotika a podobně, to prostě nemají. Jestli tam něco žije, tak je to primitivní a jednoduché, a není to schopné třeba vydávat záření umělého původu, nebo nějaké věci umělého původu. Takže je to složité, a zároveň i jednoduché.

Martina: Já jsem se dočetla, jaké všechny věci děláte u vás ve hvězdárně, co děláte pro popularizaci astronomie. Řekněte mi: Jaká je úroveň naší, české astronomie?

Jiří Dušek: Některé obory jsou špičkové, na světové úrovni. Výzkum meziplanetární hmoty nebo Slunce, pozorování Slunce, v tom myslím, že jsme na špičkové úrovni. A v některých oborech jsme na tom hůře. Ale v některých segmentech skutečně děláme světovou vědu. A díky tomu, že Česká republika je součástí konsorcia, kterému se říká Evropská jižní observatoř, tak čeští astronomové, i studenti astronomie, se mohou dnes dostat i k největším dalekohledům na světě, a můžou s nimi pozorovat. V Brně je tým kolem Norberta Wernera, jednoho z nejznámějších astrofyziků, a i on používá data z Hubbleova dalekohledu. A když jsem byl na Paranalu, tak jsme tam potkali pár Čechů – příležitosti jsou dneska ohromné. Ale jak říkám, v některých těch oborech jsme na světové špičce.

Elon Musk je jako každý génius kontroverzní. Na řadu věcí si udělal monopol, a to je nebezpečné, protože se to také může zvrhnout proti uživatelům.

Martina: To jsou odborníci. Ale čím dál tím častěji můžeme slyšet, a číst o tom, že se na velkých objevech podílí i amatérští astronomové. Řekněte mi, je to vybavení opravdu už tak jednoduché, a úroveň amatérů stále roste tak, že se na ně dá ve spoustě věcí téměř spoléhat?

Jiří Dušek: Říká se tomu citizen astronomy, jakože civilní astronomie. Jde o to, že dneska je politika taková, že třeba na obloze něco zpozorujete Hubbleovým dalekohledem, takže máte nějaký projekt, a Hubble to napozoruje, a pak máte na toto pozorování, a data z něj, rok embargo, takže je můžete používat jenom vy na sepsání odborné práce a její publikování, nebo na interpretaci měření. Ale po roce se tato data dají k dispozici všem. A je jedno, jestli je člověk profesionální astronom, nebo laik. Existuje spousta lidí, kteří se těmito daty prohrabávají, a hrají si s tím, a tu a tam na něco skutečně přijdou.

Martina: Spolupracujete vy, třeba jako hvězdárna, s nějakými amatéry?

Jiří Dušek: Spolupracujeme, ale my jsme spíš populárně vědecké pracoviště, nejsme vědecké pracoviště. Spíš, když už má někdo zájem, tak ho pošleme tam, kde se k tomu skutečně dostane. Takže vlastně dneska neříkám, že by se automaticky s účastí veřejnosti na těchto projektech počítalo, ale často je to jako prostřený stůl, kde je spousta lahůdek, a s něčím pracují astronomové profesionálové a s něčím můžou pracovat, a vyzobávat z toho nějaké zajímavé věci, amatéři. Což vlastně jsou amatéři jen v tom smyslu, že za to nejsou placeni, mají nějaké civilní povolání, a jako koníčka mají astronomii. Takže je spousta skvělých fotografů, kteří systematicky fotí planety, a to třeba profesionální astronomové moc nedělají.

Nebo teď se chystají třeba dalekohledy, které budou chrlit obrovské množství dat, které ani nemůžou profesionální astronomové fyzicky zpracovat, protože těchto dat bude tolik, že to bude nad síly vědeckých týmů, a tak budou tato data k dispozici pro všechny, ať si s tím lidé hrají, a třeba někdo na něco zajímavého přijde. A když na to přijde, tak mu samozřejmě tento jeho objev nikdo neukradne, a naopak ho jeho autor publikuje. Takže i v minulosti byla spousta amatérů, kteří udělali díru do světa. Ještě před pár lety například většinu komet objevovali amatéři, a dneska už to dělají stroje – robot to prostě dělá systematicky.

Třeba takový australský astronom Evans měl fotografickou paměť, dalekohledem projížděl okolí různých galaxií, a když v galaxii najednou zazářila hvězdička – což byla supernova – tak objevil supernovu explodující ve vzdálené galaxii. Dnes to dělají roboti, ale tenkrát v 90. letech takoví roboti nebyli. A on byl jeden z nejúspěšnějších objevitelů explodujících hvězd v historii lidstva. Kousek za Brnem, Kamil Hornoch – také tenkrát amatér – fotografoval jádro galaxie M31 souhvězdí Andromedy, což je jedna z nejbližších a nejnápadnějších galaxií, a je dokonce viditelná i očima, a také tam objevoval explodující hvězdy. Vymyslel si chytrý, pozorující program, se kterým to systematicky dělal, a stal se v tom nejúspěšnějším na celém světě a pozorování dělal u Brna – ale měl chytrý nápad. A dneska už je tak profesionálním pozorovatelem, že získal stálé místo v Astronomickém ústavu v Ondřejově. Ale začal na zahradě za barákem, a v ulicích.

Martina: Jakou roli dnes ve vesmírném výzkumu hrají státy, a jakou soukromníci? My už jsme se tady bavili, že zdrojem pokroku svého času byla „studená válka“, soupeření mezi velmocemi, ale dnes tyto sny po výletech do vesmírů podporuje spíše soukromá firma Elona Muska než státy.

Jiří Dušek: Ale on ještě s dotací, a podobně, to si nedělám iluze, také to nedělá jenom ze svých peněz. Navíc si na řadu věcí udělal monopol, takže…

Martina: Spousta lidí proti němu má velké výhrady. Jak to vnímáte vy?   

Jiří Dušek: Jako každý génius je kontroverzní. Já mu v ledasčem fandím, ale na druhou stranu samozřejmě, když máte na něco monopol, tak je to nebezpečné, protože se to také může zvrhnout proti uživatelům.               

Martina: Zejména v tak strategické oblasti.

Jiří Dušek: No právě. Proto je dobře, že si Evropa zachovává vlastní – byť klopotný a drahý – přístup do vesmíru, takže si staví vlastní rakety. Elonu Muskovi přeji vše dobré, ale jeho to může přestat bavit, a řekne: „Sorry, já zavírám.“ A je mu to jedno. Prodá to nějakým akcionářům, kteří nebudou mít drive, aby to rozvíjeli.

A co se týká té astronomie, tak je to také složitější. Samozřejmě, velké projekty vznikají díky státním penězům. Na druhou stranu třeba ve Spojených státech řadu velkých projektů platí mecenáši, soukromníci, a proto se dalekohledy jmenují jako Keckův astronomický dalekohled, což je pojmenováno podle miliardáře, který to zaplatil. To třeba u nás není, v Evropě taková tradice není, takže tady to skutečně všechno platí stát. V USA je to kombinace osvícených movitých lidí, ale zároveň i státní dotací. Ale v kosmonautice jako takové dneska hrají zásadní roli soukromé firmy, to je bez diskuse, ale v astronomii to tak není.

Martina: Jak vědci vnímají vesmírný turismus, který se chystá? Vy jste si povzdechl, že až bude ve vesmíru moc turistů, tak už to nebude ono.

Jiří Dušek: To nebude. My jsme se bavili o tom, že bychom se po půl století mohli dočkat českého občana ve vesmíru a že když se to podaří, tak to bude velká motivace pro děti ze základních škol a středoškoláky: Buďte jako on, dobře se učte, věnujte se vědě, nebo technice, naučte se jazyky, sportujte – a budete jako Aleš. Jako Aleš Svoboda, kandidát na tento let do vesmíru. A když vám let do vesmíru nevyjde, tak určitě budete mít dobrou práci, dobře placenou. Dneska je o techniky obzvlášť obrovská nouze. Ale jakmile tam budou stačit jenom peníze, které vyděláte, jako třeba youtuber – nechci se dotknout youtuberů, mít úspěšnost je pěkná řehole, to si nedělám žádnou iluzi – tak už to nebude tak motivační. Podstatné je, že potřebujeme techniky, abychom posouvali svět někam dál. Musíme to brát takto v kontextu.

Lidé se ve vesmírných jevech vyznají špatně. Každý by mohl vědět, proč Měsíc mění fáze, nebo že Slunce je hvězda.

Martina: Často se mluví o tom, že naše technická zručnost klesá, že spoustu věcí za nás dělají chytré technologie a že my tím ztrácíme určité kompetence. Já si zase představuji, že v astrofyzice a v astronomii toto není možné. Ale řekněte mi: Pozorujete to také, že i tady se snižuje určitá, řekněme, obecná úroveň?

Jiří Dušek: Klesá počet lidí, kteří o to mají zájem, hluboký zájem. U astronomie těžko říct, protože to nemůžu srovnat s tím, co jsem zažil já, protože když jsem v devadesátých letech studoval astrofyziku, tak jsem byl jediným studentem astrofyziky, a dneska jich je tam víc, takže se to vlastně početně zlepšuje. Já jsem byl jediný student v ročníku astrofyziky, takže nepřijít na přednášku byl pro mě problém, protože toho si přednášející většinou všiml.

Martina: Neměl vás kdo podepsat.

Jiří Dušek: V tomto směru to bylo hrozné. Ale nevím, jestli zájem klesá. Trošku se mění, ale faktem je – jestli narážíte na obecnou znalost dění na obloze, nebo toho, jak se lidi vyznají ve vesmírných jevech – tak to je, myslím, stále stejně špatné, to se tedy podle mě moc nezměnilo, protože v tom, co je na obloze, se málokdo vyzná. Přitom obloha nad námi tvoří polovinu světa kolem nás, druhá půlka je ta, po čem chodíme. Já neříkám, že každý má být astronom, ale aspoň by měl vědět, proč Měsíc mění fáze, nebo že Slunce je také hvězda – to by lidé mohli vědět. Ale takhle to bylo i v době, když jsem začal astronomii, lidé to také nevěděli. Já jsem v devadesátých letech začínal pracovat na hvězdárně, a to tenkrát ještě nebyl internet, takže když někdo měl nějaký dotaz, tak volal na hvězdárnu, a já chodil odpovídat na dotazy, a byly to většinou úplně banální věci. A já jsem si vždycky říkal, jestli třeba tito lidé volají také do ZOO, a říkají: „Hele, já jsem šel po lese, a teď tam bylo něco hnědého, mělo to čtyři nohy, a na hlavě něco jako roští. Co to bylo za zvíře?“ A zoolog řekne: „To byl jelen. Viděl jste jelena.“ Představte si to. A takhle lidé volají, a dnes už píšou, nebo tedy googlují. Volají, že vychází něco obrovského, nějaká obří koule na východě. A já říkám: „To je Měsíc.“

Martina: Až tak?

Jiří Dušek: Jasně. Většina lidí si myslí, že Polárka je nejjasnější hvězda na obloze, nebo ta, co svítí přímo nad námi, nebo že je to hvězda, která je vidět hned první, když zapadne Slunce. A přitom to je jedna z padesáti nejjasnějších hvězd, až padesátá nejjasnější hvězda, nenápadná, a ještě visí nad severem.

Martina: Sám si za to částečně můžete. Protože například v loni jste na Kraví hoře v Brně ve vaší hvězdárně zřídil kontaktní místo pro mimozemšťany. Už nějaký vyplnil formulář?

Jiří Dušek: To vzniklo trošku jako vtip. Ale nakonec se z toho stala seriózní věc, která dál žije svým životem, a rozvíjí se.

Brněnskou hvězdárnu na Kraví hoře jsme vyhlásili za kontaktní centrum pro návštěvníky mimozemských civilizací v ČR

Martina: Jak tohle může být seriózní věc, když jste navíc veřejnosti dal i obsah evakuačního zavazadla pro opuštění planety?

Jiří Dušek: To vzniklo tak, že jsem byl v jedné televizní show, v ranním vysílání, a člověk by měl být ráno vtipný, aby to odsýpalo, a člověk nenudil. A na konci se mě moderátor zeptal, jestli věřím na mimozemšťany. A já říkám: „Samozřejmě, že věřím. Já sám jsem mimozemšťan.“ A řekl jsem si, jak jsem vtipný, a oni se tak trošku zasmáli, tak jsme se rozloučili. A já, když jsem jel z Prahy domů do Brna, jsem nad tím přemýšlel, a říkám: „To není úplně taková blbost – začít se vydávat za mimozemšťana – v dnešním mediálním světě, v dnešním světě, kde není důležité, jestli něco umíte, ale jak u toho vypadáte.“ A tak jsem přijel domů – já mám občas večer záchvaty, že mám nápady, tak jsem si začal hned psát, že bych mohl na hvězdárně vyhlásit kontaktní centrum pro návštěvníky mimozemských civilizací v České republice. Vzali jsme to tak, že když přiletí mimozemšťani, tak že je vyzýváme, ať se u nás hlásí.

Martina: Normálně karanténa, odběry krve, nebo čeho všeho…

Jiří Dušek: A ono to potom začalo žít dalším životem. A zároveň – a o tom jsme se už před chvilkou bavili – lidé nám na hvězdárnu poté, co se dívají na oblohu, a vidí něco zajímavého, záhadného – píšou, a chtějí odpověď.

Martina: Mimochodem, to jsem se chtěla zeptat: Přišlo vám něco, o čem si říkáte, že to nedokážete určit?

Jiří Dušek: Přišlo, ano, ale proto, že ten dopis byl většinou špatný, nedostatečný. Když to je dostatečné, tak jsme jim to vždycky vysvětlili. Má to dvě roviny. Jedna rovina je, že vyzýváme mimozemšťany, ať se u nás hlásí. A zároveň vyzýváme pozemšťany: „Když vidíte něco tajemného, když vidíte UFO, tak nám o tom napište, a my se to pokusíme vysvětlit.“ Takže rádoby vtipná rovina je, že čekáme na mimozemšťany, a seriózní je, že když vidíte něco tajemného, tak nám napište. A lidé skutečně píšou, a většinou to jsou tedy Starlinky.

Martina: Elona Muska.

Jiří Dušek: Družice. Z rakety vypustí zhruba 22 družic najednou, takže to buď vypadá jako zářící světla, a čárka na začátku. Nebo, jak se postupně od sebe vzdalují, to vypadá jako korálky natažené na nějaké neviditelné niti. A pak vystoupají výš, a už nejsou vidět. Ale vzbuzuje to zájem veřejnosti, protože jich vypouští víc a víc. Nebo třeba začátkem července Evropa vypustila raketu Ariane 6 z Francouzské Guyany, a poslední stupeň rakety se dostal na oběžnou dráhu. A aby se neroztrhl, a nezvyšoval počet kosmického smetí, tak vyfoukli z nádrží zbytek paliva, a toto palivo ve vakuu krystalizuje, a vytvoří něco jako umělou kometu. A když na ni svítí Slunce, tak je vidět. A v Evropě byla noc, a skutečně bylo na obloze vidět pulzující těleso, jak nádrž pravidelně vypouštěla palivo, takže to vypadalo fakt jako obláček, a za chvilku zase obláček, a pohybovalo se to mezi hvězdami. A to tedy vypadalo záhadně – musím říct – my jsme to měli na kameře – já to tedy neviděl, ale kolegové to viděli dokonce na vlastní oči, máme kamery, které se dívají, co se děje nad Brnem – a tak jsme v první moment, v prvním okamžiku říkali: „Už jsou tady. To je jasné, že už přilétají.“ Ale pak jsme zjistili, že je to raketový experiment, a vydali jsme tiskovou zprávu, že naše kontaktní centrum bohužel musí říct, že to nejsou mimozemšťani a že jsme viděli unikátní věc.

Dotazy chodí, řekněme, jednou dvakrát týdně. Vtipálci zkouší, že se vydávají za mimozemšťany, tak jim odpovídáme – kdo zná StarTrek, tak tam jsou Klingonové, a existuje česko-klingonský slovník – já jim odpovídám v klingonštině. Takže jim odpověď přeložím do klingonštiny, a pošlu jim nějaký zvuk, a někteří to poznají, a také odpoví klingonsky. Takže si takto píšeme. A chceme, aby tento příběh žil, tak jsme vymysleli na sociálních sítích kampaně. První byla: Když vás unesou mimozemšťani, tak co byste si vzali do evakuačního zavazadla? Tak to bylo několik stovek seznamů. A pak jsme si udělali nějaký průnik, a řekli jsme, že naše kancelář na základě průzkumu u české veřejnosti doporučuje připravit si takovéto zavazadlo.

Pravděpodobnost setkání s mimozemšťany je téměř nulová, ale ne úplně nulová. Do evakuačního zavazadla při únosu mimozemšťany patří prezervativ, lubrikant, ručník, zelňačka, kočka a flaška vína.

Martina: Některé části, které bych si měla k evakuaci určitě přibalit, mě dost zaujaly. Překvapil mě lubrikační gel a prezervativ.

Jiří Dušek: A potom tam byly věci z filmu. Ručník, to je Stopařův průvodce po galaxii, nebo zelňačka – to je z filmu Louis de Funése „Zelňačka“. Pak tam byla nějaká kočka – to bylo z nějakého vědecko-fantastického seriálu. A samozřejmě tam byla flaška vína. A teď máme druhou fázi, kdy mi volají novináři – protože to docela vzbudilo zájem veřejnosti, vyhlásili jsme to v létě – a ptají se, jestli to s těmi mimozemšťany myslíme vážně. A já říkám: „Samozřejmě. Pravděpodobnost je téměř nulová, ale není úplně nulová.“

Martina: Tak pokud mají mimozemšťani kontaktní místo v Brně, tak je prakticky nulová.

Jiří Dušek: Fakt, novináři se ptají, jestli to myslím vážně. A já říkám, že to myslím vážně. A teď o tom začaly vycházet různé články, a i bývalý pan prezident, a bývalý pan premiér o tom mluvili ve svých proslovech na svých sociálních sítích. Ale oni to samozřejmě brali politicky, že vláda z Brna, a tak dále… Takže není divu, že mimozemšťané, a podobně…A já říkám, že když o tom mluví i oni, tak to padlo na úrodnou půdu.

A teď máme druhou fázi, kdy jedna paní redaktorka řekla: „Pane řediteli, co když doopravdy přiletí? Co budete dělat?“ Tak teď právě chystáme doporučení, co dělat, jestli přiletí – ale to nebudu prozrazovat. Ale v podstatě jsme zase vyzvali lidi, aby psali, co by dělali oni. Takže to nakonec asi bude, ať máme připravenou slivovici, chleba se sádlem a cibulí.

Martina: Vy jste hračičky.

Jiří Dušek: Je to samozřejmě sranda, ale musíme si říci, že filozofie brněnské hvězdárny je, že informace podáváme správně, ale nebereme se smrtelně vážně. A to je právě to, že se nebereme smrtelně vážně. A svým způsobem díky tomu můžeme s veřejností komunikovat, a říct jim i nějaké zajímavé informace jako takové.

Martina: Probouzí to zájem.

Jiří Dušek: Je to trošku parodie, nebo pokus o vtip, ale na druhou stranu je to míněno i trošku vážně.

Martina: Jiří Dušku, co nás čeká podle hvězd v roce 2025? Mě před několika dny poslal kolega hudebník, který se věnuje astronomii i astrologii, že 19. listopadu vstoupilo Pluto na dvacet let do znamení Vodnáře. Stalo se tak po dvou 248 letech, a o poslední konjunkci v roce 1789 by mohli ve Francii vyprávět, co takové Pluto ve znamení Vodnáře dělá. U nás tedy Josef II. zrušil nevolnictví, takže to zkrátka ruší nějaké staré pořádky. Ale co vidí na nebi odborníci, že se bude dít v roce 2025?

Jiří Dušek: Tuto otázku dostáváme dost často: „Co na to hvězdy?“, a já vždycky mluvil vyhýbavě. A jeden můj kamarád, ředitel pražského planetária, na to má geniální odpověď, a tu používám také: „Já to samozřejmě vidím. Já vím, co hvězdy říkají. My do budoucnosti, jako astronomové, vidíme, a jsme schopni to interpretovat. Ale nemůžeme o tom mluvit, protože kdybychom lidem začali říkat, co tam vidíme, tak by prudce stoupla spotřeba alkoholu. Takhle pijeme jenom my, astronomové.“

Martina: Vy jste se z toho vylhal. Tak tedy přání do Nového roku.

Jiří Dušek: Čekají nás zajímavé věci. Ostatně i teď, na přelomu končícího a začínajícího roku, je na obloze docela hezké představení, protože večer, když zapadne Slunce, tak na setmělé obloze směrem nad západem krásně svítí planeta Venuše. Je viditelná očima, je to jasná zářící hvězda – není to hvězda, je to planeta Venuše – a protože je vidět večer, tak jí říkáme Večernice. Kousek od ní potom, v souhvězdí Vodnáře, svítí neméně jasný nápadný Saturn, druhá největší planeta sluneční soustavy. Nad jihem večer krásné svítí Jupiter, a tato největší planeta sluneční soustavy se promítá do souhvězdí Býka. A řekněme kolem deváté hodiny večer se nad východem objeví načervenalá hvězdička – a opět to není hvězdička, je to Mars. Takže vlastně v těchto dnech, v prvních dnech nového roku, celý leden 2025, můžeme večer krásně a bez dalekohledu vidět čtyři jasné planety: Venuši, Saturn, Jupiter a Mars, když bychom šli od východu na západ. Je to krásná podívaná. Takže obloha ukazuje hezké věci. V roce 2025 se také dočkáme zatmění Měsíce, a budou krásně vidět nějaké meteorické roje. A třeba nás příroda překvapí nějakou dosud neznámou jasnou kometou, nebo nějakým takovým jevem. Takže na obloze se pořád něco děje hezkého, a stojí to za to se na to dívat.

Martina: Jiří Dušku, moc vám děkuji za to, že jste nás vzal i do těch temnějších zákoutí vesmíru, a pevně věřím, že až se potká planeta Země s nějakou jinou planetou, tak si nebude až tak stěžovat na to, že si jí vyrazili lidé a že ještě chvíli vydržíme.

Jiří Dušek: Jestli ještě můžu, tak s planetou se asi nepotkáme, ale může na nás spadnout nějaká planetka, menší těleso, a to by byl průšvih. Ale na druhou stranu už dneska existují kosmické hlídky, které tato tělesa aktivně vyhledávají. Dokonce se vlastně už otestoval způsob obrany planety Země, protože není potřeba planetu rozstřelit, ale stačí do ní trošku žďuchnout, aby nás minula, a na tomto experimentu mají dobrý podíl i čeští astronomové. Takže i čeští astronomové jsou součástí kosmické obrany naší planety Země, která už začíná fungovat.

Martina: Tak to už mi zase připomíná Návštěvníky a Adama Bernaua – je vidět, že má následovníky. Jiří Dušku, všechno dobré, hodně zdraví a hodně objevů.

Jiří Dušek: Vám také, a stejně i všem posluchačům.

Všechny příspěvky s Jiří Dušek