Tenis je královský sport.
Potřebujete sílu, pružnost, dobré nohy (rod), potřebujete jisté a pevné ruce (život). Potřebujete mozek, který se zaměří a koncentruje. Který reaguje. Mozek, kdy se čas ve stresu začíná rozpadat a fragmentovat, kdy máte či můžete mít, s tím se člověk musí narodit a hlavně protrénovat, na milivteřinu více času, než soupeř(ka). Kdy tělo okamžitě provede to, k čemu dá mozek pokyn. Poté, co vypočítá, zda na to v té které chvíli máte. Postavení, rychlost, sílu, energii.
Královská hra má královské místo, prostředí. Je to Wimbledon, all England club. Je to z tenisových chrámů ten nejtenisovější.
Při tenisu se protihráči ani neperou, ani nefaulují. Nemusí toho druhého vůbec řešit, stačí hrát dobře. Tenis má už roky mužského krále, Srba Novaka. A teď, v nejsledovanějším finále roku, ženské části, se utkají dvě Češky. Dvě skromné, lidské Češky. Holky, které tenis spoustu věcí naučil. Spoustu věcí dal a taky nějaké vzal.
Podívejte se znovu na obrázek. Karolína a Linda nejsou manekýny. Ale vypadají obrovsky lidsky, vypadají jako sportovkyně, co víc, obě vypadají jako Češky!
Zelená a bílá: čistota hry
Zelená je živá tráva, léto, anglická zahrada, růst a příroda. Wimbledon je jediný grandslam hraný na trávě, takže povrch není jen technickou kulisou — je jeho podstatou.
Bílá naproti tomu znamená řád, kázeň, čistotu a určitou zdrženlivost. Povinnost hrát téměř výhradně v bílém vznikla ve viktoriánské době. Bílé oblečení mělo mimo jiné méně zvýrazňovat pot a tělesnost, které tehdejší společnost pokládala za nevhodné veřejně ukazovat. (People.com)
Na zeleném kurtu proto stojí člověk v bílém:
živá příroda dole, čistá lidská forma nahoře.
Je v tom zvláštní napětí mezi divokostí trávy a přísností pravidel, mezi přírodou a civilizací. Bílý hráč se po zeleném poli pohybuje skoro jako figurka na posvátné hrací desce.
Červená a bílá: sladkost léta
Druhá dvojice je smyslovější:
- červená jahoda,
- bílá smetana.
Jahody se ve Wimbledonu podávají už od prvního ročníku v roce 1877, především proto, že jejich vrcholná anglická sezona časově připadá právě na období turnaje. Z praktické sezónní pochoutky se postupně stal rituál a jeden z nejznámějších symbolů britského léta. (wimbledon.com)
Ale barevně je to také velmi silné:
červená je krev, zralost, vášeň, vítězství a tělesný život;
bílá je mléko, jemnost, klid, nevinnost a aristokratická uhlazenost.
Jahoda se smetanou tak spojuje něco žhavého a živého s něčím chladivým a čistým.
Dvě podoby stejného principu
Wimbledon vlastně pracuje se dvěma trojicemi:
zelená – bílá – pohyb
tráva, hráč a hra;
červená – bílá – požitek
jahoda, smetana a chuť.
Bílá stojí uprostřed obou světů. Jednou spojuje člověka s přírodou, podruhé vášeň s kultivovaností.
Proto Wimbledon nepůsobí jen jako sportovní turnaj. Je to téměř letní obřad staré Anglie:
zelená země, bílé šaty, červený plod a bílá smetana.
A ještě hlouběji: zelená a červená jsou barevné protiklady. Mezi nimi stojí bílá jako světlo, které je sjednocuje. Wimbledon tak obrazově obsahuje přírodu, krev i čistotu — růst, zápas a slavnost.
Ale je tam ještě jedna barva. Fialová. Fialová je zvláštní barvou Wimbledonu. Není tak nápadná jako zelená tráva nebo bílé oblečení, ale právě ona tvoří znak turnaje. Odedávna bývá spojována s důstojností, moudrostí a proměnou. Vzniká spojením červené a modré – dvou protikladů, které se setkávají v jednom celku. Někdo v ní může vidět spojení mužského a ženského principu, jiný barvu králů nebo duchovní transformace. A právě na kurtu se každoročně odehrává něco podobného: stovky hráčů přijíždějí jako soupeři, ale odjíždí s hlubší zkušeností, která je proměňuje. Vítěz získá trofej, všichni ostatní zkušenost. Tenisová rodina. Potulní sportovci, většinu roku na cestách. Zkuste si to. Rok cestovat, každý týden jinde. Mrdne vám z toho po půl roce, aniž budete muset vlézt na kurt.
Jak Novak Djokovič správně řekl, s lehkým uctivým úspěmvem k Messimu. „Nastoupí – střídá – pár desítek minut před koncem, dá gól, a vyhrajou. Já abych vyhrál, dneska jsem hrál 5 hodin.“ Je to pravda. Je tam sám. Když to nejde, prohraje. Nikdo to za něj nezachrání.
Navrátilová, Mandlíková, Novotná, Kvitová. Když se podíváte na současné české hráčky, uvidíte, jak se svět za těch 50 let proměnil. Už to nejsou ty bázlivé, zakommplexované, vzteklé sportovkyně. Naopak, soustředěné, trpělivé, přivětivé, vtipné.
„Pojď,“ hecovala se Kvitová, když potřebovala překonat sebe sama. Nebo povzbuzovala někoho na kurtu. Vžilo se to. Pojďte holky. Ať zvítězí ta lepší, ale smekáme a poklekáme před vámi. Jste nejlepší, jste královny. Svět poznává sám sebe jedině přes sportovce. Na MS jsme byli suverenně nejlepší. A díky Bohu: O pár týdnů později… jsou naše ženy nejlepší.
Wimbledon je vznešená krása. Jo, je to hra pro zábavu nemocných mocných, jako všechno. Ale aspoň tady jsou určitá pravidla. Aspoň tady vyhrává ten nejlepší. Ne ten nejbohatší, ne ten nejzáludnější. A to je sláva. Tak holky, pojďte! Zítra nebude poražená. Wimbledon bude mít českou vítězku. To víme my, i holky. Těšíme se na výborný tenis, a výborný zážitek. Děkujeme!
Sladké mámení!
