V poslední době jsem dospěl k přesvědčení o jisté teorii týkající se povahy tyranie. Může být správná nebo chybná, ale já myslím, že stojí alespoň za zamyšlení. V širším smyslu dosud běžně přijímaná teorie tyranie tvrdila, že lidé po staletí reptali v nějakém systému a nakonec se proti němu vzbouřili. Ale já si myslím, že lidé udělali něco úplně jiného – vzbouřili se proti systému, proti němuž ještě nereptali. Celá záležitost je ovšem natolik popletená a rovněž natolik palčivá, že mi snad tím spíš bude povoleno několik slov na vysvětlenou.
Vezměme například – abychom rozproudili debatu – dvě vzpoury proti tyranii, o nichž se nejčastěji uvažuje v současné literatuře: anglické povstání z první poloviny 17. století a Francouzskou revoluci.
Podle běžně přijímané teorie měl Karel I. být dědicem nejméně dvaceti nesnesitelných despotů. Je ovšem pravda, že byl dědicem jednoho nesnesitelného despoty (který nepěstoval despotismus zcela účelně) a všechno ostatní bylo jinak. Královna Alžběta nebyla snesitelná, a také nebyla jen snášena. Pokud ji současníci vydrželi, také ji touž měrou zbožňovali. Kavalíři stejně jako puritáni vzpomínali na její panování (nepochybně neprávem, ale o to jistěji) jako na vrcholné období oblíbené monarchie.
Zkrátka, angličtí puritáni se nevzbouřili proti starému zřízení – ať bylo jakékoli, rozhodně nebylo staré. A i kdyby byl Karel I. mnohem horším králem, než jaký skutečně byl, neměl by stejně dost času na založení obecné a kruté tradice, která by zastínila tradici Alžbětinu. Několik let před Karlovým stětím byla většina Angličanů ochotna položit život, aby Alžbětě zůstala hlava na krku.
Podíváte‑li se na francouzskou monarchii před revolucí, spatříte přesně stejný stav. Ještě velmi krátkou dobu před revolucí byla francouzská monarchie všeobecně přijímána jako symbol Francie. Král vládnoucí před Ludvíkem Gilotinovaným byl Ludvík Milovaný. Monarchie (ve Francii stejně jako v Anglii) se stala velice nepopulární velmi brzy poté, co byla ještě velice populární. Neexistovalo žádné přechodné období slabosti, žádný dlouhý úpadek; porážka následovala krátce po prvním vítězství.
Karel I. nebyl posledním z anglických despotů. Byl naopak jedním z prvních anglických despotů – jenomže další už nepřišli. Povzbuzen arogancí a popularitou královny Alžběty, která ztělesňovala patriotismus, protestantství a vzdor Španělsku, Karel se pokusil pracovat s alžbětinskou Anglií, a bohužel zjistil, že alžbětinská Anglie už neexistuje. Nebyla příliš stará na to, aby vydržela, byla na to naopak příliš mladá. Ludvíkem XVI. nekončila dlouhá řada neoblíbených panovníků. Naopak, Ludvík XVI. byl prvním z řady oblíbených panovníků, kteří se stali nepopulárními.
Nová tyranie vždy vchází nehlídanou branou
Tohle všechno dokážu vysvětlit pouze svou soukromou teorií o tyranech, která zní: Lidé se nebouří ani tak proti starému, jako spíš proti novému. Vrhnou se na cokoli, jakmile zjistí, že je to chytilo do pasti. Nebouří se proti něčemu, co je nepopulární. Bouří se (a velice oprávněně) proti něčemu, co je populární. Nenáviděli Karla I., jelikož milovali Alžbětu. Zabili Ludvíka XVI., protože byli zabíjeni kvůli Ludvíkovi XIV. A právě tohle je zřejmě míněno zdánlivě nesmyslným výrazem „vrtkavost davů“, který má znamenat, že dav pozná rychleji než ostatní, že se člověk dostal do pasti.
Anglie se div nezbláznila radostí z anglické monarchie, protože španělská Armada (obří válečná flotila, kterou v roce 1588 proti Anglii vyslal španělský král Filip II.) nedobyla Anglii. A potom se táž Anglie zničehonic div nepominula vztekem, jelikož si uvědomila, že (během toho vzrušujícího mezidobí) anglická monarchie dobyla Anglii. Unikli jsme sice Filipovým osidlům, ale chytili jsme se do Alžbětiných. Osidla Karla I. jsme roztrhali.
Vůči novým hrozbám jsme vždy slepí
Základním znakem tyranie je toto: tyranie je vždycky nová věc. Tyranie vždy vchází nehlídanou branou. Tyran je vždycky opatrný a ze všech sil se snaží, aby se nikoho nedotkl. Tyran je vždy zrádný. Vždycky přichází pod záminkou, že chrání něco, co lidé opravdu chtějí mít chráněno – náboženství, veřejnou spravedlnost nebo slávu vlasti. Lidé hledící tváří v tvář Armadě si nevšímali královny, a proto ji nevědomě posílili. Když si později nehleděli krále, nevědomky posílili krále. Když později krále hlídali a omezovali, nevědomky tím předali moc aristokracii.
A stejně když později zaútočili na aristokracii, přehlédli vzestup bohatých obchodníků, kteří je nahradili. Všechny tyranie jsou vždy nové tyranie. Něco takového jako stará tyranie prostě neexistuje a stěží existuje něco jako staré pověry.
Z těchto evidentních historických faktů vyplývá jediné mravní naučení. Hledáte‑li tyrany, nehledejte je mezi těmi, které už znáte, mezi zdánlivě evidentními typy mužů, kteří utiskovali lidi v minulosti – mezi králi, kněžími nebo vojevůdci. Děláte‑li to, pouze hledíte na španělskou Armadu, zatímco vám za zády někdo obrací Anglii v zemi ovládanou despocií. Monarchie kdysi bývala velmi oblíbeným nástrojem vlády, ale tento nástroj byl obrácen proti lidu. Nezapomínejte, že noviny jsou oblíbené nástroje, ale také mohou být obráceny proti lidu. Ať je nový tyran čímkoli, nikdy nebude nosit stejnou uniformu jako starý.
(Esej „A Theory of Tyrants“ poprvé vyšla 13. června 1908 v londýnských novinách The Daily News a později byla zařazena do posmrtné sbírky The Apostle and the Wild Ducks and Other Essays)
Konzervativní noviny nabízejí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
