Jsme na okraji ekonomického útesu?

Tempo, jakým nyní hospodářsky „přituhuje“ snad všude, kam se podíváme, je dechberoucí. Kdo sleduje moje blogy alespoň jedním okem, tak ví, že mám daleko ke katastrofickému vidění světa. Jsem v podstatě spíše optimistická. Ale tentokrát se nemohu zbavit pocitu, že celkově se situace napíná k prasknutí.

Má to svoji historii. Ta situace nenastala jen tak z ničeho nic. Má svůj vývoj, své dějinné křižovatky. Možná by někdo jiný začal s vyprávěním ve chvíli, kdy se 11. září 2001 hroutila newyorská Dvojčata, další by jako na okamžik, kdy se obrátil vývoj, ukázal na 15. září 2008 a bankrot Lehman Brothers, tedy začátek světové finanční krize. A třeba by se našli tací, kteří by jako začátek konce globalizace vytáhli 11. prosinec 2001. Ten den se stala Čína oficiálním členem Světové obchodní organizace. Pro mnoho lidí to naopak představuje zahájení období vrcholné globalizace. Pro jiné zase sice vrchol, ale zároveň začátek konce globalizace. Za mne je to z nemalé míry pravda oboje.

Přesto začnu v jiné chvíli. Tvrdím, že přinejmenším od pandemie v letech 2020 a 2021 sledujeme nikoliv konec, ale dejme tomu revizi globalizace.

Ale nebylo to jen jednou nemocí.

Tehdejší zablokování (jakkoliv dočasné) světového obchodu znamenalo samozřejmě výrazný otřes. Jen připomenu jednu principiálně nesouvisející, ale důležitou boční epizodu, totiž nešťastné zpříčení kontejnerové lodě Ever Given v Suezském průplavu, které na šest dní vyřadilo tuto spojnici. Mimochodem se stalo silnou praktickou inspirací pro současné vojenské pokusy o blokace Hormuzského průlivu či úžiny Báb-al-Mandab.

Pandemie obecně vyvolala silný pocit nejistoty, u části obyvatel většiny zemí i nedůvěru k vládám, vytvořila prostředí pro podivné i zcela absurdní konspirace. Hospodářské propady, lockdowny, komunikační zmatky národních autorit, to všechno posílilo celkovou podezřívavost společností. Nikoliv překvapivě to povzbudilo také řadu již existujících nebo nových politických izolacionalistických formací k zesílení jejich protiglobalizačního úsilí.

Ale byly zde i racionální důsledky. Nemálo standardních politiků celkem logicky vrátilo po letech do hry otázku strategické bezpečnosti. Nakolik je bezpečné tvářit se, že není problém dovézt něco, co se nám doma tak úplně nechce vyrábět? Když jde o surovinu, produkt či zboží, které je běžné a je k dostání na mnoha místech, tak dobrá. Ale je bezpečné, aby byl celý svět odkázán například v otázce antibiotik v podstatě na jednu nebo dvě země? Co se stane, když padne logistika? A co se stane, když ty země vaši závislost začnou používat jako ekonomickou páku? Vlády vyspělých zemí začaly dávat dohromady seznamy „strategických“ komodit a produktů, mnohdy s hrůzou zjišťovaly, že jejich závislost na libovůli dodavatelů je až patologická.

Pandemie také přinesla ránu snahám vyspělých zemí o konsolidaci jejich dluhové situace. Většina vlád (a Česko nebylo výjimkou) před pandemií alespoň nějak snižovala zadlužení. Jenže dramatický propad výkonu ekonomik především v roce 2020 vedl k vypuštění celých rojů vrtulníků s novými (a zbožím nepokrytými) penězi. Věta „stát musí pomoci“ se stala mantrou všech vlád i naprosté většiny opozic bez rozdílu jejich politického vyznání. Místo opatrného doplnění likvidity do ekonomiky vyjely buldozery a hrnuly před sebou miliardy. Obyvatelé i podnikatelé na „stát musí pomoci“ slyšeli. Všichni zázračně zapomněli, že stát žádné peníze sám od sebe nemá, že je neumí vydělat, že jediné peníze jsou ty, které vybere na daních a jiných odvodech nebo které si půjčí na úkor příštích generací. Kdo rozdával, ten měl alespoň nějakou šanci na udržení nebo získání moci. „Kde byl Gondor, když padly Západní úvaly?“ chtělo by se říct, když nyní posloucháme nové přísné strážce veřejných financí. Škoda, že byli tak málo slyšet tehdy.

Nemyslím to vlastně ani jako kritiku. Spíše jako konstatování, že napětí a obavy téměř úplně přehlušily racionální uvažování. Každopádně poptávka po novém dluhu začala nahlodávat stabilitu a soudržnost globálních finančních trhů. V tu chvíli zcela nenápadně, ale když se na to podíváme zpětně, jde o viditelný proces, který nyní narůstá do obludných rozměrů.

Dalším impulzem bylo vyvolání energetické krize v roce 2021. Nemá smysl si namlouvat, že se narodila „sama od sebe“. Ve skutečnosti neměla žádné ekonomické nebo technologické důvody (jakkoliv zanedbání servisu francouzských jaderných elektráren kvůli úsporám hloubce problému přispělo). Zemního plynu však byl na světě přebytek. Reálně uskutečnitelná těžba překračovala tehdejší spotřebu minimálně o deset či dvacet procent. V polovině roku 2021 šlo o to, vyvolat u nejlepšího a nejvíce solventního odběratele na světě (tedy u kontinentální Evropy) lokální problém, který by v danou chvíli nebylo možné řešit.

Pak nastoupila (v logice věci, šlo o pokračování energetické krize) válka na Ukrajině. Třídenní verze s dobytím Kyjeva by znamenala jednoznačný úspěch kombinace vojenské převahy ruského agresora (vítězství nad Ukrajinou) a energetického nátlaku na Evropu (vyvolaná energetická krize), který by eliminoval politické důsledky invaze. Jak víme, plán ztroskotal. Kyjev se ubránil, ze třídenní operace se stala dlouhá válka, což v principu donutilo Evropu řešit ropu a plyn ne jednáním s Moskvou, ale odstřihnutím se od Moskvy. Nastala geopolitická revoluce světa ropy a plynu.

Stal se globálnějším. Suroviny se vydaly na delší trasy, než bylo zvykem. Zvláště, když cestovaly do Evropy. Ale už od pandemie a oné z dnešního pohledu vlastně zábavné epizody zaseknuté lodě v Suezu víme, že zrovna tyto trasy jsou zranitelné.

Kapitolou samou pro sebe se stal návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Kdyby si jeho výklady o zahraničním obchodu a celkově hospodářství mohli poslechnout Smith, Ricardo, Bastiat nebo Mises, zřejmě by spáchali rituální sebevraždu pojídáním Marxova Kapitálu. Každopádně asi nikdo nerozpoutal tolik obchodních válek, jako aktuální americká administrativa. Bylo v nich svedeno nespočet jednotlivých bitev, vcelku nepřekvapivě jich jen minimum dopadlo dobře pro USA. Nebo možná žádné. Spíše je to neustálý sled skvělých, krásných a největších nevítězství. Ale dopad na vzájemnou důvěru a obchod je nesporný a negativní.

A konečně se o to, aby se riziko dlouhých energetických tras stalo realitou, postarali s nonšalantností jim vlastní americký prezident Trump a izraelský premiér Netanjahu „přesnými a zničujícími údery“ na Írán. Nejsem vojenský expert, vůbec tomu nerozumím, ale když se podívám na globální ekonomickou situaci před 28. únorem 2026 a nyní, tak se nemohu zbavit dojmu, že někde někdo něco zpackal. (Ale třeba by mi nějaký vojenský odborník vysvětlil, že ne, že jde všechno přesně podle plánu.)

Možná se to nezdálo, ale svět měl z předchozích let pořád celkem slušné rezervy. Globální ekonomika i nyní (přes veškerou snahu politiků to pokazit) stále roste. Ale tětiva se napíná až k neúnosnosti. Ceny ropy, plynu a mnoha surovin, hnojiv a co je hodně špatné, tak také potravin jdou nahoru. Kam se člověk podívá, tak sice trochu, ale s velkou drzostí, vystrkuje hlavu inflace. Tradiční obchodní vazby, které se vytvářely desítky let, jsou zpřetrhány. Partneři, kteří se stali oblíbenými a efektivními dodavateli, představují najednou strukturální a strategické riziko.

Centrální banky nicméně reagují na ten hlavní důsledek, na všudypřítomné nebezpečí inflace, a to v podstatě jediným racionálním způsobem. Zvyšují úroky. Vlastně ani nemohou jinak.

Ve skutečnosti jen dohánějí trhy. Úroky totiž tlačí vedle inflace nahoru i obrovská poptávka po penězích ze strany vlád i korporací. Čímž si vlády podrážejí vlastní nohy, protože jejich značná až extrémní poptávka po zalepování finančních dluhových děr zdražuje financování státního dluhu. Americké pětileté papíry vystoupaly v primární aukci na 5,033 procenta při poměrně malém zájmu koncových investorů, takže banky a obchodníci s povinností absorpce museli přijmout významnou část nového dluhu. Český desetiletý dluhopis se v podstatě ve stejnou chvíli prodával za 5,166 procenta, před čtrnácti dny jedenáctiletý za 5,189 procenta. Cena peněz roste všem. Vládám, které nezvládají vývoj veřejných financí nebo jejichž země vykazují rozpačitý růst ale nejvíce. Což s sebou nese sekundární efekt, že právě v zemích s takovou situací jsou drahé i úvěry, hypotéky a celkově finanční produkty.

Dražší peníze tedy mají i korporace, což mění celkem podstatným způsobem kalkulace efektivity a ziskovosti investic. Drahé peníze jsou prostě přísnou vstupní kontrolou toho, zda má nebo nemá investice finanční smysl. Povozní úvěry znamenají vyšší náklady a tím i tlak na další růst cen, tedy na inflaci. Kolo se pomalu rozebíhá, aby nedostalo dynamiku, musí centrální banky zvýšit úroky a snižovat růst objemu peněz.

Je to v principu ekonomická klasika.

Takže tady máme najednou hromadu vyjmenovaných (a další přinejmenším stejně velkou hromadu nejmenovaných) důvodů) proč se obávat toho, že dost možná stojíme na hraně útesu. Tím nechci říct, že si připadám jako Michael Burry při pročítání podmínek těch skvělých subprime hypoték, které položily Lehman Brothers a spoustu dalších bank. Ne, protože nevidím takové konkrétní signály ve smyslu jasných finančních daností. Ale mám pocit, že situace je nachystaná, že se jenom čeká na to, až se někde zjeví červené tlačítko AZ-5, kdosi ho zmáčkne a spustí destrukci, se kterou se budeme potýkat dlouhé roky. Dost pravděpodobně ale nebude mít podobu výbuchu černobylského jaderného reaktoru, nebude to dynamické krize, jako byla ta v roce 2008. Skoro za pravděpodobnější považuji dlouhé, nijak dramaticky rychlé, ale nezastavitelné klouzání po svahu dolů provázené inflací, malým růstem, politickou nestabilitou a společenským napětím. Po zkušenostech ze sedmdesátých let v USA se tomu říká stagflace.

Otázka zní, zda se tomu dá ještě zabránit, zvláště, pokud věc bereme jako tikající globální deglobalizační bombu. Pesimista na to řekne, že malá, a tak nějak skoro bezvýznamná země jako Česko s tím nic neudělá.

Jsem optimistka a mám ráda pohádky i hrdinské eposy.

Takže i Česko může hodně udělat. Může se starat co nejlépe samo o sebe. Ale to v této situaci, v tomto období znamená začít opravdu vážně diskutovat o veřejných financích, najít odvahu k obětem, k tomu, aby právě veřejné finance začaly působit protiinflačně.

Příští rok se z tohoto pohledu již zdá ztracený. Není. Neexistuje důvod, proč klidně i v jeho průběhu nezměnit pravidla, nepřijímat úsporné zákony a neotáčet kormidlo od fiskální expanze k dramaticky jiným výsledkům hospodaření státu. Je to jenom otázka politické vůle. Je také třeba nechat dělat ČNB její práci. Připravme se na to, že 2T repo sazba bude za pár měsíců ne 3,75 procenta, ale 4,25 procenta a přijměme to s pokorou jako nutnou oběť na cestě k udržení finanční a cenové stability.

Smiřme se s tím, že nějaké dva, tři možná spíše čtyři roky neporoste životní úroveň, že nemalému množství lidí poklesne. Přestaňme ideologizovat každý jeden krok, připusťme, že v situaci, v jaké tento svět je (a v jaké jsou naše veřejné finance), není zvýšení daní nebo progresivní zdanění pravicové nebo levicové, že je prostě pragmatické. Stejně jako maximalizace úspor vládních výdajů, a to (je mi líto) i úspor v oblasti veřejných služeb.

Nyní se rozhoduje o tom, jak bude tato země prosperovat nejen příští rok či v tomto volebním období, ale také v příští dekádě. Zatím směřujeme k tomu, že to bude desetiletí ušmudlaného „stagnačního“ růstu/nerůstu s neustálými rozpočtovými a inflačními problémy, s výraznými dopady demografické krize, a s vyděšeným očekáváním, kdy přijde další externí rána, další katastrofa, další deglobalizační impulz.

Neboť jestli nic neuděláme, tak právě externí průšvihy (kterých zjevně nebude málo) nás nakonec postupně dovedou do stavu, že takové to naše české „pytlíkování“ a „utěsňování děr“ už nebude stačit.