Ústavní soud v minulém týdnu zasáhnul do sporu mezi prezidentem republiky a vládou ohledně toho, kdo má být součástí české delegace na summitu NATO, který se bude konat 7. a 8. července v turecké Ankaře. Jak ti, co sledují politiku aspoň okrajově, nejspíš vědí, Ústavní soud nařídil předběžným opatřením české vládě, aby prezident Petr Pavel byl součástí této delegace.
Rozhodnutí ústavních soudců vyvolalo rozporuplné ohlasy. Zatímco prezidentská kancelář a opoziční politici jej logicky chválili, vládní politici i někteří politologové to viděli trochu jinak. Premiér Andrej Babiš se například podivoval nad nezvyklou rychlostí ústavních soudců (prezident podal žalobu v pondělí v podvečer a soud již ve středu odpoledne oznámil předběžné opatření). Někteří další byli k ústavním soudcům kritičtí mnohem více. Předseda Sněmovny Tomio Okamura mluvil například o tom, že se ÚS stal vazalem pana prezidenta, politolog Jan Kubáček zase o tom, že se ÚS zachoval jako třetí parlamentní komora, ministr zahraničí Petr Macinka dokonce mluvil o pokusu o ústavní puč (viz odkaz zde).
Bývalý předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský naopak s rozhodnutím svých následovníků plně souhlasil, přičemž dodal, že dle zásad mezinárodního práva by prezident měl nejenom být součásti delegace na summitu NATO, ale měl by ji i přímo vést. Na adresu ministra zahraničí Petra Macinky pak sdělil, že „je ostudou nejen vlády a Macinky, ale celé země, že se někdo chová jako hulvát k prezidentovi republiky“, a v souvislosti s jeho výrokem o ústavním puči zmínil i možnou trestní odpovědnost (viz odkaz zde).
Že se předseda strany Motoristé občas trochu hulvátsky chová, s tím asi lze souhlasit. Ale volat po trestní odpovědnosti kvůli kritice rozhodnutí Ústavního soudu? Něco jiného by bylo, pokud by Petr Macinka jakožto člen vlády vyzýval ostatní členy kabinetu, aby rozhodnutí Ústavního soudu nerespektovali, případně kdyby někdo nabádal k fyzickému útoku nebo k urážkám členů našeho nejvyššího justičního orgánu. Ale nic takového se ze strany ministra zahraničí ani kteréhokoliv jiného politika vůči ústavním soudcům nedělo.
Tak, jak jsou občas veřejně kritizováni například policisté, učitelé či lékaři, i ústavní soudci by měli být schopni unést kritiku své práce a chápat, že ne každému se musí rozsudek, ke kterému v té či oné konkrétní kauze dospěli, líbit. Pokud by snad mělo být zakázané Ústavní soud kritizovat nebo by určité výroky na jeho adresu měly být trestné, pak bychom se vrátili do totalitních dob, kdy zde byla vláda jedné strany (které byl pan Rychetský v letech 1966-1969 členem).
