Petr Kužvart (p.kuzvart@email.cz
Ariánství jako kacířský směr v rámci raného křesťanství, který prosperoval až hluboko do raného středověku
Ariánství neboli arianismus byl proud navazující na učení alexandrijského kněze Areia (řecky Areios, latinsky Arius, 260 – 336 n. l.), který interpretoval vztah božské Trojice prostřednictvím antického novoplatonismu a filosofických kategorií. Ariánská teologie hlásá, že Jošua – Ježíš je synem božím, ale nebyl zde jako bůh Otec od počátku, byl stvořen a je Otci stejně jako Duch svatý podřízen. Je protikladem oficiálního katolického učení soupodstatnosti trojice boží. Ariánská teologie tvrdila, že Otec je jediným, věčným a nezrozeným počátkem všeho, kdežto Syn jako “logos” je jen mezistupeň mezi stvořením a Bohem. Účast na božství má syn jen na základě bohem předvídané svobody obrácené k dobru. Některé směry arianismu popíraly i božskou povahu Ducha svatého.
Areios se někdy kolem roku 318 n. l. dostal do teologického sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem o povaze vztahu Syna k Otci. Alexandros z Alexandrie Areiovo učení označil za herezi, Areia a jeho stoupence vyloučil z alexandrijské církve a ve dvou dopisech (Dopis všem biskupům a Dopis Alexandrovi ze Soluně) zveřejnil nejdůležitější teze jejich nauky.
V Dopise všem biskupům Alexandros označuje za ariánskou herezi následující teze:
„Bůh nebyl vždy Otcem, ale bylo, kdy bůh Otcem nebyl. Boží slovo nebylo vždy, ale vzniklo z ničeho. Jsoucí bůh učinil z nejsoucího toho, který nebyl. Proto také bylo, kdy Syn nebyl. Byl totiž stvořen a učiněn.“
„Slovo není Otci co do své podstaty (úsia) podobno, není skutečným Slovem a skutečnou Moudrostí, neboť nesdílí tutéž přirozenost s Otcem; náleží ke stvořeným věcem a jen v přeneseném smyslu se nazývá ‚slovem‘ a ‚moudrostí‘, protože i ono vzniklo ve vlastním božím slově a v boží moudrosti, v níž Bůh učinil veškerenstvo i jeho.“
„Takové Slovo může podstoupit změnu, tak jako vše, co je nadáno Slovem. Je cizí, odlišné a oddělené od Boží usie a Otec je pro Syna neviditelný. Slovo Otce dokonale a přesně nepoznává ani jej dokonale nemůže vidět. Syn totiž nezná ani svou usii, jaká je. Byl totiž učiněn kvůli nám, aby nás Bůh stvořil skrze něho jako svým nástrojem; nevznikl by, kdyby nás Bůh nechtěl učinit.“
Na závěr dopisu kolegům uvádí část debaty, kterou s ariány vedl:
„Někdo se jich zeptal, zda může Boží Slovo podléhat změně, tak jako se změnil ďábel. A oni měli odvahu říct: Ano, může. Má totiž přirozenost, která umožňuje změnu, protože vznikl a byl stvořen.“
Toto učení vyvolalo značné rozbroje a nepokoje, které vedly ke svolání Nikájského ekumenického koncilu v roce 325 n. l., kde se prosadil pro vztah Trojice výraz homoúsios (tedy: soupodstatný) a Areius byl z církve vyhnán a uvržen do klatby. Arianismus však dál žil a byl velmi rozšířený. Přetrval u východních teologů rané církve navazujících na Órigena, zejména u Eusebia z Kaisareje a Eusebia z Nikodemie. Ti trvali na tvrzení, že Kristus měl tři podstaty (tzv. hypostaze), kdežto západní teologové prohlašovali, že měl podstatu jedinou, a to božskou. To vedlo ke třem dalším církevním synodám (např. v Rimini), kde byl navrhován výraz homoios (tj. podobný). Řešení problému našla až Kappadocká škola koncem 4. století n. l., kdy byla na Ekumenickém koncilu v Konstantinopoli v roce 381 n. l. přijata formulace „jediná podstata ve třech hypostazích (osobách)“ (řec. Mia úsia, treis hypostaseis, lat. Una substantia, tres personae) a arianismus byl zakázán ve všech podobách.
První ekumenický koncil schválil Nicejské vyznání víry (Nicejské krédo), které vztah Syna k Otci vyjádřilo obraty „Syn je soupodstatný s Otcem“ a „Syn je z podstaty Otce“ a ariánskou herezi odsoudilo v anathematech: „Všeobecná církev vylučuje ty, kteří tvrdí, že bylo, kdy Syn nebyl‘, ‚nebyl, dříve než byl zrozen‘ a ‚vznikl z nejsoucího‘, a dále ty, kteří říkají, že Boží Syn je z jiné hypostaze nebo podstaty či že byl stvořen či že se může změnit.“
Učení Areia z Alexandrie podpořili ale někteří významní biskupové církve – zvláště již jmenovaní Eusebios z Kaisareje a Eusebios z Nikodemie, ale i další v Palestině, Sýrii a Malé Asii, kteří sice ne ve všech bodech souhlasili s Areiem, ovšem zastávali podřízený neboli subordinační model Nejsvětější trojice. Teologické spory o povahu vztahu Syna k Otci pokračovaly i po koncilu v Níkaji diskusemi právě mezi skupinou teologů kolem obou Eusebiů (tzv. eusebiány) na jedné straně a na druhé straně Athanasiem z Alexandrie. Ten vystřídal Alexandra po jeho smrti r. 328 n. l. v úřadě alexandrijského biskupa a zastával odlišný model Trojice, založený na rovnosti hypostazí Otce, Syna a Ducha v Trojici. V teologických sporech trvajících téměř po celé 4. století mezi sebou soupeřily tyto dva způsoby pochopení Trojice boží. Na druhém ekumenickém koncilu, Prvním konstantinopolském roku 381 n. l. zvítězila představa tří rovných hypostazí či osob v Trojici.
Ariánství se šířilo i po svém odsouzení sněmem v Nikaji. Sám císař Konstantin, který Nikajský sněm svolal, nezastával vůči ariánství důsledné stanovisko, v roce 335 Areia rehabilitoval a na konci života se nechal pokřtít ariánským knězem. K ariánství se přiklonil i jeho syn Constantius II. a později císař Valens.
Ariánské křesťanství se šířilo i jako nové náboženství kmenů, které přicházely na území Římské říše: Když velká skupina Gótů v roce 375 přes Dunaj vstoupila do Římské říše, ariánům nakloněný Valens trval na tom, aby přijali křesťanství – Gótové tak přijali ariánství. Vandalové vedení svým králem Geiserichem přijali ariánství při svém pobytu v Hispánii od gótských misionářů a po svém příchodu do Libyje (r. 429) a jejím ovládnutí zde založili Vandalské křesťanské ariánské království.
V Konstantinopoli převažovalo ariánské vyznání až do nástupu císaře Theodosia, který dva dny po svém příjezdu propustil ariánského biskupa Konstantinopole a nahradil ho vůdcem zdejší menšinové „pravověrné“ obce. V roce 380 vydal dekret, v němž postavil arianismus mimo zákon: „Je našim přáním, aby všechny národy, jimž tak shovívavě a milostivě vládneme, vyznávaly pevně víru, již učil Římany svatý Petr, jehož učení se nám zachovalo, a jež nyní představuje pontifex damašský a Petr, biskup alexandrijský, muž apoštolské svatosti. Dle apoštolských učedníků a nauky evangelií věříme v jediné božství Otce, Syna i Ducha svatého, jež stejnou měrou velebíme ve svaté trojici. Stoupence této nauky nazýváme katolickými křesťany a soudíme, že všichni ostatní jsou blouznivci a pomatenci, jež označíme neblahým pojmem kacíři. Prohlašujeme, že jejich shromáždění si nadále nemohou činit nárok na ochranu chrámů. Krom odsouzení božskou spravedlností nechť se připraví na tvrdé tresty, jež se naší moci, svěřené nám božskou prozřetelností, na ně zlíbí uvalit.“ (z dekretu Theodosia I. z r. 380 n. l.).
Politické a mocenské uspořádání společnosti se v raném středověku odvozovalo z teologických představ a panovník se chápal jako pozemský otec. Nauka o podřízenosti Syna a Ducha svatého jednomu Otci pak přirozeně znamenala, že církev i vzdělanost je jednoznačně podřízena panovnické moci, že biskupové jsou dvořany nebo vazaly místních vládců a musí jim sloužit. V této podobě arianismus jako politickou teorii své moci přijali germánští vladaři raného středověku a ustupovali od něj jen velmi neochotně. Frankové přestoupili ke katolictví po roce 498 n. l. (roku 496 byl pokřtěn Chlodvík I. ), Visigóti na Pyrenejském poloostrově opustili ariánství až křtem krále Rekkareda v roce 587 n. l.
Ariánské učení získalo tedy v raném středověku zajímavý politický a ideologický význam podle schématu: jako jsou Kristus (církev) a Duch svatý (vzdělanost) podřízeni Otci, je také církev plně podřízena panovníkovi jakožto otci. V této podobě ariánství převládalo u germánských kmenů v době velkého stěhování národů a až do 7. století n. l. (45).
Zjevné slabiny křesťanské doktriny o Trojici boží
Jednoduchá a logická představa jediného a jednotného Boha, tvůrce všeho, jemuž je všechno podřízeno, vždycky přitahovala ty, kdo o Bohu a božství přemýšleli racionalisticky. Naopak obtížná a paradoxní nauka většiny křesťanských církví o sice jediném Bohu, ale fungujícím v jakési paradoxní triádě Trojice účinně brzdila přirozený sklon k antropomorfní představě boha jako čehosi podobného absolutnímu panovníkovi. Udržovala také povědomí, že křesťanský bůh je tajemstvím, které nelze proniknout rozumovou spekulací.
Navíc jediný bůh ve třech mystických osobách může navozovat spíše polyteistické představy. Když i sám jediný bůh vystupuje hned ve třech osobách, jež mají mezi sebou jistou dělbu rolí, funkcí a působností, pak už je k polyteismu opravdu jen krůček. Vždyť i v polyteistických panteonech existovala hierarchie a dělba rolí, funkcí i působností. Pokud začali hned v raném křesťanství do soustavy křesťanských mýtů nabíhat další posvátné či uctívané osoby dlící údajně po smrti v blízkosti boha, dokonce se zárodky vlastních kultů i věcných působností, tedy svatí a blahoslavení, byla celková v principu polyteistická povaha křesťanství velmi zřetelná, zejména pokud ji porovnáme s ústředními mýty judaismu a islámu.
Odpor k trojiční doktríně právem oživl během raně novověké reformace, a to nejprve v Polsku v osobě Fausta Socina (46) a pak i v Německu. Antitrinitáři, jak si tito odpůrci říkali, argumentovali často biblí, kde se slovo Trojice vůbec nevyskytuje a Písmo zřetelně naopak podporuje výhradní boží jedinečnost v jediné osobě, jak bylo obvyklé ve starozákonní židovské víře. Kořeny křesťanství byly zřetelně monoteistické, ne tak ale vývoj tohoto nového kultu. Biblické texty podporující trojiční teologii se nacházejí pouze v několika ojedinělých místech, a to spíše jen v nezřetelných náznacích. Odpůrci trojičního pohledu byli jako zjevní kacíři v historii ostře pronásledováni protestanty i katolíky. V moderní době učení o Trojici odmítají např. Unitáři, ale třeba i Svědkové Jehovovi a také řada denominací z letničního hnutí a existují i další netrojiční z křesťanství vyšlé skupiny a sekty (47).
Z hlediska tradičních světonázorových přístupů a vztahu k jiným vírám se křesťanství naukou o trojjedinosti boží výrazně odchýlilo od společně sdílených, zejména výchozích nauk ve vztahu k jiným abrahamovským náboženstvím, jak už jsme zmínili. Jde o judaismus a islám – pro ty je taková představa nepřijatelná. Ale odchýlilo se i od jiných náboženských tradic. Mithra byl například také bohočlověkem, jeho otcem byl nejvyšší perský bůh, nicméně do zbytečného a nadbytečného teologického labyrintu jejich vzájemných vztahů se zoroastristé ani mihraisté nezamotali, na rozdíl odkřesťanů.
Křesťané si svou trojiční teologií do budoucna docela zavařili. Je pochybné, zda jim to stálo vůbec za to. Jaký má tato koncepce kognitivní, rozumový, propagační či misijní potenciál? V podstatě žádný. Spíše naopak. Pokud má misionář vysvětlit, proč má pohan přejít ke křesťanství, tak v tom mu tedy představa Trojice boží vůbec nepomůže. Naopak: může se snadno stát, že pohan na chudáka křesťanského misionáře bude hledět docela vyjeveně a nakonec si řekne, že si své dosavadní náboženské mýty a představy radši podrží i nadále, protože je jejich obsah logičtější, přirozenější, přehlednější, jednodušší, jednoznačnější a tedy i přesvědčivější a praktičtější z hlediska výkladu světa a lidské role v něm.
Trojice boží poněkud připomíná svým významem, smyslem existence a mírou účelnosti Cimrmanův parní louskáček.
(pokračování příště)
Poznámky a odkazy:
(45) První křesťané na našem území byli podle archeologických nálezů Langobardi, kteří byli prokazatelně ariány. U nás se zastavili na své cestě Evropou v rámci stěhování národů. Na vrchu Žuráň u Brna byl svého času odkryt pozoruhodný pohřeb vysoce postavené langobardské ženy z doby kolem roku 500 n. l. V její pohřební výbavě se našel zlomek nádoby, na němž je v reliéfu zpodobněn muž v dlouhém oděvu s křížem. Mohlo by jít o Jošuu – Ježíše. Jde o prvý hmatatelný důkaz o přítomnosti křesťanského kultu v českých zemích.
(46) Tohle je případ, který si zasluhuje obšírnější poznámku. O takovýchto veskrze zajímavých postavách dějin nás soudruzi za starého režimu samozřejmě neučili nic, jako by tyto postavy nikdy ani nebyli, nebo jako by byly bez jakéhokoli významu. Ale jejich existenci snaživě zamlčovali a zamlčují i všemožní fráteři, pobožnůstkáři, ideologové pražské kavárny a radikalistického liberalismu všech odstínů. Proto tedy uvádím obšírnější informaci o uvedené osobnosti:
Fausto Paolo Sozzini (latinsky Faustus Socinus, polsky Faust Socyn, 1539 – 1604) byl italským teologem, působícím převážně v Polsku. Stal se zakladatelem socinianismu, směru založeného na antitrinitářství, racionálním výkladu bible a principiálním pacifismu. Razil zásadu, že bible má být zdrojem víry jen tehdy, pokud se neprotiví rozumu, což bylo příliš i na radikální protestanty té doby. Za svého basilejského pobytu sepsal v roce 1578 své prvé význačné dílo, De Jesu Christo servatore (O Ježíši Kristu Spasiteli). Odmítl v něm tradiční učení o Kristově smrti jakožto vykoupení věřících od prvotního hříchu. Poté navštívil Sedmihradsko, kde v té době existovala antitrinitářské církev vedená Ferencem Dávidem. Za vlády knížete Jana II. Zikmunda Zápolského vznikly na krátký čas v Sedmihradsku pozoruhodně svobodné a tolerantní náboženské poměry, umožňující i takovýmto skupinám bez překážek existovat a veřejně působit. Dávid se od antitrinitářství dostal až k přesvědčení, že by se Jošuovi – Ježíši neměla vzdávat jakákoli úcta. Sozzini souhlasil, že invocatio Christi (vzývání Krista) může být považováno za modloslužbu, ale přesvědčoval Dávida, že alespoň vnitřní adoratio Christi je pro křesťana nezbytné. Dávid však setrval na svém stanovisku a byl uvězněn na hradě Deva, kde brzy zemřel.
Poté Socinus dlouhodobě působil v polském Krakově, který se stal jeho novým domovem. Jeho klíčovým spisem bylo De statu primi homini ante lapsum (O stavu prvních lidí před pádem, 1575-1578). V Krakově začal formovat specifickou verzi polské reformace. Založil malou antitrinitářskou církev Ecclesia minor (Menší církev), byť se sám členem této církve nestal. S ostatními zakladateli se totiž nepohodl v otázce křtu. Oni vyžadovali nový křest v dospělosti, Sozzini tvrdil, že křest nebyl apoštoly nikdy předepsán a smysl u dospělých má maximálně při náboženské konverzi. Časem polská reformace toto jeho stanovisko akceptovala. V roce 1598 ho v jeho vlastním bytě v Krakově napadl dav opilých studentů. Byt zapálili a jemu tak shořelo mnoho rukopisů. Poté čím dál méně tolerantní Krakov definitivně opustil a uchýlil se k přátelům do obce Lusławice, kousek od Krakova. Zde také roku 1604 zemřel.
Jeho stoupenci, kteří si začali říkat sociniáni, v Polsku zakořenili. Jejich centrem se stalo město Raków. Na základě Sozziniho nedokončeného díla Christiane religionis institutio sepsali svůj závazný kodex, tzv. Rakovský katechismus. Z Polska byli sociniáni vypuzeni definitivně až roku 1660. Odešli pak do protestantských zemí, například do Nizozemí, kde Sozziniho vnuk Andrzej Wiszowaty uspořádal a vydal dědovy sebrané spisy pod názvem Bibliotheca fratrum polonorum (Knihovna polských bratří). „Polští bratři“ bylo totiž označení, které se po jejich odchodu z Polska pro sociniány ujalo. V protestantském prostředí byli Polští bratři poměrně doma, byť se nedá říci, že by se s ostatními evangelickými konfesemi ve všem shodovali. Odmítali například kalvínské dogma o predestinaci – předurčení. Výjimečným byl také jejich zásadní pacifismus, neboť Sozzini učil, že každá válka i každé násilné zmaření lidského života jsou neomluvitelné. Sociniáni jsou někdy považováni za zakladatele či předchůdce Unitářství. Římskokatolická církev zařadila v roce 1757 spis Bibliotheca fratrum polonorum na Index zakázaných knih.
(Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fausto_Sozzini)
(47) K přípravě tohoto textu užito následujících pramenů, jež lze dále v případě zájmu k těmto tématům číst a nacházet v nich odkazy na další zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hereze_v_křesťanství
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ariánství
Ilustrace: Jan Kadubec
