Rád bych stručně shrnul účast Koruny České a její výsledky v nedávných sněmovních volbách, v nichž někteří volili nás, v situaci, kdy na konzervativní scéně „nebylo koho volit“.
Pokud jde o souhrnná čísla, jedná se o výsledek neveselý. Letos získala Koruna Česká, podporovaná Konzervativní stranou, 7 313 hlasů, tedy zhruba 0,13 %. To znamená oslabení oproti výsledku před čtyřmi roky, kdy jsme dosáhli 8 635 hlasů. Při podrobnějším pohledu je však zjevné, že tento úbytek je dán především tím, že zatímco v roce 2021 jsme kandidovali ve všech krajích, letos pouze v devíti z nich. Pokud se podíváme konkrétně na výsledky v jednotlivých krajích (a Praze), tak tento pohled natolik depresivní není. Ve většině z nich se nám dokonce podařilo posílit (nejméně v Plzeňském kraji – o 38 hlasů lepší výsledek, nejvíce v Královéhradeckém kraji – zlepšení o 240 hlasů).
Tyto výsledky jsou samozřejmě z celkového hlediska volebních výsledků pouze mikroskopické a určitě nejsou pro české monarchisty žádným důvodem k oslavám. Zdá se, že voličská základna Koruny České se mění spíše minimálně. Je ovšem poměrně stabilní, jak ukazuje i to, že letos Koruna Česká z malých stran (tj. stran a hnutí, které se nedostaly do PS, bez Stačilo!, a Přísahy, u kterých se to nepředpokládalo) skončila na šestém místě.
Před námi skončilo Hnutí Generace se svým mediálně zdatným mladým předsedou, jehož si ráda zvala i některá celostátní média a zdá se, že s poměrně značným počátečním finančním vkladem; dále jeden z nejodpudivějších příkladů radikálního rusofilství v podání spojenectví neúspěšného českobudějovického pizzaře Ladislava Vrabela a otce moderního českého populismu Miroslava Sládka s názvem Česká republika na 1. místě! Následovala strana Švýcarská demokracie, vzývající oblíbenou českou chiméru „Budeme jako Švýcarsko“, za níž se umístil další pokus Jiřího Paroubka o comeback, tentokrát pod značkou ČSSD. Pokud mě mrzí, že nás předběhl nějaký subjekt, pak je to Voluntia, tedy odtržené čistě libertariánské křídlo Svobodných, jež nás nakonec předběhlo o 62 hlasů.
Za námi pak zůstal poměrně pestrý peleton stran a hnutí, z nichž mnohé na rozdíl od nás kandidovaly ve všech krajích. Těší mne, že se u nás najde více přesvědčených zastánců restaurace Habsburků, než radikálních levičáků sdružených ve straně Levice nebo nejtvrdších progresivistických eurofederalistů a la Mikuláš Peksa, které zastupoval Volt. Tolik tedy k číslům.
Malí to mají těžké…
Od předsedy malé (byť – vzhledem k našim dvěma koaličním senátorům – nikoliv neparlamentní) politické strany to asi nebude nic neobvyklého, přesto nemohu nezmínit všudypřítomnou snahu vytěsnit z voleb všechny strany, kterým průzkumy předpovídají méně než dejme tomu 1-3 % procenta. To není nic nového, mám nicméně pocit, že letos to dosáhlo nových rozměrů. Je logické, že do velkých debat si hlavní zpravodajské kanály zvou pouze „velké“ strany, ale myslím, že to není důvod, proč ostatní zcela ignorovat. Například web Seznam zprávy na svém volebním portálu uváděl v sekci „Kdo kandiduje“ (omlouvám se, pokud je to označení nepřesné) pouze oněch nejúspěšnějších 8 stran, k nimž si svévolně přidal několik dalších (asi dle sympatií redaktorů). Volební kalkulačka Seznam zpráv pak obsahovala pouze už zmíněné v průzkumech „nejúspěšnější“ strany. Při tom by nebylo nic jednoduššího než se podívat na portál Programy do voleb, a udělat volební kalkulačku podle informací, které tam jednotlivé strany nahrály.
Naneštěstí na tuto vlnu naskakují též i některé spolky či zájmové skupiny, které by jinak mohly s mnohými malými stranami najít společnou řeč. Pokud však přistoupí na tuto hru – tedy že se stranami, které nemají v průzkumech více než třeba 2 %, to nemá cenu ani zkoušet –, pak přispívají k tomu, že tyto strany, které by třeba i sdílely jejich postoje, zmíněná 2 % nepřekročí o to více (protože ani zastánci tohoto spolku se nedozví o tom, že tato strana má právě takovéto názory) a navíc budou muset tančit mezi „úspěšnými“ politickými subjekty, které mají často i na velmi podstatné otázky velmi nejednoznačné názory (a nejlepší, co se tak dá dělat, je vyzývat ke kroužkování).
Média
Dalším aktérem tohoto vytěsňování jsou veřejnoprávní média. Česká televize zástupce „stran pod čarou“ do debaty s Petrem Fialou nezve, zatímco Český rozhlas v podstatě ano, jakkoliv jde o formát regionálních debat, který se s otázkami celostátního charakteru dost často míjí). Bývaly doby, kdy tomu bylo jinak. Je fajn, že veřejnoprávní média se alespoň takto snaží dát příležitost i malým politickým subjektům. Na druhé straně, možná by nebylo špatné, kdyby se moderátor alespoň minimálně připravil. Je poněkud únavné, když první otázka předsedovi monarchistů je vždycky „Kdo by měl být českým králem?“, i když jste už na totéž v téže instituci třikrát odpovídali, přičemž víte, že jakmile odpovíte, že „Karel Habsburský“, bude následovat druhá otázka „A chce být českým králem?“.
Chápu, že jde o poměrně esenciální prvek celého monarchistického programu, ale je opravdu přehnané očekávat, že by cílem těchto vystoupení bylo, aby se divák či posluchač dověděl o nás něco více, než co si sám v případě zájmu, vyhledá? Podotýkám, že v Politickém spektru má malá strana prostor zhruba 7-10 minut čistého času (v závislosti na tom, jak se moderátor rád poslouchá), v pořadu Události komentáře pak zhruba 5 minut…
Proč vlastně kandidujeme?
Kapitolou samo o sobě je otázka „Proč kandidujete?“. Opravdu je třeba vysvětlovat, že politické strany jsou tu od toho, aby sdružovaly lidi s obdobnými idejemi, a aby se tyto ideje ucházely prostřednictvím stran jako jejich nositelů o voličskou přízeň? Že strany nejsou (nebo nemají být) jen výtahem k moci pro pragmatické technokraty a politické podnikatele, kteří často nabízejí jen zdánlivá řešení bez jakékoliv vize, zaměřené pouze na získání voličů? Uznávám, že v dnešní době je asi nutné to vysvětlovat, otázka je, jestli je to tak správně a jestli se s tím máme smířit. Ostatně právě stav politických stran, které po členské stránce chřadnou a slábnou, čímž se dostávají na šikmou plochu, neb skutečný stranický život je nahrazován byrokratickým chodem stranického aparátu, je toho dokladem. Pak bych se asi neměl divit, že skupinka lidí, která upřímně věří, že naší zemi by pomohla restaurace monarchie, a tuto možnost opětovně, byť neúspěšně, předkládá lidem ve volbách, je pro mnoho lidí nepochopitelná.
Výše uvedený postoj vede k tomu, že průzkumy veřejného mínění vytvářejí jakousi kvazi-národní frontu, přičemž dle značné části voličů se zjevně mimo ni nemá cenu ani podívat. Do jisté míry je to pochopitelné. Jak mi vysvětlil kamarád, kterému je myšlenka monarchie blízká, on prostě chce vědět, že se jeho hlas do složení sněmovny promítl. Lidé zkrátka neradi stojí na té neúspěšné straně, nechtějí mít pocit, že jejich hlas „propadl“.
Volit raději menší zlo?
Ano, pokud jste malá strana, pravděpodobně docela často uslyšíte něco ve stylu „já bych Vás volil, ale teď ne…“ Upřímně řečeno, nikdy nebude ten pravý čas. Projděme si schematicky volby od rozpadu Československa z pohledu středo-pravicového voliče. Volby 1996 – bylo třeba ubránit výsledky sametové revoluce, privatizace, zabránit převzetí moci socialisty. Volby 1998 – totéž, ale emoce byly ještě více vybičované pádem vlády. Volby 2002 – bylo nezbytně nutné ukončit vládu ČSSD, s čímž se pojil i (pro někoho) toužený konec oposmlouvy. Volby 2006 – totéž, ale ještě posílené dalšími čtyřmi roky vlády ČSSD. Volby 2010 – bylo třeba zabránit návratu ČSSD (vzpomínáte, co tu prováděli?), emoce dále jitřil pád Topolánkovy vlády. Volby 2013 – na tyto volby si už živě pamatuji, pravice byla po pádu Nečase tak trochu v paralýze, jakkoliv samozřejmě bylo třeba ubránit reformy (asi nikoliv náhodou dosáhla Koruna Česká v těchto volbách svého zatím nejlepšího výsledku). Volby 2017 – bylo třeba zastavit Babiše. Volby 2021 – bylo třeba ukončit Babiše. Volby 2025 – bylo třeba zabránit návratu Babiše a ubránit reformy.
Nepopírám, že jsou skutečně chvíle, kdy je třeba zatnout zuby a volit menší zlo, např. kdyby po vítězství sahal někdo, kdo by reálně hrozil, že nás vyvede z EU nebo NATO. Ale Babiš ničím takovým nehrozil a bylo zjevné, že toho ani není, vzhledem ke svým obchodům na Západě, schopen.
Pro mnohé sehrál tuto roli i mohutný nástup Konečné, která následovala příklad soudruha Fica (do KSČ vstoupil 1987) na Slovensku a její Stačilo! zmutovalo do podobného pro-ruského národně socialistického monstra, jako Ficův Smer.
Tyranie voleních průzkumů
K čemu ovšem tyto postoje vedou? Především vedou k tzv. tyranii volebních průzkumů. Jinak řečeno, kdo se neumístí dobře ve volebních průzkumech, pro většinu voličů jako by nebyl. Průzkumy ale nemusí vždy odrážet vše, např. nezachytily, že Babiš zcela vyluxuje voliče komunistů na severní Moravě a ve Slezsku, za což mu asi můžeme být vděčni. Zároveň ale věčné volení menšího zla vede ke znechucení z politiky, což s sebou nese další negativní jevy, jako např. již zmíněný úpadek politického stranictví (protože jestli je politika špína, co by dělal slušný člověk v politické straně, že?).
Obávám se, že výše popsané je největším důvodem, proč monarchisté nemají lepší výsledky. Není to jistě důvod jediný. Samozřejmě si uvědomujeme i jiné aspekty, které mohou souviset s nedostatkem financí nebo jinými okolnostmi, s nimiž se malé strany potýkají.
Pár pozitivních postřehů
Nechci však tvrdit, že by dojmy z kampaně byly jen negativní. Především, je nutno přivítat, že lidé jsou, zdá se mi, myšlence monarchie čím dál více přístupní. Jako trochu větší problém se stále jeví představa návratu Habsburků, ale musím říci, že ve skutečnosti mi jen málokdo řekl, že s nimi má osobně problém. Spíše lidé vyjadřovali obavy, že je český národ nepřijme. Ale není už jen to, že jsou lidé ochotní se s námi o tom takto bavit, znamením, že i zde dochází k posunu?
Řada lidí též kvitovala program Koruny České, který troufám si říci, byl programem autenticky konzervativní strany, která si zachovala své prozápadní civilizační směřování. Dobrou zkušenost jsme udělali též s nezávislými youtubery, kteří se s námi nebáli vést skutečný rozhovor – ne jen položit sérii prefabrikovaných otázek. Tito lidé, často bez zázemí velkých redakcí, ale s opravdovým zájmem o věc, nám poskytli prostor mluvit otevřeně a vyslechli nás bez předsudků: snažili se pochopit, co vlastně monarchisté chtějí, proč kandidujeme a jak si představujeme budoucnost českého státu.
Zaznamenali jsme, že právě jejich publikum – často mladší generace, která jinak politiku sleduje spíše okrajově – reagovalo na naše myšlenky překvapivě pozitivně. Mnozí z těchto mladých nejsou zatíženi postkomunistickými resentimenty a nepřistupují k monarchii skrze karikaturu, ale jako k zajímavé alternativě k systému, který považují za vyčerpaný.
Pokud bych tedy stručně zhodnotil výsledky voleb, pak bych řekl: neuspěli jsme, ale ani jsme neprohráli. Naše kampaň ukázala, že i přes malý prostor v médiích a navdory minimálním finančním prostředkům dokážeme oslovit stabilní okruh voličů, kteří naši myšlenku berou vážně. A to v době, kdy se politický život mění v nekonečnou přehlídku průzkumů, sloganů a prázdných hesel, není vůbec málo.
Koruna Česká nikdy nebyla a nebude jen stranou protestu. Naším cílem je obnovit přirozený řád, který dává společnosti směr a státu důstojnost. Věříme, že monarchie může být zárukou stability a kontinuity, které dnešní republika postrádá. Král není marketingový produkt ani stranický kandidát, ale symbol služby a jednoty.
Není pochyb, že i my se musíme posouvat. Politika není jen otázkou ideálů, ale také schopnosti je sdělit. Kampaň ukázala, že je třeba být přítomen v digitálním prostoru, hledat cesty, jak se přiblížit mladší generaci, a nebát se otevřeně říkat, že konzervativní postoje nejsou anachronismem, ale přirozenou reakcí na chaos dnešní doby.
Naši protivníci mají často výhodu velkých rozpočtů a mediální podpory. My máme něco jiného – vytrvalost, přesvědčení a smysl pro povinnost. Tyto ctnosti byly základem monarchie a měly by být i základem politiky. A právě proto má smysl pokračovat.
Na závěr bych rád poděkoval všem našim kandidátům, voličům, i lidem, kteří se na naší kampani sebemenším způsobem podíleli. V neposlední řadě též děkuji našim přátelům z Konzervativní strany, kteří do toho, přestože měli pochybnosti, opět šli s námi.
Autor je předsedou Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska), redakčně kráceno, mezititulky redakční
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
