Jsem starší ročník, pocházím z venkova a můj dědeček často vzpomínal na své mládí za Rakousko-Uherska a na 1.SV, kterou celou prožil na ruské frontě a poslední rok v nemocnicích, kde mu léčili zranění.
Ladislav Jílek | foto: FB autora
Krom toho jsem znal další jeho vrstevníky. Všichni mluvili o Rakousko-Uhersku pěkně, neviděli na něm vady. Jako venkovští lidé celý život pracovali na polích a hlavní jejich starostí bylo, aby Pán Bůh dal dobré počasí a byla dobrá úroda, na tom závisel jejich život, nikoliv na vládě ve Vídni.
Důchody tenkrát nebyly, počítalo se s tím, že je bude život nejstarší syn, kterému předají hospodářství nebo řemeslnickou dílnu. Od státu tedy celkem nic neočekávali. Nikdo jim nic nenařizoval a nezakazoval. Pro obveselení (dnes bychom řekli kulturní vyžití) jim sloužil maškarní průvod a jiné lidové zvyky. Společné jim proto bylo, že na monarchii vzpomínali v dobrém. I když někteří byli v zajetí, žádný nevstoupil do legií.
Přísahali věrnost císaři pánu a nemínili to porušit. Politické šarvátky, kterých byli svědky za První republiky, je znechucovaly. V té době žila většina obyvatel na venkově, toto byly tedy pocity většiny obyvatel.
Pan farář, který byl taky pamětník, pokud vím, nic na to neříkal, ale jednou mi řekl, že Habsburkové už byli degenerovaní, děti monarchů se braly mezi sebou, pomalu to podle něho spělo k zániku. Nadšení ze vzniku republiky projevovali spíše lidé ve městech.
Polsko bylo před 1.SV rozděleno mezi Rakousko, Prusko a Rusko. Nejlépe se cítili ti Poláci, kteří žili v části patřící pod Rakousko. Kupodivu byli na tom nejhůře ti Poláci, kteří byli pod Ruskem.
Rakousko vydalo toleranční patent již v roce 1781, v Britanii začal podobný zákon platit až někdy okolo 1850, v Prusku to bylo ještě později a ve Švédsku bylo možné se hlásit k jiné než švédské protestantské církvi až v r. 1950, do té doby tam například nemohli žít židé. Z tohoto pohledu lze tedy R-U hodnotit jako tolerantní stát.
Uvádí se, že jsme žili pod Habsburky 300 let, my jsme však žili v pod Habsburky bez kousku 400 let. V roce 1526 po smrti Ludvíka Jagelonského si zemský sněm zvolil za českého krále Ferdinanda I. Důvodů se uvádí více, většinou se nezapomíná na turecké nebezpečí a příslib, že bude dodržovat kompaktáta. Sněm tvořilo 12 šlechticů, katolíci byli mezi nimi dva. V účetní knize habsburského domu je uvedena suma, kterou dal před volbou jako úplatek, je tam i jméno šlechtice, který úplatek převzal.
Habsburkové se v té době ukázali jako životaschopní: Bojovali proti silnému Turecku i silnému Prusku a říši udrželi a ještě rozmnožili. V 1SV se pak spojili se stále silným Německem a Tureckem – a prohráli.
Slabinou R-U monarchie bylo mnoho národností. Josef II. to chtěl řešit podobně jako ve Francii. Tam měli taky mnoho národností, Bretaňci mluvili bretaňsky, což je jeden z keltských jazyků, Gaskoňci mluvili gaskoňsky, tento jazyk nepatří do rodiny indoevropských jazyků, atd., všichni však přijali to, že jsou Francouzi. V Rakousku se to však nepodařilo.
Počátkem devadesátých let minulého století poslední pamětník Rakousko-Uherska, kterého jsem znal, ve svých přibližně 90 letech prohlásil: „Srbové kvůli sjednocení jižních Slovanů vyvolali světovou válku a takto to dopadlo!“
Přes všechny nedostatky je třeba s uznáním konstatovat, že Habsburkové vybudovali ve střední Evropě říši, která odolávala soustavným nájezdům muslimských Turků a vydržela 4 století. Kéž by něco podobného bylo jednou možné říci o EU.
Převzato bez vědomí autora z veřejného zdroje v rámci úřední a zpravodajské licence podle § 34 zákona 216/2006 Sb., o právu autorském
