D. D. KRAJČA
Vážení přátelé, dnes se s vámi musím podělit o něco, co ve mně vyvolává hlubokou frustraci, znechucení a stále častěji také pocit naprosté bezmoci. Narazil jsem na článek doprovázený fotografií člověka, který se podle zveřejněného příběhu narodil jako černoch, dnes se identifikuje jako žena, a dokonce jako běloška. Příběh, který by nám ještě před několika lety připadal jako nepovedená parodie nebo scénář absurdního filmu, je dnes prezentován jako součást nové reality. A já se ptám, kam až tohle všechno povede? Nejde mi o to, jak si kdo žije ve svém soukromí. Ať si každý žije podle svého svědomí. Ale proč se má celá společnost neustále přizpůsobovat požadavkům jednotlivců? Proč se zpochybňuje všechno, co ještě včera bylo samozřejmé? Proč se z obyčejného zdravého rozumu stává téměř společenský prohřešek?
Tradiční rodina, otec, matka a děti, hodnoty, na kterých vyrůstaly celé generace, se dnes stále častěji představují jako něco zastaralého, co je potřeba předefinovat. A pokud s tím nesouhlasíte? Okamžitě dostanete nálepku. Jste zpátečník, netolerantní člověk, nepřítel pokroku. Dokonce se od nás očekává, že budeme bez výhrad přijímat nejrůznější požadavky na oslovování a přizpůsobovat jim vlastní jazyk. A kdo si dovolí položit otázku, zda už to celé nezašlo příliš daleko, riskuje veřejné odsouzení. Jenže, přátelé, tohle je pouze malý střípek mnohem většího obrazu.
Obrazu společnosti, která podle mého názoru postupně ztrácí nejen své tradiční hodnoty, ale především schopnost rozlišovat mezi skutečnými problémy a těmi, které si sama vytváří.
Rozhlédněte se kolem sebe! Podívejte se, co se děje v Evropě. Na kontinentu, který se ještě nedávno pyšnil bezpečností, stabilitou, prosperitou a kulturní vyspělostí. Dnes sledujeme násilí v ulicích, rabování, nepokoje, rostoucí společenské napětí a stále hlubší rozdělení obyvatelstva. Evropa jako by v přeneseném smyslu hořela. A její političtí představitelé? Ti nám stále dokola vysvětlují, že všechno zvládají, že jdeme správným směrem a že máme důvěřovat jejich rozhodnutím. Jenže kolik lidí jim ještě skutečně věří? Kolik obyčejných Evropanů má dnes pocit, že jejich politická reprezentace skutečně hájí jejich zájmy, jejich bezpečnost a jejich budoucnost? A kolik jich naopak stále častěji nabývá dojmu, že se politické elity uzavřely do vlastního světa, ve kterém už dávno ztratily kontakt s realitou každodenního života?
A podívejme se na Ukrajinu. Vedle samotné války, jejího nesmírného lidského utrpení a zkázy se objevují také závažná obvinění z nezákonného zadržování, mučení a existence neoficiálních vězeňských zařízení. Pokud se takové praktiky dějí, musí být důsledně vyšetřeny a odsouzeny bez ohledu na to, kdo je jejich pachatelem. A reakce evropských politických elit? Podle mého názoru naprosto nedostatečná. Kde je stejná hlasitost morálního rozhořčení, kterou tak dobře známe z jiných případů? Kde je onen tolik proklamovaný jednotný metr na dodržování lidských práv? Nebo snad lidská práva platí pouze tehdy, když se to politicky hodí? Nemohu se zbavit dojmu, že jsme si v Evropě vytvořili zvláštní systém morálky, ve kterém už nerozhoduje samotný čin, ale především to, kdo jej spáchal a na které straně politické barikády právě stojí. A to považuji za nesmírně nebezpečné.
A teď se podívejme domů, do České republiky. Místo řešení skutečných problémů mám stále silnější pocit, že se nám před očima vyrábějí problémy zástupné. Umělé kauzy, nekonečné mediální přestřelky, demonstrace a politické divadlo. Dokonce se demonstruje proti tomu, že vláda uskutečňuje kroky, které svým voličům před volbami slibovala.
Nemusím se všemi jejími kroky souhlasit, ale není právě tohle podstatou demokracie? Že politická reprezentace získá mandát a následně se snaží naplnit svůj volební program? Nebo snad demokracie platí pouze tehdy, když vyhrávají ti správní? Připadá mi stále absurdnější, jak snadno se dnes z demokratického rozhodnutí občanů stává problém, pokud se výsledek někomu nehodí. Samozřejmě, právo demonstrovat je také součástí demokracie. Ale právě proto bychom měli dokázat rozlišovat mezi legitimní kritikou konkrétních rozhodnutí a snahou zpochybňovat samotný mandát, který vláda získala ve volbách.
A pak tu máme sport. Dokonce i obyčejný hokej se stal rukojmím geopolitiky. Sportovci nesmějí nastupovat na některých mezinárodních soutěžích kvůli své státní příslušnosti, přestože sami žádnou válku nevyhlásili a o politických rozhodnutích svých vlád nerozhodují. Kde zůstala myšlenka, že sport má lidi spojovat? Že se soupeří na ledě, na hřišti nebo na stadionu, a nikoliv podle toho, jaký pas má člověk v kapse? Kdy jsme dospěli do stavu, kdy se kolektivní odpovědnost stala něčím, co jsme ochotni přijímat jako samozřejmost? A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Evropa se podle mého názoru dostala do stavu, kdy se skutečné problémy přehlížejí, zatímco ty zástupné se nafukují do obludných rozměrů. Společnost se štěpí, lidé si přestávají důvěřovat a politické i mediální elity jako by ztratily schopnost obyčejným lidem naslouchat.
A právě tady se dostávám k něčemu, co bude pro mnohé z vás možná naprosto šokující. Víte, co mě na tom všem paradoxně nejvíce překvapuje? Že se tenhle stále nebezpečnější svět ještě nezhroutil do nějaké skutečně obrovské katastrofy. Že všechno to napětí, nenávist, vzájemné provokace, válečná rétorika a politické šílenství ještě nevyústily v krveprolití, proti kterému by všechny dosavadní konflikty mohly působit jako pouhá předehra. A teď přijde můj možná nejkontroverznější názor. Myslím si totiž, že jednou z posledních brzd, které ještě drží evropské mocenské šílenství na uzdě, je paradoxně právě Vladimir Putin.
Ano, ten Putin. Ten údajně nejnenáviděnější člověk na světě. Ten, kterého jeho odpůrci s takovou oblibou označují za zrůdu, vraha, diktátora a ztělesnění všeho zla. Ten Putin, nad kterým se každodenně pohoršují politici, komentátoři a všichni ti samozvaní strážci jediné správné pravdy. A proč si to myslím? Protože ten člověk stojí v čele země, která disponuje jedním z největších jaderných arzenálů na světě. Protože všichni, kdo dnes tak lehkovážně mluví o vojenské konfrontaci, moc dobře vědí, co by přímý střet jaderných mocností mohl znamenat. A protože, ať se to někomu líbí, nebo ne, právě vědomí možné katastrofální odvety podle mého názoru stále nutí i ty největší politické hazardéry alespoň trochu přemýšlet. Neříkám, že Putin je svatý. Neříkám, že souhlasím se vším, co dělá. A už vůbec netvrdím, že jaderné zbraně představují nějakou ideální záruku míru. Říkám pouze to, že strach z následků přímé konfrontace s Ruskem může být paradoxně jednou z posledních překážek, které brání ještě mnohem větší válce.
A považuji za tragické, že jsme se jako civilizace dostali do situace, kdy nás před nejhorším možná nechrání rozum, diplomacie a odpovědnost politických představitelů, ale především vědomí vzájemného zničení. To je přece naprosto absurdní! Evropa, která zažila dvě světové války. Evropa, která měla být poučená vlastní historií. Evropa, která měla představovat prostor dialogu, spolupráce a míru. A kam jsme se dostali? Do situace, kdy se znovu mluví o válce téměř jako o běžném politickém nástroji. Kdy se z diplomacie stává slabost, z kompromisu zrada a z každého, kdo volá po jednání, podezřelý člověk. Kdy jsme vlastně přestali chápat, že mír není projevem slabosti, ale jedním z největších úspěchů civilizace? Skutečná válka přece není počítačová hra, politická tisková konference ani televizní diskuse, ale především krev, utrpení, zničené rodiny a lidské životy, které už nikdo nikdy nevrátí.
A právě proto mě tak znepokojují i všechny ty zdánlivě malé společenské změny, o kterých jsem psal na začátku.
Protože podle mého názoru spolu souvisejí více, než jsme ochotni si připustit. Ztrácíme společný jazyk, schopnost respektovat odlišný názor, důvěru v instituce i úctu k tradicím, k rodině a k vlastní historii. A místo toho, abychom hledali to, co nás spojuje, neustále vytváříme nové důvody, proč se nenávidět. Přátelé, kde je hranice? Kdy se zastavíme a řekneme DOST? Kdy konečně pochopíme, že společnost nemůže donekonečna fungovat na strachu, zákazech, nálepkování, pokrytectví a vzájemné nenávisti? Že svoboda slova nemůže znamenat pouze svobodu opakovat názory, které jsou právě v módě? A že skutečná tolerance se nepozná podle toho, jak hlasitě o ní mluvíme, ale podle toho, zda dokážeme snést také člověka, který s námi zásadně nesouhlasí?
A dovolte mi v této souvislosti ještě jednu osobní poznámku. Právě teď sedím v hotelu v Astaně, hlavním městě Kazachstánu, a připravuji se na odlet do Moskvy. A víte, co mě při pohledu na všechno to evropské šílenství napadá?
Že tady, tisíce kilometrů od našeho domova, se svět paradoxně stále točí tak nějak normálně. Věřte mi, nebo ne, ale lidé tu žijí své obyčejné životy, chodí do práce, nakupují v plných obchodech, používají internet, sedí v restauracích, baví se a nikdo kolem mě neřeší, zda se má svět zítra obrátit vzhůru nohama kvůli další ideologické módě. Nevidím tu hořící ulice, rabující davy ani společnost posedlou potřebou neustále někoho převychovávat. Vidím obyčejné lidi, kteří chtějí normálně žít. A právě ta obyčejná normalita na mě působí nesmírně osvěžujícím dojmem. Samozřejmě netvrdím, že Kazachstán nemá své problémy. Která země je nemá? Ale z mého pohledu, z toho, co tady osobně vidím a zažívám, je tu svět v pořádku. Ano, v pořádku!
Ať si o těchto zemích a jejich obyvatelích říká kdo chce co chce, včetně paní Džamily Stehlíkové, jejíž veřejné postoje vůči Rusku a ruské společnosti vnímám jako mimořádně pohrdavé. Ostatně je docela pozoruhodné, že právě ona se narodila v Kazachstánu a studovala v Moskvě. Jaký to paradox! Já tady ale nepotkávám žádné hordy primitivů, nýbrž normální lidi, kteří se ke mně chovají slušně a přátelsky. Lidi, kteří mají své rodiny, své starosti, své radosti a své sny.
A tak tu sedím, dívám se z hotelového okna na Astanu a nemohu se ubránit jedné myšlence. Jak je možné, že právě v této části světa nacházím tolik obyčejného klidu a samozřejmosti, zatímco naše Evropa, která se tak ráda pasuje do role učitele civilizace, demokracie a správného způsobu života, působí stále zmateněji, rozhádaněji a nervózněji?
Nechci Kazachstán idealizovat ani tvrdit, že je tu všechno lepší. Ale jedno vím jistě. Tady mám právě teď pocit, že svět ještě neztratil zdravý rozum. A proto si znovu pokládám otázku, která se vine celým tímto mým zamyšlením: Kam se to vlastně řítí Evropa? A kdo z nás se nakonec bude muset od koho učit, jak se žije normální život?
Nechci svět, ve kterém se lidé bojí říkat vlastní názor. Nechci Evropu, kde je důležitější ideologická správnost než bezpečnost obyčejných lidí. Nechci společnost, která se více zabývá tím, jak koho oslovovat, než tím, jakou budoucnost připravuje svým dětem. A rozhodně nechci, aby se o budoucnosti našich dětí rozhodovalo na základě toho, kdo dokáže pronést bojovnější projev nebo vykřiknout hlasitější válečné heslo. Chci svět, ve kterém bude mít zdravý rozum ještě nějakou váhu. Kde bude rodina oporou společnosti, kde se lidé nebudou bát jeden druhého a kde politici pochopí, že jejich úkolem není společnost rozdělovat, ale sloužit jí. A především chci svět, ve kterém se nebude muset lidstvo spoléhat na jaderné odstrašení jako na poslední pojistku před vlastní hloupostí.
Možná se mnou nebudete souhlasit. Možná vás některé moje názory rozčílí. To je naprosto v pořádku. Ale jedno vám říci musím. Mám stále silnější pocit, že pokud se jako společnost nezačneme vracet ke zdravému rozumu, vzájemnému respektu, odpovědnosti a skutečné diplomacii, jednoho dne se probudíme do světa, který už nikdo z nás nebude schopen napravit. A tehdy už bude úplně jedno, kdo měl pravdu, kdo byl liberál, kdo konzervativec, kdo podporoval tu či onu vládu a kdo koho označoval za dezoláta. Protože na troskách civilizace už žádní vítězové nebudou.
A víte, co je na tom všem nejsmutnější? Že jsme si tenhle svět nemuseli takhle pokazit. Měli jsme zkušenosti našich předků, historická poučení, technický pokrok i možnosti, o kterých se našim rodičům a prarodičům ani nesnilo. A přesto jako bychom se dobrovolně vraceli k těm nejhorším lidským vlastnostem. K nenávisti, aroganci, ideologické zaslepenosti a přesvědčení, že právě my jediní máme právo rozhodovat o tom, co je správné pro všechny ostatní.
Tohle je můj osobní názor. Nikomu ho nevnucuji a od nikoho neočekávám, že se mnou bude ve všem souhlasit. Ale odmítám mlčet jen proto, že se někomu nebude líbit. A ještě jednu prosbu bych měl na všechny, kteří mi po přečtení tohoto zamyšlení budou chtít pohotově poradit, abych se tedy odstěhoval do Ruska, Kazachstánu nebo kamkoliv jinam. Prosím, ušetřete si to. Je to už poněkud trapné. To, že cestuji, poznávám jiné země, přemýšlím o tom, co vidím, a nahlas říkám svůj názor, přece neznamená, že se musím někam stěhovat. Mám rád svůj domov a právě proto mi není jedno, co se s ním a s celou Evropou děje. Kritika vlastní země nebo kontinentu není žádostí o vystěhování. Je to právo člověka, kterému na jeho domově záleží. A jestli si z dnešního večera v Astaně odnesu jednu myšlenku, pak je to právě tato: možná bychom měli přestat tak sebejistě poučovat celý svět a začít se konečně trochu kriticky dívat sami na sebe.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem. A přeji nám všem jediné: aby zdravý rozum zvítězil dřív, než bude příliš pozdě.
S úsměvem, trochou ironie a bez jakýchkoliv prezidentských ambicí.
Váš Danndys for prezident!
Daniel Danndys Krajča, FB
