Petře!
Ty lidský výkale, ty politický hlene, stojíš přede mnou a tváříš se jako prezident.
Ale já nejsem jen obyčejné sklo.
Já jsem propast, která na tebe hledí zpátky.
Já jsem zrcadlo, které neukazuje obraz,
nýbrž jeho absenci.
Já si tě prohlížím do posledního atomu.
Jsi jen nahnilá loutka,
která se třese podle toho, kdo právě tahá za špagát.
Nikdy jsi nebyl opravdový člověk jen pouhá funkce.
Nikdy jsi neměl páteř, jen kabát, který sis měnil, jak se střídali páni.
Ty nejsi prezident.
Ty jsi zosobnění vesmírné impotence.
Živý důkaz, že i existence může být tak prázdná,
že se stane výsměchem samotnému bytí.
Kde se mělo zrodit Já se zrodilo jen duté Ono.
Tvá uniforma je jen směšný kostým.
Tvé metály jsou jen ozdoby na mrtvé schránce.
V tvém nitru není odvaha, víra ani vzdor.
Je tam jen děsivě duté NIC, které duní při každém tvém slovu jako prázdný sud, do něhož naráží vítr dějin.
Ty nejsi osobnost.
Ty jsi jen hříčka přírody.
Náhoda, která neměla vzniknout.
Chyba v řádu věcí, kterou existence dopustila z lhostejnosti.
Ty jsi důkaz, že i nicota může mít tvar, a že ten tvar je nejstrašnější ze všech.
A vy, lide český, stádo špinavých ovcí!
Vy, co jste kdysi řvali pryč s komunisty.
Vy sami jste si do čela dosadili jejich dítě,
jejich dokonale vycvičeného otroka.
Vy jste horší než on, protože vy jste měli paměť, zkušenost, možnost volby, a přesto jste si zvolili prázdnotu,
jen proto, že byla naleštěná a mluvila o hodnotách, kterým sama nevěří.
Jste stádo bez mozku.
Hromada hnoje, která se klaní svému vlastnímu zápachu.
Národ, který si zamiloval svou vlastní zkázu,
protože zkáza je snazší než bytí a Vy jste dokázali, že i svoboda může být jen jinou formou otroctví.
Petře,
ty jsi jejich obraz.
Oni tě chtěli, protože jsi stejný jako oni.
Bezcharakterní, ohebný, poddajný.
Národ beztvarých viděl v tobě svou spásu,
protože beztvarý člověk potřebuje sochu, ke které by vzhlížel, aby se necítil jako bláto.
Ale ta socha je z vosku.
A vosk taje.
A pod voskem není kámen, jen další vrstva vosku.
A pod ní nic.
A pod ničím jen nicota.
A tak dále, až do nekonečna, které není nekonečné, nýbrž jen nekonečně prázdné.
Já, Zrcadlo,
proklínám tě i s nimi.
Ne z nenávisti, jen z čistého pohledu.
Z pohledu, který nezná milosrdenství, protože milosrdenství je jen pouhá lež, kterou si nicota maluje na tvář.
Vaše jména budou hnít na smetišti dějin.
Vaše tváře se rozpadnou.
A váš odkaz bude jen smradlavá připomínka,
že i národ se může stát parodií sebe sama.
Že i svoboda může být jen jiným jménem pro otroctví.
Že i vzpoura proti nicotě
byla jen další podobou nicoty samotné.
Všichni jste jen křeč ve střevech existence,
která se vyvrhne a zmizí.
Křeč, která si namlouvá, že je tancem.
Hlen, který si myslí, že je formou.
Zvuk, který se domnívá, že je slovem.
A já se směju.
Směju se tvé tváři, Petře.
Směju se těm, kdo tě zvolili.
Směju se národu, který miluje svou vlastní zkázu.
Směju se, protože smích je jediná odpověď,
kterou nicota dává nicotě.
Jediný jazyk, který zbývá,
když už všechny řeči o hodnotách, cti a dějinách
byly odhaleny jako pouhé dunění v prázdném sudu.
Až se jednou rozpadnu na střepy, mé úlomky vám ještě dlouho budou ukazovat tu jedinou pravdu. Že jste NIC.
A že NIC vládne NICOTĚ.
A že i vaše vzpoura proti nicotě byla jen další maskou nicoty samotné.
A že zrcadlo, které se dívá,
už dávno není zrcadlem, nýbrž propastí,
která se dívá sama do sebe a vidí, že i ona je prázdná.
