Z dokumentů, které dnes máme k dispozici, je známo, že nápad popravit zajaté polské důstojníky vznikl již 4 měsíce po kapitulaci Polska. Zajetí polských vojenských jednotek, které nebyly zajaty Němci a jimž se nepodařil průlom do Rumunska, bylo něco, s čím Sověti nepočítali. Vorošilov nevěděl, co s tolika zajatci dělat, a tak je předal Berijovi a jeho tajné policii.
Berija pro vězně nechal v západním Rusku vybudovat 6 velkých táborů, ve kterých se mačkalo kolem 100 000 mužů. Vězni v provizorních táborech hladověli a mrzli v polozbořených kůlnách a prasečincích. Berija po čase rozhodl, že je zapotřebí přeplněnost tábora řešit, a tak nejdříve propustil etnické Bělorusy a Ukrajince a 43 000 Poláků, kteří se narodili na území, které okupovali Němci. Tito zajatci byli předáni Němcům. Dalších 25 000 poddůstojníků a vojáků pak bylo odvedeno na nucené práce na stavbách silnic v Karpatech a 11 000 zajatců bylo posláno na práci v ukrajinských dolech.
K zajatým polským důstojníkům se Sověti zpočátku chovali slušně a opatrně. Kromě toho, že je rudoarmějci okradli o hodinky, se jim prakticky nic nestalo. Důstojníci byli od zbytku mužstva odděleni a posláni do táborů, kde měl každý zajatec svou pryčnu a odpovídající stravu. Důstojníkům byly promítány filmy, dostali karty a šachy a měli dokonce dovoleno psát svým rodinám dopisy. Sověti v jejich táborech navíc zřídili nemocnice, takže úmrtnost polských důstojníků byla skoro nulová. Za to Sověti očekávali, že polští zajatci projeví vděčnost a začnou na komunistický režim koukat jinou optikou.
Foto: Polští vojáci zajatí Rudou armádou během sovětské invaze do Polska | Wikimedia Commons / Public Domain
K tomu však pochopitelně nedošlo a polští důstojníci žádný vděk neprojevovali. Požadovali po Sovětech setkání se zástupci Červeného kříže a chtěli, aby o jejich osudu byli informováni jejich rodinní příslušníci. Odmítali se koukat na sovětské propagandistické filmy a žádali propuštění. Berija měl mezi důstojníky desítky donašečů, kteří informovali vedení o tom, jak důstojníci nadávají na sovětskou moc, uráží Stalina i Lenina a Sovětský svaz nenávidí. Do toho všeho se očekávala válka s Finskem a s ní i příliv dalších zajatců, kteří měli zaplavit už tak přeplněné tábory. Velitel polských zajateckých táborů proto Berijovi doporučil, ať táborům uleví a propustí všechny nemocné a staré zajatce a zároveň nechá popravit ty nejnebezpečnější, to jest důstojníky šlechtického původu a členy zpravodajské služby. Berija s tím souhlasil a navíc nařídil, ať je 20 000 bývalých státních zaměstnanců a vlastníků půdy převedeno do věznic NKVD.
Tábory však byly stále plné, a tak se nakonec Berija rozhodl k radikálnímu řešení, které 5. března 1940 předložil Stalinovi. Napsal mu, že polští důstojníci jsou zavilí nepřátelé sovětské moci, kteří nejdou napravit a jen čekají, až se dostanou na svobodu, aby mohli opět bojovat proti Sovětům. Proto navrhl, aby na osazenstvo tří táborů, což bylo 14 700 válečných zajatců a 11 000 vězňů ve věznicích, byla uvalena nejvyšší výměra trestu – trest smrti. Jako první návrh podepsal Stalin, následně pak Vorišilov, Molotov a Mikojan. Kaganovič a Kalinin souhlas vyjádřili telefonicky. Půda pro vraždění tak byla připravena.
Plánování vražd následně trvalo týden. Nejdříve bolševici deportovali do Kazachstánu všechny rodinné příslušníky obětí. Bylo také nutné projít seznam budoucích obětí a vybrat ty, které hodlal režim ušetřit. Nakonec bylo omilostněno 600 lidí. Některé si vybrala rozvědka, protože usoudila, že jsou příliš cenní a mohla by je tak potřebovat v další válce. Jiní byli kandidáti do plánované budoucí loutkové vlády komunistického Polska. Jiné zajatce zas zachránila přímluva ze zahraničí. Připomeňme, že některé Poláky zachránil Mussolini i Hitler. Mussolini se např. přimluvil za známého malíře Jósefa Czapského. Hitler zas zachránil Waclawa Komarnického, který se ironií osudu následně stal ministrem spravedlnosti polské exilové vlády a s ním několik desítek polských fašistů. Někteří zajatci byli zachráněni v době, kdy již probíhaly popravy a právě díky těmto očitým svědkům nim dnes víme, co se v Katyňských lesích tehdy dělo.
Sověti mysleli na vše. Šéf železnic musel vypracovat speciální jízdní řád vlaků a položit koleje k popravištím v lese poblíž Katyně. Popravčí z Lubjanky a Suchanovky, kterým velel vrchní kat Vasilij Blochin, vytvořili speciální oddíl, který byl vybaven německými zbraněmi a municí, aby se v případě odhalení daly vraždy svalit na Němce.
Celkem mělo být zavražděno zhruba 22 000 Poláků. 11 generálů, 1 admirál, 77 plukovníků, 197 podplukovníků, 541 majorů, 1441 kapitánů, 6061 poručíků a dalších hodností, 18 kaplanů a 1 rabín. K těmto obětem byli připojeni další Poláci, kteří vzbudili nevoli režimu (polští státní úředníci a příslušníci buržoazie).
Masakry začaly v dubnu 1940. Vraždilo se v Kalininu, v Charkově a v Katyni, kde byla zavražděna většina Poláků. Na prvních dvou místech byli Poláci vražděni potají a jeden po druhém. Nic netušící zajatce odvedli do zvukotěsné místnosti, kde je kat popravil střelou do hlavy. Polští zajatci v Katyni, kde si na nějaké utajení nehráli, pak museli před svou smrtí projít větším utrpením. Zajatci byli seřazeni ve skupinách k okraji vykopaných jam, mnozí měli spoutané ruce ostnatým drátem, někteří měli kolem krku oprátky. Pak je jednoho po druhém vrazi v kožených zástěrách popravovali před zraky ostatních, kteří museli čekat, až na ně přijde řada. Po tělech zavražděných mužů pak chodili příslušníci NKVD a pokud našli v jámě někoho, kdo ještě jevil známky života, své dílo zkázy dokončili. Když se některý z Poláků snažil bránit, byly mu svázány ruce vlastním kabátem, nebo jim dali kolem krku smyčku, pak je odtáhli k jámě a tam je ubili pažbou pušky a nebo jejich život ukončili bodákem.
Foto: Letecký snímek katyňského masového hrobu | Wikimedia Commons / Public Domain
Hrůzné vraždění skončilo v polovině dubna a záhy se začaly projevovat jeho důsledky. Do Moskvy přicházely tisíce dopisů od manželek a dětí a nejdříve Maďaři a pak Červený kříž se začali ptát po osudu nezvěstných. Odpověď pochopitelně nikdo nedostal, ale Stalin a jeho družina začali tušit, že vyvraždění výkvětu polské armády bylo naprosté šílenství.
Když pak vypukla válka mezi Německem a SSSR, zhruba dvě třetiny polských vojáků byli z gulagů staženy za účelem boje proti nacistům. Mnozí se také hlásili do bojů po boku Britů v Africe. Bojujícím Polákům však chyběli důstojníci a předseda polské exilové vlády Władysław Sikorski tak neustále naléhal na Stalina a žádal ho, ať propustí i důstojníky, avšak Stalin neustále mlžil a zaplétal se do lží. Nejdříve tvrdil, že polští důstojníci odešli bojovat do Číny přes Mandžusko, jindy Sikorskimu řekl, že jsou dávno na svobodě. Ve finále pak Sověti tvrdili, že všechny polské důstojníky mají v zajetí Němci. V roce 1942 pak byly poprvé v Katyni objeveny masové hroby a v roce 1943 zahájili Němci exhumaci popravených těl a celou kauzu popravených polských důstojníků pak použili v rámci své protisovětské propagandy. Sověti však neustále zatloukali a k hanebným zločinům na polských důstojnících se oficiálně přiznali až v roce 1990.
Foto: Masový hrob v Katyni, 1943 | Wikimedia Commons / Public Domain
Zdroj: historie válek
