Postupně se prosazují zákony umožňující lékařsky asistovanou smrt – jak se naučit smířit se s úpadkem, místo abychom si vzali život? Jak vychovat děti, aby jejich duše v postkřesťanské době odolala?
Teologa Roberta W. Jensona jsem poznal v posledních letech jeho života. Seznámil jsem se s ním nejprve prostřednictvím jeho knih. Záhy jsem také zjistil, že oba navštěvujeme stejný kostel. Jednou v neděli jsem se naklonil přes lavici přede mnou k místu, kde seděl muž na invalidním vozíku, a zeptal se: „Jste Robert Jenson?“ Podíval se na mě zmateně a po dlouhé pauze řekl: „Ano, to je moje jméno.“ Brzy poté mě pozval, abych mu říkal „Jens“, a zanedlouho jsem ho navštěvoval asi dvakrát týdně u něj doma. Jak naše přátelství rostlo, občas jsem mu dělal společnost, aby nebyl sám, když jeho žena Blanche odešla z domu. V té době už nebyl schopen si sám nalít něco k pití nebo k jídlu, ani dojít bez pomoci na toaletu.
Jednou, poté, co jsem mu pomohl na toaletu a zpět, Jens frustrovaně zamumlal něco o tom, že je přítěží. Trval jsem na tom: „Nejste přítěží.“ Na to se na mě podíval a velmi jasně řekl: „Ano, jsem. Každý je nakonec přítěží.“
Jeho překvapení nad mou pastoračně nešikovnou reakcí a moje překvapení nad jeho upřímností se točily kolem stejného problému: mé zdvořilosti.
V mnoha projevech zdvořilosti v naší kultuře se očekává, že budeme poněkud neupřímní, a v některých případech naopak považujeme upřímnost za nezdvořilou. Když nám přítel způsobil nepříjemnosti, očekává se, že budeme trvat na tom: „To je v pořádku!“ Když nás někdo vezme na pracovní oběd, i když je zvykem, že platí ten, kdo pozval, od pozvaného se stále očekává, že placení nabídne – i když dobře ví, že ta nabídka je jen gesto.
Jemné zdvořilé nepravdy slouží jako sociální mazivo, které chrání naše vztahy před opotřebením. Zdvořilost nás chrání před třenicemi každodenního života s ostatními lidmi. A právě tato ochrana je důvodem, proč účinná pastorační a sociální péče často vyžaduje nezdvořilost: Pečovatel či sociální pracovník musí čelit realitě s naprostou upřímnosti, s přesnou pozorností k těm aspektům života, kde dochází k třenicím. To je jediný způsob, jak se dotknout duše. Zdvořilé zmírňování třenic k cíli nevede.
Jens v jistém smyslu odhalil svou duši a já svou zdvořilostí odmítl jeho implicitní žádost o péči.
Sdílím tuto zkušenost, protože přemýšlím o výzvách, kterým čelím jako rodič a myslím, že tato zkušenost ukazuje i na možné řešení. Jak sleduji pomalý, ale vytrvalý postup legalizace euthanasie, začínám přemýšlet, jak mohu vychovat své děti tak, aby z nich vyrostli lidé, kteří by raději volili snášení bolestivé a ponižující ztráty zdraví a tělesných funkcí, než aby zvolili asistovanou sebevraždu.
Věřím, že část odpovědi lze najít zkoumáním problému zdvořilé neupřímnosti, pokud jde o způsoby, jakými se navzájem zatěžujeme a jakým způsobem jsme zatěžováni. Myslím, že je potřeba učit se být břemenem i břemena nést. Lidský život totiž ze své podstaty je břemenem a každý z nás se nakonec břemenem stane. Asistovaná sebevražda je unikem před touto realitou.
Věřím, že prvním krokem je překonání zdvořilé neupřímnosti, která popírá realitu. Otázka, která obvykle zůstává nevyslovena, a proto i nezodpovězena, zní: co se stane s lidmi, kteří jsou břemenem, jakmile jsou zcela chráněni před uznáním této skutečnosti?
Nikdo nechce být břemenem
Domnívám se, že tito lidé často udělají vše, co je v jejich silách, aby proměnili zdvořilé popření v pravdu: budou se snažit nebýt břemenem. Zdvořilé popírání toho, že je někdo břemenem, ve skutečnosti upírá této osobě svobodu být břemenem, i když je to břemeno nedobrovolné, takže je tato osoba zatížena svou vlastní závislostí. Aby bylo jasno, tato dynamika není přítomna v každé zkušenosti s břemenem: například miluji své děti a opravdu mi nevadí, když mě v noci vzbudí dcera nebo syn. Láska má schopnost zaslepit nás vůči ceně, kterou platíme za to, že neseme břemeno jiných lidí. Zároveň by to neprospělo ani mým dětem, ani mé lásce k nim, kdybych předstíral, že po sérii nočních vyrušení nejsem vyčerpaný.
Láska může zmírnit pocit zátěže a dodává nám energii k tomu, abychom se obětovali, ale nemění základní skutečnost, že se musíme navzájem nést a že se tím vyčerpáváme. Když předstíráme, že nás nároky, které jsou na nás kladeny, nevyčerpávají, právě ta láska, která nás váže k těm, jejichž břemena neseme, se zvrhne v sílu, která nás odděluje a izoluje nás i ty, kteří na nás závisí.
Kdysi během studií jsem seděl v nemocničním pokoji s ženou v pozdních sedmdesáti letech, která přežila infarkt. Místo vděčnosti za to, že je stále naživu, byla zoufalá a úzkostná. Přiznala, že si přála zemřít, protože se cítila jako přítěž pro svou dospělou neteř, jediného příbuzného, který se o ni mohl starat. Když jsem mluvil s její neteří, byla zdvořilá a nechtěla připustit více, než jen vágní zdvořilosti, když jsem se jí snažil zeptat na péčí o tetu. Nebyla ochotná upřímně hovořit o složitých výzvách péče o staršího příbuzného.
Už tenkrát jsem z morálních důvodů nesouhlasil s lékařsky asistovanou sebevraždou, ale toho dne jsem zahlédl náznak zhoubného tlaku, který by lidé pociťovali, kdyby byla lékařská sebevražda dostupná: když by jim bylo naléhavě řečeno, že nejsou přítěží, implicitně by věděli, že se od nich očekává, že budou odpovídat vlastní lží, tedy že řeknou, že jsou unavení životem a připraveni zemřít s důstojností. Kdyby ta starší žena dostala možnost ukončit svůj život, mám podezření, že by to poslušně přijala a snažila by se zdůraznit, že s životem je hotová. Asistovaná sebevražda je to, co se stane, když na zabíjení aplikujeme pravidla zdvořilosti.
Domnívám se, že asistovaná sebevražda je morálně špatná a neměla by být legalizována, přesto přiznávám, že jsem pesimistický. Očekávám spíše, že zvítězí progresivní pojetí tělesné autonomie, v souladu s obecným vývojem práva v oblasti práva na potrat, lékařských zákroků na podporu transgenderové identity a rekreačního užívání drog. K tomu přidejme i ponurou skutečnost nízké porodnosti, která za několik desítiletí povede k nedostatku pracovních sil, zejména v profesích jako je právě péče o seniory. Lékařská pomoc při umírání by mohla být využita k odlehčení přetíženého zdravotnického systému.
Domnívám se, že budeme stále častěji slýchat o asistované smrti, a to nejen jako o aktu soucitu s trpícími, ale také jako o odvážném činu sociální a ekologické odpovědnosti starších, kterým leží na srdci blaho mladších generací.
Lámu si hlavu, jak vychovat své děti tak, aby dokázaly odolat nenápadnému, ale silnému nátlaku, aby spáchaly sebevraždu, až zestárnou nebo vážně onemocní. Napadá mě, že by to mohlo sloužit jako základní zkouška formace víry, zda křesťané, které vychováváme, budou schopni odolat svůdné síle zdvořilé sebevraždy.
Jedním z podivných detailů v evangeliích o tom, jak Ježíš vysílá své učedníky kázat, je to, že jim dává pokyn, aby se spoléhali na lidi, ke kterým jsou posláni:
„Neberte si peněženku, tašku ani sandály a na cestě nikoho nezdravte. Do jakéhokoli domu vejdete, nejprve řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ A jestliže je tam někdo, kdo má podíl na pokoji, váš pokoj spočine na něm; jestliže ne, vrátí se k vám. Zůstaňte v tom samém domě, jezte a pijte, co vám dají, neboť dělník si zaslouží svou mzdu. Nechoďte z domu do domu. Kdykoli vejdete do města a jeho obyvatelé vás přijmou, jezte, co vám předloží; uzdravujte tamní nemocné a řekněte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království.‘ Kdykoli však vejdete do města a oni vás nepřijmou, vyjděte na jeho ulice a řekněte: ‚I prach z vašeho města, který ulpívá na našich nohou, setřásáme na znamení protestu proti vám. Vězte však toto: Boží království se přiblížilo.“ Říkám vám, že v ten den bude Sodomě snazší než tomu městu. (Lukáš 10:4–12)
Na rozdíl od toho, co si dnes křesťané představují pod pojmem misijní práce – kdy bohatí přinášejí své zdroje chudým –, Ježíš vysílá své učedníky do světa jako břemeno, které očekává pohostinnost. Pozdější přístup apoštola Pavla, který se stal „dvojprofesním“ služebníkem a často svým připomíná, že se snažil, aby nikoho nezatěžoval, byl výjimkou, nikoli pravidlem. Ježíš stanoví normu, když vysílá své učedníky s očekáváním, že „dělník si zaslouží mzdu“.
Ježíš učedníky posílá, aby konali zázraky uzdravení jako projev Božího království, které se díky jejich přítomnosti „přiblíží“. Ti, kdo našli způsob, jak přivítat tyto posly od Pána ve svých domovech, obdrží uzdravení duše: „váš pokoj na nich spočine.“ Naproti tomu ti, kteří odmítli Pánovy posly, se dopustili hříchu Sodomy, který nespočíval pouze v sexuálním násilí, ale také v „pýše, dostatku všeho“ a v tom, že „nepomáhala chudým a potřebným“.
Přijmout Boží království znamenalo otevřít se tomu, že poneseme břemeno druhých. Tento princip pokračuje v učení Nového zákona. Apoštol Pavel (v listu do Efezu) naléhá na zloděje, aby „přestali krást; ať raději poctivě pracují vlastníma rukama, aby měli co sdílet s potřebnými“. Není jim řečeno, aby pracovali proto, aby se postarali o sebe, ale proto, aby nesli břemeno potřebných.
Křesťanský život vyžaduje, aby lidé „nesli břemena jeden druhého“, aby tak „naplnili Kristův zákon“. A pokud přikázání milovat bližního shrnuje celý zákon, můžeme říci, že milovat bližního znamená nést jeho břemena, včetně jeho zranitelnosti a závislostí.
Všichni budeme jednou břemenem
Lidem je nepříjemné být břemenem, stejně jako přiznat, že jsme zatíženi. Všimli jste si, že lidé dnes málokdy reagují na poděkování slovy „nemáš zač“, ale raději říkají: „Žádný problém“ nebo „Samozřejmě“. Sám to dělám. Je to, jako by upřímné přiznání, že jsme něco pro druhého udělali, slovy „nemáš zač“, bylo příliš nepříjemné. Tyto interakce se staly dalším příkladem zdvořilosti jako jemné neupřímnosti, vyhýbající se i minimálnímu tření, které by znamenalo uznání, že byla poskytnuta služba, a potvrzení, že ano, zasloužíš si vděčnost.
Mírně nepříjemný pocit, který můžeme při těchto neformálních interakcích pociťovat, si zaslouží naši pozornost; jsou to příznaky něčeho hlubšího, než jen hovorového zvyku. Tyto oblasti tření jsou vstupními body do našich duší. A zdá se mi, že moderní svět začal považovat za nesnesitelné jakékoli břemeno – ať už naše vlastní, nebo břemeno jiných lidí. To však znamená, že jsme se stali netolerantními vůči lidské přirozenosti. Není tedy žádným překvapením, že přibývá pokusů tuto přirozenost změnit.
V kultuře, kde se zdvořilá sebevražda brzy může jevit jako normální, budou mít sílu odolat společenskému tlaku, aby se zabili, jen ti, kteří se mimo jiné naučili být v pohodě s tím, že jsou břemenem, a smířili se s realitou, že milovat druhé znamená být jimi zatížen.
Chcete-li doufat, že vychováte děti, jejichž duše tuto kulturu přežijí, musí je učit, že na tom, být břemenem, není nic špatného; musíme své děti připravit na to, že se o nás budou starat tak, jak jsme se kdysi starali my o ně; musíme jim jít příkladem v tom, jak vypadá nést břemena druhých, a být upřímní ohledně toho, jak obtížná a náročná může být tato láska. Tento druh rodičovského úsilí začíná právě takovými nezdvořilými interakcemi, do nichž mě Jens zapojil, a tím mi nabídl šanci být člověkem tímto obtížným, nezbytným, milostivým a morálně vážným způsobem.
Tento morální závazek, tedy naučit se být na obtíž a naučit se nést obtížná břemena druhých, je také klíčem ke křesťanské misii v postkřesťanské kultuře, která je nepřátelská vůči lidem, kteří jsou na obtíž. Stejný Ježíš, který poslal své učedníky do měst bez opasku a peněz, posílá nás do našeho světa, abychom svědčili o království – a my máme toto království zjevovat tím, že nabízíme Pánův pokoj těm, kteří nás přijmou, když se nedokážeme postarat sami o sebe. Tak bude vytrvalá přítomnost našich nemohoucích těl, v Boží ironické prozřetelnosti prostředkem, kterým Bůh nabídne spásu duším.
Publikováno v magazínu Plough, redakčně upraveno.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
