ŠTĚPÁN CHÁB
Blíží se nám 17. listopad. Letos nakopnutý marketingovou demokracií Milionu chvilek svolanou na 15. listopadu. A tak jsem si řekl, že bych na tu trachtaci na vzpomínku 17. listopadu mohl vyrazit. Oslavit nabytou svobodu.
A tak jsem si rozklikl stránky Koncertu pro budoucnost. Co mě asi čeká? Oslava demokracie, nebo ideologické povyražení? Hned v úvodu na mě uhodil nápis #JsmeTu.
Božínku, co mi to jen připomíná? Och, sedm let starou svazáckou stejnojmennou údernickou iniciativu, která se snažila „živelně“ zalít sluncem diskuse na sociálních sítích a masivním náporem donutit algoritmy sítí, aby jejich komentáře nadřadil. Diskuse v tu dobu vypadaly jako ze školení Pirátské strany. Milujeme migranty, Evropskou unii, obnovitelné zdroje, Uršulu Lejenovou, ranní rozbřesk při pohledu na utrápené tváře popelářů. Diskuse na internetu se staly neživé. Jako kdyby je někdo prohnal přes kádrovou posudkovou komisi. Hezké. Takové svobodné. Pak to přirozeně uhynulo na úbytě. Tedy měl jsem ten dojem. Očividně mylný.
V úvodu Koncertu pro budoucnost budou workshopy pro děti.
Pak můžu přeběhnout na živé podcasty Seznam Zpráv. Hm. Podívat se na Jindřicha Šídla. Hm.
Následuje plejáda muzikantů a řečníků.
Do duše mi promluví Klára Šimáčková Laurenčíková. Mediální milenka Pirátů. Na pódium se postaví herec a režisér Miroslav Krobot. To je ten, co točí ty pohrdavé karikatury českého národa z pohledu v Praze zabublinovaného. Hm. Lukáš Valášek, novinář Seznam Zpráv. Hm. Tereza Nvotová. Další umělkyně na straně Milionu chvilek a podobných. Daniela Kolářová, herečka, s uctivostí k jejímu životu a tvorbě, ale politicky jí to myslí jako Zdeňku Svěrákovi. Trochu s rudou knížkou dnešní doby, zdá se mi. Daniel Stach a Karolína Koubová. Za Českou televizi. Bude se nejspíš mluvit o ohrožení demokracie. Hm. Miroslav Kemel pro Novinky, potažmo Seznam Zprávy. Kreslí vtipy. Ne moc vtipné. Ale zato poplatné době. Oleksij Reznikov. Bývalý ministr na Ukrajině, který rezignoval po sérii korupčních skandálů. Hm. Radka Potměšilová. Bude mluvit za zesnulého herce Jana Potměšila, ten za života zase rád mluvil na akcích Milionu chvilek.
Sestava účinkujících vypadá, jako by dramaturg vzal telefonní seznam pražské kavárny a vyškrtl z něj každého, kdo nemá předplatné Respektu.
A dál vlastně nic.
Hm.
Zasnil jsem se nad tím, jak by taková oslava pádu bývalého režimu mohla vypadat, kdyby si skutečně vážila svobody. A viděl na pódiu Jana Schneidera. Nevím proč, napadl mě jako první. Chartista, muzikant, od roku 1990 působil ve zpravodajských, policejních a vládních službách, politický i bezpečnostní analytik. To je člověk svým životem přímo předurčený pro nějaký ten projev na výročí konce minulého režimu. Homo politicus jako z udělání. Navíc pevně morálně usazený a hodnotově demokrat jako poleno. Jenže by si asi nenotoval s ostatními pozvanými. Stejně jako si s nimi už ve své době nenotoval Karel Kryl.
Nebo kdyby vedle zaměstnanců Seznam Zpráv a České televize mohli přednést svůj pohled na dnešní dobu třeba novináři Echa24, Deníku TO, Parlamentek. Na nich není nic, zhola nic práchnivého. Docela by té oslavě svobody slušeli. Jsou ztělesněním právě té svobody, plurality. Tedy, no, kdyby byli připuštěni. Nebo jsou práchniví? Možná pro organizátory, kteří rok co rok ukazují, že 17. listopad je jejich svátek, nikoliv svátek nás všech.
Kdyby na pódium vystoupil skutečný disident zosobněný kupříkladu právě Janem Schneiderem, který si svobodu odseděl v komunistickém kriminále, ale dnes má tu drzost varovat před novou cenzurou a evropským unifikovaným myšlením, pořadatelé by mu vypnuli mikrofon dřív, než by dořekl první větu. Jim vlastně nejde o chartisty nebo o 17. listopad. Jim jde o poslušné maskoty, kteří odrecitují předem schválený ideologický kánon. A je to takové, no, jako na komunistické oslavě výročí VŘSR, kde pionýři recitovali budovatelské básně, rudý šátek kolem krku, jiskru v oku, Lenina v srdci. Nebo jako hlavní program Festivalu politické písně v Sokolově. A já radši bigbít.
V tomto světle mi přišlo komické, začíst se do vznosného textu, který rámuje akci Koncertu pro budoucnost. Je líbezný. „Internet se stal místem, kde proti sobě stojí dva nesmiřitelné tábory. Kde je každý jiný názor útok, kde má největší dosah ten nejhlasitější a kde se z nesouhlasu během pár sekund stane nenávist.
Jenže to není obraz společnosti. Je to obraz internetu, který jsme přenechali nejhlasitější menšině. Většina lidí se přece nehádá, neuráží, nevyhrožuje. Jen mlčí. Ale právě tím vzniká iluze, že ti nejagresivnější mluví za všechny,“ píše se na jejich webu.
Převedeno do nevirtuálního světa? My do naší oslavy naší svobody agresivně pustíme jen naše lidi, naše vidění světa a budeme předstírat, že mluvíme za všechny. Nestojíme o diskusi, o názorovou pestrost, o cokoliv, co by narušovalo naše samolibé přesvědčení, že naše pravda je nejpravdivější, jakou lze z prostoru vykutat. A právě proto je celá ta sestava, co nás má z Václaváku poučovat o svobodě, nesmírně agresivní. Už jen tím, že si ten den prostě zprivatizovala. Vlastně takový 17. listopad pro 17 % populace. Ostatní je mlčící většina. Jenže ta kdyby promluvila, mám ten pocit, možná by byli organizátoři zprivatizovaného 17. listopadu překvapení.
Ta pestrost by se dala vyjádřit jedinou otázkou kladenou všem řečníkům i muzikantům před příchodem na pódium. Podporujete Milion chvilek pro demokracii? Všichni by odpověděli – ANO. Jak se pak můžeme bavit o oslavě svobody a demokracie, když ta část společnosti, která by odpověděla NE, není puštěna ke slovu? Naopak, je o ní smýšleno jako o té, která tu svobodu a demokracii ohrožuje. Vždyť je to celé takové popletené. Snad až blbé.
263 přečtení
(4 votes, average: 4,00 out of 5)





