Ruské hybridní útoky v Evropě dosahují podle zpravodajců rekordního tempa. Cílem stovek sabotáží, kybernetických úderů a narušování vzdušného prostoru však nemusí být příprava na bezprostřední vojenskou invazi proti NATO. Vladimir Putin, oslabený domácími ekonomickými dopady války na Ukrajině, spíše rozehrává nebezpečnou psychologickou partii. Jako zkušený čekista se pokouší vyprovokovat západní spojence k unáhlené vojenské reakci.
V Evropě se téměř denně objevují varování před možnou ruskou vojenskou agresí. Dánská vojenská rozvědka ve své analýze hrozeb zveřejněné 24. září dospěla k závěru, že Rusko pravděpodobně eskaluje svou „hybridní válku proti NATO a Západu“, a upozornila na „nízké, avšak rostoucí riziko“ omezených vojenských útoků proti některé ze zemí NATO. Zástupce vrchního velitele spojeneckých sil NATO, maršál letectva Sir John Stringer, uvedl, že Putin se stává „stále bezohlednějším, nebezpečnějším a ochotnějším podstupovat rizika“. Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski deklaruje svou připravenost na útok tím, že si doma dělá zásoby rýže a marmelády, jak řekl deníku Fakt.
Rusko rozhodně zvýšilo tempo svých hybridních útoků na evropské cíle. Evropští zpravodajští důstojníci zatím v roce 2026 napočítali přes 200 takových útoků, od dronů naložených výbušninami namířených na letiště Lipsko/Halle přes útoky na podvodní komunikační infrastrukturu až po kyberútoky. Vpády do západního vzdušného prostoru se staly téměř rutinou a útok dronu na ukrajinsko-polské hranici 13. září, několik minut poté, co diplomatický vlak s evropskými hodnostáři opustil nádraží, byl vnímán jako varování pro příznivce Ukrajiny. Etničtí Rusové na Ukrajině, v pobaltských zemích, Gruzii a Kazachstánu byli rekrutováni jako loajální služebníci Kremlu v rámci subverzivních kampaní a tajných operací. Rozšiřování ruské vojenské infrastruktury podél finské hranice a v Bělorusku vyvolává obavy z vojenských kroků, jejichž cílem je otestovat solidaritu NATO nebo dokonce obsadit zranitelný suwałský koridor spojující pobaltské státy s jejich spojenci.
Tyto provokace však nemusí signalizovat bezprostřední ruský útok, ale spíše něco rafinovanějšího. Přímý útok na území NATO nedává příliš smysl, vzhledem k obrovským ztrátám, které ruské síly již utrpěly při pokusu o dokončení dobytí Doněcku. Navzdory dlouholetému nedostatečnému financování zůstává NATO pro ruské špatně vycvičené a nekompetentně vedené jednotky impozantním protivníkem. Ukrajina naučila Západ, jak porazit křehkou ruskou velitelskou strukturu na bojišti pomocí neortodoxních taktik a vybavení. Obyčejní Rusové konečně pociťují dopady války v podobě nedostatku paliva, bankrotů podniků a ohromného počtu obětí. Masová mobilizace ve službách další invaze pouze sníží Putinovu popularitu u městských elit, které byly dosud ušetřeny důsledků „speciální vojenské operace“. Vysílání dětí elit do nového vojenského dobrodružství ohrozí Putinovo další vládnutí.
Jaký je tedy pro Putina užitek těchto hybridních operací, bez jehož výslovného souhlasu by se žádný z útoků nemohl uskutečnit? Možná ne k přípravě na agresivní válku, ale k ospravedlnění obrany Ruska před jeho západními nepřáteli. Již dlouho před prvními útoky na Ukrajinu v roce 2014 zakotvil Putin svou vládu v historickém poslání oživit a bránit ruský národ a jeho lid, včetně těch, kteří po rozpadu Sovětského svazu „uvízli“ mimo formální hranice státu. Spojení pravoslavné víry, autoritářství a nepřátelství vůči dekadentnímu Západu, které se vyrovná nepřátelství Dostojevského otce Zosimy, upevnilo Putinovu vládu u lidu toužícího nechat za sebou zkorumpovanou a násilnou anarchii Jelcinových let. Udržení jeho role velkého ochránce Ruska vyžaduje zvěcnění Západu a NATO jako přímé vojenské hrozby. Nic by tomuto cíli nesloužilo lépe než západní útok.
Putin potřebuje zahraniční hrozbu, aby ospravedlnil svou pokračující vládu. A jako správný čekista je vycvičen v umění podněcovat protivníky k užitečné přehnané reakci. Z tohoto úhlu pohledu jsou tyto hybridní útoky navrženy tak, aby vyprovokovaly vojenskou reakci. Polská nebo estonská odvetná akce proti ruským silám či území by posloužila jako vítané ospravedlnění Putinova hlavního nároku na legitimitu.
Nová válka na obranu Matky Rusy by okamžitě obnovila Putinovu popularitu a umožnila by uvalit na ruský lid jakékoli útrapy. Putin se nebojí dlouhé, vyčerpávající války na vyčerpání, pokud to upevní jeho osobní moc a poslouží jeho vizi velkého Ruska uvězněného v neúprosném konfliktu se Západem. Ošklivý malý konflikt, který by se odehrával ve východní Evropě, by byl nerovným soubojem mezi evropskými mocnostmi zděšenými válkou a ruským vůdcem ochotným ji využít jako prospěšný politický nástroj. Putin je bezpochyby přesvědčen, že západní metropole začnou prosit o mír dlouho předtím, než se jakákoli bitva přiblíží k jaderné hranici nebo dokonce k vysokému počtu západních obětí.
Zvýšené tempo a smělost ruských hybridních útoků slouží k eskalaci napětí a zvyšují šance na ukvapenou reakci spojenců z NATO, kteří jsou nyní připraveni se jich obávat jako předehry k ruské invazi. Strategové NATO budou se odvolávat na „řízenou eskalaci“ nebo „věrohodné odstrašení“, aby ospravedlnili reakci na ruský útok, ale dají Putinovi přesně to, co chce: vnitrostátní jednotu a vítaného nepřítele. Válka, skutečná i předvídaná, ospravedlňovala úplnou sovětskou kontrolu nad ruskými zdroji, stejně jako povýšení aparátu, jehož součástí byl i Vladimir Putin.
Obnovení války jako předpokladu absolutní vlády vrací Rusko do stavu, který Putin preferuje, a pravděpodobně koresponduje s nostalgickou vzpomínkou na jeho život mladého agenta KGB oddaného boji proti ruským protivníkům. Putin se údajně obává, že pokud prohraje na Ukrajině, bude svým lidem pověšen. Rozšiřování nepřátelských akcí podněcováním přímého konfliktu s NATO mu slouží jako politické životní pojištění.
Evropa je odsouzena k tomu, aby sdílela kontinent s agresivním státem, který je odhodlán vnímat NATO a liberální demokracie jako své hlavní protivníky. Jelcinova léta vtiskla armádě a bezpečnostním složkám toxickou mentalitu oběti, která Západ vykresluje jako původce ruského ponížení. Tito muži nyní řídí zemi a jsou plně připraveni vyvolat válku tím, že vyprovokují Západ k impulzivní reakci.
NATO a Západ budou stát před volbou mezi eskalací a ustupováním a před sporem, který by mohl alianci roztrhat. Jedinou skutečnou střední cestou je ta, kterou nabízí obávaný obyvatel Bílého domu: donutit Ukrajinu, aby Rusku poskytla dostatek území a politických ústupků k uzavření trvalé dohody. Tváří v tvář vyhlídce, že její vojáci budou umírat v legiích stejně jako chudí Ukrajinci, může být Evropa připravena to přijmout a překousnout ten nejvíce ponižující aspekt jakékoli dohody: nevyhnutelné chlubení Kremlu po jeho velkém vítězství nad Západem. Včetně přehlídky na Rudém náměstí.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010. Děkujeme!
