Když Babišova vláda plní sliby, Nerudová běží žalovat do Bruselu

Když Babišova vláda plní sliby, Nerudová běží žalovat do Bruselu

proxyLeave a comment

D. D. KRAJČA

Aneb když se vůle českých voličů nehodí, požádáme o pomoc evropské vrchnosti.

Přiznám se, že nad některými událostmi české politiky se mi chce někoho zbit, zavraždit nebo zadupat do země.

Myslel jsem si, že podstatou demokracie jsou svobodné volby, ve kterých občané rozhodnou, kdo bude jejich zemi spravovat a jakým směrem se vydá. Myslel jsem si také, že když politická strana před volbami něco slíbí a po volbách se to pokusí splnit, je to přinejmenším důkaz, že své voliče nepovažuje za úplné idioty. Jenže potom přijde Danuše Nerudová a člověk zjistí, že v českém politickém absurdistánu už zřejmě neplatí ani taková samozřejmost.

Česká vláda se rozhodla zrušit koncesionářské poplatky. Přesně ty poplatky, jejichž zrušení bylo součástí předvolebních slibů, se kterými šla do voleb. Občané hlasovali, vláda získala mandát a nyní svůj slib uskutečňuje. A co udělá česká europoslankyně Danuše Nerudová? Obrátí se na evropské instituce, aby se českou vládou zabývaly. Vážně už jsme dospěli do stavu, kdy se český politik nedokáže smířit s výsledkem domácí politické soutěže a běží si stěžovat do Bruselu, protože česká vláda dělá to, co před volbami slíbila? To už není obyčejný opoziční nesouhlas. To je podle mého názoru ukázka politické ubohosti, která si zaslouží mnohem ostřejší pojmenování.

Já takové jednání vnímám jako zradu politické důvěry vlastní země. A říkám to zcela vědomě. Nejde mi o žádnou právní kvalifikaci ani o tvrzení, že Nerudová spáchala trestný čin vlastizrady. Mluvím o zradě v morálním a politickém smyslu. O situaci, kdy česká politička místo přesvědčování českých občanů hledá pomoc u nadnárodní moci proti rozhodnutí demokraticky zvolené české vlády. Když se jí nelíbí, co rozhodli voliči, nemá podle mě hledat zahraniční autoritu, která by jejich rozhodnutí napravila. Má se postavit před ty voliče, podívat se jim do očí a vysvětlit jim, proč se podle ní rozhodli špatně. Jenže to by znamenalo přijmout riziko, že ji znovu neposlechnou. A možná právě v tom je celý problém.

Aby bylo jasno, já vůbec nemusím být příznivcem rušení koncesionářských poplatků. Klidně mohu mít na financování České televize a Českého rozhlasu úplně jiný názor než současná vláda. Ale dokážu oddělit vlastní přesvědčení od respektu k výsledku voleb. Právě v tom totiž spočívá demokracie. Ne v tom, že vždycky vyhraje ten, komu fandím, ale v tom, že dokážu přijmout i vítězství někoho, s kým nesouhlasím. Danuše Nerudová má samozřejmě právo vládu kritizovat, napadat její návrhy a upozorňovat na možné právní problémy. Jenže já mám zase právo její postup považovat za politicky odpudivý. A přesně to si myslím.

Na celé věci mě snad ještě více děsí role Evropské unie. Toho obrovského byrokratického molochu, který se podle mého názoru stále více vzdaluje původní myšlence spolupráce evropských států a stále ochotněji přijímá roli jakési nadřazené politické autority. Česká republika má vlastní ústavu, parlament, vládu i občany. Není to bruselský správní obvod, jehož obyvatelé smějí jednou za čtyři roky vhodit lístek do urny, aby jim následně někdo z evropských institucí vysvětlil, že si vlastně zvolili špatně. Evropské smlouvy samozřejmě stanovují společná pravidla, ale odmítám představu, že se z nich má stát univerzální nástroj k zasahování do každého domácího politického rozhodnutí.

A právě proto mi jednání Nerudové připadá tak nebezpečné. Nejde totiž jen o nějakých pár korun měsíčně za televizi a rozhlas. Jde o princip. Dnes se evropské instituce zabývají koncesionářskými poplatky, zítra může přijít jiná oblast domácí politiky a pozítří další. Kde bude hranice? Kolik předvolebních slibů ještě budou české politické strany moci skutečně splnit, aniž by některý z poražených politických soupeřů vyrazil do Bruselu s prosbou o zásah? A jaký smysl potom budou mít volby, jestliže se politické spory, které mají rozhodovat občané a jejich zástupci, budou stále častěji přesouvat mimo jejich dosah?

Největší ironie spočívá v tom, že podobní politici velmi rádi hovoří o ochraně demokracie, evropských hodnotách a respektu k právnímu státu. Jenže respekt k demokracii se nepozná podle toho, kolikrát člověk toto slovo vysloví před televizní kamerou. Pozná se podle toho, jak se zachová, když volby vyhraje někdo jiný. Jestliže je první reakcí na nepohodlné rozhodnutí české vlády cesta za evropskou autoritou, pak se musím ptát, zda takovému politikovi skutečně jde o demokracii, nebo především o to, aby se rozhodovalo podle jeho představ.

A paní Nerudové bych rád připomněl jednu jednoduchou věc. Česká vláda není její osobní nepřítel a Česká republika není její soukromé politické hřiště. Vláda reprezentuje demokratický mandát části české společnosti a má právo svůj program prosazovat. Kritizovat ji je legitimní. Usilovat o její porážku v příštích volbách také. Ale politicky bojovat proti vlastní vládě prostřednictvím evropských institucí kvůli naplňování předvolebního programu považuji za jednání, které hluboce poškozuje důvěru občanů v politiku. A jestli si paní Nerudová myslí, že tím hájí zájmy České republiky, pak máme o těchto zájmech zjevně naprosto odlišnou představu.

Nechci politiky, kteří budou českým občanům vysvětlovat, že jejich hlas má cenu pouze tehdy, když zvolí správnou stranu. Nechci evropské instituce, které se budou chovat jako vychovatelé neposlušných národů. A už vůbec nechci, aby se z udávání vlastní vlády v Bruselu stala běžná metoda domácího politického boje. Jestliže má Danuše Nerudová tak zásadní problém s tím, co česká vláda dělá, ať předloží lepší řešení, získá pro něj podporu a přesvědčí voliče. Od toho je politika. Ne od toho, aby se po každých prohraných volbách hledala nějaká vyšší instance, která by nepříjemný výsledek napravila.

V této věci stojím za českou vládou. Ne proto, že bych jí bezvýhradně fandil, ne proto, že bych souhlasil se vším, co dělá, a už vůbec ne proto, že bych považoval koncesionářské poplatky za nejdůležitější problém této země. Stojím za ní proto, že plní slib, se kterým předstoupila před voliče. A protože považuji za naprosto zásadní, aby česká demokracie nebyla jen dekorací, kterou si vystavíme při slavnostních projevech, ale skutečným právem občanů rozhodovat o své zemi.

Danuše Nerudová pro mě tímto jednáním nepředstavuje ochránkyni demokracie. Představuje přesný opak toho, co od odpovědného českého politika očekávám. Politika, který místo hledání důvěry doma hledá oporu u mocnějších za hranicemi. A přiznávám, že právě tento druh politického chování ve mně vyvolává mimořádné opovržení.

Protože jestliže se český politik začne více spoléhat na moc Bruselu než na přesvědčování vlastních občanů, neměl by se divit, že se ho tito občané jednou zeptají, čí zájmy vlastně zastupuje.

A možná by na tu otázku měla paní Nerudová odpovědět už dnes.

 

Daniel Danndys Krajča, FB

RedakceRedakce


670 přečtení

(10 votes, average: 5,00 out of 5)