V roce 75 př.n.l. pětadvacetiletého římského aristokrata zajali v Egejském moři piráti. Místo aby prosil o propuštění, doporučil jim zvýšit požadované výkupné, i když to mohlo znamenat, že bude jejich zajatcem mnohem déle. Jmenoval se Gaius Julius Caesar.
Římská republika neprožívala snadnou dobu – ostatně její samotná existence, aniž by to kdo tušil, se chýlila ke konci. Její armáda se nicméně vyvinula ve stálou sílu profesionálních veteránů zocelených boji, kteří se stali silou, které ve Středomoří nebylo rovno. To Římu umožnilo dále zvětšovat své území. Vojáci však byli často loajálnější ke svým generálům než ke státu. Sloužili generálům, jako byl Sulla; mužům, kteří často využívali legie k prosazování vlastních ambicí.
Foto: Caesar jedná se svými únosci | Bettmann / Public domain
Ve městě samotném se však stávaly normou nepokoje a násilné politické otřesy, protože v ulicích bojovaly o nadvládu různé soupeřící skupiny. Řím se propadal do stavu téměř anarchického chaosu. Aristokraté soupeřili o moc a často používali korupci a zastrašování, aby dosáhli svého. Caesar se do tohoto prostředí narodil 13. července 100 př. n. l. jako člen rodu Julia, starého klanu římských aristokratů. Situace se pro Caesara změnila v roce 85 př. n. l., kdy zemřel jeho otec, a on se tak v šestnácti letech stal hlavou rodiny. Vypukla občanská válka mezi jeho strýcem Mariem a Luciem Corneliem Sullou, který dvakrát zastával hodnost konzula. Město zachvátily další pouliční bitvy a atentáty, dokud Marius nezvítězil. Caesar dostal funkci velekněze boha Jupitera a oženil se s Cornelií.
Dne 13. ledna 86 př. n. l. však Marius zemřel a k moci se dostal Sulla. Ten vyčistil vládu a město od všech, kdo byli spojeni s Mariem, takže Caesar přišel o práci, dědictví i manželčino věno a bylo mu nařízeno, aby se se svou ženou rozvedl. Caesar však odmítl Cornelii opustit. Jeho matka Aurelia Cotta využila vlivu své rodiny, z níž někteří členové Sullu podporovali, aby mu zachránila život. Caesar se rozhodl hrát na jistotu, odjel z Říma a vstoupil do armády. V roce 81 př. n. l. se zúčastnil obléhání Mytilény (dnes řecký ostrov Lesbos), byl tak efektivní, že obdržel Občanskou korunu – druhé nejvyšší vojenské vyznamenání, kterého mohl Říman dosáhnout.
Sulla nakonec v roce 78 př. n. l. zemřel, což Caesarovi umožnilo bezpečný návrat do Říma. Nemohl však získat zpět své dědictví, přestěhoval se do chudé čtvrti a stal se právníkem proslulým úspěšným stíháním zkorumpovaných úředníků. Díky tomu byl navzdory svému aristokratickému původu velmi oblíbený mezi mnoha Římany z nižších vrstev. V roce 75 př. n. l. se posunul na vyšší úroveň a vydal se na obchodní cestu na ostrov Rhodos v doprovodu několika služebníků a přátel. Nikdy tam však nedorazili. Středozemní moře bylo plné pirátů, kteří lovili každou loď, jež se jim připletla do cesty. Piráti se zmocnili Caesarovy lodi a on i jeho společníci skončili v zajetí na ostrůvku u Kilikie (dnes jižní pobřeží Turecka). Všichni na palubě měli dvě možnosti: zaplatit výkupné, nebo být prodáni do otroctví.
Caesar si vybral první možnost, a tak jeho věznitelé stanovili výkupné ve výši 20 talentů stříbra – v hodnotě asi 620 kg. Caesar šokovaně zalapal po dechu. Pak vyprskl smíchy. Nebylo to kvůli přemrštěné ceně, ale právě naopak. Únosci zásadním způsobem podhodnotili svou kořist a požadavkem nízkého výkupného ohrožovali jeho pozici v Římě. Rod Julia byl přímým potomkem Iula, syna trojského prince Aenea. Někdo s jeho rodokmenem měl podle něj mnohem větší cenu. Trval na tom, aby místo toho stanovili výkupné ve výši 50 talentů (asi 1 550 kg) stříbra.
Piráti souhlasili, aby jeho přátelé částku shromáždili, ale Caesar tím neskončil. Přísahal, že jakmile bude volný, nechá je všechny ukřižovat. Vzhledem k okolnostem piráti řvali smíchy, ale nevydrželo jim to. Caesar odmítal hrát roli zbabělé oběti rukojmí. Požadoval, aby mu jeho služebníci mohli dál svobodně sloužit, a dokonce pirátům nařídil, aby zmlkli nebo ztišili hlas, kdykoli bude spát. Celé dny trávil psaním básní a skládáním projevů a pak požadoval, aby ho piráti pozorně poslouchali, když je nahlas předčítal. Pokud jeho dílo nepochválili, křičel na ně a nazýval je negramotnými divochy.
Jeho nekompromisní postoj a povýšené chování fungovaly. Získal si respekt svých nepřátel. Mohl se volně pohybovat a občas se zapojil do jejich her. Vzhledem k výši částky trvalo 38 dní, než se podařilo peníze shromáždit, načež Caesar a jeho muži konečně mohli odejít. Jakmile dorazil do Miletu (dávno opuštěného přístavního města jižně od dnešního Söke v Turecku), začal shromažďovat ozbrojenou flotilu. S ní se vrátil na ostrůvek, zajal většinu pirátů a jejich majetek si přivlastnil. Odplul do Pergamonu (u dnešního tureckého města Bakırçay) a všechny je uvrhl do vězení. Poté se vydal za Markem Juniem, místodržitelem Asie, a vyžádal si právo vyměřit pirátům trest. Junius však s rozhodnutím otálel. Caesar nechtěl čekat, a tak se vrátil do Pergamonu, piráty vyvedl z vězení a nařídil je všechny ukřižovat. Někteří z nich prosili o milost a připomínali mu společné zábavné chvíle, takže Caesarovo srdce roztálo a rozhodl se ustoupit: nechal jim podříznout hrdla, čímž je ušetřil zdlouhavé smrti na kříži. Pak jejich těla nechal ukřižovat, protože mu záleželo na tom, aby dodržel své slovo.
Zdroj: warhistoryonline.com
