D. D. KRAJČA
Mám pocit, že jsme se ocitli v okamžiku, kdy právo přestává být tím, čím mělo být. Celé generace byly vychovávány v přesvědčení, že demokratický stát stojí na ústavě, na dělbě moci a na institucích, které mají chránit občana před zvůlí těch, kteří právě drží moc. Bylo nám opakováno, že nikdo nestojí nad zákonem, že pravidla platí pro všechny stejně a že právě proto existují pojistky, které mají zabránit tomu, aby se stát stal kořistí jednotlivců, zájmových skupin nebo momentálních politických nálad.
Ústava přitom nikdy neměla být jen slavnostním dokumentem uloženým ve vitríně. Měla být základní smlouvou mezi státem a občanem. Měla být hranicí, za kterou nesmí nikdo, bez ohledu na funkci, popularitu nebo politickou sílu. Právě proto vznikl Ústavní soud. Ne jako ozdoba demokracie, ale jako její poslední obranná linie. Jako instituce, která má chránit ústavní pořádek i tehdy, když je to nepohodlné. Především tehdy, když je to nepohodlné.
Dnes však stále častěji nabývám dojmu, že rozhodující už není právo, ale moc. Ne argument, ale postavení. Ne obsah, ale člověk, který jej pronáší. Ústava zůstává napsaná na papíře, instituce sídlí ve stejných budovách a úřední razítka dopadají na dokumenty stejně jako dříve. Jen se vytrácí víra, že to všechno ještě plní svůj původní účel.
Nejnebezpečnější na tom všem není jedno rozhodnutí, jeden politik ani jedna vláda. Nejnebezpečnější je okamžik, kdy občan začne pochybovat o tom, že existuje autorita stojící nad politickým bojem. Kdy začne ztrácet víru, že existuje instituce, která bude chránit ducha ústavy bez ohledu na okolnosti. Ve chvíli, kdy se začne zpochybňovat samotný smysl ústavních pojistek, přestává být problémem jednotlivý spor. Problémem se stává celý systém.
Právě proto považuji za mimořádně nebezpečné, pokud člověk získá pocit, že ani Ústavní soud se již necítí být vázán především ústavou, ale jinými hledisky. Ústavní soud má být poslední hrází. Posledním místem, kam se občan může obrátit ve chvíli, kdy selžou všechny ostatní mechanismy. Pokud se začne vytrácet důvěra i v tuto instituci, pak už neztrácíme důvěru v jednotlivce. Ztrácíme důvěru v samotné základy státu.
Přiznávám, že po přenesení prakticky veškerých svých pracovních a podnikatelských aktivit do zahraničí si stále častěji kladu otázku, zda se do České republiky vůbec ještě chci vracet. A není to otázka peněz. Není to otázka podnikání. Je to otázka důvěry.
Celý život posloucháme, že žijeme v právním státě. Že existuje ústava, zákony a instituce, které mají chránit občana. Že právo stojí nad mocí. Jenže pokud člověk začne nabývat dojmu, že rozhodující už není síla argumentů, ale síla postavení, že není důležité, co je napsáno, ale kdo o tom rozhoduje, začne se nevyhnutelně ptát, zda jsou to ještě principy, na kterých chtěl svůj život postavit.
Nechci žít v zemi, která se spokojí s rolí montovny, odbytiště a poslušného vykonavatele cizích rozhodnutí. Nechci žít v zemi, kde se stále častěji řeší zástupná témata, zatímco skutečné problémy zůstávají bez odpovědí. Nechci žít v zemi, kde se občanům vypráví o svobodě a demokracii, ale současně v nich vzniká pocit, že jejich práva mají váhu pouze tehdy, pokud se shodují s názorem těch správných lidí.
Nechci žít v zemi, která rezignovala na vlastní sebevědomí. V zemi, která si přestala věřit natolik, že místo podpory vlastní výroby, vlastního průmyslu, vlastního zemědělství a vlastní energetiky stále častěji čeká, co rozhodnou jiní. V zemi, která se dokáže týdny hádat o mouku z červů, ale nedokáže vést stejně vážnou debatu o tom, kam směřuje její ekonomika, její školství, její průmysl a její budoucnost.
Možná je to tvrdé. Možná se to nebude mnoha lidem líbit. Jenže stejně jako stát potřebuje důvěru občanů, musí si ji také zasloužit. Důvěru nelze nařídit zákonem. Nelze ji vynutit autoritou. Nelze ji odhlasovat většinou. Důvěra vzniká pouze tehdy, když lidé věří, že pravidla platí pro všechny stejně a že právo stojí nad mocí.
Ve chvíli, kdy začnou mít pocit, že moc stojí nad právem, začíná se hroutit všechno ostatní. Ne ze dne na den. Ne za zvuku fanfár a dramatických projevů.
Pomalu, nenápadně a tiše. Nejprve zmizí důvěra. Potom respekt. Nakonec i ochota spojovat s takovým státem svou budoucnost.
A právě toho se obávám nejvíc. Ne jednoho rozhodnutí. Ne jedné vlády. Ne jednoho politika.
Obávám se okamžiku, kdy stále více slušných, pracovitých a samostatných lidí dospěje k závěru, že budoucnost už nehledají doma, ale kdekoliv jinde na světě.
Protože země, ze které odchází důvěra, začíná ztrácet mnohem víc než jen své občany.
Začíná ztrácet sama sebe.
FB
