O civilizaci, která chrání člověka, ale někdy zapomíná, před kým ho má chránit
Lidská práva jsou jedním z nejvýznamnějších civilizačních výdobytků. A přesto se nabízí nepříjemná otázka, zda jsme při jejich postupném zdokonalování nedospěli k paradoxu, v němž se ochrana lidskosti může za určitých okolností obracet proti samotným předpokladům lidského soužití. Zda se totiž lidská práva v praktickém společenském provozu nezačínají přetavovat v cosi, co bychom s jistou dávkou jízlivosti mohli nazvat právy nelidskými. Nejde o slovní hříčku. Jde o problém společnosti, která vybudovala rozsáhlý systém ochrany jednotlivce před svévolí a násilím, ale současně musí čelit lidem, kteří její pravidla vědomě porušují a její zábrany využívají ve svůj prospěch.
Podívejme se například na rabování doprovázející některé nepokoje ve Francii a v poslední době také v Itálii. Ulice zaplní demonstranti, část z nich se pustí do násilí, rozbíjení výloh, drancování obchodů a ničení cizího majetku. Celá událost přitom nadále vystupuje ve veřejném prostoru pod zastřešujícím označením demonstrace, protest či sociální nepokoje. Jistě, demonstrace mohou být legitimní a většina jejich účastníků se žádného násilí dopustit nemusí. Ale právě proto je nutné důsledně rozlišovat mezi politickým protestem a kriminálním jednáním, které se za něj schovává. Protože rozbít někomu obchod a odnést jeho majetek není demonstrace. Je to krádež, rabování nebo vandalismus, podle konkrétních okolností. Politický transparent z toho žádný vznešenější čin neudělá.
Zajímavější než samotné rabování je však společenská asymetrie, kterou podobné události odhalují. Na jedné straně stojí občan, jenž respektoval pravidla, pracoval, podnikal, platil daně a budoval materiální předpoklady existence své rodiny. Na druhé straně člověk, který se vědomě rozhodl tato pravidla porušit. A právě v okamžiku střetu se začíná ukazovat, jak problematické může být praktické vyvažování jejich práv. Představme si drobného podnikatele. Dvacet let budoval obchod, splácel úvěry, vychovával děti, živil rodinu. Jeho majetek nejsou jen regály, pokladna a zboží. Je to zhmotněný čas jeho života, práce, odříkání a odpovědnosti. Jednoho dne do obchodu vtrhne třicet maskovaných výtečníků, kteří se nerozhodli debatovat o sociální spravedlnosti, nýbrž krást a demolovat. Za několik minut mohou zničit ekonomickou základnu, kterou člověk budoval desítky let.
A tady přichází pozoruhodná civilizační banalita: vždyť jde přece jen o majetek! Opravdu? Co když ten člověk kvůli vyrabovanému obchodu zkrachuje? Co když přijde o bydlení, nedokáže splácet závazky, rozpadne se mu rodina a děti se ocitnou v existenční nejistotě? Co když následky tohoto několikaminutového výletu za cizím majetkem ponese po celý zbytek života? Majetková kriminalita totiž nemusí představovat pouhé odcizení předmětů. V krajních případech může představovat sociální popravu člověka, který přitom fyzicky zůstal naživu. A právě tento rozměr se v debatách o právu na obranu často ztrácí. Lidský život je správně pokládán za hodnotu vyšší než vlastnictví. Jenže vlastnictví může být neoddělitelně spjato s podmínkami, za nichž se lidský život vůbec může důstojně odehrávat. Zničit někomu existenční základnu neznamená totéž jako rozbít mu oblíbený hrnek.
Ještě závažnější je ovšem otázka sociální důvěry. Lidské soužití totiž nestojí pouze na zákonech. Stojí především na předpokladu, že ostatní lidé budou respektovat určité elementární hranice. Já respektuji tvůj život, rodinu, domov a majetek a očekávám, že ty budeš respektovat totéž u mě. Tento princip reciprocity není nějaká buržoazní úchylka, nýbrž jeden ze základních předpokladů civilizovaného soužití. A právě zde vzniká otázka, co s člověkem, který tuto reciprocitu vědomě odmítá. Společnost založená na vzájemné ohleduplnosti má totiž jednu potenciální slabinu: její pravidla mohou být zneužívána těmi, kdo sami žádnou obdobnou ohleduplnost neprojevují. Člověk, který dodržuje pravidla, omezuje vlastní jednání ohledem na ostatní. Ten, kdo je programově porušuje, může získat okamžitou výhodu právě díky zábranám druhých.
Je to sociální parazitismus v jeho nejprostší podobě. Nikoli ve smyslu nějaké vrozené méněcennosti člověka, ale jako způsob jednání, při němž jedinec čerpá výhody společenského řádu, jehož závazky současně odmítá respektovat. Takový člověk nepotřebuje společenská pravidla zrušit. Naopak. Potřebuje, aby platila pro ostatní. A tím se dostáváme k samotnému paradoxu lidských práv. Moderní civilizace oprávněně odmítla představu, že člověk může být svévolně připraven o život, důstojnost nebo právní ochranu. Jenže mezi ochranou lidské důstojnosti pachatele a praktickou bezmocností jeho oběti nesmí vzniknout falešné rovnítko. Lidská práva nemají být mechanismem, který agresorovi poskytuje výhodu právě proto, že jeho oběť se zdráhá překročit civilizační hranice.
Jestliže stát po občanovi požaduje, aby se vzdal soukromé msty a svěřil ochranu svých práv veřejným institucím, uzavírá s ním určitou společenskou smlouvu. Občan nebude prosazovat právo vlastní svévolí, protože stát mu zajistí účinnou ochranu. Ale co když tuto ochranu stát fakticky zajistit nedokáže? Co když se před obchodem shromáždí dav, policie situaci nezvládá a majitel má sledovat, jak mu mizí živobytí? Formálně mu zákon právo na nutnou obranu přiznává. Jenže jakou praktickou hodnotu má toto právo v situaci, kdy stojí proti třicetinásobné přesile a musí se během několika vteřin rozhodovat o následcích, které budou právníci následně rozebírat celé měsíce? Nejde o požadavek beztrestně zabíjet zloděje. Jde o otázku, zda právo na obranu skutečně odpovídá podmínkám, v nichž má být vykonáváno.
Především však jde o rozlišení odpovědnosti. Útočník se rozhodl přijít. Útočník se rozhodl překročit hranici cizího prostoru. Útočník se rozhodl použít početní převahu, násilí nebo zastrašování. Napadený člověk si nic z toho nevybral. Byl do konfliktu zatažen proti své vůli. A přesto se může stát, že důsledky konfliktu dopadnou nejtvrději právě na něj. Zde se nabízí jednoduchá metafora. Každý rozumný člověk ví, že se neleze do vysoké pece. Nikdo nepotřebuje zvláštní filozofické školení, aby pochopil, že určité hranice nelze překračovat bez vážného rizika. Podobně by měla existovat hluboce zakořeněná společenská hranice kolem lidského domova, rodiny a existenčního zázemí. Ne hranice, za níž automaticky přestává platit právo na život, ale hranice, jejíž násilné překročení není možné považovat za banální přestupek proti majetkovým poměrům.
Člověk, který vědomě vstupuje do cizího prostoru s úmyslem loupit a ničit, vytváří nebezpečnou situaci. A právní řád by měl při hodnocení následného střetu přikládat zásadní váhu tomu, kdo tuto situaci způsobil a kdo se jí pouze snažil zabránit. Tím spíše, pokud nejde o jednotlivého zlodějíčka, ale o koordinované plenění, při němž se násilí a početní převaha stávají prostředkem k praktickému vyřazení možnosti obrany. Podstatné je, že společenská tolerance má smysl pouze tehdy, pokud nepodkopává podmínky vlastní existence. Tolerance neznamená povinnost nechat si zničit život. Empatie neznamená povinnost ignorovat oběť. A humanita neznamená, že člověk respektující pravidla musí za každých okolností nést všechny náklady jejich porušování.
Koneckonců existuje i cosi jako empatie vůči poškozenému. Vůči jeho dětem, manželce, zaměstnancům. Vůči lidem, kteří nic nespáchali, přesto se jim během několika minut může zhroutit svět. Proč se právě tato perspektiva tak snadno vytrácí za debatami o společenských příčinách násilí, věku pachatelů, jejich frustracích a možnostech jejich dalšího začlenění? Pochopení příčin kriminality je samozřejmě důležité. Jenže vysvětlovat příčiny ještě neznamená omlouvat následky. Sociální frustrace neopravňuje k devastaci cizího života. A právo protestovat proti poměrům nezahrnuje právo existenčně likvidovat lidi, kteří za tyto poměry ani nemusejí nést jakoukoli odpovědnost.
Uvažme také jeden nepříjemný důsledek. Jestliže značná část veřejnosti nabude přesvědčení, že stát nedokáže ochránit slušně jednajícího občana před agresorem, nebude tím posilovat respekt k právu. Bude tím podkopávat jeho legitimitu. A právě ztráta důvěry v právní stát může otevřít prostor pro soukromou mstu, kolektivní nepřátelství a další násilí. To je přesně výsledek, kterému měla civilizovaná právní ochrana zabránit. Proto otázka nestojí tak, zda mají pachatelé kriminality lidská práva. Samozřejmě mají. Otázka zní, zda společnost při jejich ochraně neztrácí schopnost stejně důsledně chránit práva těch, kteří byli napadeni.
Jestliže právo důkladně zkoumá každé možné porušení důstojnosti agresora, ale existenční katastrofu oběti považuje za pouhou materiální škodu, je namístě ptát se, zda není jeho praktické uplatňování převrácené. Lidská práva se nemění v práva nelidská tím, že chrání i pachatele. Mění se v ně tehdy, pokud je jejich ochrana v praxi vykupována opomíjením, bezmocí a existenční zkázou obětí. A skutečně civilizovaná společnost by neměla stavět občana před volbu, zda se nechá zničit, nebo bude riskovat vlastní kriminalizaci při pokusu o účinnou obranu.
Protože civilizace, která dokáže soucitně vysvětlit jednání agresora, ale nedokáže ochránit jeho oběť, má problém, který žádná vznešená deklarace lidských práv sama o sobě nevyřeší. A možná právě zde začíná nejdůležitější otázka celé debaty: Komu vlastně slouží společenská smlouva, pokud ji ti, kdo ji dodržují, nemohou považovat za spolehlivou ochranu před těmi, kdo ji vědomě porušují?
25.10.2026 Heresiar
20 známkování, průměr1,10
799x přečteno
