D. D. KRAJČA
Před rokem se českým internetem prohnal titulek, který by ještě před několika lety člověk považoval za nepovedený vtip, satiru nebo recesi. Jenže nebyl myšlen jako vtip. Nebyl myšlen jako satira. Byl myšlen vážně. Čtenář se v něm mohl dočíst, že ruští vojáci už jedí jeden druhého a že v ruské armádě dochází ke kanibalismu. Přiznávám se bez mučení, že jsem tehdy několik vteřin zíral na monitor a snažil se pochopit, zda někdo definitivně ztratil soudnost, nebo zda se ze mě právě někdo pokouší udělat úplného idiota. Čím déle nad tím přemýšlím, tím více se přikláním ke druhé variantě.
Kdyby totiž člověk sledoval pouze titulky a nečetl nic dalšího, musel by získat dojem, že na východě už neexistuje armáda, ale tlupa polodivokých kanibalů, kteří mezi sebou bojují o poslední konzervu a po večerech si navzájem okusují končetiny. Jenže uplynul rok a přišla jedna nepříjemná věc, se kterou autoři podobných nesmyslů zřejmě nepočítali. Uplynul rok. A Rusové se jaksi nesežrali. Armáda se nerozpadla. Fronta nezmizela. Jednotky se dál střídají, doplňují, bojují, ustupují, postupují a fungují přesně tak, jak funguje každá armáda zapojená do dlouhodobého konfliktu. Jinými slovy, realita opět brutálně zmlátila propagandu železnou tyčí a nechala ji ležet v příkopu.
Právě proto mě dnes mnohem více než samotný titulek zajímá otázka, proč vůbec vznikl. Opravdu si někdo myslí, že šlo o informování veřejnosti? Opravdu si někdo myslí, že cílem bylo poctivě popsat realitu? Já si to nemyslím ani na vteřinu. Podle mého názoru šlo o něco mnohem obyčejnějšího a zároveň mnohem nebezpečnějšího. Šlo o další dávku nenávisti. O další cihlu do zdi, která se už několik let systematicky staví mezi lidi. O další pokus vysvětlit veřejnosti, že na druhé straně už nejsou lidé, ale jakési zrůdy, které si nezaslouží pochopení, soucit ani obyčejnou lidskou důstojnost.
A právě zde začínám být opravdu nepříjemný. Protože už mě unavuje poslouchat pohádky o objektivitě, nezávislosti a poctivé žurnalistice ve chvíli, kdy člověk den za dnem sleduje stále stejný scénář. Jednou jsou Rusové opice. Podruhé barbaři. Potřetí zvířata. Počtvrté kanibalové. Popáté banda alkoholiků. Pošesté národ bez kultury. A posedmé hrozba pro celé lidstvo. Když to čtete jednou, mávnete rukou. Když to čtete týden, začnete si všímat vzorce. Když to čtete rok, přestanete věřit na náhody. A když to čtete několik let, začnete si klást otázku, zda už náhodou nesledujete propagandu v přímém přenosu.
Ano, použiji slovo propaganda. A použiji i jméno, které mnohým způsobí nepříjemné cukání koutků. Joseph Goebbels. Ne proto, že bych kohokoliv srovnával s nacisty. To by bylo laciné a hloupé. Zmiňuji ho proto, že byl jedním z nejúspěšnějších propagandistů moderní historie a pochopil princip, který funguje dodnes. Není potřeba lidi přesvědčit pravdou. Není potřeba předložit důkazy. Není potřeba mít pravdu. Stačí dostatečně dlouho opakovat stejnou emoci. Stačí každý den vytvářet obraz nepřítele, který je hloupější, špinavější, krutější a méně lidský než my. Stačí opakovat stále stejné motivy tak dlouho, až si je lidé přestanou ověřovat a začnou je považovat za samozřejmost.
Nejhorší na tom všem je skutečnost, že podobná propaganda není namířena proti Rusku. To si mnozí neuvědomují.
Ve skutečnosti je namířena proti nám. Proti čtenářům. Proti divákům. Proti obyčejným lidem, kteří mají být postupně zbaveni schopnosti pochybovat, ověřovat a přemýšlet. Protože člověk, který přemýšlí, je pro propagandu problém. Člověk, který si ověřuje informace, je pro propagandu problém. Člověk, který odmítá nenávidět na povel, je pro propagandu problém. A právě proto je mnohem jednodušší vychovávat publikum pomocí emocí než pomocí faktů.
Mě osobně na tom neuráží Rusko. Rusko si poradí samo se sebou. Neuráží mě ani vojáci na frontě. Nejvíce mě uráží představa, že autor podobného titulku považuje své čtenáře za natolik nesvéprávné, že jim může naservírovat prakticky cokoliv a oni to bez odporu spolknou. Jako by veřejnost nebyla tvořena myslícími lidmi, ale laboratorními krysami, kterým stačí pravidelně dávkovat správné podněty a ony poběží požadovaným směrem.
Možná právě proto se dnes tolik lidí přestává zajímat o média. Ne proto, že by byli hloupí. Ne proto, že by byli nevzdělaní. Ale proto, že mají dost pocitu, že je někdo neustále tahá za nos. Že jim někdo místo informací prodává emoce. Že jim někdo místo reality nabízí předem připravený scénář, ve kterém je přesně určeno, koho mají milovat, koho mají nenávidět a komu mají tleskat.
Když jsem po roce znovu narazil na onen legendární titulek o ruských vojácích požírajících jeden druhého, nepocítil jsem vztek. Pocítil jsem spíše smutek. Smutek nad tím, jak hluboko dokázala část mediálního prostoru klesnout.
Protože pokud se někdo během uplynulého roku ukázal jako požírač, nebyli to ruští vojáci. Byla to média, která s chutí a bez mrknutí oka požírají vlastní důvěryhodnost, vlastní profesní čest a nakonec i důvěru lidí, bez níž nemůže novinařina dlouhodobě existovat.
A jestli je na tom všem něco opravdu nebezpečného, pak to není Rusko, Ukrajina ani žádná jiná země. Nebezpečné je něco úplně jiného. Nebezpečná je chvíle, kdy si společnost zvykne na to, že nenávist je normální, že propaganda je normální a že lež je přijatelná, pokud míří na správnou stranu. Protože přesně v takových chvílích historie obvykle začíná psát své nejtemnější kapitoly.
Daniel Danndys Krajča, FB
382 přečtení





