A právě v tom je problém.
Totalitární myšlení nezačíná vždy tím, že někdo bouchne pěstí do stolu. Často začíná mnohem tišeji. Přesvědčením, že člověk neví, co je pro něj dobré. Že svoboda je nebezpečná. Že odlišný názor je hrozba. Že společnost musí být převychována. Že existuje vyšší cíl, kvůli kterému se individuální svoboda může trochu ohnout.
Někdo to nevidí v praxi Evropské unie, protože přichází jazykem projektů, strategií, hodnot a směrnic. Není to tank v ulici. Je to formulář, definice, povinný rámec a morální nálepka. Neříká se: „Musíš poslouchat.“ Říká se: „Musíme chránit demokracii, klima, rovnost, bezpečí a správné hodnoty.“
A kdo je proti, ten není jen proti návrhu. Je podezřelý.
Podobně někteří nevidí problém v praxi nábožensko-politických systémů, kde je žena zahalena, kontrolována a vytlačena z veřejného prostoru. Řeknou, že je to kultura, tradice nebo svobodná volba. Někdy možná ano. Ale jindy je burka méně výrazem víry a více symbolem podřízenosti. Hadrem, který nemá chránit důstojnost ženy, ale poslušnost systému.
Podstatné je, že totalitární princip se často schovává za vznešená slova. Jednou za pokrok. Jindy za tradici. Jednou za bezpečí. Jindy za čistotu. Jednou za evropské hodnoty. Jindy za náboženský řád.
Mechanismus je ale podobný: člověk se má zmenšit před systémem.
Skutečná svoboda není jen možnost souhlasit. Skutečná svoboda je možnost nesouhlasit, odmítnout, odejít, kritizovat a nebýt za to společensky nebo institucionálně zničen.
Proto je nebezpečné hodnotit totalitu jen podle historických kulis. Totalita dneška nemusí nosit holínky. Může mít oblek, grantovou výzvu, univerzitní slovník, náboženský předpis nebo úřední razítko.
A kdo ji hledá jen tam, kde ji už jednou viděl, ten ji příště velmi snadno přehlédne.
