Když tvář svoji nevidím, svět jakoby se odrážel jen v mých pocitech, ne ve vnějším zrcadle. Tvář je zrcadlem duše, říká se, ale někdy ji nepotřebujeme vidět, abychom věděli, kdo jsme. Přesto, že křížky na zádech necítím, vím, že tam někde jsou – těžkosti života, které si neseme, zůstávají s námi, i když nejsou vždy hmatatelné. A i když svůj odraz nevidím, v hloubi duše vnímám ten pocit, který nikdy nezmizí – jako dívka si připadám. Je to nevinnost, hravost a naděje, která nás provází po celý život. Ten pocit nás vrací do časů, kdy byl svět otevřený možnostem, kdy vše bylo lehčí a sny se zdály být blíže. I když čas plyne, tahle esence zůstává, hluboko zakořeněná, přítomná v každém kroku, který uděláme.
Je krásné uvědomit si, že naše vnitřní světlo nezhasíná, i když se nemůžeme zrcadlit. Zůstáváme sebou samými, i když se vše okolo mění. Možná to, co nevidíme, je nejvzácnější, protože v nás uchovává to, co slovy popsat nelze, ale co cítíme v každém okamžiku bytí.
