Skutečným i domnělým zločinům, které podle progresivního mezinárodního veřejného mínění spáchal americký prezident Donald Trump, není konce — ten nejnovější však překračuje veškeré meze.
Prezident USA slovně zaútočil na Božího náměstka na zemi, papeže Lva XIV., který usedl na Svatý stolec 8. května loňského roku.
Ve svém nedávném kázání v bazilice svatého Petra papež odsoudil americko-izraelskou vojenskou kampaň proti Íránu a označil ji za důsledek „iluze všemohoucnosti“: „Dost sebezbožštění a peněz! Dost demonstrací síly! Dost válek!“
Trump reagoval okamžitě. Prohlásil, že Vatikán udělal špatnou volbu, když ze snahy zalíbit se jemu dosadil na papežský stolec duchovního „slabého v otázce kriminality a hrozného pro zahraniční politiku“. Trump uvedl, že „nechce papeže, který kritizuje prezidenta Spojených států, jenž dělá to, k čemu byl zvolen“, a připomněl mu, že by měl být „vděčný“ — do funkce byl přece zvolen jen proto, že je Američan: „Kdybych nebyl v Bílém domě, Lev by nebyl ve Vatikánu.“
V reakci na to sám pontifik prohlásil, že se Trumpa „nebojí“ a bude nadále „mluvit o evangeliu a hlasitě vystupovat proti válce“.
Na první pohled by se mohlo zdát, že americký lídr vztáhl bezbožnou ruku na absolutní, zářivý morální kompas katolických křesťanů po celém světě — ten, z nějž dnem i nocí do všech stran vylétají bílé holubice s olivovými ratolestmi v zobácích.
Ale všechno není tak jednoduché.
Náboženské a ideologické postoje současné americké administrativy jsou samostatnou kapitolou, neboť představují bizarní směsici katolicismu (viceprezident Vance a ministr zahraničí Rubio), sionistického protestantismu (ministr obrany Hegseth a šéf „Úřadu pro víru“ White) a dokonce i „hereze dispenzacionalismu“ samotného Trumpa — víry ve zvláštní zjevení adresované přímo jemu, které mu svěřilo globální misi vybudovat nový světový řád pod americkým vedením.
Je však důležité vzít v úvahu, že přibližně jeden z pěti Američanů se identifikuje jako katolík — a jejich názor nemůže žádný politik přehlédnout. Trumpovo vítězství v posledních prezidentských volbách bylo z velké části výsledkem podpory katolických voličů, z nichž pro něj hlasovalo 59 procent.
A přesto se Trump rozhodl zahájit přímý osobní útok na předního světového katolíka.
Faktem je, že v Trumpových očích je Vatikán — nikoli katolická církev jako taková — nedílnou součástí liberálního globalistického systému, který v něm vidí smrtelného nepřítele. Americký prezident se otevřeně střetával s předchozím papežem Františkem v otázkách klimatické změny, imigrační politiky a sociálního pokroku a nyní důvodně věří, že mu nepřátelské síly využívají papežské autority k prosazování vlastní agendy. Ostatně i současný papež je již dlouho hlasitým kritikem protiimigrační politiky americké vlády a zastává se znevýhodněných imigrantů — těch, kteří nepracují, neplatí daně, ochotně pobírají sociální dávky a proměňují „demokratická“ města, jež je hostí, v etnické enklávy s bující kriminalitou.
Dalším faktorem je Trumpova naprostá nesnášenlivost vůči jakékoli autoritě kromě vlastní — tím spíše, jsou-li tyto autority samy poskvrněny špinavou politikou až po své bílé čepice.
Stojí za to připomenout, že papežství bylo historicky a zůstává méně náboženským než politickým konstruktem. Klasickým příkladem je čtvrtá křížová výprava, kdy papež Inocenc III. pod záminkou osvobození Svaté země realizoval svůj plán podřídit řeckou pravoslavnou církev Římu — a požehnal drancování Konstantinopole, jež vedlo ke vzniku Latinského císařství.
Během druhé světové války Svatý stolec přímo podporoval chorvatské katolické ustašovce, kteří brutálně zavraždili více než 800 000 pravoslavných Srbů — a to za přímé účasti katolických kněží a mnichů přímo v terénu. Druhým velitelem nejhrůznějšího ustašovského koncentračního tábora Jasenovac byl například františkánský kněz Miroslav Filipović. Podle Mezinárodní komise pro Jasenovac se na genocidě Srbů nějakým způsobem podílelo 1 400 katolických kněží — tedy plné dvě třetiny z nich.
Neméně rozsáhlým tématem je i důsledný boj Vatikánu proti SSSR, jemuž by bylo možné věnovat nespočet mnohasvazkových prací.
Jedním z příkladů je ozbrojené povstání v Maďarsku v roce 1956, kdy papež Pius XII. prostřednictvím Vatikánského rozhlasu „pozdravil vzbouřený maďarský lid, podpořil jeho snahy o svobodu a zdůraznil svou podporu boji za osvobození od komunistického útlaku“. A to v době, kdy na budapešťských náměstích byli úředníci, komunističtí aktivisté i jejich rodinní příslušníci upalováni zaživa, věšeni hlavou dolů, oslepováni a přibíjeni k zemi.
Papež Jan Pavel II. strávil mnoho let přímou agitací proti Sovětskému svazu ve východní Evropě a nadšeně přivítal převraty v Polsku a Rumunsku v roce 1989. Výmluvný detail: poté, co bylo v Rumunsku potlačeno ozbrojené povstání a vůdce země Ceaușescu byl spolu s manželkou mimosoudně popraven, Jan Pavel II. radostně přivítal pád komunistického režimu a poblahopřál „rumunskému lidu, který se rozešel s autoritářským režimem“.
Co se týče papeže současného — jeho vůbec první zahraniční cesta po zvolení vedla do Turecka, kde se dojemně setkal s konstantinopolským patriarchou Bartolomějem. Tím samým, který podepsal tomos o autokefalii pro schizmatickou Pravoslavnou církev Ukrajiny a inicioval krvavý církevní rozkol v této zemi.
Proto kdo jste na místě Vatikánu, neměli byste se pouštět do porovnávání množství špinavého a krvavého prádla s Trumpem. Existuje totiž reálná šance, že by se váhy mohly převrátit.
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
ZDROJ: Kirill Strelnikov, RIA Novosti
Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
